Horizontální a vertikální transcendence subjektivity v lyrice

Lyrická subjektivita jako tíhnutí k Já v lyrickém rytmu
Transcendování Já v lyrické komunikaci (formování „já“ z bodu nula ve vnitřnětextové subjektivitě lyrického díla, Bílek 2006: 145) má zřejmě stejný (nebo alespoň podobný) průběh v horizontální i vertikální rovině lyrického textu. Tento náš předpoklad vychází z myšlenek Luďka Hřebíčka a Zdeňka Mathausera. Luděk Hřebíček (2002: 146) vidí jednu z krás struktury jazyka/textu v její invarianci vůči transformaci z množiny v prostoru do množiny v sekvenci: přechodem od vertikálního tvaru textu k horizontálnímu, pokud jde o platnost zákonů, se podle Hřebíčka nic nemění. Z. Mathauser (2006: 59) zase nedávno upozornil, že transcendováni jsme nejen v rovině vertikální, jak se obvykle předpokládá, ale i v rovině horizontální.

Władysław Panas (2002: 81) považuje sémiotiku subjektu za oblast, která stále čeká na své literárněteoretické zformulování. Mluví o „zahanbujícím“ paktu osoby s kódem (ibid.: 86) a za optimální řeč, která jediná uchrání nekompromisní existenci osoby, považuje mlčení v pohledu „tváří v tvář“ (mimo matoucího zrcadla znaků). Uvedená formulace připomíná Lacanovo stadium zrcadla (1999: 93), kdy kojenec (nesrovnatelně méně instrumentálně zručný než šimpanzí vrstevníci) ve fylogenetické osamělosti lidství objevuje své Já (své imago, svou předjazykovou identifikaci) ve svém obrazu v zrcadle. Funkce Já tak ontogeneticky vzniká (mezi šestým až osmnáctým měsícem) ostenzivní (indexikální, ikonickou) sebereflexí na úrovni komunikace ve směru „já“–„já“ dlouho před tím, než se toto „mlčení se sebou“ transformuje (přes řeč pro sebe) ve vnitřní řeč, protiklad vnější řeči, „vypařením řeči v myšlení“ (Vygotskij 1970: 260). Komunikační chování se stane sociálním dorozumíváním s druhým na základní jazykové úrovni „já“–„on“ a na podkladě veřejnosti významu a mentálních stavů (Koťátko 2006: 49).

Identita prvotně vzniká jako prostorová identita Já ve světě (zcelením původního „ortopedického“ (Lacan 1999: 96) nástinu těla rozděleného na části do odcizené jednoty Já) a svou zrcadlovou strukturou ovlivňuje celou další historii Já. Wojciech Kalaga (2006: 265) považuje lacanovskou hypotézu o předřečovém rozvoji subjektu za poněkud mystickou a dává přednost časové posloupnosti jedné z trichotomií Peircových interpretantů (dělící interpretanty na emocionální, energetické a logické). Lidská bytost se mu nejeví jako savec, který se zásluhou zrcadlícího stádia náhle zaměňuje v subjekt, ale jako znak/ text („homo textualis“), který je od počátku zapojený do semiózy a interpretace. Kalaga vícekrát připomíná Peircovu koncepci jáství, na kterou navazuje (např. Peircovým výrokem „slovo nebo znak, jehož člověk užívá, je tento člověk sám“, ibid: 256).

Možný důkaz předřečového (prostorového) základu lidského obrazu sebe a světa můžeme vidět ve skutečnosti, že tělo pohybující se v prostoru mezi věcmi je východiskem elementární lidské zkušenosti s pohybem v prostoru a s interakcí s fyzickými předměty a tvoří podle nejnovějších výzkumů lingvistů, jak informuje Jaroslav Peregrin (1998: 185), základní strukturu jazyka a současně jeho nejstarší část, ostatní části jazyka zřejmě vznikly až přenesením. Tento prostorový antropomorfismus a antropocentrismus nalezli v jádru jazykových „metafor, kterými žijeme“ George Lakoff a Mark Johnson (2002). Ján Šefránek (2005: 160) oceňuje na Lakoffově teorii zvláště zdůrazňování úlohy předverbálního základu v kognitivní sémantice (při osvojování jazyka se uplatňují kognitivní mechanismy, které fungovaly dříve, než první lidé začali mluvit) a úlohy imaginativních aspektů lidské mysli při tvorbě významů. Howard Gardner (1999: 200) z jiného pohledu upozorňuje, že se často objevuje názor, podle něhož je prostorová inteligence „protipólem“ inteligence jazykové, a měla by proto získat rovnocennou vážnost. Dualisté dokonce hovoří o dvou systémech reprezentací – o verbálním a obrazovém kódu. Zastánci lokalizace mozkových funkcí zase podle Gardnera tvrdí, že jazykové schopnosti mají své centrum v levé hemisféře a prostorové schopnosti že sídlí v hemisféře pravé. Přitom se zjistilo při řešení kognitivních úloh, že pravá hemisféra je nevědomá (Beňušková 2005: 235): úkoly, které se v ní řeší, nejsou uvědomované. Pravá hemisféra je specializovaná na intrapersonální a extrapersonální reprezentaci prostoru, celostní (holistické) a emoční zpracování reality. Celistvost pravé hemisféry je nevyhnutná na uvědomování si integrity těla. Za vlastní uvědomování si čehokoliv je však odpovědná levá, tzv. dominantní hemisféra (pouze pro 2 % lidí je dominantní pravá hemisféra [Kráľ–Kráľ 2005: 217]). S levou hemisférou je to jinak – dá se s ní rozprávět o průběhu a výsledku řešení kognitivních úloh, které vykonává. Dá se zjistit, že levá hemisféra je specializovaná na jazyk, na logické usuzování, na uvědomování si kognitivních činností a jejich výsledků (Beňušková 2005: 236). Jeden z často citovaných „praotců“ kognitivní psychologie, Lev Semjonovič Vygotskij (1970: 107), upozorňuje, že ve vývoji dětské řeči můžeme zcela nepopiratelně konstatovat předintelektuální stadium a ve vývoji myšlení předřečové stadium.

Freudovo vnitřní rozdělení subjektu na vědomí a nevědomí, které Jacques Lacan (1999: 278–279) znovu nalezl ve vztazích mezi subjektem řeči a řečeným má obdobu ve dvou modalitách procesu signifikace Julie Kristevové (1974: 22). První modalitu nazývá sémiotika (le sémiotique), druhou symbolika (le symbolique). V sémiotické modalitě signifikace vytváří Kristevová koncepci chóry, která je oblastí strukturace nevědomých pulzačních pohybů v psychosomatické modalitě procesu signifikace: nesymbolické, ale artikulující (v širším slova smyslu) nějaké kontinuum. Sémiotická modalita spojuje mezi sebou jednak tělo rozdělené na části, jednak tyto tělesné části s externími (ještě nekonstituovanými) objekty a subjekty. Transformace sémiotické modality do symbolického řádu (ibid.: 45) je chvílí, kdy novému („gramatickému“) subjektu přestává patřit imago v zrcadle (signifié) i sémiotický proces signifikace (signifiant). Pro komunikaci s druhým je nezbytná symbolická relace mezi signifiant/ signifié: distance (odcizení) mezi signifiant/signifié je tak prvním společenským cenzurním zásahem do komunikace, jímž se odosobňuje lidský subjekt v procesu symbolické signifikace. Kristevová (ibid: 257) upozorňuje, že obnovené fungování chóry lze pozorovat v moderním lyrickém jazyce, kde se prostřednictvím pulzačního rozdělení těla na části, které jsou přítomné v distinktivních příznacích, vytváří vnitřní síť a proti lineárnímu pořádku řeči se staví rytmy tenzí a detenzí nejazykového (prostorového) původu, jimiž prochází dramatické pulzování a hledání identity rozděleného těla.

Władysław Panas (2002: 92) v těchto souvislostech připomíná Lotmanovu koncepci autokomunikace, která jako interference jazykového komunikátu a jistého asémantického kódu navazuje na teorii fascinace zformulovanou Jurijem Valentinovičem Knorozovem, ruským etnosémiotikem. Znak je naplněn nejen informací, ale také fyzickým materiálem. Podle teorie fascinace se tento fyzický materiál může změnit v rytmickou řadu a právě čistá rytmika je základem fascinace, změny směru komunikace z obvyklého „já“–„on“ na směr „já“–„já“. V textu formovaném autokomunikací se slova mění na (ikonické) indexy a široce se uplatňuje tendence k izorytmičnosti.

Je zřejmé, že uvedené vlastnosti Lotmanova autokomunikačního sdělení jsou také blízké lyrické řeči. Rytmus povstává ze zvukové materie znaků a je fascinujícím způsobem transcendence Já do všech úrovní lyrického textu. Eugene Monick (2004: 31) chápe fascinaci jako jednu z reakcí na přítomnost posvátna, na chvíle, kdy se Jungovo bytostné Já plně vyjevuje, na projevy křesťanského aktu milosti. V intencích svého falocentrismu také připomíná poznámku Thomase Wrighta, že „fascinum“ je jedním z výrazů, jež Římané užívali pro mužský pohlavní úd.

Fascinace rytmickou jednotou je podobná fascinaci jednotou našeho Já v transcendentnu Lacanova zrcadla. Segmenty časové struktury se spojily v transcendenci, která je ve smyslu Merleau-Pontyho (1998: 219) „identitou v diferenci“. Uvedená identita je vždy napětím, protože transcendované Já nemůže být bodové, ale je vždy specifickou polaritou protikladných kvalit. Bernhard Waldenfels (1998: 81) upozorňuje, že subjekt, který usiluje o globální konfrontaci s tím, co se proti němu na všech stranách staví, se zmnožuje. Pozorujeme-li zkušenosti a výkony připisované „subjektu“, už se nejeví jako jednotná instance a jednotný koncept, nýbrž jako konglomerát a syndrom heterogenních funkcí.

