Jedním z hlavních témat povídky Popelčin odkaz i jiných Kameníkových próz je poznání a poznávání. Popelčin odkaz je uveden mottem: „Kde duše přímo prožívá a chápe, / mdlá moudrost rozumu jen diví se a tápe; / kdypak už rozum otřesen se skloní / a uzná, že je rozumný až po ní“ (Kameník 1995, s. 86). Oproti běžnému rozumovému poznání se tu staví poznání „jiné“, „poznání duše“. V následujícím článku budu zkoumat, jakým způsobem je toto „jiné“ poznání v povídce Popelčin odkaz zprostředkováváno, jednak pomocí konkrétních jazykových vyjádření, jednak pomocí obecně sdílených znalostí, např.
The work of Jan Kameník is often regarded as particularly striking and indeed unique in Czech literature. It is not a large oeuvre: five volumes of poetry, a collection of stories, and a few other individual texts. There are two principle reasons for Kameník’s unusual standing within Czech literature. The first is that the author of poems and stories narrated in a male voice and signed with the name Jan Kameník is in fact a woman, Ludmila Macešková (1898–1974).
