Otázka pro…

Věnováno památce Miroslava Červenky
(† 19. listopadu 2005)

Antal Bókay, známý literární vědec ve své příručce o literární vědě v moderní a postmoderní době konstatuje, že na dnešní maďarskou literární teorii měl nejpodstatnější vliv pozitivismus a strukturalismus.

Je to skutečně tak? Cítíme dnes opravdu vliv českého strukturalismu ve vědeckém či v každodenním životě?

Nemohu si pomoci, ale odpověď musím začít vyslovením jistého paradoxu, který se mi dnes už zdá být docela evidentním: jedním ze stěžejních podnětů nástupu strukturalismu byl odpor proti užití literárního díla, konceptu autorského světa či dalších entit literatury. Přesvědčivost tohoto východiska udržela po několik desetiletí text/dílo skutečně v centru pozornosti a dovolila vytvořit dostatečně koherentní síť pojmových nástrojů pro jeho analýzu; 20.

Přiznám se hned: nejsem s to odpovědět stručně a zároveň smysluplně na tak široce formulovanou a tendenční otázku, takže se omezuji na pár povrchních poznámek. Sama otázka sugeruje možnou odpověď, když se dvakrát provokativně (pohoršeně) zastavuje u pojetí strukturalismu jako tématu zajímavého již jenom pro dějiny humanitních věd.

Některé položené dotazy ve své obšírnosti obsahují, zdá se, už i jediné možné odpovědi. Jsem zvědavý, jestli na dvě otázky formulované v druhém odstavci zadání řekne někdo něco jiného než „ano, obsahují“, „ano, obsahuje“, i když jednotlivá pokračování by se mohla pochopitelně hodně lišit a dovedu si představit odpověď, v níž by teoretik strukturalismu vzdálený označil inovaci za nevýznamnou a kýžené kompatibility za nedosažené.

Milá paní Heczková, milí pánové Vojvodíku a Wiendle,

ve Was ist Neostrukturalismus? jsem naznačil reálný vývoj francouzského strukturalismu a neostrukturalismu a nikoliv dějiny recepce, jak se měly místo toho odehrávat. Skutečně, ve spisech autorů, kterými jsem se zabýval, odhlédnuto od Jakobsona, se téměř žádné reference o ruském formalismu a pražském strukturalismu nevyskytují. Máte úplnou pravdu, že je to politováníhodné a že dějiny literatury by z využívání těchto významných badatelů měly stále ještě velký zisk. Ale zcela zjevně tak neučinily.

Předně se zdá, že co slýcháme a čteme o strukturalismu, bývá často postiženo zlozvyky, které se týkají, zjednodušeně řečeno, dvou jevů. První je zobecňující konstrukce odosobněného kánonu. Z odstupu se leckomu zdá, že strukturalismus je nějaká ucelená doktrína sestávající z určitého počtu autoritativních tvrzení. Stoupenci se podle této představy hlásí do strukturalismu jako někam do strany nebo do církve, respektujíce bezvýhradně východiska a všechny hlavní články kolektivně sdíleného učení.

Vztah ke strukturalismu je pro mě velkou měrou také osobní záležitostí, prvkem intelektuálního životopisu, ale – řeknu to bez oklik – nejen intelektuálního. Když jsem v druhé polovině padesátých let začínal svou odbornou dráhu, provedl jsem – tak jako několik mých nejbližších kolegů-vrstevníků – jasnou a rozhodnou volbu. Do jisté míry to byla volba negativní, nechtěl jsem mít nic společného s marxismem jako metodologií oficiálně podporovanou, orientovanou ideologicky; studoval jsem v období stalinismu a tehdy nám byl marxismus vnucován v krajně vulgární verzi.

Anketu o dědictví českého strukturalismu otevírá několik otázek: Co zůstalo z tradice a dědictví strukturalismu Pražské školy? Byl „klasický“ strukturalismus překonán tzv. poststrukturalismem, jak je od sedmdesátých let 20. století stále znovu prohlašováno? Zůstal strukturalismus skutečně zajímavým už jen pro dějiny humanitních věd? atd.

Milí přátelé,