Zrcadlová struktura transcendovaného Já je od počátku strukturou sebereflexívní a axiologickou. Wojciech Kalaga (2006: 268) uvádí, že na rozdíl od tvrzení větší části současné teorie subjekt není jen diskursivním prvkem, jehož charakter je závislý na vnějších faktorech, ale je v podstatě a především etickým znakem, jehož způsobem existence je sebereflexe: interpretace sebe a světa, tedy i nutný závazek hodnotové hierarchie. Podle Paula Ricoeura (2001: 21) se pojmy subjektivity, které jsou platné pro člověka jako jsem já, ale překračují oblast mé subjektivity, utvářejí vzájemnou kontaminací reflexe a vciťování. Tělo je právě tím prvkem (ibid.: 97), který uvádí do této hry tón existence. Ono je tím prvním, co existuje, co nelze vytvořit: „Já jsem“ či „já existuji“ nekonečně přesahuje „já myslím“. Daniel C. Dennett (1997: 118) mluví také o sebereflexi, když tvrdí, že důležitým krokem na cestě k tomu stát se osobou je krok vzhůru od intencionálního systému prvního řádu k intencionálnímu systému druhého řádu. Intencionální systém prvního řádu má přesvědčení a přání o spoustě věcí, avšak nikoli o přesvědčeních a přáních. Intencionální systém druhého řádu má přesvědčení a přání o přesvědčeních a přáních, a to svých vlastních nebo těch druhých.

Hodnotové systémy se podle Bohumila Nusky (2003: 149) vyznačují charakteristickou axiálností v tom smyslu, že rozlišují v symetrické dualitě osově či zrcadlově postavené protikladné kvality, jež jsou komplementární, neboť jedna bez druhé nemohou existovat, a jež jsou symbolizovány vždy „kladnou“ a opozitní „zápornou“ entitou. Schematicky lze uvedený systém znázornit osovým principem zrcadlově položených znamének plus a minus. Sebereflexívní pohled do zrcadla vytváří Já jako hodnotový systém, který musí být také tvořen komplementárními kladnými a zápornými entitami.

Sebereflexívní hodnotový systém, který vytváří mé nalezené a „adoptované“ Já (lidskou subjektivitu), však rezolutně upřednostňuje kladný pól komplementariry: Nuska upozorňuje, že je asi potřebou lidské psychiky uvádět jako první člen antinomické dvojice vždy kvalitu pozitivní, znaménko plus. Transcendence v Já směřuje výhradně do tohoto kladu, záporné členy hodnotové komplementarity jsou dokonce z Já vykazovány (v souřadnicích psychoanalýzy by zde byl asi na místě Freudův pojem „vytěsnění“, přemístění z vědomé do nevědomé části subjektu).

Tento předpoklad o dominantní hodnotové orientaci sebereflexívního obrazu Já ke kladné části hodnotové komplementarity (o touze po kladném Já) jsme se pokusili ověřit empirickým výzkumem subjektivního vnímání psychosémantickou metodou sémantického výběru. Princip uvedené české metody navržené biochemikem a psychiatrem B. Doležalem (Urbánek 2003: 150) spočívá v tom, že pokusná osoba vybere vždy osm ze šestnácti obrázků, které považuje za nejvhodnější asociace ke zkoumanému podnětu. Jde o tyto schematické obrázky archetypových symbolů: slunce, měsíc, mříž, červ, hrob, loďka, pavučina, ústa, strom, dýka, oko, had, květ, ryba, dům, voda. Tato konkrétní aplikace sémantického výběru vždy předkládala pokusným osobám osm referenčním pojmů, které jsme zřetelně polarizovali do protikladu kladného a záporného pólu hodnotové komplementarity: radost – smutek, pohoda – napětí, láska – nenávist, aktivita – pasivita. Dalším referenčním pojmem byl zkoumaný pojem „já“. Pokusná osoba vybrala k referenčním pojmům vždy osm (polovinu) subjektivně vhodných asociací – obrázků. Výzkum byl realizován v deseti čtyřicetičlenných skupinách českých studentů bohemistiky spolu s našimi výzkumy rytmických kvalit fonémů (1. FF Brno, 2. FF Olomouc, 3. PF Ostrava, 4. PF Ústí nad Labem, 5. PF Hradec Králové, 6. PF Plzeň, 7. PF České Budějovice, 8. PF Brno a PF Praha, 9. FF Brno, 10. FF Praha).

Sémantický výběr u referenčních pojmů a pojmu Já – 400 českých mluvčích

POJMY	VÝBĚR A	VÝBĚR B
Radost	100	0
Pohoda	89	0
Láska	68	0
Aktivita	51	0
Pasivita	0	49
Smutek	0	72
Napětí	0	77
Nenávist	0	89
Já	77	0

V tabulce výsledků počítačového zpracování dle zhotoveného programu (Jiráček 2007) můžeme pozorovat, jak se opozitním výběrem obrázků zřetelně oddělil kladný a záporný pól hodnotové komplementarity. Jednotlivá čísla zde reprezentují procenta vztažená k jednomu maximu (Radost) u kladných i záporných pojmů. Jejich velikost je určena jednoznačností výběrů u kladného i záporného pólu. I na této úrovni můžeme konstatovat, že zřetelnější konsenzus subjektivních reakcí nacházíme v kladné části hodnotové duality (Radost – 100 %, Nenávist – 89 %), kde se Já zřejmě „pohybují“ s větší jistotou. Umístění Já ve vymezeném hodnotovém prostoru je zřetelně kladné (mezi Pohodou a Láskou), k pojmu Já byly jednoznačně přiřazovány obrázky s kladnými asociacemi. Jistě zajímavé bude srovnání těchto výsledků s obdobným výzkumem, který jsme realizovali v menším souboru čtyř skupin po čtyřiceti slovenských studentech slovakistiky (1. FF Bratislava, 2. PF Banská Bystrica, 3. FF Bratislava, 4. FF Prešov a PF Nitra).

Sémantický výběr u referenčních pojmů a pojmu Já – 160 slovenských mluvčích

POJMY	VÝBĚR A	VÝBĚR B
Radosť	100	0
Pohoda	81	0
Láska	62	0
Aktivita	52	0
Pasivita	0	46
Smútok	0	67
Napätie	0	83
Nenávist	0	87
Ja	82	0

Vidíme, že polarizace i seřazení opozitních hodnotových kvalit jsou stejné jako v českém výzkumu. Záporný pól dualit znovu dosahuje menšího maxima. Umístění Já je ještě o poznání bližší kladnému maximu (mezi Radostí a Pohodou), než v českém souboru, který je však početnější.

Tyto výsledky zřejmě dovolují zařadit kladně polarizovanou hodnotovou sebereflexi Já mezi základní univerzálie lidského hodnotového systému (lidské subjektivity), jimiž je určena axiologická orientace člověka ve světě a princip přirozené dominance (přirozená [běžná, spontánní] orientace. tj. schopnost interpretovat určitý výsek světa ve prospěch realizace aktivit, které jsou bezprostředně spjaté s interpretací, Dolník 2005: 81).

Tomuto rozhodnutí napomáhají i úvahy v jiných metodologických souřadnicích. Max Scheler (1971: 49) upozorňuje, že dříve než je člověk ens cogitans nebo ens volens, je ens amant. Naše srdce je primárně určeno k lásce, ne k nenávisti (ibid.: 68). Scheler se ztotožňuje s Blaisem Pascalem (ibid.: 6), který se odvážil postavit ve své Rozpravě o vášních lásky proti soudu převažujícímu od dob osvícenství tuto zhola neuvěřitelnou větu: „Láska a rozum jsou jedno a totéž“. Scheler je také hluboce přesvědčen, že předměty, které se představují smyslům a které potom rozum posuzuje, se vynořují teprve v průběhu a procesu lásky. Bohatství, odstupňovanost, diferencovanost a síla jeho lásky obklopují bohatství, funkční specializaci, sílu jeho potenciálního ducha a rozpětí, kterého je schopen dosáhnout ve svém kontaktu s universem. Z kognitivního hlediska Max Scheler považuje lásku za centrum kognice, za to, co nejlépe uchopuje předmět (tedy i transcendenci Já – lidskou subjektivitu).

Bohumil Nuska (2003: 151) chápe hodnotové systémy jako v symetrické dualitě osově či zrcadlově postavené protikladné kvality, jež jsou komplementární, neboť jedna bez druhé nemohou existovat, a jež jsou symbolizovány vždy „kladnou“ a opozitní „zápornou“ entitou. Max Scheler (1971: 66) vidí tuto komplementární dualitu hodnot v tom, že každý akt nenávisti je fundován aktem lásky, bez něhož by postrádal smyslu. Bernhard Waldenfels (1998: 61) nalézá jádro protikladu mezi vlastním a cizím přímo v já jako takovém: „Já říkám“ v sobě vždy obsahuje i nějaké „cosi zde mluví“, vlastním svou řeč stejně tak málo jako své tělo. Pro Karla Jasperse (2000: 103) hrají Bůh i ďábel jako dva základní hodnotové protiklady v praxi křesťanského myšlení de facto tutéž rozhodující úlohu. V sedmnáctém století se dokonce stávalo, že lidé, kteří nevěřili v ďábla, byli odsuzování jako nevěřící. Tento dualismus dvou mocností podle Jasperse koresponduje s tím, že my sami jakožto lidé stojíme uprostřed rozhodování buď-anebo, spočíváme ve svém rozhodnutí. Toto rozhodování má pro naše vědomí ten nejvyšší význam a v šifrách Boha a ďábla jsou takovéto mocnosti nazřeny.

Když vyjdeme z těchto a řady dalších úvah, je zřejmé, že vedle Já, které je naplněno kladnou afinitou, musíme respektovat i jiné (opozitní) Já, které tíhne k zápornému pólu. Kdybychom se vrátili k výsledkům testů sémantického výběru, bylo by jiné Já se zrcadlově symetrickým znaménkem minus položeno v českých testech na pozici pojmu Napětí, ve slovenském souboru bychom minus Já nalezli až mezi Napětím a Nenávistí. Co je to za Já, které se umisťuje v tak nelidských prostorách? Mohli bychom předpokládat, že sémantický výběr bude z obrázků slunce, měsíce, mříže, červa, hrobu, loďky, pavučiny, úst, stromu, dýky, oka, hada, květu, ryby, domu, vody vybírat obrázky mříže, červa, hrobu, pavučiny, dýky, hada; zde by jistota našeho předpokladu končila a zbývající dva obrázky do požadované osmice by byly dány osobnějšími asociacemi. Já, které je doma v prostoru tvořeném tímto společenstvím (obrázky mříže, červa, hrobu, pavučiny, dýky, hada, …), je pro nás cizím Já, jakkoli je s naším kladným Já neoddělitelně spojeno. Připomeňme ještě jednou Schelerovo (1971: 66): „akt nenávisti je fundován aktem lásky, bez něhož by postrádal smyslu“. Martin Heidegger (1993: 43) upozorňuje na dodatek Maxe Schelera ke knize K fenomenologii citů sympatie a o lásce a nenávisti, kde Scheler uvádí důvody k předpokládání existence cizího Já.

