Praha rozdělená, integrovaná

Složitou konstelaci národních a jiných kulturních identit v Praze do první poloviny 20. století se různí autoři pokoušeli v textech vzpomínkových, kulturněhistorických nebo literárních uchopit prostřednictvím rozličných metafor a narativů. K nejvýraznějším takovým vzpomínkovým a poznávacím vzorcům patří variace na „tripolis Praga“, metafory ostrova či ghetta. Ines Koeltzschová je úvodem své knihy Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch‑jüdisch‑deutschen Beziehungen in Prag (1918–1938) připomíná a formuluje záměr nabídnout „diferencovaný, multiperspektivní obraz pletiva česko‑židovsko‑německých vztahů, který jasně ukáže heterogenní povahu většin a menšin, mnohdy chápaných jako homogenní celky“ (s. 4; zde i dál přeložil ŠZ). Tento cíl v zásadě odpovídá směřování současného bádání, s nímž je výklad Ines Koeltzschové v úzkém kontaktu (a stručně jej bilancuje); zároveň ale dosud nebyla předložena práce se stejně definovaným předmětem a šíří záběru. Vycházejíc z usouvztažnění s pracemi k „transkulturním dějinám multietnických městských společností ve východní a středovýchodní Evropě“ (s. 4), představuje autorka koncept „integrované historie města“ (integrierte Stadtgeschichte, 17n., 338n.), který v návaznosti na novější urbánní sociologii a etnologii chápe město jako produkt i producenta rozmanitých sociálních a symbolických prostorů, jako místo konstrukce myšlených společenství (imagined communities) a procesů situační etnicity (situational ethnicity). Integrující pohyb navíc zahrnuje výsledky mikro‑ i makrohistorických zkoumání, dokumenty německo‑ i českojazyčné, textové i obrazové ze zdrojů státních, institučních i soukromých. Hned od začátku výkladu je přitom zřejmé, že Koetzschová kriticky prosvěcuje jak postoje vypjatého a umírněného nacionalismu, tak i postoje signalizující transkulturní přesahy. Ukazuje jejich pragmatiku, nejasné rozhraničení a často nečekané pohnutky a následky.

Kniha je členěna na čtyři samostatně čitelné studie, založené na různorodém materiálu. První se zaměřuje především na statistiky sčítání lidu v letech 1920 a 1930, jejich výstupy a dobové interpretace ohledně národnostní, etnické a náboženské příslušnosti, (sebe)vymezení jednotlivých skupin a jejich (sebe)lokalizace v Praze. Studie druhá se soustředí na pole pražské komunální politiky, vztah politiků k různým identitním konceptům a zejména symbolické vytyčování hranic mezi skupinami, o něž se politické síly definované většinou jako reprezentace homogenizovaných skupin snažily. Ohniskem dalších dvou částí pak jsou otázky aktivity intelektuální veřejnosti, deklarující mnohdy potřebu kulturního zprostředkování, a „meziprostory“ moderního velkoměstského života a populární kultury.

V předpolí první části shrnuje Koeltzschová dobové konstrukty národních identit v Československu včetně příslušných právních úprav a postojů významných organizací (např. Židovské národní rady). Zejména se zaměřuje na nově uznanou kategorii židovské národnosti, nespojované s jazykovou příslušností, a ukazuje, že její zavedení nebylo výsledkem vhledu do konstruktové povahy pojmu národa, nýbrž pragmatických politických úvah. Kritika úřední statistiky a definice národnosti ze strany Emanuela Rádla, jenž již roku 1918 (Rasové theorie a národ) argumentoval v podstatě konstruktivistickým pojmem národa, stejně jako masivní ohlas na Rádlovu pozici, pro Koeltzschovou podobně jako pro Petera Haslingera_1 dokládají těsné hranice českého identitního diskursu. O enormním politickém náboji obou sčítání lidu svědčí i intenzivní mediální mobilizace probíhající nejen v německojazyčném tisku (doloženo nejen Bohemií); již zde přitom Praze náležela zvláštní pozornost, a to zejména z historických a politických důvodů, neboť národnostní a konfesní heterogennost byla mnohde daleko zřetelnější než v hlavním městě.

