Knedlíky se těžko ohřívají: Poznámky k postavení žen a dívek v díle Jaroslava Foglara
věnováno nepřítomným dívkám ze Stínadel
Drahá Mino, proč jsou muži tak ušlechtilí,
když my ženy jich jsme tak málo hodny?
B. Stoker, Dracula
Ženy u Foglara, ať už jde o jejich ne/přítomnost v autorově životě, anebo o ne/ přítomnost v jeho díle, jsou možná na první pohled snadno zmapovatelným tématem, protože se jich ani v jedné oblasti mnoho nevyskytuje. Tomu by nasvědčovala kapitola Foglar a ženy v monografii Jiřího Zachariáše (Zachariáš 2007, s. 339–356), která je v první řadě výčtem ženských postav – jak Foglarova díla, tak i jeho života, druhotně pak obranou Jaroslava Foglara před obviňováním z homosexuality a pedofilie. Nejpádnější obranný argument zasahuje do nejintimnější oblasti autorova života: „Potom se obrátil, ukázal za naše záda a řekl: ‚Tady, u břehu, bývaly lavičky. Jednou v zimě, když jsme měli klubovnu na lodi, tak jsem na těch lavičkách miloval jedno děvče.‘ […] Zeptal jsem se jej, neboť jsem v hlavě převracel praktickou stránku věci, proč nezůstali na lodi,_1 proč šli ven do mrazu a nepohodlí laviček. Jeho odpověď byla stejně překvapující jako předchozí vzpomínka: ‚Prosím tě,‘ řekl, ‚ve skautské klubovně?‘“ (Zachariáš 2007, s. 348). Tato Foglarova odpověď zároveň vysvětluje, proč byl jeho intimní život v takovém rozporu s prací s mládeží a pro mládež. „Předčasnou sexualitu pokládal za jeden z hlavních činitelů nezdravých vývojových urychlovačů přestože mnohdy jistě nemohl necítit marnost svých pokusů. […] Dívky, Foglarem zakomponované do stránek jeho knih, nesměly zkrátka narušovat stav hlavních hrdinů, zpoetizovaný pojmenováním CHLAPECTVÍ“ (tamtéž, s. 341–342). V tomto světle se pak zdá být pochopitelné i to, co zprvu nanejvýš zaráželo: že pro člověka s tak pevnými mravními zásadami je přijatelnější koitus na veřejnosti než ve skautské klubovně.
Zachariášův text (jak zmíněná kapitola, tak i celá kniha) vcelku uspokojivě splňuje cíle, které si zadal: vysvětluje okolnosti autorova života i díla a zároveň obě oblasti obhajuje před útoky zvenčí – minulými i budoucími –, s nimiž v podstatě tvoří protilehlé strany jedné věci. Avšak postup vysvětlující nepřítomnost neuspokojuje všechny otázky, které tato nepřítomnost vyvolává. Zůstává prázdno, které je hladové. Jsou úkazy, které člověka udivují, třebaže je schopen racionálně je vysvětlit, a i vysvětlené záhady si často ponechávají něco ze své tajemné účinnosti. A právě nepřítomnost (či omezená přítomnost) žen a dívek vyvolává rozporuplné pocity, které vedou k rozporuplným reakcím. Nesporně je zde prostor k fantazijně‑angažovanému psaní, které touží prázdno pomyslně vyplnit a vychovat celou generaci v textu nepřítomných dívek. Ani pro fundamentalistický přístup však není na škodu určitá míra střízlivosti, proto je třeba si přiznat, že ve skutečnosti nejsou prázdná místa k zaplnění, nýbrž je to vždy úhel pohledu, co umožňuje některé věci nevidět. Budu pracovat s tím, co v textu je, ale budu vytrhávat z kontextu, přemisťovat, marginalizovat i zveličovat. Cílem není ani tak pomyslné napravení křivd, jako spíš – skrze úzký detailní pohled na nepočetné ženské postavy – dotáhnout určité rysy textu ad absurdum, a tím snad učinit foglarovský svět snesitelnějším. A protože každý velký autor je v jistém smyslu zločinec – a Foglar nepochybně velkým autorem je –, nebude od věci dopřát si trochu bojovnosti a jednostranného interpretačního násilí.
Hodná děvčátka
Pokud už se u Foglara setkáme s nějakou nedospělou ženskou postavou, je velká pravděpodobnost, že půjde o tzv. hodné děvčátko. Je to příklad nejneutrálnější ženské postavy, neboť od ní nehrozí žádné reálné nebezpečí pro chlapecký svět, ať už v rámci příběhu, či v rámci ideového konceptu. Jde o prosté, nevyhraněné bytosti, stojící mimo politiku_2 i – byť třeba absentující – sexualitu. V textu foglarovek je potkáváme na ulici při nevinných hrách, s nákupními taškami, v nečinnosti, v domech či v blízkosti kluboven jakožto mladší sestry chlapeckých hrdinů. Jsou ochotná a otevřená, při otázání dovedou poradit, aniž při tom sledují jakékoli vlastní cíle – jsou zkrátka bezpečně užitečná. Typickým příkladem je Tonča Sedlářová ze Záhady hlavolamu, kterou Jindra Hojer před první návštěvou Stínadel pověří, aby předala vzkaz jeho rodičům, kdyby se nevrátil domů před zamknutím domovních dveří. Někdy se stane, že hodné děvčátko nastartuje svým činem velké události, jako například dívka (ano, vracející se z nákupu), která zavede Rychlé šípy do klubovny Rezatých klíčů, vždy je to však jakoby mimoděk, protože hodné děvčátko o nic neusiluje. Hodné děvčátko jen a pouze čeká: na své vlastní zmizení z textu. Tomuto mizení se nevyhnou ani výjimečné pokusy o proměnu hodného děvčátka v samostatnou jednající postavu: Jitka Mlejnková se v Pokladu Černého delfína postaví proti vlastnímu, nečestně jednajícímu bratrovi, ale poté, co její pokus selže, odchází se sklopenou hlavou a už se nevrátí.
