Bubela

Pan učitel Bubela byl vášnivý češtinář. Kudy chodil, tudy študoval kdejaké jazykové pojednání a poučení, pročítal a promýšlel pravopisná pravidla, do novin psal jazykové koutky, sloupky, okénka a před usnutím si listoval ve Slovníku spisovného jazyka českého. Obzvláštní slabost – a tady nám to začíná – měl ovšem pro mluvnici, té vyloženě propadl.

Jednou takhle stojí na stupínku před tabulí a dává dvěma poškolákům diktát. Zaujatě listuje mluvnicí, vyhledává samé pasti, léčky, chytačky a v duchu už si sliní červenou tužku na hrubky, to se holka zase poměje! Když vtom najednou chramst, mluvnice ho slupla jako malinu, pan učitel ani neškyt.
„Jéje!“ vydechl Karlík.
„Vona ho zblajzla, člověče,“ dodal Frantík.
„Jaképak zblajzla, já jsem ho pohltila“ ohradila se mluvnice a poté promluvila jako kniha. „Podívejte, když někdo něčemu propadne, tak ho to pohltí. A Bubela propadl mně, Mluvnici. Já jsem ho musela pohltit.“
Karlík s Františkem přikývli, že rozumí, že musela, ale stejně jim bylo divné, že největší přítel člověka žere lidi, a přišlo jim pana učitele líto, jakpak mu v té Mluvnici asi je a nedalo by se s tím něco dělat. Mluvnice odsekla, že nedalo, a obrátila se na hřbet. To víte, nabaštěná ženská.
„Havránku Jedličko,“ ze hřbetu přečetli, že se jmenuje Havránek Jedlička, „opravdu by se s tím nedalo něco dělat?“ A jemně ji probírali list po listu.
„Leda, že byste se za ním do mě vypravili. Jenže to je nesmysl, já jsem strašně složitá, sama se v sobě kolikrát nevyznám, vy se ve mně akorát ztratíte.“
„Neztratíme, neztratíme!“
„Ztratíte!“
„Neztratíme.“
„Ztratíte!“
„Neztratíme!“
„Tak schválně. Jaká jsou vyjmenovaná slova po el?“
Vyjmenovali je, jako když bičem mrská. Zapomněli jenom „slynout“, ale ruku na srdce, kdo z nás někdy nezapomněl „slynout“.
„Čím to je, že vždycky takhle vyměknu?“ povzdechla si Havránek Jedlička, dala jim na cestu hrst uvozovek a obezřetně je pozřela jako před chvílí pana učitele Bubelu.
Hoši se ještě ani nerozkoukali a už k nim pádí vytáhlý mládenec v kulichu.
„Pánové, pánové, prosím vás, pomožte mně!“ A frnk, mládenec v kulichu skočil Františkovi do jeho kapsy u kalhot. „Jé, on je v mojí kapse, viděls to, Karliku?!“
Karlík ani nehlesl, protože kde se vzala tu se vzala, stála před nimi podivná ženská s vozíkem, jako kdyby chtěla sbírat starý papír nebo železo.
„Kde… je?“ zaskřehotala.
„Kdo kde je?“
„Kde je?“
„My opravdu nevíme, kde je. Čestně, paní.“
„Neřikej mi paní, syčáku. Já jsem slečna.“
„Kdo to má poznat?“ mumlal František.
„Naposledy, kde je?“
Karlík už toho měl tak akorát, a tak nazdařbůh ukázal tamhle, ať už baba táhne. A kupodivu táhla, i s vozíkem. Frnk, mládenec v kulichu vyskočil z Františkovy kapsy.
„Pánové, pánové, děkuju, děkuju…“
„Poslyš, co to bylo za zač?“
„To byla stará Výjimka a chtěla mě potvrdit, protože výjimky jak známo potvrzují pravidla. Jo, já jsem Pravidlo.“ Pravidlo sundal kulich a uklonil se. „Jenomže já se ještě nechci potvrzovat, natož od takové báby. Já jsem mladé pravidlo a něco bych ještě užil. A propos, pánové, zrovna jsem cestou za tím užitím. Nechcete jít s sebou?“
„Když my jsme tady za jiným účelem, za učitelem Bubelou, on je tu někde ztracený, víte.“
„Víte vy, co? Půjdeme se někam posilnit a potom se to nějak vymyslí.“
V tu ránu si chlapci uvědomili, že ještě neobědvali, hlavně František si to uvědomil, a tudíž přikývli.
„Nejlépe se jídávalo a pijávalo za starejch dobrejch časů. Pojďme do hospody k Plusquamperfektům. Možná že tam bude starej Duál. To je moc povedený číslo, s tím by se taky dalo něco užít,“ navrhl Pravidlo a šlo se.

U Plusquamperfektů bylo příjemně poloprázdno. V jednom rohu sedělo u piva pár Archaismů, místní štamgasti, vedly staromilské řeči a vzpomínaly na doby, kdy byly ještě novotvary, u pultu postávalo několik zřídka užívaných Přechodníků a naproti cucaly víno tři otřepané Fráze. Když vešli chlapci s Pravidlem, Fráze se zatvářily neotřele, ale neujaly se. Trojice si to šinula rovnou k oknu, odkud se na ně křenil Duál. Paní Plusquamperfektová už stavěla před Pravidla pivo a Karlík s Františkem dostali po limonádě a po guláši a pokukovali po Pravidlovi a po Duálovi, jaký mají splávek. Však taky za nedlouho mleli ti dva páté přes deváté. Mlsně přimhuřovali očiska, takže Fráze se přece jenom ujaly. Jedna si sedla Pravidlovi na klín, a vždycky když jukla na Karlíka a na Frantíka, vypískla, mládí má zelenou!, a objednala peprmintku.
Když byla většina hostí pryč anebo na zemi a Karlík s Františkem už taky dávno spali, otevřely se dveře a v nich stála baba Výjimka. Mlčky se rozhlížela, až neomylně zaostřila na Pravidla. Popadla ho za flígr a naložila do vozíku, co ho měla stát před hospodou. K zemi se smutně sesul Pravidlův kulich a podivná dvojice zmizela.
Ráno Karlík s Frantíkem objevili opuštěnou čapku a bylo jim dvakrát ouvej. Nejenže musí najít pana učitele Bubelu, ale aby ještě k tomu osvobozovali Pravidla, dřív než ho baba Výjimka potvrdí.
„Tady jde o jedno nevinný mládí,“ chytal se za hlavu Duál a objednal si u paní Plusquamperfektové kávu smrťák.
„Duále, vem si ten kulich po Pravidlovi, to ti udělá dobře. Můj táta si taky dává něco na hlavu, když byl večer předtím veselej.“
Duál si nasadil čepici a usrkl kávy.
„A kam ho ta Výjimka vlastně veze?“
„Myslím, hoši, že do Pravidel českého pravopisu. A to je poněkud jiný kafe.“
A tak tedy Karlík, Frantík a Duál vyrazili. Vzhůru do Pravidel!


Zpět na: Otázka (nebo dvě) pro Michala Čunderleho