Studie

Dnešní chápání subjektivity a ve vztahu k němu i konceptualizace vidění se v západním diskurzu s jistou automatičností dává do souvislosti s několika výsadními historickými milníky, což je ostatně možné vnímat i jako snahu vytvářet určitou teleologii či „kanonický příběh“ vidoucího subjektu. Pokusy teoretizovat vidění jsou většinou založené na modelech, které zdůrazňují kontinuální, historicky zastřešující vizuální tradici západního světa, přičemž zde není důležité, zda je v těchto případech dějinná linie vedena od Platóna po dnešek nebo od quattrocenta do pozdního 19.

Nikdo zde nepronikne, zejména ne s poselstvím
jistého mrtvého komusi nicotnému.
Ty ale sedíš u svého okna
a vysníváš si je, když se chýlí k večeru.
(Franz Kafka, Při stavbě čínské zdi)

O Uměleckém svazu Devětsil napsal Roman Jakobson ve svém manifestu Konec básnického umprumáctví a živnostnictví, který vyšel v roce 1925 v avantgardním časopise Pásmo, toto:

Odvážní novátoři české poezie, básníci Devětsilu, vyšli na cestu cílevědomého propracování básnického slova, propracování nazatemněného žádnými jinorodými momenty. Před nimi stojí úkol překonat zkornatělou tradici, opustit ji a kráčet svou cestou, je-li tradice sypká a scvrklá, prudce se odrazit, jestliže zkameněla v kánon. (Jakobson 1924–1925, s. 2/1995, s. 564)

It was the first winter after the end of the First World War. By now Aleksander Wat, the eighteen year-old polyglot futurist from Warsaw, had already reached the conclusion that the “cursed principium individuationis” was paralyzing him.

Libě a Honzovi
se vzpomínkou na jedno naše setkání

Náhle mi bylo lhostejné, že nejsem moderní.
(…a jako slepec, jehož prst hmatá přes text života
a tu a tam poznává to, „co už bylo řečeno“.)
(Roland Barthes, záznam v deníku z 5. srpna 1977)

_1 „Mluvit o sobě“ či „psát o sobě“: když vyslovíme něco takového, ocitáme se ihned tváří v tvář určitému paradoxu, který byl po pravdě řečeno v myšlení 20. století nesčetněkrát zdůrazněn, ale tak jako tak stojí za to ho připomenout – jde o paradox, nabývající podoby jisté kontradikce mezi oběma částmi zmiňovaného výroku („mluvit“/„o sobě“). Říkám- li, že „mluvím (o sobě samém)“, jaký je přesně statut a funkce takové výpovědi?

Moskva je město, kde ti nikdo nebere svobodu.
Vítězslav Nezval, Neviditelná Moskva

Porovnání a modelace toho, co je žádáno.

I. Záhoř a kříž

Ale tomu nerozumím,
kterak strom ve tvaru kříže,
mrzce nízkého tak dřeva,
moh’ by vůbec symbol býti…
(P. Calderón de la Barca: Korunovaná pokora rostlin, přel. J. Vrchlického, 1901)

Obdiv a odmítání, obliba i nezájem; jedni, kteří ve Stifterových prózách čtou stále živé, nadčasové poselství, a druzí, pro které je tento autor už jen mlčícím, dávno mrtvým klasikem. Dílo Adalberta Stiftera provázejí oba protikladné postoje. Literární historie s fakty o této proměnlivé a nejednoznačné recepci pracuje, sama však tomuto autorovi – stejně jako jiným – určuje svoji vlastní, mnohem vymezenější pozici, která má především zapadat do dané koncepce výkladu národních dějin. Německá historiografie řadí Stiftera mezi své nejvýznamnější spisovatele 19.

* Sládkův smuteční cyklus (zařazený do Spisů básnických 1907 pod titulem Písně smuteční) má mimořádný význam. Dokládá, jak přesvědčivě byl jeho autor schopen navazovat na daleko sahající tradici vlastním básnickým činem. Řadou příznaků hlásících se k anonymitě lidové poezie se jeho sbírka přiřazuje k písním pohřebním, jak je zachoval soubor Karla Jaromíra Erbena (Erben 1864) i pozdější vydání Národních písní moravských (Bartoš 1901).