Vlasta a Podkova
Pokud se náhodou stane, že hodné děvčátko nezmizí z textu/světa, ani se vlivem vnějších okolností nepřipojí k uspořádání, do kterého vlastně nepatří, jako v Historii Svorné sedmy, stane se v lepším případě Vlastou, v horším případě Podkovou._3 Obě dívky mají velmi úzký vztah k Rychlým šípům: Vlasta jim daruje vlajku se třemi letícími šípy a iniciuje tak název klubu, Podkova se jim pokusí tuto vlajku, resp. právo na její výsadní užívání, zcizit – tím, že své početné partě, kterou sama vede, vyšije vlajku totožnou. Vlasta dokonale splňuje dobové představy o vzhledu a chování dívky: je fyzicky krásná, upravená, roztomile oblečená (mašle kolem krku) a nešetří obdivem k činům správných mužů („Ten Mirek tak krásně běží!“)_4. Je to přesně ten typ osobnosti, dosahující úplnosti až ve (správném) vztahu k muži, sama o sobě neznamená nic: je nedospělým předobrazem ženy, jejíž úlohou je vytvářet muži zázemí a krášlit se pro něho. Podkova je zobrazena jako přesný Vlastin opak: výstřední svalnatá dívka s ozdobou ve tvaru podkovy ve vlasech, polovojensky oblečená, která se místo toho, aby se věnovala činnostem hodným mladé dívky, snaží dělat vše, jako kdyby se narodila jako muž. Je to de facto dívka revoltující proti přírodě i tradici a její úsilí je předem marné. Spíš než respekt vzbuzuje její boj pohrdání a výsměch, jak lze vyčíst například z Červenáčkovy promluvy: „Ustupujeme násilí! S děvčetem se prát nebudeme a s hochy, kteří si volí za vedoucího dívku, teprve ne!“_5 S nadsázkou řečeno, Podkova je Vlasta, která zapomněla na dobré vychování a která, místo aby Mirku Dušínovi prokazovala obdiv, chce se jím sama stát._6
Děvčátka ze Svorné sedmy
Historie Svorné sedmy (1940)_7 je jediným Foglarovým příběhem, jehož protagonisty jsou chlapci i dívky, přičemž jejich rozložení je téměř rovnoměrné: čtyři chlapci a tři dívky (Pavel ale v průběhu děje prochází pro Foglara typickou metamorfózou chlapce ve vůdce, takže navenek je konstelace dokonale symetrická). Toto nezvyklé smíšené společenství má oporu v lokalizaci příběhu: všechny postavy žijí ve velkém, složitě členitém domě, situovaném mimo město („dům byl vlastně čtvercovité stavení, skoro jako hrad, s nádvořím uprostřed, nad nímž vedly pavlače, schůdky a můstky“_8). Není jisté, kolik dětí v domě U Grošáka vlastně žije – v první kapitole se píše o „dětském nárůdku“, avšak žádné jiné děti než členové Svorné sedmy nejsou zmíněny – nicméně je zřejmé, že se nacházejí v izolaci, která výrazným způsobem ovlivňuje jejich socializaci: v otevřeném městském prostředí by těžko mohlo dojít k tomu, že by do vznikajícího společenství byly iniciátorem, jímž je čtrnáctiletý Pavel Hrádek, zapojena také hodná děvčátka. Toto heterogenní společenství je ale – jak ukazuje závěr Historie Svorné sedmy, vystavěný v duchu techniky deus ex machina – pouze přechodným stavem, který vyústí v separaci chlapců a děvčat a ve vyšší stupeň uspořádání: na scéně se zjeví „hezká skautka a švarný junák, oblečení do svých slušivých stejnokrojů“_9 a vyzvou členy Svorné sedmy, aby vstoupily do skautských oddílů – chlapci do chlapeckého a děvčata do dívčího. Pro zvolený úhel pohledu bude však zajímavý především přesun hodného děvčátka, tedy postavy nečinné, pozorující a čekající, do prostředí organizované dětské party.
Konstelaci Svorné sedmy výstižně ilustruje následující citát: „Vraceli se setmělým lesíkem. Martina si šeptem povídala něco o svatojánských broučcích, ačkoli na ně bylo ještě velmi brzo, Jiřka s Lenkou mlčely a hoši si umlouvali, kdo se zúčastní dnešní nebezpečné výpravy pro plachtu.“_10 Děvčata se sice účastní veškerých her i dalších aktivit – vyjma nebezpečnějších akcí jako v citátu zmiňované noční cesty do sklepa – stejně jako chlapci, přesto je pro ně charakteristická určitá strnulost, která polevuje pouze ve chvíli, kdy mohou projevit důvtip v tzv. ženských věcech. Jejich přínos pro partu se nejvíc projevuje v situacích, týkajících se šití, vaření, uklízení a dalších tradičně ženských činností: „‚Přinesu citron,‘ zašeptala Jiřka a vyrazila ze dveří. Lenka honem vzala piják a vysála zbytky inkoustu z ubrusu.“_11 „‚Mohli bychom snad nějaký ušít,‘ řekla nesměle Lenka a pohlédla na Jiřku.“_12 „‚To bude něco!‘ vykřikla radostně Jiřka, protože se jí naskýtala příležitost ukázati své kuchařské umění.“_13 Ne že by se jiným způsobem vůbec neprojevovaly, nicméně stereotypních úloh se zhošťují s až podezřelou vděčností, jako by se v jiných situacích cítily poněkud neukotveně.