Já a cizí Já tak tvoří hodnotovou komplementaritu, osově postavené protikladné kvality, které jedna bez druhé nemohou existovat a jsou symbolizovány kladnou a zápornou entitou.

Bohumil Nuska (2003: 153) spojuje axonologické, tj. na osovém principu stojící vlastnosti axiologických systémů s rytmem. Nejobecněji definuje rytmus jako ekvidistantně se opakující entitu nebo střídající se kvality či entity. Zjištění o symbolonovém, v rytmu kotvícím substrátu všech hodnotových soustav považuje Nuska (ibid.: 143) za zjištění zásadního významu, jehož důsledky jsou dalekosáhlé. Vyplývá z něho kupříkladu, kromě konsekvencí dalších, že veškerá „skutečnost“, jež nás obklopuje a jež je „v nás“, včetně světa „našeho myšlení“, tj. oblasti studované jednotlivými obory psychologie a dalšími disciplínami, je utvářena entitami, jež percipujeme buď již v podobě rytmů samotných, v nichž jsou tyto entity či kvality obsaženy, anebo je utvářena derivacemi z rytmu odvozenými, jež tvoří absolutní většinu percipovaného materiálu.

Lyrický rytmus je založen na osovém principu axiologického systému Já a cizího Já, je původní zkušeností tělesných pohybů, zkušeností uspokojení či neuspokojení, volnosti či odporu, něčím dichotomickým (Blecha 2002: 30). V lyrice jsme nalezli (Jiráček: v tisku) hodnotovu (rytmickou) strukturu (lineárního) rytmu verše, (lineárního) rytmu situace (věty), (nelineárního rytmu) verše nazvaného atmosféra verše a (nelineárního rytmu) situace nazvaného atmosféra situace. V rytmu kotvícím substrátem všech těchto paralelních rytmů a atmosfér je hodnotová opozice Já a cizího Já.

Renaud Barbaras (2005: 146) s odkazy na Freuda spojuje pohyb Já s touhou. Já je živou bytostí a na rozdíl od ostatních těles setrvávajících v poklidné kontinuitě s celkem se stává samo totalitou a k původní totalitě se může vztahovat jen v modu absence (ibid.: 159). Touha je podle Barbarase napětí, které zakládá autonomii pohybu, onen nepřeklenutelný sebe-přesah, jímž je živoucí pohyb definován (ibid.: 165). Já, které je touhou, tak svou touhu rozptyluje v konečných tíhnutích (pohybech) a její transcendentální dimenze implikuje její empirické dění (ibid.: 167). Barbaras (ibid.: 125) připomíná myšlenky Maine de Birana, který tvrdil, že Já jako takové se nekonstituuje jinak než v úsilí, tj. v zakoušení určité rezistence, jež je především rezistencí vlastního těla. Já i rezistentní pól se k sobě vzájemně vztahují, neboť se vynořují přímo z vyvíjení úsilí jako takového.

Lyrický rytmus jako rytmizovaná struktura je napětím, které je založené na osovém principu axiologického systému vlastností Já a cizího Já. Lyrická subjektivita, kterou vnímáme až ve významovém poli lyrického rytmu (zakládajícím lyrický smysl: Jiráček: v tisku), je na rozdíl od rytmizované (duální a kontrastní) struktury lyrického rytmu pouze jednosměrným tíhnutím (pohybem) k Já (vektorem touhy po (kladném) Já) v lyrickém rytmu. Podle Bergsona (2003: 69) není vnímání, které by neústilo v pohyb; vnímání lyrické subjektivity v lyrickém textu je tíhnutím (pohybem) k Já.

Barbarasovo pojetí vztahu mezi transcendentální dimenzí Já (touhou) a jejím empirickým děním (tíhnutím = pohybem) jako vztahu implikace (THORN) obnovuje smysl perceptivní zkušenosti ve fenomenologii vnímání a může být pro nás velmi vhodným metodologickým přístupem k postižení transcendování subjektivity v lyrickém textu („Býti potvrzené jakožto jsoucí a „být-vnímán“ si vzájemně odpovídají. Z toho plyne, že všechno tázání ohledně Bytí prochází tázáním týkajícím se vnímání, že smysl bytí toho, co jest, lze postihnout jedině v určité eidetice vnímání“, ibid.: 20).

Lyrická představa a její horizontální tíhnutí k Já
V návaznosti na uvedenu metodologickou pozici se nyní pokusíme sledovat v několika směrech subjektivní vnímání následujících šesti experimentálních lyrických představ ve výzkumném souboru 80 českých mluvčích (čtyřiceti studentů bohemistiky a komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a čtyřiceti studentů bohemistiky na Pedagogické fakultě brněnské Masarykovy univerzity). Lyrické představy dostaly tuto textovou podobu:

První lyrická představa:
… Šum umdlený žárem na větve naleh tíhou
a visel bez hnutí, co v teskných intervalech
les dýchal přitisklý a hořké vody příval
v rozprysklých zeleních s mou krví tiše splýval…

Druhá lyrická představa:
… Máj voňavým vánkem na louky navál lásku
a byla v tvých vlasech, co pro mne třpytily se
zář slunce jásala a našich rukou příval
v užaslá sloupoví otisky prstů vrýval…

Třetí lyrická představa:
… Chmur ohyzdných chumel ze šera bleskl patvar
a svíral v objetí, co spánkem vracelo se
sen bobtnal v úzkostech a všech těch strachů příval
v komickém úklonu mou hlavou směšně kýval…

Čtvrtá lyrická představa:
… Lán hýbaný dechem před tebou běží vlnou
a spěchá přes klasy, co právě ohnuly se
den visí napjatý a náhlých kroků příval
v bloudivém vlnění cestu mi v poli skrýval…

Pátá lyrická představa:
… Stín rozťatý světlem do stěny zaťal žebra
a trčel přibitý, co sítem slunečním si
tma tekla děravá a zhaslých světel příval
v planoucích očích jsem zčernalý často míval…

Šestá lyrická představa:
… Čas podzimních barev ve stromech pálí požár
a bere z věšáků, co z větví vracelo se
plod vínem opil se a všech šťáv slastný příval
v nadulých dužinách podoby léta smýval…

Transcendovanou subjektivitu v horizontální rovině lyrického textu můžeme nacházet ve změnách pohybu lineární zvukové vlny (fonické linie), kterou vnímáme v souvislosti se změnami stupňů výpovědní dynamičnosti. Ukázali jsme (Jiráček 2006: 179–200), že skutečně existuje empiricky prokazatelná přímá úměra mezi výpovědní dynamičností a zvukovým zvýrazněním. Nechceme se zde dále zamýšlet nad rozličnými aspekty projevů aktuálního členění větného v horizontální rovině lyrického textu, i když je jisté, že tyto poznatky v reflexi lyrického textu velmi chybí.

Výchozí otázkou pro naše řešení je problematika kontextové zapojenosti a kontextové nezapojenosti v lyrice. Slova kontextově zapojená mají nižší výpovědní dynamičnost, přímo úměrně tomu by měla být i méně zvukově zvýrazněna než slova kontextově nezapojená. Z našeho předchozího vyvozování plyne hypotéza, že lineární prvky, které jsou vnímány (zvukově zvýrazněny) jako kontextově nezapojené (výpovědně dynamické) by měly být tím elementem lineárního pohybu věty a verše, který tíhne (směřuje) k Já. K tomu Já z duality rytmizované struktury lyrické hodnotové osy (Já–cizí Já), které je naplněno kladnou kvalitou a které považujeme za centrum kognice. Jan Firbas (Svoboda 1989: 23) charakterizuje stupně výpovědní dynamičnosti takto: „Stupněm VD rozumíme relativní míru, s níž jazyková složka obohacuje sdělení a v tomto smyslu je rozvíjí. Stupně VD nechápeme jako násobky nějaké jednotky informace; vyjadřují relativní přínosy jednotlivých složek výpovědi ke splnění komunikačního záměru.“

Komunikačním záměrem lyrické komunikace je transcendování subjektivity do vnitrotextové roviny, z toho následně vyplývá, že stupeň výpovědní dynamičnosti bude dán schopností slova plnit tento komunikační záměr. Výpovědně dynamická a zvukově zvýrazněná slova budou transcendencí (kladného pólu) subjektivity. Kontext lyrické výpovědi, ve kterém ve zvukovém nezvýraznění a malé výpovědní dynamičnosti zanikají slova kontextově zapojená, není spojen s kladnou subjektivitou, ale nemůžeme zřejmě tvrdit, že je záporným pólem subjektivity na úrovni kontrastu Já a cizího Já. Bohumil Nuska (1997: 55) uvádí několik axiómat Franze Brentana, jež ilustrují esoptronický (zrcadlový) charakter axiologického schématu. Jedno z nich („neexistence pozitivní hodnoty je hodnotou negativní“) popisuje snad vhodně hodnotovou polaritu kontextu a kontextově zapojených slov lyrické výpovědi, které netíhnou k pozitivní pólu výpovědně dynamických slov. Také teorie aktuálního členění větného (Sgall–Hajičová– Buráňová 1980: 64) upozorňuje, že nejvyšší stupeň aktivovanosti prvku nemusí být dán jen předcházejícím textem a souvisejícím stupněm výpovědní dynamičnosti, ale také zřeteli dalšími. Dokonce vlastní základ, nejméně dynamický prvek věty, má něco společného s jejím ohniskem (například schopnost kontrastu – i v případě, že jiné prvky věty do kontrastu postaveny nejsou).

