Otázka pro…

... strukturalismus?

Otázku, co zůstalo z tradice a dědictví strukturalismu Pražské školy, jste rozvrhli do řady dílčích problémů. Mohu se pokusit, abych odpověděl jenom na některé z nich.

... strukturalismus?

Jako by se nad formulací anketního tématu vznášela ještě jedna otázka – nevyslovená, pouze naznačená – otázka, jež by měla vést k vyslovení a pojmenování čehosi velmi podstatného pro určitou část současné literárněvědné generace.

... strukturalismus?

Ne tak rychle! V prvé řadě je potřeba osvětlit a očistit řadu základních pojmů. Nadto je nelze vidět jen bodově, neboť jsou spíš vícedimenzionální, tedy jaksi prostorové; také je nelze definovat jen zevnitř určitého systému (ze solipsismu jisté konceptuální jezevčí nory), ale i zvenčí. Tu je nezbytná metakritická práce, která jde nutně za pouhou komparaci nebo představu i řady „spojitých nor“, do nichž se lze spokojeně zakutat.

... strukturalismus?

Príbeh českého a slovenského štrukturalizmu nemožno oddeliť od osudov dvadsiateho storočia. Sprevádzali ho nástupy a ruptúry. Viedli k diskontinuitám, ktoré znamenali najprv jeho vlastnú deštrukciu a napokon postštrukturalistickú dekonštrukciu.

Kľúčovým pojmom prvého obdobia, ktoré trvalo do konca štyridsiatych rokov a znamenalo základnú metodologickú inciatívu českého štruktrualizmu, sa stali Mukařovského pojmy estetickej funkcie a sémantického gesta.

Otázka pro ... literární historie?

V létě roku 2004 jsme se obrátili na několik historiků a literárních historiků s anketní otázkou – literární historie...? Tři tečky v otázce zastoupily naše váhání nad problémem spojeným s aktuálním stavem oboru literární historie. Důvodem našeho tázaní se stala na jedné straně, v rámci zahraničních odborných diskusí, dlouhodobě reflektovaná a potřebná problematizace samotného pojmu a obsahu literární historie, stejně jako na straně druhé plochý automatismus a jakási samozřejmost jejich chápání, charakteristická pro většinu českých tzv. literárněhistorických studií a výkladů.

... literární historie?

Literární historiografie je post-historická, pokud považujeme za přijatelný Fukuyamův názor o konci dějin. Ale proti tomuto názoru svědčí historický vývoj po pádu komunismu. V nejnovější italské příručce o dějinách polské literatury jsem napsal kapitolu o období 1956–2003. Při psaní jsem se držel následujících zásad:

... literární historie?

Na první a poslední otázku nemohu odpovědět: na první – stala se literární historie „posthistorickou“? – proto, že jí nerozumím; na poslední proto, že to je otázka, která se obrací na jiné adresáty. Na zbylé otázky se pokusím odpovědět tak, jak bych si na ně odpověděl sám pro sebe, tj. aniž si moje odpovědi budou dělat nějaký zvláštní nárok na obecnější platnost.

... literární historie?

Vskutku: jako by dnes vlastně jakékoli shromažďování, resp. přepisování faktů (nezřídka známých) z dějin české literatury bylo již považováno a všeobecně přijímáno za práci literárněhistorickou. Představa, že literární historie začíná i končí praktickým úkonem, jehož předmětem je literatura v minulosti a cílem „psaní literárních dějin“, může souviset například s naivitou pramenící z nadšení nebo s technokratickými sklony úředníků ve vědě.

... literární historie?

Fantomové bolesti „literární historie“

Vedle bloudění je nepřítomnost smyslu také vězením.
Sylvie Richterová v prvním čísle Slova a smyslu

Stránky