Pekelné obludy a lítí hubitelé

„Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy…“_1 Těžko rehabilitovat takovou postavu, jakou se v české historiografii a literární historii stal jezuita Antonín Koniáš, symbol pobělohorského náboženského útlaku. Jeho životní data (1691–1760) jej přitom od první generace pobělohorských misionářů oddělují celým stoletím. Již čtrnáct let před Koniášovou smrtí vzniká osvícenská učená společnost Societas incognitorum. Na počátku sedmdesátých let 18. století začíná v Praze vycházet několik německých literárních časopisů. Patnáct let po Koniášově smrti vydává Václav Thám Básně v řeči vázané. A dále: poslední známé vydání Citary, Koniášem sestaveného kancionálu, je přetištěno v Hradci Králové roku 1848, tedy v době Jara národů, šicích strojů a řiditelné vzducholodi, Jungmannova Slovníku a Havlíčkových epigramů o lítých hubitelích českých knih. Už toto zjednodušené srovnání ukazuje, že osobnost Antonína Koniáše je (nejen) pro literární historii výzvou, jak zproblematizovat klasickou periodizaci české literatury, mj. také z hlediska čtenářské recepce.

O Koniášovu rehabilitaci se v nedávné době pokusila nechvalně proslulá monografie Jiřího Bílého Jezuita Antonín Koniáš (zamlčeným autorem podstatné části je Josef Cyril Kebrle),_2 nové pramenné poznatky pak přinesly studie Martina Svatoše. Nadále je však Koniášův život a dílo i 250 let jeho posmrtné mytizace inspirativní, jak ukázalo kolokvium pořádané 7. prosince 2010 v prostorách Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Zúčastnili se jej odborníci z oblasti historie, literární a kulturní historie i filmové vědy. Proto také výsledná kolektivní monografie zahrnuje příspěvky, jež osobnost a tvorbu známého jezuity přibližují pomocí různých přístupů. Označení „kolektivní monografie“ v tomto případě skutečně značí kompaktní dílo, jež se pokouší zmapovat všechna důležitá témata a podat ucelený obraz o Koniášově osobnosti a době. Zároveň se jeho autoři snaží neunavovat čtenáře opakováním společných témat, což se jim (až na řídké výjimky) pomocí odkazů na jiné příspěvky daří. K celistvosti knihy také přispívá zhodnocení podnětů z diskuze, jež mnohdy obohatilo konečnou podobu jednotlivých studií. Podružné nesrovnalosti (např. rozdílné psaní jména Tybély / Tibély, individuální zvyklosti v hojnosti a šíři poznámek pod čarou) neubírají této monografii nic na její soudržnosti a čtivosti.

Zájemce o životní osudy Antonína Koniáše bude možná překvapen, že mezi všemi příspěvky nenalezne souhrnnou studii věnovanou Koniášovu životu; stručné shrnutí spolu s několika odkazy na další literaturu přináší pouze poznámka pod čarou u M. Svatoše (s. 18). Autoři monografie tím ale naznačili cestu, jak zbavit osobnost českého jezuity mytického nánosu, jímž jej obdařily předchozí generace: ukázat Koniáše pouze jako jednoho z mnoha českých jezuitů a misionářů, učinit jej klíčem k pochopení širšího kontextu náboženské situace v 1. polovině 18. století i soudobé literatury a kultury. Tímto směrem také cílí blok historických studií, uvozený příspěvkem Jiřího Mikulce (Náboženská situace v Čechách v první polovině 18. století. Kontexty života a působení Antonína Koniáše, s. 9–16). Mikulec v něm vědecky precizně, ale zároveň čtenářsky přístupně přibližuje méně známou pozdější fázi rekatolizace (tzv. karolínskou), do jejíhož obecného rámce spadá svým působením také Antonín Koniáš. Doplňuje jej Martin Svatoš (Zde byly jeho Indie. Jezuitské misie v českých zemích a P. Antonín Koniáš, s. 17–39), jenž mezi všemi aspekty rekatolizace vybírá téma misií, a zaciluje tak úžeji na oblast Koniášovy působnosti. Svatoš zevrubně popisuje vznik kajících misií v italském prostředí, a zvláště jejich uvedení do českých zemí, a tak, ačkoli stále zůstává na obecné rovině, přináší čtenáři podrobnou představu o jejich průběhu.

