8

Osmé číslo Slova a smyslu přináší svědectví o tom, jak mohou úvahy o kultuře a literatuře inspirovat směry, které se v poslední době začínají uplatňovat v jazykovědě: jde nejobecněji řečeno o lingvistiku orientovanou na člověka a jeho kognitivitu. Do popředí se dostávají taková témata, jako je konceptuální metafora, tělesná představová schémata, mentální prostory, kategorizace, obecněji vzato antropocentrismus jazyka, a konečně i otázka univerzálií a kulturního relativismu.

The eighth issue of Word and Sense bears witness to how reflections on culture and literature can be inspired by recent trends in linguistics that focus on human cognition. These trends emphasize, for instance, conceptual metaphor; physical modes of expressing concepts; linguistics and the mind; categorizations; a general anthropocentrism of language; and questions of universal and cultural relativism.

Introduction: Reframing Havel_1

1.0 Introduction
Which comes first – culture or language? The symbiotic relationship between culture and language should render this question meaningless. Language is a part of culture and culture is a part of language. The two are inseparable.

The psychologists David Myers and Ed Diener start their frequently cited article “Who is Happy” with the observation that “Books, books and more books have analyzed human misery. During its first century, psychology focused far more on negative emotions, such as depression and anxiety, than on positive emotions, such as happiness and satisfaction.” They note with approval that this is now changing quite dramatically._1

1. Introduction

Lyrická subjektivita jako tíhnutí k Já v lyrickém rytmu

Romantismus. Právě zde zřejmě začíná moderní poezie. Nebo přesněji: Gilbert-Lecomtem formulovaná „vzpoura-zjevení“, pro poezii tak podstatná. Jde o vidoucnost, jednou z jejíchž forem je básnická inspirace. Jde o žitou zkušenost, dotýkání se zakázaných nebo neprozkoumaných oblastí, hranic prostoru. Psaní se stává rizikem, na ostří nože. A pak ono vědomí hluboké jednoty. Novalis, který zemřel v devětadvaceti letech a zanechal převážně fragmenty, torza, přesně ví, že nikdy nebylo, není a nebude nic než jednota všeho. Člověka s přírodou, člověka s vesmírem.

Jedním z hlavních témat povídky Popelčin odkaz i jiných Kameníkových próz je poznání a poznávání. Popelčin odkaz je uveden mottem: „Kde duše přímo prožívá a chápe, / mdlá moudrost rozumu jen diví se a tápe; / kdypak už rozum otřesen se skloní / a uzná, že je rozumný až po ní“ (Kameník 1995, s. 86). Oproti běžnému rozumovému poznání se tu staví poznání „jiné“, „poznání duše“. V následujícím článku budu zkoumat, jakým způsobem je toto „jiné“ poznání v povídce Popelčin odkaz zprostředkováváno, jednak pomocí konkrétních jazykových vyjádření, jednak pomocí obecně sdílených znalostí, např.

_1 Giri (“righteousness”) and ninjō (“affection”)_2 are two Sino-Japanese compounds that are to be analyzed in a broader context of semantic units referring to human relations and mental attitudes as well as in the context of the specific contents and conceptuality of their components (gi, ri; nin, jō)._3 While in a human being’s mind giri and ninjō could be considered belonging to the semantic nests of decency and kindness mutually related on the principle of soto/uchi (“out