Úvodník

Osmé číslo Slova a smyslu přináší svědectví o tom, jak mohou úvahy o kultuře a literatuře inspirovat směry, které se v poslední době začínají uplatňovat v jazykovědě: jde nejobecněji řečeno o lingvistiku orientovanou na člověka a jeho kognitivitu. Do popředí se dostávají taková témata, jako je konceptuální metafora, tělesná představová schémata, mentální prostory, kategorizace, obecněji vzato antropocentrismus jazyka, a konečně i otázka univerzálií a kulturního relativismu.

Co je nám schopen vyjevit sám jazyk (primárně ten přirozený, ale i další sémiotické systémy) o našem lidském poznání, o povaze konceptuálního systému, o zkušenosti prožívání světa, která je zcela zásadně opřena o tělesnost a smyslovost? Hluboké významové struktury, neuvědomované, skrytě uložené kdesi v podloží našeho mluvení i psaní podávají často nečekaná svědectví. O tom, jak jsme, jak cítíme, myslíme, vztahujeme se ke světu, co prožíváme, co manifestujeme i skrýváme. Žijeme prostřednictvím řeči: jednak jako lidské bytosti, ustrojené tělesně a smyslově, jednak jako příslušníci určitého kulturního společenství, jejichž obraz světa je zcela zásadně určen i tímto zakotvením. Právě na tomto pozadí se vyjevuje, že (a jak) – řečeno s Martinem Heideggerem – prostřednictvím lidí mluví sama řeč, že (a jaké) její potencionality se v řečeném realizují, že (a jak) řečené poukazuje k celku řeči, ke kultuře i k člověku.

Zdůrazňování kognitivních a kulturních aspektů jazyka, resp. jeho etnologické, a obecněji vzato antropologické dimenze, ovšem nepředstavuje zcela nový směr myšlení, spíše jde o renesanci toho, co známe dávno, např. z německé preromantické a romantické filozofie Herderovy a Humboldtovy, pak třeba od Cassirera a dalších, a v trochu jiné podobě též z americké etnolingvistiky, reprezentované jmény Sapir a Whorf. (Víme ostatně, jak byla myšlenka jazyka jako koncentrátu ducha národa akcentována i v ideologii českého národního obrození. „Jazyk jest ta nejvýtečnější, dle zvláštního země prouhu, mravů, smejšlení, náklonností, a dle tisícerých každého národu rozdílů uzpůsobená filosofie…,“ píše Jungmann.)

Přístupů k jazyku zohledňujících tak či onak jeho kognitivní rozměr je mnoho a jsou velmi rozmanité. Setkáváme se s nimi pod různými názvy – kognitivní lingvistika, lingvistika kulturní, etnolingvistika, antropolingvistika. V souvislosti s oborovou orientací se nejčastěji mluví o transdisciplinaritě těchto přístupů. Některé jsou založeny na introspekci a prožívání, jiné na pozorování a laboratorních pokusech, jiné vycházejí z kontextu poznatků o umělé inteligenci a modelování lidské mysli. Jsou tu směry založené přírodovědně, ale i humanitně, antropologicky, poukazující ke kulturním aspektům lidské existence, k tomu, co je sdíleno, co se uplatňuje v souvislosti se společenskými hodnotami a normami. Implikace filozofické jsou tu nasnadě: fenomenologie a hermeneutika; „subjektová“ orientace ve vztahu k významu přináší otázky po intenci, po způsobech kategorizace, po tělesnosti ve vztahu k řeči; subjektovost a eo ipso dialogické nastavení v několikerém smyslu slova snad implikuje i možnost příklonu k filozofii dialogu. Antropologizace jazykovědy s sebou přináší stále nové otázky a pokusy o jejich zodpovězení před námi rozkrývají další a další neprozkoumané oblasti.

Vzhledem k zaměření Slova a smyslu jsme dali přednost příspěvkům orientovaným právě antropologicko-kulturně, především těm, jež jsou věnovány interpretaci konkrétních textů, zejména uměleckých. Někteří autoři vycházejí z výše uvedených principů programově, třeba přímo jako představitelé kognitivní lingvistiky, tvorba jiných s naším kontextem souzní, třebaže nemají s kognitivní lingvistikou „oficiálně“ mnoho společného a k myšlenkám o zásadní roli tělesnosti, smyslovosti, k jejich propojenosti s řečí a podobně dospěli na základě jiných zkušeností a životního hledání v odlišných oborech.