Tím také poněkud ubírá na významu příspěvku Pavly Stuchlé (Misionáři na Prachaticku v polovině 18. století, s. 56–66), jejíž představení konkrétní podoby misií nepřináší mnoho nových podstatných informací. Přestože by v duchu monografie mohla tato sonda sloužit k tomu, aby čtenář sestoupil na nejnižší úroveň obecnosti, a setkal se tak konečně přímo s působením Antonína Koniáše, jméno slavného jezuity se zde téměř neobjevuje, stejně jako vysvětlení, kdy na Prachaticku pobýval a čím je jeho působení v této oblasti specifické (jako misionář působil nejdéle ve východních Čechách). Ve snaze oslabit všeobecné nekritické zaostření na Koniášovu osobnost pokračuje po Mikulcovi a Svatošovi také Kateřina Bobková-Valentová, jež představuje tohoto jezuitu jako typického představitele své doby, jako jednoho z mnoha českých misionářů, jejichž jménům zde dává vystoupit z anonymity, mj. i díky rejstříku připojenému v příloze (Ti, co chodili s Koniášem, s. 40–55; Přehled kajících misionářů podle výročních katalogů české provincie, s. 151–154). Zmíněné čtyři příspěvky tvoří téměř polovinu celé knihy. Jsou následovány čtyřmi studiemi literárněhistorickými, u nichž se vzhledem k literárnímu zaměření této recenze zastavím o něco déle, ačkoli tato monografie není zdaleka jen monografii literárněhistorickou, jak ukazuje rozsáhlý historický blok, jenž na mnohé čtenáře může pro časté opakování společných témat působit až příliš redundantně.

Martin Svatoš, jenž se Koniášovým životem a dílem zabýval v mnoha studiích již před vydáním této monografie, uvozuje následující literárněhistorické příspěvky zodpovězením otázky, jíž se nebylo možno vyhnout: známý český jezuita a jeho vztah ke knihám (Poslední Kristův pohled na kříži aneb Koniášův pohled na knihy, s. 67–80). Podobně jako ve svém předchozím příspěvku začíná obecným uvedením do významu knihy pro náboženský život v raném novověku, a do tohoto rámce posléze zasazuje Koniášovy seznamy zakázaných knih (rukopisný Catalogus librorum haereticorum a Clavis čili Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající z r. 1729). Oba soupisy pak doplňuje pomocí dvou jiných Koniášových knih, Jediné choti Beránkové (1733) a Zlaté denice (1728). Svatošův text z oblasti literární kultury následují tři studie, v nichž je Koniáš skrze některá svá díla představen jako kazatel a hymnograf. Příspěvek Miloše Sládka je příhodně nazván O skrýších převzácných darů ducha aneb Poznámky ke Koniášově Postile (s. 81–91), neboť otevírá možnost reflexe dosavadních podceňujících úsudků o Koniášových homiletických schopnostech (Milan Kopecký, Alexandr Stich). Díky Sládkovu podrobnému rozboru se totiž Postila (poprvé vydána r. 1740 jako Vejtažní naučení) stává odrazem Koniášova misijního působení: přizpůsobit všechnu svou činnost tomu, aby co nejlépe sloužila k spáse duší. V případě literární tvorby to znamená podřídit estetickou hodnotu děl předpokládanému čtenářskému publiku, přiblížit se mu výrazovou střídmostí.