Postavou vymykající se naznačenému schématu je „sotva osmiletá Marta, které se ale všeobecně říkalo ‚Martina‘ a jež měla pořád nějaké vidění a stále si potichu povídala.“ Do této postavy Foglar vložil jediný tajemný prvek, který se v textu objevuje. _14 Martiny nadpřirozené schopnosti jako by byly kompenzací autorovy bezradnosti při konstrukci dívčí psychologie: „Jak byli všichni udiveni! Martina, ta podivná holčičí osůbka, co ta všechno dokázala! […] Nebylo pochyby: Martina si ochočila v malé chvilce tu lesní myšku, droboučkou a maličkou.“_15 Ukazuje se, že se Foglar při svém prvním pokusu o začlenění dívčích postav do striktně chlapeckého světa své dosavadní tvorby, neobešel bez pomoci stereotypů a tajemství – bez těchto dvou opor působí dívčí postavy jako nehybné figuríny. Stereotypy se pochopitelně uplatňují i při konstrukci chlapeckých postav, avšak mužské stereotypy udržují hrdiny v souladu se světem, v němž figurují, zatímco ženské stereotypy dívčí postavy ze stejného světa vydělují: jenom potvrzují, že jde o svět, ve kterém pro ně vlastně není místo. Je příznačné, že další Foglarova kniha, Pod junáckou vlajkou (1940), je první autorovou knihou, která se plně soustřeďuje na činnost skautského oddílu, tzn. že pokračuje tam, kde Historie Svorné sedmy skončila. A je samozřejmé, že jde o chlapecký oddíl a že se v textu znovu nevyskytne jediná ženská postava kromě maminky.
Dívčí kluby
Dívčí skautské oddíly jsou nesporným důkazem, že i dívky touží prožívat totéž, co chlapečtí hrdinové, avšak na Foglarovo psaní tento fakt nemá výraznější vliv. Jako by mu existence skautek připomínala jen jejich oddělenost od mužských protějšků a on ve svých textech jen opakovaně vykresloval tlustou separační linku. Tato znovu a znovu vytyčovaná hranice s přísnou ostrahou je samozřejmě nejzřetelnější tam, kde se jí autor na první pohled snaží zrušit – tím, že do příběhu zakomponuje dívčí postavy. Několikrát se ve Foglarových textech setkáme s dívčím klubem (jde jak o neformální kamarádské skupiny, tak i o registrované čtenářské kluby). Jde pochopitelně o ty nějšikovnější, neoodvážnější a nejsamostatnější dívky v okolí, nicméně ze stínu rodové determinace nemohou vystoupit, a proto jsou často odkázány na přízeň a pomoc svých chlapeckých protějšků, u nichž se inspirují a od nichž se učí. Takto závisí v Tajemné Řásnovce (1965) dívčí klub Pomněnky na klubu Stráž Řásnovky (už názvy naznačují hlavní rozdíl: chlapci se snaží mesiášsky ochraňovat vše, co je v Řásnovce dobré, zatímco děvčata jsou víceméně na okrasu): „A přece se Blanka se svým klubem učila od Jindry! Založila Pomněnky, až když Ríša doma nadšeně vyprávěl, co všechno ve Stráži Řásnovky dělají, a pěl chvalozpěvy na Jindrovu moudrost, s jakou klub vede. […] ‚Mohly bychom si s Pomněnkami někdy prohlédnout vaši klubovnu? Ríša nám už tolik pověděl, co všechno tam máte!‘“_16 Děvčata se obdivují proslulým chlapeckým klubům a následují je jako svůj vzor; elitní chlapecké kluby jako Rychlé šípy, Stráž Řásnovky nebo Saturn se této úlohy nebojí a nešetří svou oslnivou září: poradí, potěší, pomůžou, kdykoli je potřeba.
Inka Solimanová
V první fázi Foglarovy tvorby zřejmě pro dívčí postavy v preadolestentním věku nepřipadala v úvahu jiná podoba než milá a způsobná obdivovatelka chlapeckých hrdinů, nebo vzpupná a výbojná mužatka, reprezentující vše, čím by správná dívka být neměla. V pozdních textech se i vlivem proměňující se situace ve společnosti objevují další, už ne tak vyhrocené možnosti. Inka Solimanová z Dobrodružství v Zemi nikoho (1969) nese jak rysy Vlasty, tak i to lepší z Podkovy. Jde sice, jak už je u Foglara zvykem, ve srovnání s chlapeckými hrdiny o postavu okrajovou, avšak z nepočetné řady dívčích postav bezpochyby vyčnívá: je to v podstatě Mirek Dušín v sukních, jeho genderově zrcadlový obraz a k dokonalosti ji chybí snad jen správné pohlaví. Inka vede rodově smíšenou partu, je to „energická dívka – a lidé o ní říkali, že měla být chlapcem“._17 Proč by ale měla být chlapcem, a ne dívkou? Zřejmě proto, aby její parta nemusela nutně být stále „ta druhá“ po chlapeckém klubu Ontario, jehož vyvolenost spočívá především v tom, že nezakrytě napodobuje Rychlé šípy (tj. následuje ten nejvyšší možný vzor)._18 Je příznačné, že Pepín s Bóžou, dva ze čtyř hlavních hrdinů knihy, se nejprve snaží navázat spolupráci s Ontariem, a teprve ve chvíli, kdy jsou Ontariem odmítnuti, přijde na řadu Inčina parta; tu pak ale stejně opouštějí hned, jak se jim naskytne první příležitost – a sami se vydávají pátrat po Jeskyni obřích trilobitů do Země nikoho.