David Danaher prezentuje ve své studii možnosti kognitivně orientovaných přístupů vzhledem k interpretaci literárního díla zcela originálně. Svébytný přístup ke světu, k životu, k umění, politice, jaký se ukazuje ve všech žánrech tvorby V. Havla, vidí jako vysvětlitelný a pochopitelný právě na základě tradičních „metafor, kterými žijeme“, konceptuálních schémat, rámců. Skutečnost bývá u Havla často podrobena překvapivému odhalení, demaskována, jsou odkryta tradiční schémata, rámce a metafory, do nichž bývá v našem vnímání bezpečně usazena; je re-konceptualizována.

Snad je z příspěvků tvořících toto číslo Slova a smyslu patrné, jak kognitivní lingvistika přerůstá v lingvistiku kulturní (zohledňující i aspekty srovnávací), jak o tom píše Laura A. Janda. Ve své stati uvádí řadu konkrétních příkladů (z ruštiny, češtiny a polštiny, někdy ve srovnání s angličtinou), aby ukázala, že se kognitivní lingvistika může stát mostem spojujícím studium jazykových jevů s charakteristikou kulturních specifik daných společenství. „Co je to štěstí?“ ptá se slavná představitelka mezikulturní (cross-cultural) sémantiky Anna Wierzbicka, Polka a zároveň Australanka, a odpovídá, že v různých jazycích a kulturách je to vždy něco trochu jiného; ukazuje, jak lze porozumět univerzáliím a na jejich pozadí tomu kulturně specifickému, a to na základě kognitivněsémantického studia jazyků a řečových norem. V současném multikulturním světě je to, zdá se, problém zcela zásadní. James Underhill se (na podkladě trojího korpusu textů ze současných časopisů) zabývá různými konceptualizacemi sexuálního aktu ve třech jazycích (a kulturách): v angličtině, němčině a češtině; v konceptualizacích převažuje zvěcňující charakter. Pavel Jiráček se věnuje v intencích kognitivně orientované poetiky problémům básnického textu. Teoretickým podložím jeho analýzy je antropocentrismus, ukrytý v orientačních metaforách. Uvedené ukotvení mu umožňuje rozkrýt, jak i v lyrice je subjektivita transcendována do vertikálního a horizontálního tvaru textu.

Také příspěvky zařazené do rubriky Skicář se tak či onak dotýkají témat zajímavých z hlediska kognitivní lingvistiky, jako je tělesnost a způsoby konceptualizace, které se odvíjejí právě od ní – od smyslovosti, vizuality, emocí. Miloslav Topinka charakterizuje ve svém eseji Karla Hynka Máchu jako vidoucího; rozvíjí tak rimbaudovskou „teorii vidoucnosti“ jako podstaty umělecké tvorby, a zejména jako její podmínky. Do díla se díky oné „vidoucnosti“ integruje celá citlivě, bolestivě prožívaná (a tudíž nezpochybnitelná) zkušenost, v tělesně-smyslové konkrétnosti i transcendentnosti zároveň. Schopnost specifického vidění jako konceptuální metafora pro vědění, poznání, porozumění i mystický vhled stojí také v centru pozoruhodné povídky Jana Kameníka Popelčin odkaz (v anglickém překladu). Interpretačně ji uchopuje s využitím kognitivistických nástrojů (konceptuální metafora, smíšené prostory) Zita El-Dunia. Japonskou kulturu prostřednictvím konceptualizací racionality a emocionality v jazykových a zároveň i kulturních souřadnicích přibližuje Zdeňka Švarcová. Do okruhu žáků Ivana Vyskočila, studujících různé aspekty dialogického jednání, včetně filozofickoantropologických, patří Martina Musilová, která se ve své úvaze zamýšlí nad sebeoslovováním v procesu dialogického jednání.