Také Marie Škarpová ukazuje, že je Sládkova úvaha vhodným klíčem k uchopení Koniášova díla, a to i hymnografického. Zaměřuje se na kancionál Citara Nového zákona (Hymnograf A. Koniáš a písňový repertoár prvního vydání Citary Nového zákona [1727]. Poznámka k dějinám interpretací Koniáše básníka, s. 92–102), z hlediska dnešního pojetí autorství značně problematický: Koniáš není pravděpodobně autorem ani jediné písně z prvního vydání r. 1727, vystupuje pouze jako redaktor, jenž většinu repertoáru převzal ze Slavička rájského Jana Josefa Božana (1719). V souladu s tendencemi v soudobých hymnografických výzkumech, jež se od výjimečných autorských zpěvníků obracejí k anonymním textovým svodům, však Škarpová předestírá takovou šíři témat, že jejich podrobnému zpracování by mohla být věnována samostatná monografie: rozbor repertoáru prvního vydání (včetně rejstříku uvedeného v příloze: Písňový rejstřík prvního vydání Citary Nového zákona [1727]; s. 155–169), jeho proměny v dalších vydáních a jejich funkční motivace,_3 recepce kancionálu v literární historii 19. a 20. století. Snaha vyjít vstříc myšlence přehledové monografie, z níž se čtenář má o Koniášově Citaře dozvědět vše podstatné, ale znemožňuje rozebrat do hloubky jakékoli z nastíněných témat. Tím se příspěvek M. Škarpové liší od sondy do Koniášova německého kancionálu Lob Klingende Harffe (1730), jíž je nejkratší text celé monografie od Jana Kvapila (Antonín Koniáš a německá duchovní píseň. Příspěvek k německé hymnografii 18. století, s. 103–106). Nejen pro svou stručnost působí mírně torzovitě: Kvapil např. v úvodu řeší, zda písně Koniášova německého kancionálu označit termínem „geistliches Lied“ či „Kirchenlied“, definuje však pouze první z nich, ačkoli dochází k závěru, že ve zmíněném díle dominují právě písně druhého typu. I dále klade na čtenářovu obeznámenost se svým tématem značné nároky — mj. shrnuje celkový repertoár jen krátkým obecným komentářem a věnuje se podrobněji pouze jeho úzkému výseku. Naproti tomu je třeba vyzdvihnout Kvapilovu úvahu o označení „Harffe“, jež ukazuje Koniášovu promyšlenou aluzi na soudobé protestantské kancionály. Kromě toho je Kvapilův příspěvek cenný i v tom, že se zabývá málo známou oblastí, jíž je německojazyčná bohemikální literatura (v případě Koniášova zpěvníku mohl Kvapil navázat pouze na nedávné výzkumy Václava Petrboka). Tím tato monografie alespoň částečně reflektuje dosud opomíjenou oblast barokního písemnictví.

Ale stejně marně jako kapitolu o Koniášově životě hledá čtenář v této monografii souhrnné poučení o jeho literárním díle. Jeho životopis je však shrnut ve výše uvedené publikaci J. Bílého a doplněn studiemi M. Svatoše, naproti tomu odkaz na stručné a zastaralé heslo v Lexikonu české literatury se jeví jako značně nedostatečný. Byť autoři neměli patrně ambice podat úplný přehled Koniášovy literární činnosti, nabízejí opomenutá díla některé nové podněty k výše zmíněným studiím. Z německých spisů zůstává stranou zájmu Koniášova postila, jejíž první vydání sice jako překlad českého Vejtažního naučení zmiňuje M. Sládek (s. 82), ale neuvádí již druhé z r. 1772. Je navíc třeba připomenout, že Lob Klingende Harffe byla na základě shody titulního listu a předmluvy také dlouho považována za pouhý překlad české Citary. Koniášova sporá tvorba latinská zase zajímavým způsobem dokresluje jeho vztah k českému písemnictví. Z r. 1705 se dochovaly dvě oslavné latinské básně, obě připojené k dílům vydaným v tiskárně jeho otce Vojtěcha Jiřího. První z nich otiskl čtrnáctiletý student ve druhém vydání Jandytovy Gramatiky (fol. A11r) a oslavuje v ní učitele českého „svatováclavského“ jazyka. Druhá báseň se objevuje v pátém vydání Přísloví českých Jakuba Srnce z Varvažova (fol. A1v). Pozoruhodné je, že se tato kniha vyskytuje ve dvou typograficky nepatrně odlišných verzích. V první z nich je několik veršů opěvujících moudrost starých učených Čechů podepsáno opět jménem Antonína Koniáše, totožné místo ve druhé verzi nahradil anonymní podpis „instructor“. V dedikaci je sice jako vydavatel díla uveden František Ondřej Horný; nelze však na základě volné záměny Koniášova jména s označením „instructor“ uvažovat o podílu budoucího lítého hubitele českých knih na vydání jedné z prvních českých frazeologických příruček, ačkoli se to u čtrnáctiletého studenta nejeví příliš pravděpodobně? Souvislost s dvěma díly zásadními pro vývoj českého jazyka přinejmenším vrhá nové světlo na Koniášův vztah k českým knihám.

