Studie

věnováno nepřítomným dívkám ze Stínadel

Drahá Mino, proč jsou muži tak ušlechtilí,
když my ženy jich jsme tak málo hodny?
B. Stoker, Dracula

Prohlásíme‑li, že jednou z pomyslných dominant filosofického myšlení 20. století je jazyk, nebudeme jistě daleko od pravdy, ovšem od pravdy, která je příliš obecná. Jednou jde totiž o otázku po původu a genezi jazyka, jindy o jeho fungování v lidském společenství a snaze najít v něm určitý univerzálně platný řád, a čím více se blížíme polovině století, tím jasněji se ozývá tázání nejen po podstatě jazyka – ať už jako prostředku komunikace, aktu pojmenování či autonomním živlu –, ale především po způsobu, jakým jazyk uchopujeme, či jinak řečeno: po samotné perspektivě tohoto tázání.

I. Richard a Samuel. Úvod_1

Psaní Bohumila Hrabala se zjevně ocitá na rozhraní literatury, či jinak řečeno, implicitně klade otázku po tom, co vlastně dělá literaturu literaturou? Pochopitelně lze namítat, že by bylo možné takto obecně volenou charakteristiku vztáhnout téměř na jakékoli literární dílo. Navzdory tomu můžeme u Hrabala (přinejmenším v počátcích jeho prozaické tvorby) sledovat zápas o znaky literatury, jež s sebou také přinášejí uznání spisovatele. Tato rozepře a tápání má podle mého soudu u Hrabala specifickou podobu, jíž bych se rád v následujícím textu věnoval.

Je‑li nám tedy přehledná, systematicky uspořádaná a opticky předmětná skutečnost cizí, protože vytyčivši její hranice, jsme z ní okamžitě vyloučeni – patrně je to jiná skutečnost, která nám může být vlastní: můžeme ji nejprve určit záporně – je to skutečnost nepřehledná, neomezená, nesoustavná: skutečnost ‚bezobrazná‘. – – – Jedním slovem lze tuto skutečnost (kterou se pokoušíme prokázat jako člověku vlastní a neodcizenou) nazvat změť (nebo také zmatení, chaos). Představa chaosu v nás ovšem může budit hrůzu a děs! – pokud jsme totiž mimo něj, pokud jej nahlížíme zvenčí.

Opravdové sny nebere vážně nikdo, ani ti, jimž se vskutku zdály. Vy snad ano?
Orhan Pamuk: Jmenuji se červená

Mně zdálo se, že hvězdy padaly.
Černá půlnoc byla; chrám se pozvedal,
chrám to gotický a náhrobek v něm stál,
na náhrobku socha – zkamenělý žal.

Černá půlnoc byla; nikde žádný svit,
jen gotické větve, které nesly kryt,
kde se setkávaly, jasný chvěl se třpyt,
z démantové lampy jak by zásvit spěl.

Nebyly to lampy, lesk to hvězd se skvěl,
nebyla to klenba a nebyl to chrám,
nebyla to socha, já jsem sám a sám
o půlnoci patřil k hvězdným výšinám.

Jonathan Culler v knize On Deconstruction: Theory and Criticism After Structuralism_1 uvažuje o povaze současné literární vědy a s odkazem na J. Hillise Millera v podstatě přijímá jeho základní rozlišení na kritiku sokratovskou a apollonskou, tedy na literární vědu zaměřenou na vytváření systému (nová kritika či strukturalismus) a na literární vědu směřující k odhalování aporií a limitů (dekonstruktce či moderní pragmatismus typu Stanleyho Fishe).

1. Darwin and Literature

Mnohem spíš dojde pojem života svého práva tehdy, jestliže přiznáme život všemu, co sice dějiny má, samo však není jejich scénou. Neboť z dějin, nikoli z přírody, natož z tak vrtkavé, jako je pocit a duše, je posléze třeba určovat okruh života. Odtud vyvstává pro filozofa úkol chápat všechen přírodní život z obsáhlejšího života dějin.
Walter Benjamin, Úloha překladatele_1