Studie

Co jsme nazývali uměním, začíná teprve dva metry od našeho těla. Avšak v kýči svět věcí na člověka dotírá; poddává se tápavému hmatu člověka a vytváří nakonec v jeho nitru své vzorce.
(Walter Benjamin)

Úvodem

_1 Eugenika, sociální hygiena či rasová hygiena byly původně vědecké teorie, které si byly blízké, a jakkoliv nejsou zcela zaměnitelné, vyrostly z víry v racionalitu, v možnost formovat vědeckým způsobem chování a hlavně rozmnožování člověka tak, aby byla posílena jeho kvalita. Tyto nové vědecké strategie řešily krizi moderního člověka v nové, „přirozené“ a přitom avantgardní (nikoli ve smyslu uměleckohistorickém) perspektivě, a možná právě proto „prorůstají moderní společnosti bez ohledu na její politické směřování“ (Brauer 2009, s. 15)._2

V komunistickém Polsku se reálným situacím, událostem a lidskému chování, komickým svou paradoxností a protiřečícím zdravému rozumu a základním pravidlům logiky, říkalo „jako z Mrożka“. Tato typická fráze se užívala i v případech, kdy převládal pocit, že pojmové fetiše vítězí nad skutečností: tedy že souvislé interpretace iracionálních aktů tvořené oficiálním jazykem moci se pokoušejí výrazně ovlivňovat společnost, slouží k ukrytí těchto aktů nebo jejich zpětné legitimizaci.

Normalizační literární kritika byla dosud probádána pouze z literárněhistorické perspektivy._1 Protože však byla součástí propagandy státu, v němž panovala socialistická diktatura, a byla determinována touto společenskou a politickou situací, nedovoluje daná perspektiva popsat některé významné aspekty jejího fungování. Záměrem této studie je otevřít téma normalizační kritiky z hlediska rétoriky a teorie propagandy.

Using Ian McEwan’s novel On Chesil Beach (2007) as a case study, this essay outlines strategies for investigating the nexus of narrative and mind – that is, the way stories both result from and support modes of intelligent behavior._1 Research on the mind‑narrative nexus, like feminist narratology, work on narrative across media, and other approaches to narrative inquiry, can be described as a subdomain within “postclassical” narratology (Herman 1999).

V naratologickém myšlení posledních desetiletí nedošlo – i přes značný zájem o analýzu narativu v rámci uvažování o literatuře obecně – k utvoření jednotného uzuálně přijímaného konceptuálního systému. Na jedné straně je to způsobeno neterminologickým užíváním pojmů či prostou ledabylostí v nakládání s pojmy, na straně druhé jde však o nutný důsledek plynoucí z rozdílných přístupů k narativu.

Všechny věci existují jen pro stopy, jež nesou; i lidé jsou jenom úhrnem svých vlastních stop. […] Pro detektiva tento pozemský svět je jenom „místo činu“, pokryté usvědčujícími stopami; a já čekám na velkého detektiva, jenž z hvězdiček sejme otisky božích prstů a ve zrosené trávě změří stopy Jeho kroků; a chytne Ho.
(Karel Čapek: Holmesiana čili o detektivkách)

V jedné ze svých raných povídek, v Loučení se včerejškem, vydaném prvně v Lumíru roku 1913, si Richard Weiner stěžuje na omezené možnosti pera a literární výpovědi, když píše „Cože počnu s bídným nástrojem, jenž dovede sázet jen slovo za slovem a neumí je vychrstnouti rázem jako mrak krupobití?“ (Weiner 1996, s. 140). Meze jazyka, tematizace samotného psaní a hledání nových vyprávěcích postupů, jež by adekvátněji vystihovaly znejistělou zkušenost subjektu moderny, současně patří k nejstudovanějším aspektům Weinerova díla.

Následující článek se věnuje čtvrtému z dosud pěti filmů amerického režiséra Terrence Malicka (1943), nazvanému The New World (2005)._1 Hlavním záměrem je ukázat na jeho příkladu některé aspekty vztahu mezi vizualitou a textualitou. V předběžných poznámkách nejprve upozorňuji na obecnější problém pojímání filmu jako textu. Druhá kapitola je věnována narativnímu obsahu Nového světa s důrazem na setkání evropské kultury s kulturou předliterární, jehož personifikací je vztah mezi Johnem Smithem a Pocahontas.