V horizontální transcedenci jsou základní prostorové možnosti zvukové (pohybové, rytmické) vlny a její navazující schopnosti zvukově zvýrazňovat výpovědně dynamické elementy výpovědi dány distinktivními protiklady, v nichž Roman Jakobson (1986: 119) rozeznal dvě v jazycích univerzální a navzájem kolmé (ortogonální) osy, osu temnosti a světlosti a osu kompaktnosti a difúznosti. Sled jazykových zvuků se tak ukazuje ve dvou prostorových orientacích (Lakoff–Johnson 2002: 26), v orientaci nahoru: ↑ / dolů: ↓ a dovnitř: ← / ven: →. Distinktivní protiklad světlost/ temnost ve vertikální prostorové orientaci nahoru: ↑ / dolů: ↓ je akusticky protikladem vysokého (světlého) a nízkého (temného) tónu, artikulačně je protikladem (vzhledem k horizontálnímu pohybu jazyka) předního místa artikulace na tvrdém patře (palatálností) a zadního místa artikulace na měkkém patře (velárností). Distinktivní protiklad kompaktnost/difúznost v horizontální prostorové orientaci dovnitř: ← / ven: → je akusticky protikladem koncentrace spektrální energie a rozptylu spektrální energie, artikulačně (vzhledem k vertikálnímu pohybu jazyka) jsou samohlásky vymezeny vysokým postavením jazyka (difúznost) a nízkým postavením jazyka (kompaktnost), souhlásky jsou vymezeny způsobem tvoření (tvarem cesty výdechového proudu), kompaktní souhlásky jsou většinou závěrové a polozávěrové, difúzní souhlásky jsou většinou úžinové. Horizontální struktura textu (Hřebíčkova „množina v sekvenci“) je strukturou časovou, což znamená, že má vždy tutéž extenzi. Posouvá se přes vnímaný a čerstvě vzpomínaný pohyb a jeho objektivní čas, podobně jako zorné pole přes objektivní prostor (Husserl 1996: 36). Směr pohybu času je jednoznačně a jednosměrně dán (→); tím, že se časový objekt posouvá do minulosti (←), stahuje se a zároveň se ztemňuje (ibid.: 32). H. Bergson (2003: 25) spojuje subjektivitu vnímání s úlohou paměti, která projevuje svou svobodu v představivosti a v osobnostní různorodosti vzpomínek. Edmund Husserl (1996: 46) také uvádí, že opětná vzpomínka a fantazie nám může poskytnout představu zpřítomnění aktu Teď a aktu minulosti (které jsou „jaksi“ totéž, ale přece modifikované). Protikladem vněmu (nevněmem) jsou podle něho (ibid.: 44) primární vzpomínka (retence: ←) a primární očekávání (protence: →), přičemž retence s sebou nese retencionální ohon (kontinuum retencí: retenci retence, retenci retence retence…), který vychází až z prazdrojového bodu. Husserl (ibid.: 75) považuje prazdrojový bod a kontinuitu doznívajících momentů v zážitku aktuality za absolutní subjektivitu, za nic časově „objektivního“.

Emil Staiger (1969: 48), který charakterizuje lyrický styl jako vzpomínku, chápe vzpomínku jako chybění distance mezi subjektem a objektem, jako lyrické prostupování. V lyrické poezii lze vzpomínat na přítomné, minulé, ba dokonce na budoucí děje. Vzpomínka je stavem, naladěním, které odkrývá existenci. Je tím Já, které rozpouští svou identitu, je prostoupeno a prostupuje vším. Nezaujetí distance, niterná účast na lyrické poezii, naladění ve vzpomínce je podle Staigera láskou (ibid.: 42).

Tíhnutí ke vzpomínkám, které podle H. Bergsona (2003: 106) opouštějí stadium čisté vzpomínky, jakmile se stanou obrazem, a mísí se s určitou částí mé přítomnosti, je pohybem lyrické subjektivity (tíhnutím k Já) ve směru od aktuálního Teď k retencím (¬). Henri Bergson (ibid.: 125) ještě upozorňuje, že jakákoli vzpomínka může být vztažena k přítomné situaci: stačilo by v tomto vnímání a v této vzpomínce opomenout dostatečné množství detailů, aby zůstala jen podobnost. J. Patočka (2002: 640) chápe čistou minulost jako mrtvou minulost, kterou člověk na rozdíl od ostatních animalia, jež ji oživují a valí před sebou, nechce. Podstatná lidská vůle je, aby minulost nebyla, aby byla překonána, změněna. Čistou minulost a možnost zacházet do jejího horizontu máme podle Patočky jen proto, že podstatným lidským zájmem je tvořit budoucnost, tedy nově otevřenou lidskou možnost, život, který se vzchopil ze svého dosavadního a vůbec počátečního úpadku. Patočkův pohled není v rozporu s našimi vývody a je jen jiným způsobem zdůvodnění lidské potřeby subjektivizace a „kladné perspektivizace“ svého přítomného času podobností se změněnou minulostí.

Z uvedených prostorových možností horizontální transcendence zvukové vlny (nahoru: ↑ / dolů: ↓ a dovnitř: ← / ven: →) jsou v lyrice tíhnutím (pohybem) k Já a mísením přítomnosti s „reálnou“ a fantazijní stránkou subjektivity vzpomínek směry nahoru: ↑ a dovnitř: ←. Opačné směry pohybů dolů: ↓ a ven: → jsou orientovány souhlasně se směrem toku času (→) a jsou intenčně zaměřeny jako nevněmy, protence (primární očekávání) k příštím vněmům (aktuálním Teď). Jestliže se budoucí už stalo přítomným, naplnily se jeho intence aktualitou impresionálního (vněmového) prožívání. Nehledě na tyto rozdíly, které jsou však pro časovou formu lyriky zásadní, považuje Edmund Husserl (1996: 59) očekávací nazírání za přesně tak něco původního a zvláštního jako minulostní nazírání.

Hana Běličová a Ludmila Uhlířová (1996: 182) upozornily, že Firbasova stupnice výpovědní dynamičnosti není lineární ani v matematickém, ani v jiném smyslu: jde o stupnici sémantickou, tedy interpretativní. Stupeň VD má všechny atributy významu a lze na něj vztáhnout tři univerzální Osgoodovy dimenze významu, jejichž obecná platnost byla prověřena ve 20 různých kulturách (Hřebíčková 1997: 46). Uvedené tři ortogonální (na sebe kolmé) dimenze významu jsou Evaluation – Hodnocení, Activity – Aktivita a Potency – Síla. V našich úvahách o lyrickém rytmu (např. Jiráček 2005) vycházíme z obdobného Patočkova (1992: 124) rozdělení celkového schématu univerza, které spočívá v základě vší lidské zkušenosti, do tří dimenzí. Jan Patočka vydělil dimenzi objektivní (obdobu Osgoodova Hodnocení), charakterizovanou polaritou domova a cizoty, dimenzi subjektivní (obdobu Aktivity), která souvisí s celkovým životním pocitem za daného stavu věcí a může být temným nebo světlým náladovým zabarvením, a dimenzi časovou (Osgoodovu Sílu), kterou určuje protiklad aktivity a pasivity. Jedině v takovém schématu jsou nám podle Jana Patočky věci dány.

Během našeho výzkumu vztahu mezi zvukovým zvýrazněním a výpovědní dynamičností (Jiráček 2006: 179–200) se ukázalo, že dimenze Aktivity (nahoru: ↑ / dolů: ↓) a Síly (dovnitř: ← / ven: →) spolu korelují. Tuto skutečnost prokázaly i kognitivní analýzy rytmu řeči (Zellner Keller–Bianchi– Keller 2004: 115); četnost a délka pauz je přímo úměrná kontextové nezapojenosti (výpovědní dynamičnosti) slov. V tomto případě můžeme uvažovat jen o dvojdimenzionální struktuře významu, Aktivita a Síla splývají do jedné dimenze, která byla pojmenována Dynamic – Dynamismus (Hřebíčková 1997: 47). Dimenze Hodnocení úzce souvisí s hodnotovou orientací časové formy lyriky. Patočkovým „časovým domovem“ lyrické subjektivity je orientace proti „šípu“ času (←); cizotou, kam lyrická subjektivita netíhne, je opačně směr od aktuálního Teď k protencím (→). Můžeme jen předběžně předpokládat, že aktuálním Teď bude v lyrice horizontální rytmus verše a situace, který je tím Bergsonovým (2003: 77) obrazem- vjemem upřeným k duchu, co se mísí (skládá) s retenčním obrazem- -vzpomínkou (vertikální atmosférou verše a situace) vrženým do prostoru. V lyrickém verši aktuální Teď v podobě smyslově (tělesně) pociťovaných zvuků a významů sekvence slov zůstává neměnné, zatímco všechny ostatní obrazy (vzpomínky) se v jeho pohybu mění (↵) a jsou na základě utvořené podobnosti vztaženy k jeho přítomnosti.

Dimenze Dynamismu se v horizontální rovině lyrického textu projevuje zvukovým zvýrazněním výpovědně dynamických slov ve směru pohybu fonické linie nahoru (↑), kontextově zapojená slova směřují opačně zvukovou vlnu dolů (↓). V našem empirickém výzkumu jsme položili 80 respondentům otázku na umístění jednotlivých slov ve škále NAHOŘE; SPÍŠE NAHOŘE, NEŽ DOLE; ANI NAHOŘE, ANI DOLE; SPÍŠE DOLE, NEŽ NAHOŘE; DOLE. Svá rozhodnutí zachycovali studenti graficky zakroužkováním jednotlivých bodů v grafickém prostoru, čímž vytvářeli plynulou zvukovou vlnu (fonickou linii) verše. Jednotlivá grafická matrice měla například tuto podobu:

1.	2.	3.	4.	5.	6.
LÁN	HÝBANÝ	DECHEM	PŘED TEBOU	BĚŽÍ	VLNOU

	1.	2.	3.	4.	5.	6.
NAHOŘE	•	•	•	•	•	•
SPÍŠ NAHOŘE NEŽ DOLE	•	•	•	•	•	•
ANI NAHOŘE, ANI DOLE	•	•	•	•	•	•
SPÍŠ DOLE NEŽ NAHOŘE	•	•	•	•	•	•
DOLE	•	•	•	•	•	•

V průběhu statistického vyhodnocení jsme přidělili jednotlivým prostorovým pozicím číselnou hodnotu (5 – NAHOŘE; 4 – SPÍŠE NAHOŘE, NEŽ DOLE; 3 – ANI NAHOŘE, ANI DOLE; 2 – SPÍŠE DOLE, NEŽ NAHOŘE; 1 – DOLE). Výsledky v podobě aritmetických průměrů, které jsou shrnutím dvou souborů po čtyřiceti českých mluvčích, mají následující podobu (při srovnávání obou souborů, kterému se zde podrobněji nemůžeme věnovat, jsme konstatovali zřetelnou podobnost výsledků v obou čtyřicetičlenných skupinách):

První lyrická představa: (3,08)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
ŠUM	UMDLENÝ	ŽÁREM	NA VĚTVE	NALEH	TÍHOU (3,08)