Rozbor komentářů k oběma sčítáním ukazuje na jedné straně přehnané zdůrazňování národnostního aspektu sčítání, na straně druhé — zejména co se týče Prahy a jejího německojazyčného židovského obyvatelstva — situační hodnotu „národnosti“ i její kritiku formou výčitek „národní indiference“ apod. Pozoruhodné jsou výklady přírůstku Pražanů hlásících se k německé národnosti v roce 1930; na německé straně byl s různými vývody považován za senzaci. Jaký význam byl tehdy připisován napětí mezi německou Prahou a ostatními německými oblastmi českých zemí, dokládá nepřímo např. komentář Leo Epsteina, jenž vývoj k druhému sčítání interpretuje jako důkaz, že německá Praha „více a více srůstá s celkem sudetoněmeckého lidu díky stěhování a mísení krve“ (s. 65). Koeltzschová upozorňuje ovšem i na dobové práce vycházející ze statistik, v nichž národnostní kritéria nehrála roli žádnou a Praha byla popisována s ohledem na infrastrukturu, sociální rozložení a celkovou rozmanitost především jako evropské velkoměsto (např. studie Julie Moschelesové z roku 1937).

Interakcemi mezi českým, německým a židovským prvkem v pražské komunální politice se zabývá kapitola druhá. Známým tématem je nacionalizace městského prostoru po roce 1918, přicházející paradoxně po dekádách, kdy městskou samosprávu ovládali čeští politici. Reprezentace magistrátu se pokoušela skloubit obraz Prahy jako českého města, navazující na mýty o „zlaté Praze slovanské“ apod., s obrazem mezinárodně zakotvené a otevřené metropole moderního státu. Jakkoli vypjatá byla mnohdy nacionální rétorika adresovaná voličům, docházelo k paradoxním politickým spojenectvím napříč hranicemi jí upevňovanými, například ve spojeních Karla Baxy a Židovské strany od roku 1923. Na druhé straně je zřejmá návaznost argumentace německých liberálních politiků ve prospěch znovuzavedení dvojjazyčného provozu pražských úřadů na mýtus o „německé Praze“, rozvíjený koncem 19. století. Zvláštní pozornost věnuje Koeltzschová kontextu pouličních nepokojů — těch často připomínaných z prvních let republiky i těch méně zmiňovaných z roku 1929 a dalších, které byly vyvolány nejprve studentskou peticí s požadavkem numeru clausu pro „zahraniční“ kolegy. Protest zaměřený na české straně nikoli explicitně, ale kontextově velmi zřetelně antisemitsky, spojil paradoxně zájmy českých a německých národně smýšlejících studentů. Vedení magistrátu, v zásadě loajální vůči židovským stranám, nereagovalo výrazně na tyto protižidovské výpady, ani na ty, které naopak spojovaly osten antisemitský s protiněmeckým, jako v případě protestů proti uvádění německých zvukových filmů v Praze roku 1930.

Vyhraněné, ba z dnešního pohledu groteskní podoby nabíraly některé snahy vedení města o kontrolu nad užíváním „státního jazyka“ ve veřejných prostorech, například v restauracích a kabaretech se zábavním programem. Dominanci nacionálních vzorců myšlení a jednání pak Koeltzschová dokládá na poli školské politiky či symbolických forem uznání či vymezení v rituálech úředních či slavnostních přijetí, udílení cen a děkovných řečí. Za Baxova primátorství tak např. pozoruhodně rezonuje neúčast českých komunálních politiků na významných akcích velkých německých a utrakvistických organizací s účastí prezidenta a ministrů vlády, což naznačuje rozdílná pojetí národnostního vymezení jako politického prostředku na různých úrovních československé politiky. Koeltzschová rozkrývá i na řadě dalších příkladů úzké spojitosti mezi diskursivní konstrukcí národnostně „jiného“ a symbolickými rozhraničeními pod hesly národnostní homogenizace (patrné zejména pro nacionální radikalizaci probíhající paralelně k „opožděnému“ aktivismu cca od roku 1933), zároveň však poukazuje na napětí ve vztahu těchto aspektů k reálným hranicím a napětí v utvrzování či překračování obého v politické praxi.