Stejně jako Koniáš homiletik a Koniáš teoretik knižní kultury si zaslouží doplnění i Koniáš hymnograf._4 Přes vyčerpávající podrobnost článku M. Škarpové, v němž zmiňuje i Koniášův autorský podíl na zpěvníku Písně na evangelia (1760) a jeho píseň Přijdiž světlo srdce mého v díle Jediná choti Beránová (s. 98), je třeba upozornit ještě na spis Pravá katolických rodičů moudrost, jenž dosud zůstával stranou pozornosti literárních historiků. Toto dialogické poučení o základních otázkách věrouky a morálky vyšlo sice česky poprvé již r. 1637, ale Josef Jungmann připisuje jeho další edice (1735–1753) právě Koniášovi._5 V devátém, tj. posledním známém vydání (1753) je ke staršímu textu připojeno několik modliteb a šest kajících písní (s. 118–131). Šestá píseň je doložena už ve starších kancionálech a tematicky se od celého díla odlišuje, u předchozích pěti však lze uvažovat o autorství Koniášově. Čtvrtá a pátá píseň (Ach odkudž pak to pochází, že vždycky v Kříži vězím; Pochválen buď Pán Ježíš vždycky, až na věky) byly totiž poprvé otištěny ve třetím (1746) a druhém (1738) vydání Koniášovy Citary; první tři (Kam se strojíš, duše hříšná/ otrokyně chlipnosti; Duše, hříchy oplakávej, neb již čas k pokání máš; Běda hříšné ohavnosti, s kterou jsem se zavedl) se mi nikde jinde nepodařilo dohledat._6 Vzhledem k podobné poetice písní a jejich tematické spjatosti je pravděpodobné, že mají jednoho autora; byl jím tedy Koniáš?

Při procházení seznamu Koniášova literárního díla se objevuje ještě jedna podstatná oblast jeho tvorby: modlitební a rozjímavé příručky. Dvě z nich připomíná ve své druhé studii M. Svatoš (Jediná choti Beránková a Zlatá denice), nevěnuje se však jim samotným, nýbrž z nich pouze vybírá zmínky o nekatolických knihách. Zcela stranou zájmu zůstávají dvě knihy rozjímání, Svaté upamatování (1753) a Spasitedlný týhoden (1754), a již zmíněná Pravá katolických rodičů moudrost s přidanými modlit bami a písněmi. Je škoda, že tyto „převzácné skrýše darů ducha“ zůstávají čtenářům skryty i nadále. Účelem této recenze nicméně není vytýkat autorům všechny jednotlivosti, jež nebyly zmíněny; obsáhlost Koniášova díla totiž značně přesahuje rozsah této monografie (příkladem může být Citara, jíž je dosud známo jedenáct vydání). Cílem předchozího doplnění je pouze naznačit další možnosti, jak na Koniášovu osobnost nahlížet, a částečně také dokreslit obraz o jeho díle pro čtenáře, jenž se dosud s podrobnějšími informacemi nesetkal. Editoři totiž zaměřili svou monografii na „zájemce, kteří dávají přednost poznání národní historie před mytologií“ (s. 8); tedy patrně na širší čtenářskou obec. Je nezpochybnitelné, že při kolokviu samotném, v kruhu úzce zaměřených odborníků, nebylo třeba v celosti připomínat Koniášův život ani dílo. Lze však stejné vědomosti předpokládat, a dokonce vyžadovat i od čtenářů?