1.	2.	3.	4.
A VISEL	BEZ HNUTÍ, CO	V TESKNÝCH	INTERVALECH (3,05)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
LES	DÝCHAL	PŘITISKLÝ A	HOŘKÉ	VODY	PŘÍVAL (3,33)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
V ROZPRYSKLÝCH	ZELENÍCH	S MOU	KRVÍ	TIŠE	SPLÝVAL (2,85)

	1.	2.	3.	4.	5.	6.
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,02	3,10	3,65	3,39	3,00	2,32
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,35	3,11	2,98	2,77
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,44	3,89	3,39	3,08	3,15	3,04
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,13	3,37	2,82	2,99	2,72	2,04

Druhá lyrická představa: (3,44)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
MÁJ	VOŇAVÝM	VÁNKEM	NA LOUKY	NAVÁL	LÁSKU (3,73)

1.	2.	3.	4.	5.
A BYLA	V TVÝCH	VLASECH, CO	PRO MNE	TŘPYTILY SE (3,26)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
ZÁŘ	SLUNCE	JÁSALA A	NAŠICH	RUKOU	PŘÍVAL (3,68)

1.	2.	3.	4.	5.
V UŽASLÁ	SLOUPOVÍ	OTISKY	PRSTŮ	VRÝVAL (3,07)

	1.	2.	3.	4.	5.	6.
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,86	3,97	3,92	3,53	3,53	3,58
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,24	3,33	3,26	3,32	3,16
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,87	3,88	4,09	3,37	3,21	3,02
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,58	3,43	3,07	2,89	2,37

Třetí lyrická představa: (2,80)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
CHMUR	OHYZDNÝCH	CHUMEL	ZE ŠERA	BLESKL	PATVAR (2,49)

1.	2.	3.	4.
A SVÍRAL	V OBEJTÍ, CO	SPÁNKEM	VRACELO SE (2,97)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
SEN	BOBTNAL	V ÚZKOSTECH A	VŠECH TĚCH	STRACHŮ	PŘÍVAL (2,91)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
V KOMICKÉM	ÚKLONU	MOU	HLAVOU	SMĚŠNĚ	KÝVAL (2,81)

	1.	2.	3.	4.	5.	6.
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	2,18	2,57	2,33	2,58	3,03	2,27
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,24	3,18	2,93	2,54
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,20	3,03	2,78	2,92	2,75	2,77
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,20	3,01	2,78	2,84	2,72	2,29

Čtvrtá lyrická představa: (3,10)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
LÁN	HÝBANÝ	DECHEM	PŘED TEBOU	BĚŽÍ	VLNOU (3,30)

1.	2.	3.	4.
A SPĚCHÁ	PŘES KLASY, CO	PRÁVĚ	OHNULY SE (3,04)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
DEN	VISÍ	NAPJATÝ A	NÁHLÝCH	KROKŮ	PŘÍVAL (3,17)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
V BLOUDIVÉM	VLNĚNÍ	CESTU	MI	V POLI	SKRÝVAL (2,89)

	1.	2.	3.	4.	5.	6.
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,53	3,47	3,19	3,33	3,41	2,89
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,47	3,16	3,05	2,46
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,22	3,28	3,13	3,45	3,00	2,94
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	2,82	3,09	3,14	3,23	2,84	2,21

Pátá lyrická představa: (2,98)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
STÍN	ROZŤATÝ	SVĚTLEM	DO STĚNY	ZAŤAL	ŽEBRA (2,99)

1.	2.	3.	4.	5.
A TRČEL	PŘIBITÝ, CO	SÍTEM	SLUNEČNÍM	SI (3,08)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
TMA	TEKLA	DĚRAVÁ A	ZHASLÝCH	SVĚTEL	PŘÍVAL (2,80)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
V PLANOUCÍCH	OČÍCH	JSEM	ZČERNALÝ	ČASTO	MÍVAL (3,03)

	1.	2.	3.	4.	5.	6.
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,03	3,15	3,45	2,99	2,83	2,49
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,08	2,81	3,17	3,43	2,91
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	2,64	2,89	2,64	2,73	2,98	2,89
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,64	3,63	2,89	2,85	2,74	2,43

Šestá lyrická představa: (3,10)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
ČAS	PODZIMNÍCH	BAREV	VE STROMECH	PÁLÍ	POŽÁR (3,25)

1.	2.	3.	4.
A BERE	Z VĚŠÁKŮ, CO	Z VĚTVÍ	VRACELO SE (3,03)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
PLOD	VÍNEM	OPIL SE A	VŠECH ŠŤÁV	SLASTNÝ	PŘÍVAL (3,30)

1.	2.	3.	4.	5.
V NADULÝCH	DUŽINÁCH	PODOBY	LÉTA	SMÝVAL (2,82)

	1.	2.	3.	4.	5.	6.
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,26	3,42	3,33	3.33	3,43	2,74
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,08	3,19	3,19	2,67
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	3,23	3,80	3,20	3,14	3,36	3,08
NAHOŘE (5) / DOLE (1)	2,93	2,91	2,80	3,26	2,22

Srovnáme-li nejobecnější údaje, kterými jsou aritmetické průměry uvedené v závorce za první až šestou lyrickou představou (1. – 3,08; 2. – 3,44; 3. – 2,80; 4. – 3,1; 5. – 2,98; 6. – 3,1), vidíme výrazný protiklad zvukového zvýraznění druhé a třetí představy. Druhá představa „máje, co voňavým vánkem…“ je vnímána jako silně zvukově zvýrazněná (průměr 3,44) a tedy silně výpovědně dynamická, přitom v sémantickém výběru z Doležalových obrázků bychom jí zcela jednoznačně přiřadili kladné symboly. Třetí lyrická představa „chumlu ohyzdných chmur…“ je naproti tomu málo zvukově zvýrazněná (celkový průměr 2,80) a tedy málo výpovědně dynamická, v archetypových obrázcích bychom ji přitom charakterizovali jednoznačně záporným výběrem.

Tento zřetelně protikladný způsob vnímání obou představ jednoznačně potvrzuje náš předchozí předpoklad, že lineární prvky, které jsou vnímány (zvukově zvýrazněny ↑) jako výpovědně dynamické, jsou transcendencí subjektivity do horizontální roviny lyrického textu a jsou tím elementem horizontálního pohybu věty a verše, který ve vnímání tíhne (směřuje) ke kladnému Já.

Tato přímá úměra mezi tíhnutím ke kladnému Já (lyrickou subjektivitou) a zvukovým zvýrazněním (↑ = výpovědní dynamičností) je určující pro vnímání horizontální transcendence subjektivity ve všech šesti experimentálních lyrických představách. Postavíme-li proti sobě sedm nejvíce zvukově zvýrazněných a sedm nejméně zvukově zvýrazněných veršů, pozorujeme stejnou lyrickou hodnotovou kauzalitu:

máj voňavým vánkem na louky navál lásku (3,73)
zář slunce jásala a našich rukou příval (3,68)
les dýchal přitisklý a hořké vody příval (3,33)
plod vínem opil se a všech šťáv slastný příval (3,30)
lán hýbaný dechem před tebou běží vlnou (3,30)
a byla v tvých vlasech co pro mne třpytily se (3,26)
čas podzimních barev ve stromech pálí požár (3,25)
chmur ohyzdných chumel ze šera bleskl patvar (2,49)
tma tekla děravá a zhaslých světel příval (2,80)
v komickém úklonu mou hlavou směšně kýval (2,81)
v nadulých dužinách podoby léta smýval (2,82)
v rozprysklých zeleních s mou krví tiše splýval (2,85)
v bloudivém vlnění cestu mi v poli skrýval (2,89)
sen bobtnal v úzkostech a všech těch strachů příval (2,91)

Zvukové zvýraznění a výpovědní dynamičnost jsou spojeny ve vnímání osmdesáti českých subjektů s tíhnutím (pohybem) ke kladnému Já. Podobný obraz se nám naskytne, když vedle sebe postavíme dvacet slov, která byla vnímána jako nejvíce zvukově zvýrazněná, a dvacet slov opačně vnímaných jako nejméně zvukově zvýrazněná:

chmur (2,18), chumel (2,33), ohyzdných (2,57), ze šera (2,58), tma (2,64), děravá (2,64), směšně (2,72), tiše (2,72), zhaslých (2,73), často (2,74), strachů (2,75), v úzkostech (2,78), mou (2,78), podoby (2,80), přibitý (2,81), s mou (2,82), v bloudivém (2,82), zaťal (2,83), hlavou (2,84), v poli (2,84)

Lyrická subjektivita v horizontální rovině lyrických představ se ve vnímání, které Barbaras (2005: 130) považuje za stvrzení autonomie subjektivity, projevuje jako empirické dění pohybů k Já (pohybů fonické linie nahoru jako růstu stupňů výpovědní dynamičnosti). Touha lyrického autorského subjektu po kladném Já (po pohybu fonické linie vzhůru ↑, po návratu do svého času ← a po výpovědní dynamičnosti, která vloží do kontextu to „mé“) nachází někdy svouvnitřnětextovou transcendenci ve vytvoření lyrického subjektu, který se vyjadřuje v první osobě a je určitou mírou identifikace se subjektivitou lyrického autorského subjektu. Miroslav Červenka (2003: 55) připomíná, že tento nejběžnější způsob konstrukce lyrického subjektu bývá označován jako persona a považuje jeho obvyklou kladnost za bezpříznakové, plně konvencionalizované příslušenství lyrické komunikace (tradiční etický či přímo heroický ideál, proti kterému jsou formulovány persony prokletého básníka, člověka z ulice, apod.).

Naše pojetí lyrické subjektivity vychází z přesvědčení, že základním cílem transcendence subjektivity lyrického autorského subjektu do vnitrotextové roviny je umožnit sobě i „druhému“ vnímat ve vytvořeném lyrickém textu („absolutně“ subjektivní) lyrický smysl, který je dle naší hypotézy (Jiráček: v tisku) vnímán jako fraktální soběpodobnost tvarů rytmu verše, rytmu situace, atmosféry verše a atmosféry situace. Tyto rytmizované lyrické struktury vycházejí na nejvyšší rovině abstrakce z nesymetrického rozložení vlastností Já a cizího Já vzhledem k dualitnímu symetrickému modelu axiologické soustavy a tvary rytmů a atmosfér jsou zformovány tímto rozložením.

