Otázka pro…

Some 15 years ago I had the privilege of participating in a symposium entitled “fiction updated” held at the University of Toronto on the occasion of Lubomír Doležel’s retirement. At that time I took my clue from Lubomír’s work on fictional worlds’ semantics and spoke of characters and their versions across story worlds.

In recent years, Czech bookstores have been enriched by a number of seminal studies on narrative in the series Teoretická Knihovna. I would like to underscore Petr Bílek’s Hledání jazyka interpretace (2003) and the translation of Seymour Chatman’s Story and Discourse. Narrative Structure in Fiction and Film (1978) as Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře (2008).

1. Narrative is made narrative by what is represented. Narrativity implies a temporal sequence representing changes of – interior or exterior – state. A state is to be understood as a set of properties which refer to an agent or to the external situation at a particular point in time. Wherever changes of state are represented we have to do with narrative. So the concept of narrativity is not limited to verbal arts or to literature in a broad sense but includes wide ranges of culture and science. Narrativity is therefore not congruent with literarinesse.

Otázek, které člověka napadají při setkání s profesorem Vyskočilem, je mnoho. V jeho paměti se propojují v zajímavé celky vzpomínky na mnoho osobností i událostí uměleckého (nejen uměleckého) života; spoluutvářel charakter českého divadla a literatury ve „zlatých šedesátých“ letech. Zdrojem mnoha dalších otázek může být však také Vyskočilova mnohočetná profesní orientace, která vychází z hlubokého zájmu o různá témata i celé obory.

Jak ses dostal k Ivanu Vyskočilovi a dialogickému jednání?

To bylo tak, že jsem psal diplomovou práci na divadelní vědě v Brně, na téma Dramatický text v pojetí Ivana Vyskočila…

To už sis ho musel předtím nějak objevit, že sis zvolil zrovna tohle?

Pan učitel Bubela byl vášnivý češtinář. Kudy chodil, tudy študoval kdejaké jazykové pojednání a poučení, pročítal a promýšlel pravopisná pravidla, do novin psal jazykové koutky, sloupky, okénka a před usnutím si listoval ve Slovníku spisovného jazyka českého. Obzvláštní slabost – a tady nám to začíná – měl ovšem pro mluvnici, té vyloženě propadl.

Tématem otázky tohoto čísla se stal problém, při jehož formulacích se vystavujeme značnému nebezpečí. Přitom si jej musíme jako učitelé, vykladači a kritici poezie neustále připomínat. Nejde o nic menšího, než o permanentně se vracející otázku, jaký smysl má poezie či snad spíše lyrika, co je to básnické slovo a zejména – kde je místo těch, kteří ji netvoří, ale mluví o ní a k ní? Uvědomujeme si nebezpečí takové otázky, které spočívá v banalitě odpovědí a v omezenosti nebo naopak v bezbřehé šíři představ o poezii a její reflexi.

Lyrik a kritik – na pythagorejské desce protiv?

Úvodní text „Otázky“ sestává z vlastní otázky po smyslu a z několika téměř apodiktických tvrzení. Nevydám se tedy už od počátku svou vlastní cestou, ale budu následovat navrženou strategii; její reflexe nás snad sama obrátí určitým směrem.

Vážení,
To jsou těžké věci; navíc nejsem „dvojdomá“ ve smyslu, který uvádíte. Píšu poezii (doufám), ale nikoli o ní; nikdy jsem to nedělala.

Nejde to totiž. Mohu uvažovat a psát o výtvarném projevu (což dělávám) a zároveň jej provozovat (což dělám taky), to si neprotiřečí, není to protimluv: mluvím či píšu o viditelném, ne o vysloveném, tedy slyšitelném.

Tzv. existenciálně modelované mudrování o poezii mě popuzuje stejně jako tzv. všednodenní či tzv. spirituální, rurální, nadreální anebo jiné; není to reelní podnik.

Bojím se, že Bonnefoy je hlupák.

Poezie je mystérium – a už to lze považovat za dostatečný důvod, abychom se jí věnovali, protože jeden z největších malérů převládající kulturní orientace je zapomnění mystéria. Poezie je tajemná, podobně jako život a smrt nebo poslání člověka na zemi. Domýšlivé i nedomyšlené odpovědi zabily cit pro tajemství a schopnost žasnout, odvahu nevědět i ochotu se ptát. Poté, co moderní doba „zodpověděla“ všechny velké otázky, začala velká témata ztrácet smysl. Otázka po smyslu poezie souvisí s otázkou, co je lidská řeč: i ona je tajemstvím, ale ne pro každého.