Problematiku kulturního „zprostředkovatelství“, deklarovaného či skutečného narušování takto ustavovaných a představovaných hranic, zkoumá třetí část knihy. Vzhledem k tomu, že se zaměřuje na řadu literárních osobností a časopisů, což v ostatních kapitolách platí jen dílem, přitáhne asi největší prvotní pozornost literárněvědného publika. Koeltzschová obecně potvrzuje pozorování, že k zprostředkovatelům lze počítat převážně autory vyšedší z židovského prostředí, což nepochybně souvisí s jejich komplikovanou „identitní“ situací. Precizně ovšem dokládá, že tito intelektuálové byli pouze podmíněně schopni či ochotni zcela zpochybnit myšlenkové vzorce dobových nacionálních diskursů. Platí to nakonec pro Pavla Eisnera, Otto Picka, Rudolfa Fuchse i Otokara Fischera, jakkoli jejich činnost překladatelská vychází z rozdílných konceptů. Pozoruhodným, ač ironickým dokladem představy společného intelektuálního „pražského parnasu“ je stejnojmenná karikatura Adolfa Hoffmeistera (1933), sloužící jako jednotící bod dalšího výkladu. Kromě jmenovaných zobrazuje v centru Karla Čapka a Františka Langra, dále Maxe Broda, Paula Kornfelda a Paula Leppina, Waltera Seidla, Oskara Bauma a Františka Kubku. Přes základní interkulturní náboj vystihuje spíše přání a program časopisu (Die Welt im Wort), vycházejícího v době aktivismu, ale i sílícího nacionalismu a přítomnosti německy píšících navrátilců a uprchlíků v Praze. Ironizující charakter vyobrazení by možná byl vhodně podtržen poukazem na jeho vztah k ikonografické tradici parnasu;_2 absence takového poukazu naznačuje jisté meze jinak logického zaměření knihy na dějiny Prahy ve světle problematiky identit.

Svízelná historie vzniku Penklubu v Praze ukazuje, jaký vliv měli navzdory práci Karla Čapka nebo Otokara Fischera autoři usilující (v rozporu s duchem mezinárodního Penklubu) o eliminaci vlivu německy píšících autorů v československých spisovatelských organizacích. Četné doklady, např. Fuchsův proslov v pražském Bert‑Brecht‑Clubu z února 1936, opět potvrzují, že obraz zásadní odlišnosti mezi německy píšícími literáty soustředěnými v Praze a literáty z pohraničí byl rozšířen již dávno před konferencí v Liblici, jež toto rozhraničení v zájmu marxistické rehabilitace pražské německé literatury petrifikovala. Praha jako centrum humanistické a protifašistické kultury, příhraničí jako prostor poznamenaný ideologií „krve a půdy“ — to je schéma, které mělo velmi konkrétní pragmatiku v konkrétním historickém kontextu střetů reagujících na distribuci Fuchsovapřekladu Bezručových Slezských písní a antologie české lyriky v německých školách roku 1935._3

Překročením hranic svého druhu byl i samotný Fuchsův překlad Bezruče, resp. způsob, jakým se v předmluvě pokusil neutralizovat protižidovské výpady v básních. Na jedné straně je nevztahuje k autorovi, nýbrž je přisuzuje lyrickému subjektu, na straně druhé tvrdí, že Žid, který se „postavil proti kapitálu“, Bezruče musí pochopit pozitivně. O paradoxech takového postoje svědčí polemika bilingvního literárního historika Oskara Donatha s Fuchsem, resp. Bezručem, stranou nezůstávají ani Donathovy kritické rozbory Šaldova proměnlivého postoje k protižidovským předsudkům a další práce o židovství v české literatuře. Zprostředkovatelská činnost v Praze působících židovských intelektuálů nakonec dle Koeltzschové není pouze výrazem napětí mezi procesem národní afiliace a zkušenosti ambivalence v homogenizované společnosti, jako spíše reakcí na vystupňovanou intenzitu této zkušenosti v kontextu společnosti, v níž národní afiliace Židů byla jedním z jablek sváru v konkurenci německého a českého národního tábora.