Hodnotový systém a hodnotová osa jako východisko rytmického pohybu a eidetika vnímání jako východisko našeho tázání po rytmickém bytí předurčují i podobu subjektu v transcendenci lyrické subjektivity, která je podřízena těmto souvislostem.Touha po Já, jejíž podkladem je kladně polarizovaná hodnotová sebereflexe Já jako základní univerzálie lidského hodnotového systému, svou touhu rozptyluje v konečných tíhnutích (pohybech). Nelze si představit, že transcendentální dimenze těchto tíhnutí k Já by byla naplněna podobným „karteziánským“ subjektem (Kalaga 2006: 229), jaký nacházíme ve dvou krajních bodech komunikačního modelu (imperiální autor, objektivní čtenář), z kterého vychází i uvedené Červenkovo pojetí persony a její kladnosti jako bezpříznakové konvence lyrické komunikace. Z karteziánského subjektu pochází i tradiční zúžené pojetí lyrického rytmu jako „imperiálně“ přízvukovaných lineárních metrických schematizací, které si nepřipouštějí sebemenší potřebu rozšířit tázání po svém bytí i o rovinu percepční zkušenosti.

Definovat subjekt jako touhu znamená novou situovanost subjektu, který nyní nemá jinou skutečnost než skutečnost pohybů, jež podněcuje (Barbaras 2005: 166). W. Kalaga (2006: 235) upozorňuje, že reinterpretovaný postkarteziánský subjekt se po ztrátě své esence a privilegia autogeneze stal ve všech svých rozmanitých koncepčních variacích „výsledkem vztahů s Vnějškem“, jež ho předchází.

Barbarasovo (Freudem inspirované) nové situování subjektu jako touhy naopak uchovává a stvrzuje autonomii subjektivity ve vlastním aktivním momentu vnímání, který spočívá v motoričnosti perceptivního aktu. Živá bytost jako nositel motoričnosti je skutečným subjektem vnímání, neboť jediným gestem rozevírá determinované vnímané i totalitu, negaci i to, co je jí negováno. Touha podle Barbarase (2005: 165) rozevírá konstitutivní odstup smyslového; svým usilováním o totalitu otvírá hloubku jevení. Právě na základě touhy můžeme podle francouzského fenomenologa připsat skutečný smysl onomu dávání se v nástinech, jež představuje Husserlův zásadní objev (ibid.: 166). Husserlovská analýza nás tedy uvádí na cestu určení původního smyslu perceptivní intencionality: „základní pohyb“, který v nitru živého subjektu vysvětluje perceptivní aktivitu, jež sama implikuje určitý samo-pohyb, musí být chápán jako touha (ibid.: 143). Touha je přísně vzato subjekt horizontu, neboť něčeho dosahuje jen skrze to, co ji přesahuje, a v jistém smyslu se otevírá nekonečnu. Touha je zakoušení limity samé. Živá bytost je tedy schopna vnímání proto, že je subjektem touhy či spíše touhou jakožto subjektem; rozevírá totalitu, jíž je obraz (vnímané) negací, a to v souladu s jejím smyslem, tj. jako nezpřítomnitelnou totalitu (ibid.: 163).

Při našich úvahách si musíme uvědomit, že lyrika nevytváří ani živé bytosti, ani svět, ale je pouze metaforou, kognitivním postupem, který ve fikčním prostředí lyrického textu (Červenka 2003) simuluje v pohybech vnímání textu pohyb aktuálního vnímání sebe a světa. V tomto smyslu bychom vyslovili hypotézu, že touha, která je subjektem horizontu a označuje onu konkrétní negativitu, jež odpovídá smyslu bytí světa jakožto bezprostřední identity negativna a pozitivna, je v lyrice simulována pohyby rytmu: rytmizovanou negativitou identity (jako genetické afinity a přitom kontrárnosti) negativního cizího Já a pozitivního Já. Rytmus je touhou. Lyrická subjektivita jako touha po kladném a aktivním Já je v lyrice simulována pozitivními pohyby vnímání (např. v pohybu fonické linie jsme pozorovali pohyb nahoru spojený s růstem výpovědní dynamičnosti). Lyrická subjektivita je touhou po pozitivním Já.

V lyrickém textu nacházíme různé hierarchie a úrovně transcendencí subjektivity; nejvyšší transcendencí subjektivity je zřejmě lyrický smysl, který je touhou po Já v podobnosti rytmu verše, rytmu situace, atmosféry verše a atmosféry situace. Toto dávání pozitivního (subjektivního) smyslu negativní (subjektivnost přesahující) rytmizaci cizího Já a Já v rytmech a atmosférách je snahou o prodloužení vektoru touhy po Já až do oblasti subjektu jako uskutečněné identity sebe-přítomnosti a sebe-absence (Barbaras 2005: 167). Tvarová podobnost paralelních lineárních a nelineárních rytmů (atmosfér) ruší jejich odstup od subjektivity přijetím podobnosti jako společného smyslu. S lyrickou subjektivitou jsou v teorii lyriky spojovány též pojmy lyrického subjektu a subjektu (lyrického) díla, jejichž stávající zadání však potřebuje reinterpretaci vzhledem k tomuto novému situování postkarteziánského subjektu jako touhy. Na své zařazení a někdy i vydělení a pojmenování čekají i další transcendence subjektivity (např. metrum).

Lyrická představa a její vertikální tíhnutí k Já
Na začátku našeho zamyšlení jsme uvedli hypotézu, že transcendování Já v lyrické komunikaci má zřejmě stejný (nebo alespoň podobný) průběh v horizontální i vertikální rovině lyrického textu. Vycházeli jsme z myšlenek Luďka Hřebíčka (2002: 146), který vidí jednu z krás struktury jazyka/ textu v její invarianci vůči transformaci z množiny v prostoru do množiny v sekvenci, a Zdeňka Mathausera (2006: 59), který upozornil, že transcendováni jsme nejen v rovině vertikální, ale i v rovině horizontální.

Transcendovanou subjektivitu ve vertikální rovině lyrického textu můžeme nacházet v hodnotově kladné polarizaci konceptuálního prostoru (Gärdenfors 2000) slov a slovních celků. Vycházeli jsme z trojdimenzionálního Osgoodova (Patočkova) modelu a konceptuální („představové“) prostory slov a slovních spojení jsme zkoumali upravenou psychosémantickou metodou sémantického diferenciálu (Urbánek 2003) znovu ve dvou skupinách čtyřiceti českých mluvčích (čtyřiceti studentů bohemistiky a komparatistiky na Filozofické fakultě UK v Praze a čtyřiceti studentů bohemistiky na Pedagogické fakultě MU v Brně). Jednotlivá matrice našeho psychosémantického tázání na vnímání slov a slovních spojení ve verši a v lyrické představě měla například tuto podobu:

1.	2.	3.	4.	5.	6.
LÁN	HÝBANÝ	DECHEM	PŘED TEBOU	BĚŽÍ	VLNOU

	1.	2.	3.	4.	5.	6.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	•	•	•	•	•	•
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	•	•	•	•	•	•
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	•	•	•	•	•	•

Sémantické pole mezi oběma protikladnými póly dimenzí bylo rozděleno následující instrukcí do pěti oblastí, které byly označeny číslicemi 5–1:

ATMOSFÉRA VAŠÍ PŘEDSTAVY SLOVA NEBO SOUSLOVÍ JE:

5 – PŘÍJEMNÁ; SVĚTLE ZABARVENÁ; AKTIVNÍ
4 – SPÍŠE příjemná; světle zabarvená; aktivní, než nepříjemná; temně zabarvená; pasivní
3 – ANI příjemná; světle zabarvená; aktivní, ANI nepříjemná; temně zabarvená; pasivní
2 – SPÍŠE nepříjemná; temně zabarvená; pasivní, NEŽ příjemná; světle zabarvená; aktivní
1 – NEPŘÍJEMNÁ; TEMNĚ ZABARVENÁ; PASIVNÍ

Výsledky v podobě aritmetických průměrů, které jsou shrnutím dvou souborů po čtyřiceti českých mluvčích, mají následující podobu (při srovnávání souborů, kterému se podrobněji nemůžeme věnovat, jsme znovu konstatovali zřetelnou podobnost výsledků v obou čtyřicetičlenných skupinách):

První lyrická představa (2,83):
… Šum umdlený žárem na větve naleh tíhou (2,76)
a visel bez hnutí, co v teskných intervalech (2,32)
les dýchal přitisklý a hořké vody příval (3,27)
v rozprysklých zeleních s mou krví tiše splýval… (2,98)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
ŠUM	UMDLENÝ	ŽÁREM	NA VĚTVE	NALEH	TÍHOU

	1.	2.	3.	4.	5.	6.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	3,32	2,25	3,09	3,31	2,33	2,27
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	2,63	2,06	3,80	3,15	2,58	2,09
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,23	1,68	3,73	2,83	2,92	2,37

	1.	2.	3.
A	VISEL	BEZ HNUTÍ, CO	V TESKNÝCH INTERVALECH

	1.	2.	3.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	2,37	2,29	2,36
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	2,65	2,54	2,32
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	2,22	1,63	2,48

1.	2.	3.	4.	5.
LES	DÝCHAL	PŘITISKLÝ A	HOŘKÉ VODY	PŘÍVAL

	1.	2.	3.	4.	5.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	4,28	4,33	3,03	2,08	2,87
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	3,30	3,78	2,67	2,19	2,82
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,23	4,31	3,04	2,94	4,13

1.	2.	3.
V ROZPRYSKLÝCH ZELENÍCH	S MOU KRVÍ	TIŠE SPLÝVAL

	1.	2.	3.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	2,72	2,63	3,49
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	3,07	2,33	3,18
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,39	3,02	3,02

Druhá lyrická představa (3,67):
… Máj voňavým vánkem na louky navál lásku (4,07)
a byla v tvých vlasech, co pro mne třpytily se (3,54)
zář slunce jásala a našich rukou příval (3,93)
v užaslá sloupoví otisky prstů vrýval… (3,13)

1.	2.	3.	4.	5.
MÁJ	VOŇAVÝM VÁNKEM	NA LOUKY	NAVÁL	LÁSKU

	1.	2.	3.	4.	5.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	4,46	4,64	4,33	3,95	4,43
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	4,35	4,58	4,06	3,72	4,05
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,58	3,84	3,39	4,03	3,69

1.	2.	3.	4.
A BYLA	V TVÝCH VLASECH, CO	PRO MNE	TŘPYTILY SE

	1.	2.	3.	4.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	3,22	3,92	3,73	4,30
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	2,95	3,32	3,37	4,36
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,29	2,97	3,03	4,07