Ukázkovým příkladem přehlíživého postoje chlapců k Ince je scéna, kdy Pepín, Bóža, Vincek a Vláďa narazí na partu Inky Solimanové na jedné z cest do Země nikoho: „Teď tady na asfaltové jízdní dráze skoro liduprázdné ulice měli různobarevnými křídami nakresleno jakési bludiště, s mnohými záhadnými značkami, písmeny a čísly – a v tom se pohybovala právě jedna z dívek. Všelijak krkolomně skákala mezi těmito nákresy, prudce se zarážela a zase dávala v běh. Inka Solimanová třímala v ruce stopky a měřila děvčeti čas.“ Chlapci se u hry na chvíli zastaví a Bóža se s blahosklonností dospělých pozorujících dětskou hru zeptá: „Co to tady máte?“ „To je jedna z našich her!“ odpovídá Inka a zeptá se, kdy už konečně (Bóža s Pepínem) vstoupí k nim do klubu: „Mohli bysme toho dělat víc“. Bóža odpovídá: „Taky to jednou bude – možná!“_19 Což je asi totéž, jako kdyby řekl „až naprší a uschne“, protože ten, kdo tráví většinu volného času tím, že hledá v nebezpečném zapomenutém kraji Jeskyni obřích trilobitů, už pravděpodobně nebude považovat poskakování po chodníku za smysluplnou činnost. A koneckonců jediná opravdu zajímavá městská hra, která se v knize odehrává – závody Terasy –, vzešla z Vinckovy hlavy a uspořádali ji chlapci společně s Ontariem. Inka působí jako šikovné a nápadité děvče, jejíž důvtip však končí u neškodných her v ulicích a parcích. Skutečné tajemství i smysl pro velké věci zůstávají zcela mimo její dosah.
Ještě jedna zásadní věc odlišuje partu Inky Solimanové jak od skupiny tvořené Vinckem, Vláďou, Bóžou a Pepínem, tak i od Ontaria: je zcela apolitická. Činnost obou chlapeckých skupin je neoddělitelná od různých forem mocenského boje, které jdou často za hranici legálního chování: účelová spojenectví, manipulace s informacemi, sledování, odposlouchávání (Vláďa v první kapitole zachytil komunikaci morseovkou mezi Bóžou a Pepínem), vzájemné osočování, vloupání do klubovny apod. – to vše je na denním pořádku._20 Zatímco chlapecké skupiny udržují navenek spojenectví a potajmu si jdou navzájem po krku, Ince Solimanové a její partě jde, zdá se, jen o co nejbohatší využití volného času bez postranních úmyslů._21 Inka se sice „na Bóžu a Pepína trochu rozhněvala, že k nim do party nevstoupili, ale s Ontariem teď že spolupracují“,_22 ale to není nic než psychologicky zdůvodnitelné rozladění z vlastní podružnosti a žádné důsledky tento hněv nemá (když chlapci pořádají závod na Terasách, Inka zapomene na žárlivost a svou partu přihlásí mezi prvními). Její jednání je přímé a otevřené, protože nemá co skrývat. Její role v příběhu je sice naprosto nicotná v tom smyslu, že je nezasvěcená do tajemství, díky tomu má však alespoň čistý morální štít, což se o Pepínovi, Bóžovi, Vinckovi a Vláďovi, kterým jde o objevitelskou slávu, ani o Ontariu, které usiluje o to být ve všem první a podobně jako Rychlé Šípy svým vlivem ovládat co největší území, říct rozhodně nedá. Otevřeněji než oni se chová snad i banda mladistvých delikventů, tzv. Zelené vesty, jejichž cíle jsou v podstatě podobně přímé a jasné jako cíle party Inky Solimanové: chtějí jen v klidu trávit čas na čundru daleko za městem, lít do sebe alkohol, kouřit a hrát na kytaru.
Amazonky
Stínadla, ta podivná pochmurná čtvrť, spletí křivolakých uliček, schodišť a páchnoucích stok a kanálů připomínající labyrint, působí jako prostředí vhodné spíš pro Jacka Rozparovače než pro dívky v (před)pubertálním a adolescentním věku. Přestože Foglar několik okrajových ženských postav do Stínadel umístil, zmíněné věkové kategorie až na jednu výjimku chybí. To, že Vontové nemají ve Stínadlech rovnocenné genderové protějšky – vyskytují se zde pouze mladší dívky a potom dospělé ženy, nejčastěji vlekoucí nákupní tašky – budí dojem, že stínadelské ženy určité biologické etapy prostě přeskočí a z nevinných předpubertálních dívek se stávají rovnou ženy ve středním věku. Zmiňovanou výjimkou jsou Amazonky, vystupující v Tajemství Velkého Vonta (1986). Jiří Zachariáš jejich přítomnost interpretuje jako indikátor velké změny v postavení dívek ve foglarovské literatuře: „Myslím, že právě proměny, k nimž došlo u dětské populace (s níž byl Foglar v neustálém kontaktu, a která byla předmětem jeho prvořadé pozornosti) v průběhu zmíněných třiceti let, jej přiměly k rozhodnutí pustit konečně dívky do dosavadního hájemství chlapců.“ (Zachariáš 2007, s. 341). Amazonky jsou údajně „rovnocenné klukovským partám a společenstvím. Tak jako oni, i Amazonky střeží svá tajemství, hledají spojence, ale také intrikují a taktizují. Jde jim to stejně dobře jako všem Foglarovým chlapeckým hrdinům.“ (Zachariáš 2007: 341). Podle tohoto komentáře se tedy v Tajemství Velkého Vonta dostavuje něco jako náprava za předchozí nespravedlivou nepozornost vůči dívkám. Budu tedy věnovat Amazonkám větší pozornost než předchozím dívčím postavám.
Pěknou introdukci Amazonkám poskytne Losna, když o nich ve druhé kapitole vypráví Rychlým Šípům: „Vy se možná budete divit, nebo se dokonce smát, ale tam někde za Katovskou ulicí – vy nevíte, kde je – v průchodech kolem Červených schodů, je i nějaká holčičí parta, říkají si Amazonky – a ta neuznává vůbec žádnou vontskou organizaci, je hrozně proti Žlutému květu – a Vláďovi Dratušovi prý nemůže přijít na jméno! Kdyby prý byl co k čemu, tak prý vontskou organizaci zruší a bude pokoj! I někteří kluci mají z Amazonek strach!“_23 To jsou slova, která slibují mnohé. Je snad možné, že se z juvenilně‑maskulinního foglarovského světa vylíhla aktivní feministická skupina, která ví, co dělá a pro „mužské“ dění kolem sebe nemá než slova pohrdání? Jakási rozkladná jednotka, jejímž jediným cílem je dehonestovat postavení juvenilního „Velkého Taťky“, řídícího dávnými tradicemi zatíženou vontskou organizaci? Nově povstalé bojovnice, „nejtvrdší aktivistky – specialistky na mrvení, drancování […]“ (Solanas 1998, s. 71)? Úvodní slova naznačují, že máme co dělat s ženskou skupinou, která by mohla rázně a jednou provždy napravit všechny staré foglarovské křivdy vůči ženám a dívkám a rozptýlit dávnou frustraci. Pro autora samotného by Amazonky mohly být vykoupením z příliš svazujícího homogenního světa a možností, jak překročit svůj stín. Vyvrcholení románu však ukazuje, že to je pouze klamná naděje: respekt, který lze z Losnových slov cítit, není zasloužený a údiv či smích („možná se budete divit, nebo dokonce smát“) jsou vlastně namístě. Ale než k rozuzlení dojde, dostanou Amazonky možnost alespoň jednou dokázat svou nebojácnost i sílu.
