Studie

Reflexe domácího literárněvědného výzkumu v posledním čtvrtstoletí se na první pohled jeví jako bohatá oblast s širokou základnou a s uspokojivými výsledky. Vyloučíme-li však z takové bilance kolegiální, přátelské nebo lobbistické příspěvky, ukáže se, že nezávislý, kritický pohled na literární vědu lze nalézt snad jen ve dvou třech neakademických periodikách (zejména Kritický sborník a Kritická Příloha RR) a v jednotlivých článcích několika solitérů (např. Antonín Brousek do roku 1992 nebo Jiří Zizler v posledních pěti šesti letech).

Uvažuje A. TEMNÁ_1

MOTTO
„…Nahoře na horách srdce. Pod rukama
kamenné dno. Blaženě
cosi tu kvete; z němého srázu
divizna, neví nic, a zpívá si k nebi.
Ale ty váš? Ach, začal jsi vědět,
a mlčíš teď, nahoře na horách srdce.

To kolem přejde, tak hrdě a vznosně,
zvěř, kus krásný a jistý sebou,
i v naslouchání. A v bezpečí veliký (orel?)
krouží kol štítů své průzračné Ne. – Ty však,
tak na ráně, nekrytý, na horách srdce…“
Reiner Maria Rilke (překlad Ladislav Fikar)

Téma následujících poznámek podnítilo původně přání amerických kolegů, aby jim byla představena dnešní situace pražské literárněvědné strukturální školy. Přednáška, která z tohoto podnětu vznikla, měla mít podle prvotní představy než informativní povahu, zamýšlela doplnit a aktualizovat dlouhodobé úsilí mnoha překladatelů a teoretiků tlumočit myšlení pražské školy angloamerickému publiku.

Člověk doby poválečné strašil za války v hlavách lidí,
jež kombinovaný masakr životů, zdraví, existenčního zakořenění, mravů a tradic
přiváděl na podivuhodnou myšlenku, že po nejhorším může následovati jen nejlepší.
Zvrtla se pořádně tato iluze... Hledej hrdinu!
(Josef Hora, 1922)

Masaryk byl typem myslitele, který si své filozofické názory zformoval poměrně brzy do konstantního tvaru a v dalším vývoji je už podstatně neměnil. Také se – až na malé výjimky – nepříliš ochotně odvolával na své učitele. Tato okolnost pak pochopitelně znesnadňuje úkol badatelům, kteří se snaží sledovat genezi jeho názorů a stanovit míru vlivu, jaký na něj měli jeho předchůdci. Pokusím se v tomto příspěvku posoudit tři zdroje, o nichž se často v souvislosti s vývojem Masarykových názorů mluví.

_1 Hexametr a pentametr jsou snad nejkontroverznějšími novočeskými verši. Boje o ně začaly ještě dříve, než se překládání z latiny a řečtiny vymanilo z doslovnosti. Souviselo to samozřejmě s klasicismem a se snahou obrozenců dokázat, že čeština je stejně tvárná jako řečtina a že se plně vyrovná latině, a souviselo to i s převahou klasických jazyků ve středoškolské a vysokoškolské výuce. Dnes už z toho zbývají jen trosky.

Prozatím poslední výklad Nerudovy balady „zpola, ano i zcela národní“ je takový: „Lidová píseň o tom, jak bezbožná hříšnice došla díky darované almužně spasení, dostává u Nerudy – při zachování naivity předlohy ve výrazu, rýmech i struktuře verše – nový smysl tím, že jde o duši nepřítele církve Havlíčka, jemuž do nebe pomohla modlitba-epigram, v níž žádá Jana Nepomuckého o přímluvu za Čechy, aby jim jazyk neshnil v hrobě.

Pavla Horská tvrdí, že Božena Viková Kunětická (1862–1934) „odmítala“ feministické hnutí a výslovně se hlásila „nikoli k feministickému, nýbrž k ‚národnímu‘ smýšlení středostavovských žen“ (Horská 1999, s. 111–112). U Vikové se však stěží dá odlišit feministické od nacionalistického – i v povídce Staří mládenci (Lumír, 1891) není náhodou, že se nejneplodnější ze tří neženatých jmenuje nečesky Vilibald, ač povídka nepochází z období, kdy se autorka projevovala jako zvlášť „národní“. Sama tvrdí v cenzurované verzi svého projevu na manifestaci českých žen z 17.