1.	2.	3.	4.
ZÁŘ SLUNCE	JÁSALA A	NAŠICH RUKOU	PŘÍVAL

	1.	2.	3.	4.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	4,29	4,33	3,84	3,27
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	4,47	4,54	3,43	3,03
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,98	4,58	3,42	3,99

1.	2.	3.
V UŽASLÁ	SLOUPOVÍ	OTISKY PRSTŮ VRÝVAL

	1.	2.	3.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	3,75	3,37	2,52
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	3,52	3,05	2,32
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	2,94	2,85	3,90

Třetí lyrická představa (2,74):
… Chmur ohyzdných chumel ze šera bleskl patvar (2,25)
a svíral v objetí, co spánkem vracelo se (3,12)
sen bobtnal v úzkostech a všech těch strachů příval (2,65)
v komickém úklonu mou hlavou směšně kýval… (2,95)

1.	2.	3.	4.	5.
CHMUR OHYZDNÝCH	CHUMEL	ZE ŠERA	BLESKL	PATVAR

	1.	2.	3.	4.	5.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	1,54	1,74	2,47	2,64	1,79
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	1,39	1,82	1,93	3,33	2,18
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	1,99	2,30	2,36	3,81	2,39

1.	2.	3.	4.
A SVÍRAL	V OBEJTÍ, CO	SPÁNKEM	VRACELO SE

	1.	2.	3.	4.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	2,18	3,59	3,60	3,17
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	2,47	3,00	2,88	2,87
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,82	3,44	2,55	3,77

1.	2.	3.	4.	5.
SEN	BOBTNAL	V ÚZKOSTECH A	VŠECH TĚCH STRACHŮ	PŘÍVAL

	1.	2.	3.	4.	5.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	4,09	2,23	1,64	1,64	2,32
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	3,43	2,32	1,69	1,82	2,46
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,08	3,68	2,69	2,84	3,84

1.	2.	3.
V KOMICKÉM ÚKLONU	MOU HLAVOU	SMĚŠNĚ KÝVAL

	1.	2.	3.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	2,91	2,82	2,28
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	3,02	2,92	2,80
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,32	2,64	3,83

Čtvrtá lyrická představa (3,24):
… Lán hýbaný dechem před tebou běží vlnou (3,49)
a spěchá přes klasy, co právě ohnuly se (3,39)
den visí napjatý a náhlých kroků příval (2,99)
v bloudivém vlnění cestu mi v poli skrýval… (3,10)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
LÁN	HÝBANÝ	DECHEM	PŘED TEBOU	BĚŽÍ	VLNOU

	1.	2.	3.	4.	5.	6.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	3,82	3,22	3,88	3,59	3,38	3,71
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	3,82	3,04	3,34	3,25	3,32	3,34
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	2,64	3,89	3,53	2,78	4,38	3,88

	1.	2.	3.
A	SPĚCHÁ	PŘES KLASY, CO	PRÁVĚ OHNULY SE

	1.	2.	3.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	2,98	3,37	3,05
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	3,36	3,60	3,10
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	4,37	3,09	3,63

1.	2.	3.	4.	5.
DEN	VISÍ	NAPJATÝ A	NÁHLÝCH KROKŮ	PŘÍVAL

	1.	2.	3.	4.	5.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	3,69	2,47	2,15	2,53	2,63
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	3,78	2,67	2,38	2,74	2,67
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,13	2,91	3,36	3,74	3,94

1.	2.	3.	4.	5.
V BLOUDIVÉM VLNĚNÍ	CESTU	MI	V POLI	SKRÝVAL

	1.	2.	3.	4.	5.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	2,83	3,52	3,34	3,32	2,63
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	2,37	3,39	3,32	3,52	2,41
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,28	3,28	3,14	2,72	3,47

Pátá lyrická představa (2,73):
… Stín rozťatý světlem do stěny zaťal žebra (2,82)
a trčel přibitý, co sítem slunečním si (2,59)
tma tekla děravá a zhaslých světel příval (2,59)
v planoucích očích jsem zčernalý často míval… (2,92)

1.	2.	3.	4.	5.	6.
STÍN	ROZŤATÝ	SVĚTLEM	DO STĚNY	ZAŤAL	ŽEBRA

	1.	2.	3.	4.	5.	6.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	2,70	2,04	3,79	2,80	2,09	2,24
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	2,03	2,43	4,19	2,99	2,32	2,58
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	2,32	3,34	3,69	2,44	4,05	2,69

	1.	2.	3.
A	TRČEL	PŘIBITÝ, CO	SÍTEM SLUNEČNÍM SI

	1.	2.	3.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	1,83	1,81	3,38
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	2,33	2,43	3,58
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	2,72	2,42	2,80

1.	2.	3.	4.	5.
TMA	TEKLA	DĚRAVÁ A	ZHASLÝCH SVĚTEL	PŘÍVAL

	1.	2.	3.	4.	5.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	2,58	2,67	2,27	2,62	2,71
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	1,62	2,40	2,22	2,08	2,69
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	2,28	3,78	2,66	2,28	3,93

1.	2.	3.
V PLANOUCÍCH OČÍCH	JSEM ZČERNALÝ	ČASTO MÍVAL

	1.	2.	3.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	3,43	2,17	2,93
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	3,50	1,69	2,80
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	4,10	2,66	3,02

Šestá lyrická představa (3,19):
… Čas podzimních barev ve stromech pálí požár (3,3)
a bere z věšáků, co z větví vracelo se (3,03)
plod vínem opil se a všech šťáv slastný příval (3,31)
v nadulých dužinách podoby léta smýval… (3,11)

1.	2.	3.	4.	5.
ČAS	PODZIMNÍCH BAREV	VE STROMECH	PÁLÍ	POŽÁR

	1.	2.	3.	4.	5.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	3,28	3,99	3,71	2,64	2,38
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	3,04	3,25	3,29	3,38	3,22
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,28	2,87	2,98	4,26	3,88

	1.	2.	3.	4.
A	BERE Z	VĚŠÁKŮ, CO Z	VĚTVÍ	VRACELO SE

	1.	2.	3.	4.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	2,63	2,82	3,26	3,32
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	2,68	2,89	2,97	2,88
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	3,96	2,52	2,63	3,78

1.	2.	3.	4.	5.
PLOD	VÍNEM	OPIL SE A	VŠECH ŠŤÁV	SLASTNÝ PŘÍVAL

	1.	2.	3.	4.	5.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	3,42	3,93	3,23	3,27	3,92
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	3,19	3,03	2,80	3,34	3,45
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	2,77	2,77	3,63	3,02	3,97

1.	2.	3.
V NADULÝCH DUŽINÁCH	PODOBY LÉTA	SMÝVAL

	1.	2.	3.
PŘÍJEMNÁ/NEPŘÍJEMNÁ	2,44	3,67	2,97
SVĚTLE/TEMNĚ ZABARVENÁ	2,86	3,69	2,78
AKTIVNÍ/PASIVNÍ	2,74	2,98	3,81

Kladné Já je v první dimenzi Hodnocení umístěno na pólu příjemného (Patočkův domov), v druhé dimenzi Aktivity na pozici světlého náladového zabarvení, ve třetí dimenzi Síly na straně aktivní. Konceptuální prostor kladného Já je tedy ve významu slova nebo slovního spojení tvořen trojí pozicí: na straně příjemného (domova), světlého náladového zabarvením a aktivity. Tíhnutí k Já je pohybem vnímání slov a slovních spojení k těmto pólům jednotlivých ortogonálních os jejich konceptuálního (představového) prostoru.

Srovnáme-li i na vertikální rovině lyrického textu transcendence subjektivity nejobecnější (a v tomto případě ještě více zkreslující) údaje, kterými jsou aritmetické průměry uvedené v závorce za první až šestou lyrickou představou (1. – 2,83; 2. – 3,67; 3. – 2,74; 4. – 3,24; 5. – 2,73; 6. – 3,19), můžeme stejně jako v horizontální rovině konstatovat výrazný protiklad zvukového zvýraznění druhé a třetí představy. Druhá představa „máje, co voňavým vánkem…“ je vnímána jako silně tíhnoucí ke kladnému Já (celkový průměr příjemného, světlého a aktivního je 3,67), což znovu koreluje s celkovou pozitivitou lyrické představy. Třetí lyrická představa „chumlu ohyzdných chmur.“ je naproti tomu umístěna výrazně na opačných stranách jednotlivých os (celkový průměr nepříjemného, temného a pasivního je 2,74), což znovu koreluje s celkovou negativitou lyrické představy. I v této abstrakci si horizontální i vertikální průměry tíhnutí k Já v jednotlivých představách uchovávají své vzájemné pořadí (2. – 3,44; 2. – 3,67; 4. – 3,1; 6. – 3,1; 4. – 3,24; 6. – 3,19; 1. – 3,08; 1. – 2,83; 5. – 2,98; 3. – 2,74; 3. – 2,80; 5. – 2,73).

Následující výběr sedmi veršů, jejichž konceptuální prostory slov a slovních spojení celkově nejvíce tíhnou k Já, souvisí také s obdobným pořadím „velikosti“ subjektivity, které jsme udělali na horizontální rovině transcendence subjektivity (tento horizontální výběr zde také znovu uvádíme).

máj voňavým vánkem na louky navál lásku (4,07)
zář slunce jásala a našich rukou příval (3,93)
a byla v tvých vlasech, co pro mne třpytily se (3,54)
lán hýbaný dechem před tebou běží vlnou (3,49)
a spěchá přes klasy, co právě ohnuly se (3,39)
plod vínem opil se a všech šťáv slastný příval (3,31)
čas podzimních barev ve stromech pálí požár (3,3)

Předchozí horizontální výběr sedmi veršů, co nejvíce tíhnou k Já (jsou nejvíce ↑):

Obdobnou podobnost, i když méně přehlednou a v širším textovém záběru, nacházíme i u subjektivity horizontálních a vertikálních „negativních“ veršů. Podobný obraz včetně jeho zřejmé souvislosti s obrazem horizontální roviny se nám naskytne, když vedle sebe znovu postavíme dvacet slov a slovních spojení, která byla vnímána jako nejvíce příjemná, světlá a aktivní, a dvacet slov a slovních spojení opačně vnímaných jako nepříjemná, temná, pasivní (včetně srovnání těchto vertikálních „konceptuálně prostorových“ výběrů z předchozími horizontálními výběry podle zvukového zvýraznění a souvisejícího stupně výpovědní dynamičnosti).