Přestože jsou Amazonky uvedeny do textu velkolepým způsobem hned na začátku knihy, do děje vstupují až v její druhé polovině a i toto už skutečné entrée stojí za to. Přicházejí krátce poté, co Rychlé šípy ukořistili ježka v kleci od Vonta Rejholce, přičemž Mirek s Jarkou zůstali s Rejholcem, zatímco zbylí tři členové prchli i s hlavolamem: „Někde na chodbě za jejich zády se ozvaly lehké kroky a směs hlasů. A už jeden z nich – hlas dívčí – volá: ‚Vida – tady je! Venda Rejholec je tady!‘ Mirek s Jarkou hledí s úžasem na tři děvčata zvláštních rázných typů. Jedna s dívek přibíhá k Rejholcovi a drží v ruce – ježka v kleci‑ !!“_24 Při pohledu na Rychlé šípy pociťují hněv, za což je třeba Foglarovi zatleskat, protože určitý nemotivovaný vztek je blízký každé správné idealistické subverzi: „Děvčata se teď obrátila k Mirkovi a Jarkovi. Oba chlapci viděli, že si je prohlížejí s podivným hněvivým zájmem.“_25
Ukořistění hlavolamu je ale, pomineme‑li to, co je zprostředkováno vypravěčem a postavami, první a poslední heroický čin Amazonek, přičemž jeho velikost nespočívá ani tak v reálném zisku, jako spíš ve způsobu a okolnostech této akce. Tuto interpretaci potvrzuje i to, jak se ke ztrátě ježka v kleci staví Rychlé šípy. Nejprve popis celé situace ústy Jindry Hojera: „Červenáček a Rychlonožka už běželi napřed, když viděli, že ježka držím – a ani snad neviděli, že mně najednou skočila do cesty tři děvčata – jedna mi hodila pod nohy nákupní tašku, nacpanou nějakou dekou nebo čím – já jsem sebou přes tašku seknul – ježek mi vyletěl z ruky – a to už se po něm hnaly ty holky – rval jsem se s nimi – jedna mi dala takovou ránu mezi oči, že snad ani kluk by tak uhodit nedokázal – a pak běžely jakoby k Rejholcovu domu“._26 Rychlé šípy tedy přišly o předmět, který sice ztratil svou reálnou hodnotu (Tleskačův plánek létacího kola, ukrytý uvnitř hlavolamu, byl zničen), ale jeho symbolická hodnota je nezměrná: je nejdůležitějším znakem stínadelské historie, co do významu srovnatelným s královskou korunou či žezlem. Kromě toho je také zárukou jejich vlastní moci, protože k tomu, aby zásluhy o pořádek a klid ve Stínedlech, jež si Rychlé šípy opakovaně přisvojují, byly oprávněné, musí být ježek v kleci ve správných rukou, tj. v rukou Velkého Vonta Vládi Dratuše. A jaká je bezprostřední reakce Rychlých šípů na Jindrovo vysvětlení, jak došlo k této ztrátě? – „‚Brr,‘ otřásl se Červenáček. ‚Nikdy bych se nedokázal prát s holkou, nebo ji dokonce uhodit! To by bylo hrozné. Ale snad ještě hroznější musí být dát se od ní uhodit!‘“ _27 Rána pěstí Jindru Hojera určitě bolela a mnohonásobně víc muselo bolet ponížení, formulované Červenáčkem (zatímco dotyčná Amazonka si možná zase mohla říkat: „To jsem mu ji ale pěkně napálila, panáčkovi!“), ale celé tohle rozvržení – ponížené Rychlé šípy a triumfující Amazonky – je jenom trik. Jindra Hojer byl silou poražen někým, kdo by měl být slabší než on; někým, kdo je tak slabý, že ani nestojí příliš za pozornost: dívkou. Nečekaným ústupem se tu jenom potvrzuje všudypřítomná mužská dominance.
