…a otázka (nebo dvě) pro Michala Čunderleho

Jak ses dostal k Ivanu Vyskočilovi a dialogickému jednání?

To bylo tak, že jsem psal diplomovou práci na divadelní vědě v Brně, na téma Dramatický text v pojetí Ivana Vyskočila…

To už sis ho musel předtím nějak objevit, že sis zvolil zrovna tohle?

Ale já jsem si to nezvolil! Já jsem napsal esej, kde jsem srovnával Osvobozené divadlo se Semaforem a divadlem Sklep a dal jsem to přečíst svému konzultantovi jako závdavek k nějaké budoucí práci. On si to přečetl, odkejval to, a že to byl profesor Bořivoj Srba, kamarád Vyskočilův, tak říkal – pane Čunderle, to je pěkný, ale vám tam chybí Ivan Vyskočil. Nechtěl byste psát diplomku o Vyskočilovi? A já jsem říkal – co by ne, bylo mně to blízké, protože jsem studoval souběžně češtinu a znal jsem ty texty a věděl jsem, že to budu rád rozebírat… A tak se zformulovalo téma. Přijel jsem na konzultaci do Prahy, už jsem měl nějaké kapitoly napsané, ale s prof. Vyskočilem jsme se neznali… Vedl ke mně takové řeči – jo, chlapče nešťastná, vy jste od toho Bořivoje… nechcete to téma ještě změnit? A pak si to četl, dlouho, a vůbec nic k tomu neříkal. Jediný, co mně řekl, bylo, že tady mám překlep, a sice že ten soubor ve hře Křtiny v Hřbvích se nejmenuje Hřbvánek, ale Hřbváček, anebo možná naopak… Prý že je mu žinantní se k tomu vyjadřovat, a jestli bych se spíš nechtěl podívat na to, co teď aktuálně dělá, a to že je dialogické jednání a že zrovna otvírá nějakou skupinu, tak ať tam jdu. A když už jsem tam byl, tak jestli si to nechci vyzkoušet… A já jsem vůbec nevěděl, co se děje, jel jsem na konzultaci k diplomové práci a najednou jsem byl tady, v prostoru, a měl jsem něco říkat. A ještě s pocitem, že jsou tu samí talentovaní herci a co já jako takovej nešikovnej intelektuál z Brna tu budu dělat… Ale nakonec mě to hrozně zaujalo. A pak jsem si vymohl, že poslední semestr studia strávím v Praze. Seděl jsem v Klementinu, smolil tu práci a do toho chodil dialogicky jednat. A neuvěřitelně mě to vzalo, připadalo mi, že právě to potřebuju a že se to rýmuje s tím, co jsem dělal doposavad. Během doktorského studia jsem přešel z Brna do Prahy a doktorát jsem dokončoval už jako externista tady.

Rýmovalo se mi to i s bohemistikou. A kupodivu i s lingvistikou. Já jsem si vždycky myslel, že budu studovat hlavně literaturu a pak to úplně vzala voda a lingvistika převážila, poněvadž se mi ukázalo, že je tady jakoby prvotnější. Že pokud se chci k té literatuře dostat, je šikovnější a moudřejší podrobit se nejdřív studiu jazyka. To dosavadní ale bylo příliš reflektující a teoretizující – a dialogické jednání a pak přednes s paní Fryntovou nebo hlasová výchova, to mi doplňovalo k tomu empirickou složku.

Já teď říkám všechno už z určité perspektivy, ale bylo to všechno složitější a dlouho jsem nevěděl, jestli dělám dobře. A taky profesor Vyskočil si se mnou asi dlouho nevěděl rady, co tu na katedře vlastně budu dělat, když zjevně nejsem herec. Taky mě nechtěl odtáhnout od mého původního oboru. To se často stává, že k nám přijdou lidi z jiných škol, jsou nespokojení se svým dosavadním studiem, tady vzplanou a nejradši by všechno zabalili a zůstali. To jim vymlouváme, proto to tady není. Dialogické jednání má být takový doplněk nebo katalyzátor k tomu hlavnímu, co ti lidé dělají a co by si měli pěstovat…

A co tvoje psaní a autorské divadlo? To přece taky vychází z dialogického jednání?

Zůstal jsem na katedře jako asistent dialogického jednání a pak jsem inklinoval k výchově k řeči a k přednesu. A je pravda, že jsem se tu rozepsal a taky rozehrál. Nejsem v žádném případě čistokrevný herec, zůstávám pořád v pozici toho teoretika a učitele. Ale když už se to do mě investovalo, svátečně si dopřávám to, že ze svých autorských věcí mám jevištní produkce – takové nestandardní. Odborně by se tomu řeklo narativní – vyprávěné – divadlo. Vypráví se příběh, a když je vyprávění neudržitelné, tak se to zpřítomní do nějakého dramatického tvaru nebo útvaru. Když pak dramatičnost pomine, zase se to vrátí zpátky do vyprávění. Takhle to různě osciluje, vychází to jednak z Vyskočilova učení, z dialogického jednání, ale má to i jiné zdroje.

…asi i bohemistické, ne? Narážíme na Bubelu…

Téma… Když dostanete pobídku, když se vám řekne – pište, pište a choďte s tím každý týden a čtěte tady, co jste napsal, no tak to různě zkoušíte, dokud se vám neustálí nějaké téma. Aby vás to bavilo, musí to být pro vás podstatné a nějakým způsobem hlubší téma. Zřejmě ho musíte brát ze svého dosavadního života. Já jsem sáhl po tom, čemu jsem se pět šest let intenzivně věnoval, a to bylo studium češtiny. Přišel nápad, že ta mluvnice někoho pohltí, že ho sežere a že ten dotyčný začne v mluvnici bloudit a utkává se s gramatickými jevy… Jazyk obživne a člověk je v tom jazyce. Najednou to bylo moje téma. A pořád ještě není vyčerpané a uvidí se, kdy ty zdroje vyschnou a kdy se to muset občerstvit.

Také Tobě děkujeme za rozhovor a čtenářům dáme nahlédnout do Tvého psaní…

Zpět na: Několik otázek pro... prof. Ivana Vyskočila

Následuje: Michal Čunderle: Bubela