V oblasti médií se jako obhájci národního smíření nejzřetelněji profilovaly vládní deník Prager Presse nebo týdeník Tribuna a další periodika, jež publikovala překlady českých a německých autorů a informovala o kulturních událostech probíhajících v druhém jazyce. Nepochybně záslužné je připomenutí činnosti Ernsta Rychnowského, mj. autora první německé monografie o Masarykovi, Maxe Pleschnera, F. V. Krejčího a dalších. Je‑li mezi žurnalistickými „zprostředkovateli“ na prvním místě zmíněn parlamentní dopisovatel Národních listů Josef Penížek (s. 214n.), bylo by účelné uvést nejen soudy současníků, nýbrž přiblížit práci Penížka samotného. Národnědemokratický deník, pro který pracoval, neimplikuje zcela samozřejmě snahy o kulturní zprostředkování. Zatímco v kapitole o zprostředkovatelích činných na poli literárním a překladatelském je zpravidla zřetelně rozpracováno, z jakých výchozích pozic, s jakým sebepojetím a jakou pragmatikou pracovali, jaký zájmový „vektor“ tedy jejich činnost určuje, jde v případě pasáží o zprostředkovatelích-žurnalistech o interpretačně méně propracovaný přehled.

To se nevztahuje na výklad věnovaný několika německým a jednomu českému časopisu: Pleschnerem redigovaný týdeník Der neue Weg (1925–1926), vydávaný česko‑židovsky zaměřenou Tribunou, se formou přetiskovaných článků otevřeně snažil o vzájemné poznání a setkávání kultury českého a německého jazyka. Velmi výstižně se Koeltzschová podivuje časté prezentaci kulturního časopisu Witiko (1928–1931) Josefa Mühlbergera takřka jako zprostředkovatelského projektu par excellence, ač s ohledem na česko‑německé kulturní vztahy Mühlberger výslovně odmítal metaforu mostu i myšlenku vzájemné výměny a smíření a mluvil o pozdvižení „boje národů“ na vyšší úroveň. Podrobně autorka představuje časopis Die Wahrheit (1921–1938), jenž vystoupil s otevřeně nadnárodním evropským programem a publikoval články věnované pacifismu a kulturní vzájemnosti zejména ve střední Evropě. Zaměření časopisu víceméně kopíruje vývoj postojů jeho stežejních postav, Bély (Vojtěcha) Réva a Georga (Jiřího) Mannheimera. Příspěvky Přemysla Pittera, F. X. Šaldy, E. Rádla, Franze Spiny či Gustava Flussera se programově obracely na středoevropské publikum, zcela adekvátně tedy Koeltzschová návaznost na tradice bohemismu v Čechách zmiňuje spíše v závorce. S postupnou radikalizací politické scény v Československu a s rostoucím antisemitismem po roce 1933 se vyostřily i politické komentáře časopisu. Mannheimer, německý liberál Josef Eckstein či český prohradní novinář Hubert Ripka tak kolem poloviny 30. let patřili k nejvýraznějším zastáncům spolupráce demokraticky smýšlejících Čechů a Němců. Celkově Koeltzschová ukazuje příklon časopisu k národnostní identifikaci ve smyslu sionismu, ovšem i vědomou rozmanitost příspěvků, o níž svědčí texty Franze Lederera, varujícího před odklonem Židů od německé kultury, nebo esej Josepha Rotha Der Segen des ewigen Juden (Požehnání věčného Žida) z léta 1934, vyzdvihující oproti obecné tendenci anacionální pozici „mezi rasami“. S příklonem k sionismu se nicméně časopis dostal na pozice, jež autorka nazývá „anacionálním nacionalismem“ (s. 235), v němž se setkává masarykovský humanistický ideál národa se sionismem.

Podobně jako Die Wahrheit propagovala i Peroutkova Přítomnost představu politicky angažovaného intelektuála, zaměřenou však spíše pragmaticky na každodenní „drobnou práci“. Časopis vstupoval do kontextu mezikulturního zprostředkování, když otiskoval několik článků Pickových, Eisnerových, Weltschových; ve větším množství texty hudebního kritika Franka Warschauera, vídeňského novináře Willyho Schlamma, navrátilce Willyho Haase nebo německého sociálního demokrata Valtra Lustiga. Jak fungovala ona „drobná práce“ v konkrétních případech, ukazuje Koeltzschová např. na článcích Otto Rádla, Františka Langra a Karla Čapka, které zdůrazňovaly pozitivní roli německého prvku v Československu a kritizovaly např. protiněmecké demonstrace z roku 1930. Stejně kritické byly postoje přispěvovatelů k nacionálním postojům primátora Baxy a naopak ke vstřícnější politice jeho nástupce Petra Zenkla.