Jednorázová subverze soustředěná do dobře mířené rány pěstí se sice může do určité míry stát jakousi satisfakcí za minulé křivdy, nicméně další události ukazují, že pouze s krátkodobým dosahem. Prvním krokem ke znemožnění Amazonek je jeden detail z jejich rvačky s Jindrou Hojerem: „jedna mi hodila pod nohy nákupní tašku…“ Jde o nenápadné využití stereotypu, které je o to nebezpečnější, že je pro ně opora v logice příběhu: Amazonky nesly zásoby pro cizince ukrývajícího se v Kocouřím hrádku, tedy musely mít tašky. Kdyby dívka praštila Jindru vařečkou, bylo by to průhledné a komické, takto však stereotyp vstupuje v převlečení, tváří se jako by nic, a přitom nenápadně obepíná svá chapadla kolem oběti a už ji ze své moci nepustí. Následuje několik výroků na adresu Amazonek ze strany jiných postav. Všechny vycházejí ze stereotypů a jsou rozesety v textu jako nášlapné miny:
‚A co ty žáby Amazonky?‘ divil se Červenáček, ‚ty by taky mohly něco vědět!_‘28
‚Ty zatracené žáby Amazonky!‘ zvolal hněvivě Losna. ‚Pořád se všude pletou!_‘29
‚Jsou to hodné žáby, ty vaše Amazonky!‘ zasmál se chraplavě Cizinec. ‚Jen ale aby moc nežvanily – to bych tu moc dlouho nevydržel – to by byl se mnou konec…‘_30
‚Nemůžeš mi ostatně s ježkem ani nikam zdrhnout – přestali bychom tě tady zásobovat jídlem – já i Amazonky, které tě – hloupé holky – pořád zatím ještě litují jako opuštěného sirotka – – chachááá – a skočily by pro tebe do ohně!‘_31
‚Tuhle nešťastnou a nebezpečnou zprávu, že Vláďa nemá ježka doma,‘ soudil Mirek, ‚prozradily ve Stínadlech jistě ty upovídané Amazonky! Vždyť ty to vědí už dávno, že ježek je u Rejholce!‘_32
Pro jednu stranu (Rejholec, Cizinec) jsou Amazonky hloupé holky, které jsou však právě pro svou hloupost užitečné – a to stereotypně ženským způsobem: soucit s domnělým sirotkem v nich probudil mateřský instinkt a oni teď pro něj dělají to, co je podle tradičních představ ženám vlastní: vaří a perou. Tedy ne ženské válečnice, které si odřezávají ňadra, aby jim nepřekážela v boji, ale hospodyně. Pro druhou stranu (Rychlé šípy, Losna, potažmo Žlutý květ) jsou zase nepříjemností na úrovni obtížného hmyzu a v jejich posuzování opět promlouvají klišé. Rejholec, který je krásným příkladem průměrnosti (řadový Vont, který se vlivem náhody zaplete do velkých věcí), si Amazonky dokonale zotročil: jednoduše je obelhal a celou jejich výbojnost a ničivou sílu použil k vyživování svých nízkých záměrů jako ten nejkvalitnější hnůj. V podstatě udělal to, co neúspěšně zamýšlel v Tarrantinově filmu Kill Bill 2 opilec a lůzr Budd provést Nevěstě, jedné z největších ženských bojovnic všech dob: pohřbít ji zaživa na malém venkovském hřbitově. Amazonky pomyslně opisují osud Vonta Dymoráka uvězněného v truhle ve vybydleném Kocouřím hrádku a opuštěné čekají na dlouhou a pomalou smrt. Rejholec, vypravěč a autor, kteří jsou v tomhle ohledu jen tři k nerozeznání podobné žonglovací míčky, jsou viníky nejstrašnějšího zločinu foglarovské literatury: pohřbení Amazonek zaživa.
Samy Amazonky od setkání s Rychlými šípy v textu přímo promluví už pouze jednou – ve chvíli, kdy odcházejí z Kocouřího hrádku poté, co přinesly Cizincovi další porci jídla a tato promluva – jde jen o útržky zaslechnutého hovoru – je posledním hřebíčkem do jejich rakve: „…maso s omáčkou si ohřeje snadno… ale knedlíky se těžko ohřívají… však už to tam brzy skončí… chudák… ale kam půjde pak?… to musí být hrozné, když je někdo bez domova…“._33 S těmito slovy Amazonky odcházejí z příběhu: domů, zpátky k plotně!
Sousedky a domovní klepny
Pokud jde o ženské postavy u Foglara, bylo by chybou nebrat v potaz dospělé ženy. Pokud je v moci nějaké ženské postavy zásadnějším způsobem ovlivnit osudy chlapeckých hrdinů, není to v žádném případě zmužnělá odbojářka typu Podkovy, ani ranařka s velkým „A“ na tričku, a dokonce to není ani maminka, která se vždy podřizuje vůli otce. Je to nepřející sousedka. Ať se chlapci snaží sebevíc chovat se slušně a činit dobro, tváří v tvář domovním důvěrnicím a pavlačovým klepnám jsou naprosto bezbranní. Tyto postarší ženy s šátkem na hlavě, vysílající smrtelně jedovaté pohledy (jak ukazují ilustrace a komiksy), otravují chlapeckým hrdinům život donášením a pomluvami a ani takové vzory čestnosti, jako jsou Rychlé šípy, před nimi nejsou v bezpečí._34 „Ještě téhož dne se rodiče dověděli, že ráno šel Vláďa do školy s Vinckem. Donesla to místní klepna, jejich sousedka paní Malašíková. Byla postrachem celého domu a svým tlacháním a donášením klepů způsobila již řadu mrzutostí mezi lidmi v domě a po celém okolí. Každý se snažil být s ní zadobře.“_35 Poslouchání za dveřmi, žalování a další intriky jsou hlavním údělem těchto starých sousedek, které nemají pochopení pro žádnou z těch malých a velkých věcí, jimiž se vyznačuje věk chlapectví.