Ivana Vyskočila, divadelníka, spisovatele, pedagoga, psychologa a filosofa, jsme navštívili, aby nám přiblížil dialogické jednání, disciplínu, kterou sám založil. Jak se ukazuje v rozhovoru, cílem této psychosomatické disciplíny je odhalování autenticity lidské osobnosti a lidského jednání a zdaleka není určena jen hercům. K autenticitě sebe sama lze dospět na základě prožitku vlastní tělesnosti, hlasu a řeči, odkrývá se v dialogu s vnitřním partnerem. Zdůraznění tělesnosti řeči, pojetí řeči jako orálního gesta a potřeba jejího transdisciplinárního studia a filozofické reflexe činí dialogické jednání fascinujícím i z perspektivy kognitivní lingvistiky. Vyskočilův žák Michal Čunderle vstupuje do rozhovoru se svou zkušeností a v krátkém úryvku z jeho prózy Bubela pak ožívají jazykové jevy (v souladu s principy kognitivní lingvistiky) v příběhu s postavami.

Některé z příspěvků jsou věnovány i té oblasti, kde se kognitivní lingvistika stýká s psycholingvistikou, resp. psychologií; Jasňa Šlédrová v této souvislosti představuje myšlenky první české kognitivní psycholožky (jejíž bádání v mnohém ovlivnilo českou psycholingvistiku a inspiruje i naši současnou lingvistiku kognitivní) Miluše Sedlákové. K metodologickým kontextům kognitivní lingvistiky, tak jak se o nich diskutuje v mezioborových souvislostech humanitních i přírodních věd, směřují úvahy Ivy Nebeské. Východiskem jejího zamyšlení je sborník a stejnojmenná konference Kognice 2006. Zde se ukázala velká rozrůzněnost možných přístupů k lidské kognitivitě, vycházejících na jedné straně z psychologie, z výzkumu mozku v intencích neurologie, a pak i z virtuálních, počítačově simulovaných modelů lidské mysli. Různost přístupů se promítá i do nejednotného vymezování klíčových termínů. Autorka se hlavně zaměřuje na adjektivum „kognitivní“ a na substantivum „vědomí“, které je v uvedených kontextech užíváno jak terminologicky, tak neterminologicky.

K počátkům kognitivnělingvistického zkoumání v Praze se vrací vzpomínka na kořeny polsko-české spolupráce v oblasti kognitivní sémantiky, kterou napsala Krystyna Waszakowa. Pro větší autenticitu ji otiskujeme v polské verzi a podotýkáme, že k zájmu o směr bádání, který v tomto čísle představujeme, nás přivedly právě lingvistky z Varšavské univerzity.

Články předních (již legendárních) představitelů moskevské a lublinské etnolingvistiky, Světlany M. Tolsté a Jerzyho Bartmińského, pro jasnější komunikaci s naším prostředím přeložené do češtiny, ukazují, jak můžeme v současném kontextu rozumět pojmu etnolingvistika, a vysvětlují, co stojí v základech této disciplíny. Výklady různých koncepcí etnolingvistiky, ve slovanském prostoru slibně rozvíjených, ukazují, že se tu (jazykovědě i dalším humanitním vědám) otevírá nový obzor. Text J. Bartmińského a S. Niebrzegowské-Bartmińské je věnován konkrétnějším problémům lublinského bádání: jde o otázky profilování pojmu a o takzvanou subjektovou orientaci, která je (oproti objektivismu) zásadní perspektivou studia významu a jazykového obrazu světa vůbec. V závěru rubriky vyhrazené překladům přinášíme text hesla z etnologického slovníku, věnovaný jazykovému obrazu světa jakožto střechového pojmu celého tohoto přístupu k jazyku. Otázkám spojeným s obecnými problémy rozumění textu, situaci či procesu institucionalizace se z perspektivy filozofické a literárněteoretické analýzy věnují texty Louise Armanda, Tomáše Kubíčka a Uri Margolina v rubrice Kritické rozhledy.

V prostoru osmého čísla Slova a smyslu se setkávají autorské osobnosti svým odborným zaměřením, věkem i životní zkušeností velmi rozdílné, vzdálené místem, kde žijí a působí, odlišné co do mateřského jazyka i kulturních východisek. Jsou to však osobnosti otevřené k dialogu i obdařené schopností dialog otevřít, a utvořit tak s ostatními společný kontext.

Irena Vaňková, Jasňa Šlédrová a Jan Wiendl