Rozbor série článků z let 1925–1926, podepsaných pseudonymem Cursor (patrně překladatel a novinář Jan Münzer), ukazuje vývoj části židovských intelektuálů od sympatií k „organickému kosmopolitismu“, postavenému na přijetí československé „národní“ identity a využití bohatství německojazyčné kultury jako střední cestě mezi vypjatým nacionalismem jakékoli provenience a radikálním kosmopolitismem, až k rozhodnému odmítnutí židovské národnosti jako fikce a požadavku důsledné integrace v německém či českém kontextu. Později tento koncept v Přítomnosti odmítl českožidovský novinář Josef Kodíček, který českým sionistům předhazoval tendenčně proněmecký postoj a požadoval vyslovení soudržnosti s českým živlem. Celkovou asimilační tendenci vyostřil od začátku roku 1938 Peroutka, když v několika článcích varoval před imigrací Židů ze sousedních zemí, zejména Rumunska, a před překročením „rozumného procenta“ množství Židů v republice. Tuto „kvantitativní tezi“ (s. 249) pak uplatnil ještě zřetelněji počátkem roku 1939 ve smutně proslulém úvodníku Češi, Němci a židé, v němž vyslovil předpoklad, že vysoký podíl Židů v „organismu“ německé společnosti logicky vyvolal reakci na tuto „otravu“. Koeltzschová nezmiňuje Peroutkovu výchozí motivaci, objasněnou již v článku Pryč s humanitou — a co potom?,_4 totiž otázku, nakolik může okleštěný stát po zradě spojenců hájit obecně lidské hodnoty. Peroutkův postoj určovala teze, že je nutno soustředit se důsledně a cynicky na obranu zájmů (českého) národa, k čemuž podle něj patřil i pohled na Židy jako cizorodý prvek. Takový poukaz_5 by mohl plastičtěji rozkrýt jeho pozici. Pohled na časopisy Die Wahrheit a Přítomnost každopádně ukazuje dvě různé linie reflexe kulturní výměny v Československu: na jedné straně programové evropanství a kritiku národovectví a antisemitismu, na straně druhé zdůraznění „drobné práce“, ovšem s rizikem rezignace na některé obecné hodnoty. Oba časopisy v zásadě zastávají podobný koncept morálně a humanisticky zaměřené myšlenky národa, ovšem Die Wahrheit se podle autorky „přinejmenším částečně dařilo rozrušovat ‚samozřejmost‘ národních rozhraničení“ (s. 251).

Při pohledu na zprostředkovatelské procesy Koeltzschová přesvědčivě zpochybňuje pojetí zastávané např. Scottem Spectorem a jeho pojmem middle nation, v němž se převážně židovští zprostředkovatelé mezi kulturami stávají reprezentanty jednotného projektu. Tak jako již v jiných dílčích pojednáních, ovšem zde v širším záběru, se ukazuje, že ani romantismus tzv. stavění mostů není na místě, že takřka každý aktér jednal s různou dynamikou a různými pohnutkami, že překračovnání hranic bylo leckdy spojeno se silně reduktivními obrazy jiného/jiných. Zmínění zprostředkovatelé nakonec jen za jistých podmínek překračovali rámec diskursu národa a mocenských konstelací. Současně se ukazuje, že podobná různorodost platí i pro homogenizující rétoriku, že tedy nelze ani vyhraněně a exkluzivně českou nebo německou národní rétoriku považovat za homogenní celek.

