Studie

Den Titel meines Beitrags entlieh ich aus dem Epilog
des Buches Hašeks Švejk, von Přemysl Blažíček.
Meine Anmerkungen sind dem Andenken
an den Autor dieses Buches gewidmet.

Bezděčné iniciátorce mého setkání s Bindo Altoviti na zámku,
na sklonku léta 1973, Jarmile Hubáčkové...
a mé sestře Ivce, které jsem o tom všem vyprávěl.

Úvod

Jak bylo možno pozorovat již během přípravy tohoto pojednání, „vyprávění jako ochrana“ zdá se být pro mnohé námětem do značné míry tajnosnubným. Proto se dříve než přikročíme k explicitním dokladům, pokusme pustit žilou hádankovitosti tématu a přibližme je nejprve známými literárními texty. Ve snaze o soudržnost příkladů a srozumitelnost látky byl zvolen převážně okruh indoevropský. Zorientování v dané problematice asi nejlépe poslouží literární žánr, jenž jako jeden z mála zahrnuje do děje i vypravěče a naslouchajícího – rámcové vyprávění (Rahmenerzählung).

Poezie se dělá v posteli jako láska
Její zmuchlaná prostěradla jsou úsvitem věcí
Poezie se dělá v lesích

Má prostor jaký potřebuje
Ne tento ale onen v němž září
           Oko luňáka
           Rosa na přesličce
           Vzpomínka na zamženou láhev tramínu na stříbrném podnose
           Pylon turmalínu na moři
           A cesta duchovního dobrodružství
           Která strmě stoupá
           Chvíle oddechu a už zarůstá křovím

Proměny elit jsou součástí procesu celkového vývoje společnosti v průběhu 18. a 19. století. Nejzřetelnější změnu prodělaly v posunu od šlechtických honorací k novým elitám středního stavu. Aristokracie rodu, jejíž devízou byla především setrvalost, tradice a odkaz k věkovitým zásluhám duchovně propojeného řetězce předků a dědiců, byla poměrně rychle doplněna a postupně vytlačována elitou novou. Ta reprezentovala odlišnou společenskou vrstvu, svůj odstup nemohla dorovnávat ani odkazy k zásluhám předků, ale zpravidla ani ekonomickou a prozatím ani politickou silou.

Tato alegorie se ostatně přesností nevyznamenává.
(Richard Weiner, Lazebník)

1.

„V dobách, kdy svoboda stojí život, v dobách nejčernějšího útlaku, každá síla odporu je poesií a jedině poesie zůstává důsledná v své nesmiřitelnosti. Krása a pravda jsou jen kolbištěm hrobařů.“_2

„Zvláštní kouzlo přitažlivosti“,_1 které provázelo mnohé inspirující osobnosti české kultury, jejichž dílo upadá v zapomenutí, je uloženo v paměti současníků a spolu s nimi odchází. V Zeyerově případě však trvá v bohaté korespondenci, která dosud není, a patrně ani nikdy nebude, celá zveřejněna, ačkoli obsahuje stále ještě mnoho zajímavého, a to i tehdy, potvrzuje-li už známé skutečnosti.

Stačilo uběhnout jen několik desetiletí od doby, kdy Thomas S. Kuhn v knize Struktura vědeckých revolucí_1 použil slovo paradigma jako základní termín pro zkoumání povahy historického procesu, který vede k převratným změnám ve vědeckém poznání, a z paradigmatu se stal pojem, který se neobyčejně rychle zabydlel i v humanitních vědách.