Výše uvedené poznámky byly jen drobnou korekcí jinak velmi podnětného a odborně nanejvýš precizního literárního bloku; za jeho největší chybu by se dala považovat přílišná stručnost. Pod hlavičku stručnosti se však neskryje poslední téma, recepce Koniášova života a díla; věnují se jí pouze dva příspěvky. Hana Klínková navíc zvolila ojedinělé pojetí Koniáše v díle Josefa Váchala (Antonína Koniáše druhý život v životě a díle Josefa Váchala, s. 107–119), jež čtenáři odhaluje spíše pouze Váchalovu programovou netradičnost. Klínková alespoň naznačuje nejrůznější možnosti zkoumání koniášovského mýtu: kromě Váchalových deníků, korespondence a přednášek upozorňuje na důležitou roli výtvarného umění. Doplňuje ji Petr Kopal svým příspěvkem o filmovém ztvárnění Koniáše („Páter Koniáš, ten palič českých knih“. Film Temno /1950/ a historická paměť, s. 134–150). Kopalovu textu by bylo možné vytknout různé slabiny, omezím se ale pouze na jedinou: je doslovným přetištěním jeho článku z časopisu Paměť a dějiny,_7 k němuž přidal pět úvodních bezobsažných odstavců.

Nedostatečné zhodnocení oněch 250 let, jež uplynuly od smrti proslulého českého jezuity, je tedy jedinou podstatnou slabinou této monografie. Literárněhistorická recepce Koniáše není ani zdaleka vyčerpána studií M. Škarpové, ještě více ale zaráží, že jméno Jirásek se zde vyskytuje pouze v souvislosti s filmovou adaptací jeho Temna. Právě pro „zájemce, kteří dávají přednost poznání národní historie před mytologií“, může být pochopení geneze mýtu neméně užitečné než ostatní témata. Přitom se tato monografie vůči oné nereflektované reflexi staví nejlepším možným způsobem: nevolí cestu opačného extrému, tj. téměř adorace barokní literatury a kultury, k čemuž měly sklon některé práce vydané v 90. letech. Namísto toho nabízejí autoři mnohostranný pohled na Koniášovu dobu i na jeho vlastní působení, a tak objektivním dokreslováním jeho historického obrazu citlivě dekonstruují dosavadní zkreslující mýty. Jejich přičiněním se kontext Koniášovy doby ukazuje mnohem složitější, a tudíž i zajímavější. Lze tedy přijmout s povděkem, že mnoho otázek spojených s Koniášem zůstává dosud otevřených a že podnětné koniášovské téma nelze vyčerpat ani touto vynikající monografií.

AD:
Krátké věčného spasení upamatování. K životu a době jezuity Antonína Koniáše. Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2013, ed. Kateřina Bobková-Valentová — Miloš Sládek — Martin Svatoš. 193 s.

POZNÁMKY

_1
Píseň o bludných knihách. Cit. podle Zíbrt, Čeněk: Josef Šollín, sběratel knih staročeských pro Museum. Časopis Musea Království českého 81, 1907, s. 255–282, zde s. 256.

_2
Srov. Svatoš, Martin: Velká vědecká loupež. Dějiny a současnost 24, č. 4, 2002, s. 56–57.

_3
Zajímavá je mj. okrajově zmíněná hypotéza o souvislosti Citary s poutnickou literaturou (s. 94); lze ji dodatečně podpořit skutečností, že jedna z dosud neidentifikovaných modliteb v Koniášově zpěvníku (Měj se dobře ó Matko Milosrdenství) se v mírně obměněné podobě nachází ve staroboleslavské poutnické příručce Zdoroslavíček Jana Ignáce Dlouhoveského (s. 240).

_4
Před doplněním naopak drobnou korekci: známá píseň k pálení kacířských knih Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy je s Koniášem sice často, avšak mylně spojována. Ačkoli M. Svatoš uvádí, že se nachází v Koniášově kancionálu (s. 35), nepodařilo se mi ji nalézt v žádném z vydání, jež byla za života českého jezuity vytištěna.

_5
Jungmann, Josef: Historie literatury české. České museum, Praha 1849, s. 330.

_6
Resp. píseň Kam se strojíš, duše hříšná tvoří přídavek už ve čtvrtém vydání (1738), v němž je uvedena s jednohlasou notací (nápěv se mi zatím nepodařilo identifikovat). Písňový dodatek z r. 1753 je nenotovaný, až na tento text je všech pět zbývajících opatřeno nápěvovými odkazy.

_7
Kopal, Petr: Však ty si vzpomeneš! Temno (1950) v historické paměti. Paměť a dějiny 6, č. 4, 2012, s. 35–42.