Domovní klepny, sousedky a důvěrnice jsou paradoxně postavy, které nejvíc přitakávají Foglarovu pojetí chlapectví – právě tím, že mu zásadním způsobem odporují. Tím, že jsou téměř vždy v textu usvědčeny z nespravedlnosti, jako by autor kompenzoval všechny křivdy od dospělých (převážně) žen, které se mu v jeho chlapeckém věku přihodily: „Ale pocit hanby a křivdy ve mně zůstal už navždy. Ano, křivda pálí jako oheň a někdy je prostě neuhasitelná!“_36 Protějšky těchto temných figur jsou starší muži, kteří se tváří v tvář podnikavým chlapcům rozpomenou na vlastní mládí a vyjdou jim vstříc, pomáhají jim a podporují je: „Stiskl silně jeho ruku. Chvíli tak zde stáli a dívali se vzájemně poctivě do očí, ten muž i chlapec, každý se svými starostmi, tak odlišnými od starostí druhého, ale v té chvilce si rozumějící.“ _37 Tyto postavy jsou de facto silnější oslavou obrozující síly mládí než sami chlapci a ztělesňují Foglarovo nejzásadnější životní krédo – zůstat navždy mladý. Je to nejryzejší sebe‑apoteóza, vyvolávající radost i dojetí, a uzavírá se jí kruh. „Já se dívám na chlapectví jako na nejkrásnější část lidského žití, proti jehož krásám a radostem jsou slasti lidí dospělých jen prchavým, bledým stínem. V chlapectví vidím věčné a kouzelné jaro života. Rozhodl jsem se – i když můj vlastní chlapecký čas již dávno prchl – zůstat v něm navždy. Chci chlapectví ochraňovat, zkrášlovat, a těm, kdož do něho vstupují, sloužit a pomáhat jim být lepšími, vzornými. Jsem odhodlán do této služby zapřáhnout všechny své vlastnosti, které mohou být jen trochu upotřebitelné…“_38
Ženy a dívky mají ve Foglarových textech v zásadě dva rozměry: buď plní stereotypní role (nakupování, vaření a další „ženské“ záležitosti), anebo vystupují jako nepochopitelné, tajemné bytosti se zvláštními až nadpřirozenými schopnostmi, jako jsou předtuchy, vidění apod. (dívka, která Rychlé šípy ve Stínadlech varuje: „Dejte si pozor – už se stmívá […]“_39 nebo Martina v Historii Svorné sedmy, „jež měla pořád nějaké vidění a stále si potichu povídala“_40). Velice často jsou tyto polohy propojené (dívka varující Rychlé šípy je označena jako „malá dívka s nákupní taškou“) a výsledkem jsou hybridní postavy – kombinace žen v domácnosti a pohádkových víl –, bytosti, z kterých promlouvají tajemné či temné síly (na rozdíl od chlapců, kteří jsou konstituováni jako povrch bez podstaty), ale zároveň jsou jasně zakotvené v tradičních představách o úloze ženy ve společnosti._41 Chlapecké postavy neberou hlasy z temnot na lehkou váhu, jsou jimi znepokojeni, avšak samotný zdroj těchto tajemných předtuch a jeho nepochopitelnost je pro ně možná děsivější než reálné nebezpečí samo, a proto se ho často snaží – vědomě či nevědomě – ztrivializovat, například pojmenováním: „a teď ta žabka s taškou, s těmi řečmi o stmívání […]“_42 Jsme tu svědky poměrně obvyklého vypořádávání se s ženstvím, kdy znepokojení z jiného na jedné straně a zoufalá snaha porozumět mu na straně druhé vedou k (často nevědomému) promítání feminity do tradičních a jasně srozumitelných schémat.
Z hlediska vztahu k chlapeckým protagonistům je Foglarovské rozvržení ženských postav jednoduché a matoucí zároveň: na jedné straně jsou ty, které jejich pozice utvrzují, a na druhé straně ty, které je podrývají. Utvrzování se děje v zásadě dvojím způsobem: tím, že kladné protagonisty obdivují, podporují a napodobují (např. Vlasta, Inka Solimanová z Dobrodružství v Zemi nikoho, klub Pomněnky z Dobrodružství v Zemi nikoho a další), anebo tím, že jim sice odporují – ale opět ve snaze být jako oni (Podkova). Druhý případ představují vlastně pouze Amazonky, které jsou z počátku prezentovány jako subverzivní či „jiné“ a v žádném případě si nepřejí být jako jejich protějšky. Hlavní vtip však spočívá v tom, že i tyto dívky v konečném důsledku potvrzují pozice mužských postav, protože jejich prvotní charakteristika je podrobena reinterpretaci. Jinakost pak může mít značně nelichotivé vyznění: Amazonky jsou v závěru odhaleny jako hloupé a ve své hlouposti využívatelné holky. Vlastně tady vůbec o reálnou jinakost nejde, protože hloupá dívka ve skutečnosti není jiná, jinakost pouze předstírá před světem, případně i sama před sebou. Je si však třeba uvědomit, že je řeč o světě, který v zásadě žádnou jinakost – alespoň pokud jde o záměrnost – nepřipouští. Dokonce i všechny jednoznačně záporné postavy (postavy‑stíny jako stínadelský dvojník Mirka Dušína) mají jedinou úlohu: potvrzovat správnost postav kladných. Heterogenní prvky vstupují do foglarovské literatury pouze oklikou: coby nechtěné vedlejší účinky vyplývající z autorovy nedůslednosti, omylů a selhání při konstrukci fikčního světa.
POZNÁMKY
_1
Tj. na lodi Skaut, kde byly tehdy skautské klubovny [pozn. J. H.].
_2
Označení politika neobsahuje ironii ani nemá nést negativní konotace, jeho užití je podpořeno charakterem foglarovského světa, který je koncipován jakožto soběstačný, a nikoli podřízený světu dospělých (viz Lopatka 1991, s. 175). A v rozvržení tohoto „nedospělého“ světa nejde o nic jiného než o správu věcí veřejných a mocenské boje
nejrůznějších chlapeckých seskupení.
_3
Foglar 1990–1991 (Rychlé šípy 1 a 4).
_4
Tamtéž (Rychlé šípy 1 a 3).
_5
Foglar 1990–1991 (Rychlé šípy 4), s. 185.
_6
Má při sobě i komickou figuru, která je ženskou obdobou Rychlonožky: „sekretářku“ Alžbětinu Prknářovou, řečenou Haha Bimbi.
_7
Jde o šestou Foglarovu knihu v pořadí a první knihu, kde se vůbec objevuje nějaká ženská postava vedle maminek chlapeckých hrdinů.
_8
Foglar 1990b, s. 6.
_9
Tamtéž, s. 79.
_10
Tamtéž, s. 13.
_11
Tamtéž, s. 47.
_12
Tamtéž, s. 12.
_13
Tamtéž, s. 24.