jásala (4,48), voňavým vánkem (4,35), třpytily se (4,24), zář slunce (4,25), dýchal (4,14), máj (4,13), lásku (4,06), na louky (3,93), navál (3,9), světlem (3,89), slastný příval (3,78), v planoucích očích (3,68), žárem (3,54), les (3,60), našich rukou (3,56), sen (3,53), běží (3,69), vlnou (3,64), spěchá (3,57), den (3,53)

Předchozí horizontální výběr dvaceti slov, co nejvíce tíhnou k Já (jsou nejvíce ↑):

jásala (4,09), voňavým (3,97), vánkem (3,92), dýchal (3,89), slunce (3,88), zář (3,87), máj (3,86), vínem (3,80), žárem (3,65), v planoucích (3,64), očích (3,63), užaslá (3,58), lásku (3,58), navál (3,53), na louky (3,53), lán (3,53), hýbaný (3,47), spěchá (3,47), světlem (3,45), náhlých (3,45) // chmur ohyzdných (1,64), chumel (1,95), umdlený (2,00), v úzkostech (2,01), všech těch strachů (2,1), patvar (2,12), bez hnutí (2,15), tma (2,16), jsem zčernalý (2,17), přibitý (2,22), tíhou (2,24), ze šera (2,25), trčel (2,29), zhaslých světel (2,33), děravá (2,38), v teskných intervalech (2,39), hořké vody (2,40), žebra (2,50), naleh (2,61), s mou krví (2,66)

Předchozí horizontální výběr dvaceti slov, co nejméně tíhnou k Já (jsou nejvíce ↓):

Přes rozdílnou segmentaci v tomto výběru dvaceti slov a slovních spojení pozorujeme podobnost mezi výběrem podle tíhnutí k Já ve vnímání horizontální roviny lyrických představ (na bázi zvukového zvýraznění a souvisejícího stupně výpovědní dynamičnost slov a slovních spojení ) a výběrem podle tíhnutí k Já ve vnímání vertikální roviny lyrických představ (na bázi konceptuálního prostoru slov a slovních spojení); tato podobnost by byla zřetelnější, kdybychom naše srovnání ještě více rozšířili a prohloubili. Přesto je z výsledků psychosémantických názorů osmdesáti českých mluvčích na vnímání šesti experimentálních lyrických představ zřejmý kauzální vztah mezi stupněm horizontální výpovědní dynamičnosti (směrem pohybu zvukového zvýraznění) a také vertikální „geometrií“ konceptuálního (představového) prostoru slova, slovního spojení nebo lyrické představy.

Uvedená pozorování se nám zdají dostatečná k tomu, abychom mohli považovat oba výchozí předpoklady této literárněteoretické úvahy za dostatečně prokázané i v lyrice. Subjektivita je podle upozornění Z. Mathausera na existenci vertikální, ale i horizontální transcendence také v lyrice transcendována nejen do vertikálního tvaru textu, ale stejně tak i do jeho tvaru horizontálního. Na zákonitostech transcendování subjektivity do lyrického textu se souhlasně s myšlenkou Luďka Hřebíčka o invarianci struktury jazyka/ textu vůči transformaci z množiny v prostoru do množiny v sekvenci také v lyrice nic nemění přechodem od horizontálního tvaru lyrického textu k vertikálnímu a naopak.

V těchto zjištěních se ukazuje jako správné upozornění Henri Bergsona (2003: 52), že otázky týkající se subjektu a objektu, jejich rozlišení a spojitosti, je třeba klást z hlediska času spíše než z hlediska prostoru. V pohybech vnímání horizontální (časové) roviny lyrického textu je nejen z hlediska transcendování subjektivity již vše přítomno a rozmístěno.

LITERATURA

Barbaras, Renaud: Touha a odstup. Úvod do fenomenologie vnímání. Přel. Josef Fulka. Oikoymenh, Praha 2005.

Beňušková, Ľubica: Kde sa jazyk stretáva s vedomím. In: Ján Rybár, Vladimír Kvasnička, Igor Farkaš (eds.): Jazyk a kognícia. Kalligram, Bratislava 2005, s. 235–261.

Bergson, Henri: Hmota a paměť Esej o vztahu těla k duchu. Přel. Alan Beguivin. Oikoymenh, Praha 2003.

Bílek, Petr A.: K hledání hranice, kdo kde co v lyrice mluví. Česká literatura 54, 2006, č. 2–3, s. 140 –147.

Běličová, Hana–Uhlířová, Ludmila: Slovanská věta. Euroslavica, Praha 1996.

Blecha, Ivan: Fenomenologie a kultura slepé skvrny. Triton, Praha 2002.

Červenka, Miroslav: Fikční světy lyriky. Paseka, Praha–Litomyšl 2003.

Dennett, Daniel C.: Druhy myslí. K pochopení vědomí. Přel. Jaroslav Peregrin. Archa, Bratislava 1997.

Dolník, Juraj: Jazykový systém ako kognitívna realita. In: Ján Rybár; Vladimír Kvasnička; Igor Farkaš (eds.): Jazyk a kognícia. Kalligram, Bratislava 2005, s. 39–83.

Gardner, Howard: Dimenze myšlení. Teorie rozmanitých inteligencí. Přel. Eva Votavová. Portál, Praha 1999.

Gärdenfors, Peter: Conceptual Spaces: The Geometry of Thought. MIT Press, Cambridge 2000.

Heidegger, Martin: Konec filosofie a úkol myšlení. Přel. Ivan Chvatík. Oikoymenh, Praha 1993.

Hřebíček, Luděk: Vyprávění o lingvistických experimentech. Academia, Praha 2002.

Hřebíčková, Martina: Jazyk a osobnost. Pětifaktorová struktura popisu osobnosti. Vydavatelství MU, Brno 1996.

Husserl, Edmund: Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí. Přel. Vladimír Špalek a Walter Hansel. Ježek, Praha 1996.

Jakobson, Roman–Waugh, Linda: Die Lautgestalt der Sprache. Walter de Gruyter, Berlin 1986.

Jaspers, Karl: Šifry transcedence. Přel. Vlastimil Zátka. Vyšehrad, Praha 2000.

Jiráček, Pavel: Tělo a verš. Česká literatura 53, 2005, č. 1, s. 1–40.

Jiráček, Pavel: Rytmus a smysl v lyrice. Česká literatura (v tisku).

Jiráček, Pavel: Úvahy o fonické linii verše, distinktivních příznacích a kognitivní vědě. In: Ondřej Sládek (ed.): Český strukturalismus po poststrukturalismu. Sborník z kolokvia pořádaného k připomenutí třicátého výročí úmrtí Jana Mukařovského (1891–1975). Host, Brno 2006, s. 179–200.

Jiráček, Pavel: Lyrický rytmus. Host, Brno 2007.

Kalaga, Wojciech: Mlhoviny diskursu. Subjekt, text, interpretace. Přel. Libor Martinek. Host, Brno 2006.

Koťátko, Petr: Interpretace a subjektivita. Filosofia, Praha 2005. Kráľ, Andrej–

Kráľ, Ábel: Nervový systém a jazyk. In: Ján Rybár; Vladimír Kvasnička; Igor Farka (eds.): Jazyk a kognícia. Kalligram, Bratislava 2005, s. 188–234.

Kristeva, Julia: La révolution du langage poétique. Editions du Seuil, Paris 1974.

Lacan, Jacques: Écrits I. Editions du Seuil, Paris 1999.

Lakoff, Georgie–Johnson, Mark: Metafory, kterými žijeme. Přel. Mirek Čejka. Host, Brno 2002.

Mathauser, Zdeněk: Umění zrající svými přesahy. Česká literatura 54, 2006, č. 2–3, s. 59–73.

Merleau-Ponty, Maurice: Viditelné a neviditelné. Přel. Miroslav Petříček. Oikoymenh, Praha 1998.

Monick, Eugene: FALOS. Posvátný obraz mužství. Přel. Štěpán Kaňa. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2003.

Nuska, Bohumil: Je rytmologická tematika z hlediska filosofie vágní? (Symbolonické poznámky). In: Jiří Nosek: Vágnost, věda a filosofie. Filosofia, Praha 2003, s. 135–156.

Panas, Władysław: Několik problémů kolem sémiotiky subjektu. In: Jiří Trávníček (ed.): Od poetiky k diskursu. Výbor z polské literární teorie 70.–90. let XX. století. Host, Brno 2002, s. 80–97.

Patočka, Jan: Přirozený svět jako filosofický problém. Československý spisovatel, Praha 1992.

Patočka, Jan: Péče o duši III. Eds. Ivan Chvatík a Pavel Kouba. Oikoymenh, Praha2002.

Peregrin, Jaroslav: Význam a struktura. Oikoymenh, Praha XXXX.

Ricoeur, Paul: Filosofie vůle I. Přel. Jakub Čapek. Oikoymenh, Praha 2001.

Sgall, Petr–Hajičová, Eva–Buráňová, Eva: Aktuální členění věty v češtině. Academia Praha 1980.

Svoboda, Aleš: Kapitoly z funkční syntaxe. SPN, Praha 1989.

Šefránek, Ján: Významy neexistujú. In: Ján Rybár; Vladimír Kvasnička; Igor Farka (eds.): Jazyk a kognícia. Kalligram, Bratislava 2005, s. 145–187.

Scheler, Max: Řád lásky. Přel. Jaromír Loužil. Vyšehrad, Praha 1971.

Staiger, Emil: Základní pojmy poetiky. Přel. Miloš Černý a Otakar Veselý. Československý spisovatel, Praha 1969.

Urbánek, Tomáš: Psychosémantika Psychosémantický přístup ve výzkumu a diagnostice. Nakladatelství Pavel Křepela, Brno 2003.

Vygotskij, Lev Semjonovič: Myšlení a řeč. Přel. J. Průcha. SPN, Praha 1969.

Waldenfels, Bernard: Znepokojivá zkušenost cizího. Přel. Jakub Čapek. Oikoymenh, Praha 1998.

Zellner Keller, Brigitte–Bianchi, Olivier–Keller, Eric: L’analyse informatique du rythme de la parole Pertinence pour l’étude de la césure en métrique. In: Franćois Spaltenstein; Olivier Bianchi: Autour de la césure. Peter Lang, Bern 2004, s. 109–133.

Studie vznikla v rámci grantu
MSM 0021620824 Základy moderního světa v zrcadle literatury a filozofie

Hlavní menu

Horizontální a vertikální transcendence subjektivity v lyrice

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Hlavní menu

Vyhledávání

Horizontální a vertikální transcendence subjektivity v lyrice

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze