Psaní Bohumila Hrabala se zjevně ocitá na rozhraní literatury, či jinak řečeno, implicitně klade otázku po tom, co vlastně dělá literaturu literaturou? Pochopitelně lze namítat, že by bylo možné takto obecně volenou charakteristiku vztáhnout téměř na jakékoli literární dílo. Navzdory tomu můžeme u Hrabala (přinejmenším v počátcích jeho prozaické tvorby) sledovat zápas o znaky literatury, jež s sebou také přinášejí uznání spisovatele. Tato rozepře a tápání má podle mého soudu u Hrabala specifickou podobu, jíž bych se rád v následujícím textu věnoval.