_14
Kromě absence tajemství, které bývá běžně motorem Foglarových příběhů, na Historii Svorné sedmy udivuje poměrně fádní děj: nic dobrodružného se – vyjma uvěznění ve sklepě, scény s rozzuřenou ondatrou, krátké rvačky s cizími chlapci a závěrečného požáru – vlastně neděje a i tyto vzrušenější scény jsou až na zabití ondatry podány až neobvykle střízlivě.
_15
Foglar 1990b, s. 21.
_16
Foglar 1994, s. 112.
_17
Foglar 1990a, s. 12.
_18
Následování vzorů je jeden ze silných foglarovských motivů. Chlapci z Ontaria se dokonce, když jsou sami mezi sebou, navzájem oslovují jmény členů Rychlých šípů.
_19
Foglar 1990a, s. 103.
_20
O podobnosti aktivit Foglarových hrdinů s pochybnými praktikami politického i vyloženě nelegálního mocenského boje (mafie) viz: „Rychlé šípy či Vláďova parta z Dobrodružství v Zemi nikoho provádějí neuvěřitelné indiskrece za hranicí dobrého vkusu i drobnou kriminalitu typu vloupání do cizích kluboven jako naprostou samozřejmost v rámci služeb ‚dobré věci‘, tedy zejména vlastní kolektivní moci a ctižádosti. Tajné a výzvědné služby, jejichž předobrazem klukovské party se svými ‚krycími‘ jmény, schůzkami na opuštěných místech, mrtvými schránkami, přísahami věrnosti a stíháním ‚zrádců‘ nepochybně jsou, funguji podobně, snad jen s větším finančním nákladem a trochu krvavěji.“ (Komárek 2001, s. 2).
_21
Za to je vypravěčem několikrát deklarativně pochválena: „Jiná děvčata se teď někde naparovala před chlapci, koketně se usmívala, klapala svými jehlovými podpatky a vedla prázdné řeči. Inka místo toho všeho tady vymýšlí hry pro svou partu, chodí s ní na výpravy, píše kroniku – a udržuje cely klub v ustavičném zájmu o dobré věci. Není to na děvče jejího věku úžasné?“ (Foglar 1990a, s. 103).
_22
Tamtéž, s. 157.
_23
Foglar 1991, s. 9.
_24
Tamtéž, s. 112.
_25
Tamtéž, s. 113.
_26
Tamtéž, s. 114.
_27
Tamtéž.
_28
Tamtéž, s. 115.
_29
Tamtéž, s. 123.
_30
Tamtéž, s. 134.
_31
Tamtéž, s. 135.
_32
Tamtéž, s. 165.
_33
Tamtéž, s. 170.
_34
Kvůli nestoudné pomluvě dvou otylých nájemnic ztratí Rychlé šípy v kresleném seriálu málem klubovnu.
_35
Foglar 1990a, s. 29. Tyto pomlouvačné sousedky dosahuji až monstrózních rozměrů: jsou totiž naprosto neohrožené – citovaný úryvek z Dobrodružství v Zemi Nikoho naznačuje, že z jejich působeni mají strach všichni, včetně dospělých, kteří vědí o povaze dotyčné své, ale přesto na základě jejích pomluv své děti trestají.
_36
Foglar 1997, s. 78.
_37
Foglar 1993, s. 197.
_38
Oddílový časopis Čigoligo, 22. 9. 1943; citováno podle Zachariáš 2007, s. 151.
_39
Foglar 1991, s. 22.
_40
Foglar 1990b, s. 8.
_41
Zobrazování dívek v útlém věku jako budoucích hospodyněk působí značně násilně o to víc, že Tajemství Velkého Vonta je relativně pozdní text: dokončil ho v roce 1977.
_42
Foglar 1991, s. 23.
LITERATURA
Foglar, Jaroslav: Dobrodružství v Zemi nikoho. SNTL – Nakladatelství technické literatury n. p., Praha 1990a.
Foglar, Jaroslav: Historie Svorné sedmy. Atos, Praha 1990b.
Foglar, Jaroslav: Rychlé šípy 1–6. Olympia, Praha 1990–1991.
Foglar, Jaroslav: Tajemství Velkého Vonta. Olympia, Praha 1991.
Foglar, Jaroslav: Chata v Jezerní kotlině. Olympia, Praha 1993.
Foglar, Jaroslav: Tajemna Řásnovka. Olympia, Praha 1994.
Foglar, Jaroslav: Život v poklusu. Olympia, Praha 1997.
Hybler, Martin: Preadolescentní mentalita. Host, 15, 1999, č. 6, s. 42–45.
Komárek, Stanislav: Jestřáb a kuřátka. Salon Práva, 2001 (21. 6.), s. 2–3.
Lopatka, Jan: Sláva a úskalí amatérismu“. In: týž: Předpoklady tvorby. Československý spisovatel, Praha 1991, s. 174–182.
Solanas, Valerie: S. C. U. M. Manifesto. Votobia, Olomouc 1998.
Stern, Jan: Foglar, homosexualita, skejťácké paradigma a ideál jáství. Úvod do freud strukturalistického studia populární kultury. <http://www.blisty.cz/2005/9/8/art24856.html > [7. 9. 2005].
Zachariáš, Jiří: Stoletý hoch od Bobří řeky. Dobrodružství života a metod Jaroslava Foglara – legendy dětské zájmové činnosti. Ostrov, Praha: Ostrov 2007.
Zapletal, Miloš: Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Euromedia Group k. s. – Knižní klub Praha 2007.
RESUMÉ
The essay called Dumplings Are Difficult to Heat Up focuses on the role of girls and women in the works of Jaroslav Foglar, one of the most prominent Czech authors of children’s and youth literature. Foglar, who was a Boy Scout leader for most of his life, wrote almost exclusively about boys, whereas girls and women maintained only marginal parts in his stories. The author of the essay reflects on the low occurence (or the absence) of female characters, enumerates and describes their attributes, and construes their relations to the male protagonists. The method of interpretation is intentionally one‑sided in the effort to make some of the fictional world’s features more absurd. This strategy is guided by the belief that on a certain level of absurdity the homogenous world of Foglar’s stories becomes more endurable.