Ve čtvrté kapitole se Koeltzschová zabývá „urbánními meziprostory“, respektive vybranými místy a fenomény, jež lze chápat jako ikony zkušenosti moderny. Všímá si míst zábavy a konzumu — biografů, automatů, tabarinů, dancingů, heren — a představuje je jako místa, jež se vymykala zapojení do etnicko‑nacionálních argumentačních vzorců. V centru takto viděného městského prostoru i autorčina výkladu stojí Václavské náměstí, pojaté jako meeting place ve smyslu prolínání a překrývání různých narativů moderního města. Lehce nepřehledné se zdá propojení vzpomínek (Ernst Wodak, Norbert Frýd, Bohumila Grögerová) a dobových textů literárních (Frýd) a reportážně‑esejistických (F. Warschauer, Erik J. A. Dluhosch, Zwi Hirsch Wachsman, F. V. Krejčí) bez zřejmého odlišení statusu různých výpovědí vyslovených v dosti různých kontextech. Tato pasáž (s. 257–269) sice má vyzdvihnout osobní zkušenost moderní Prahy a fungovat jako odrazový můstek k dalšímu výkladu, ovšem artikulace této zkušenosti je v daných případech vedena z různých pozic a odstupů, jejichž odlišnosti text vysloveně neinterpretuje. Pro všechny však nepochybně platí příznačné propojení mezi líčením urbánního životního stylu a loajalitou vůči Československu. Totéž by mohl z velice odlišného úhlu pohledu na moderní Prahu potvrdit Oskar Schürer, autor slavné, ovšem nezmíněné monografie o Praze, jež se jen v 30. letech dočkala tří vydání._6

Automaty jako „demokratická“ stravovací zařízení (Milena Jesenská, Franta Kocourek), tabariny, v jejichž publiku se mísila „provincie“ a „německá společnost“ (Josef Waltner), oceňovaná i kritizovaná přítomnost velkého počtu mladých žen v tančírnách a kinech (A. Rylance Smith) — tyto a další momenty dobové reflexe všedního života a zábavy naznačují nevelkou roli národnostního rozhraničení, jež ovládalo diskurs komunální a statistický. Rozhodující roli hrál zjevně hospodářský zájem na straně provozovatelů a konzumní, resp. zábavní hodnota na straně publika. Také prostřednictvím zpráv policejního prezidia primátoru Baxovi dokládá Koeltzschová, že „Pražané a Pražanky, návštěvníci a migranti se zde [v restauračních a zábavních zařízeních zejm. kolem Václavského náměstí] mohli pohybovat mimo souřadnice dané etnicko‑národním vymezením“ (s. 288); rozhodující zde byla spíše sociální příslušnost a vkus.

Václavské náměstí se ve 20. letech stalo také centrem filmové zábavy, jakkoli byla síť kin rozprostřena velmi hustě po celém městě. Ojediněle se kino dostalo do ohniska nacionálních svárů, v již zmíněných turbulencích, jejichž záminkou byl příliv německého zvukového filmu do Prahy. Kulturní různorodost, již lze pozorovat na straně místních producentů i filmového publika, však reflektoval československý meziválečný film pouze v omezené míře; na druhé straně mohou nejen sociální, ale i národněkulturní hranice být znázorněny jako proměnlivé, jak ukazuje rozbor úspěšné komedie Muži v offsidu (1931). Ojedinělé zůstalo volání Willyho Hasse po intenzivním zapojení německého a maďarského menšinového kulturního živlu do filmové produkce 30. let. Poněkud překvapivě se výklad nikde nesoustředí na interpretaci filmových časopisů. Ojediněle jsou citovány Film, Studio, Internationale Filmschau, nezmíněny zůstávají Prager Filmkurier, Filmová Praha nebo Filmový svět. Bylo by nepochybně obohacující zahrnout mezi zkoumané aspekty diskursivní tvorby a reflexe prostoru působnosti filmu a kina i publicistiku alespoň prostřednictvím demonstrativních příkladů.

Velká část novějšího bádání staví své vývody o městských společnostech střední a východní Evropy do rámce narativu o ztracené symbióze a postupující národní homogenizaci veřejného prostoru, zatímco pro všední privátní život pozorují vztahy méně konfliktní._7 V poslední době se objevily pokusy o komplexnější obraz, jsou však oprávněně kritizovány pro nedostatečné ukotvení v empirickém materiálu._8 Koncept „integrované městské historie“, z něhož Koeltzschová vychází, se inspiruje touto současnou tendencí a místo syntézy zjednodušené nakonec do jednoho vývojového či polárního schématu nabízí obraz složený z různorodých, vzájemně propojených momentů. Ukazuje, že situační povahu národních a jiných kulturních identifikací lze konstatovat pro dobu meziválečnou stejně, jako byla konstatována pro přelom století. Z prvních dvou částí knihy vyplývá, že intenzivnější byl tlak na jednoznačné přihlášení k jedné z identitních značek, další dvě části ale dosvědčují současnou existenci procesů a prostorů, v nichž byla exkluzivita těchto značek zpochybňována. Procesy národní a kulturní homogenizace na jedné straně a pluralizace na straně druhé se přitom nejeví jako „procesy vzájemně se střídající nebo vylučující, nýbrž spíše paralelní, vzájemně propojené a co do výsledku otevřené“ (s. 339).

Čtenář, který by očekával působivou metaforu či zkratku, kterou by Koeltzschová nakonec pojmenovala Prahu ve svém historiografickém znázornění (a nahradila všechna ta ghetta, ostrovy apod.), bude zklamán. Její absence svědčí o autorčině zkušenosti s pochybnou produktivitou takových metafor a také o jejím badatelském charakteru: shromážděný a zevrubně analyzovaný materiál nevyužívá k silnému gestu „všeobsáhlého posledního slova“. Její kniha je formována gestem otevření diskusního prostoru a nastolení podložených otázek. Nevyhlašuje nové závazné paradigma pohledu na Prahu, nýbrž prosvětluje paradigmata a dílčí (národní, etnické, sociální…) koncepty aktérů stále mimořádně produktivní kuturní i politické historie města. Literární vědě nabízí množství návazných bodů — změnou osvětlení kontextu, fundovanými výklady nebeletristické produkce literátů i výboji do literární oblasti. Představené prameny navíc pro konkrétní literární texty nepochybně odhalují nové dílčí souvislosti. Zdá se, že pro literární historiky zaměřené na německy psanou literaturu z českých zemí se jedná o dílo nepominutelné.

AD:
Ines Koeltzsch: Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch‑jüdisch‑deutschen Beziehungen in Prag (1918–1938). Oldenbourg Wissenschaftsverlag, München 2012. 438 s.

POZNÁMKY

_1
Haslinger, Peter: Nationalgeschichte und volksgeschichtliches Denken in der tschechischen Geschichtswissenschaft 1918–1938. In Manfred Hettling (ed.): Volksgeschichten im Europa der Zwischenkriegszeit. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2003, s. 272–300.

_2
Stejně jako slavná freska Parnaso Antona Raphaela Mengse, vyobrazuje Hoffmeisterova karikatura jedenáct figur. Patrně nelze vytvářet přímé analogie k postavám Apolla, Mnémosyné a devíti múz, je však patrné, že centrální pozici Apolla zaujímají František Langer a Karel Čapek, apollinský atribut harfy ale třímá Otokar Fischer (snad díky překladům Goetha), místo Mnémosyné nad pramenem zaujímá Rudolf Fuchs, máčí si nohy a rybaří…

_3
Bezruč, Petr: Die Schlesischen Lieder des Petr Bezruč. Kurt Wolff, Leipzig 1916, přel. Rudolf Fuchs; týž: Lieder eines schlesischen Bergmanns. Kurt Wolff, München 1926, přel. R. F.; Ein Erntekranz aus hundert Jahren tschechischer Dichtung, ed. R. Fuchs. Kurt Wolff, München 1926.

_4
Přítomnost 43, 1938, s. 673.

_5
Případně diskuse s novější literaturou, např. Med, Jaroslav: Antisemitismus v české kultuře druhé republiky. Soudobé dějiny 1, 2008, s. 9–21; tentýž: Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939). Praha, Academia 2010.

_6
Schürer, Oskar: Prag. Kultur — Kunst — Geschichte. Callwey, München et al. 1930, 1935, 1939, 1941, 1944. Ještě ve vydání publikovaném v roce 1939 Schürer píše např.: „die moderne Großstadt Prag war die Schöpfung der tschechischen Selbständigkeitsbewegung und ihre Frucht“ (s. 350).

_7
Viz např. Puttkamer von, Joachim: Ostmitteleuropa im 19. und 20. Jahrhundert. Oldenbourg, München 2010.

_8
Např. kapitola o Praze knize Moritze Csákyho Das Gedächtnis der Städte. Böhlau, Wien — Köln — Weimar 2010, s. 328‑344.