Otázka pro…

Otázka pro… v tomto čísle časopisu je tentokrát otázkou pro jediného adresáta. Zeptali jsem se Martina Machovce, který se mnoho let svými osobními i profesními zájmy pohybuje mezi – řekněme – dvěma diskurzy – světem oficiální kultury a undergroundu. Tyto světy se zdají být oddělené; pro mnohé je navíc nepřijatelné jejich hranice překračovat. Jeden má odér oficiálnosti a strnulosti, druhý jakoby charakterizovalo stále něco nehotového, co se (v případě textů) zdráhají sami jeho vyznavači označit slovem literatura, neboť jde o pojem petrifikovaný, ustrnulý, neživotný…

Na otázku po středu a periferii kultury, kterou se mimochodem již před rokem 1989 snažil vyřešit Jan Lopatka, lze odpovědět několika způsoby, v několika rovinách.

Otázka či spíše otázky, které předkládáme, vyplynuly z našich obecných pedagogických potřeb, ale také z potřeb literárních historiků uvažujících o celku dějin českého písemnictví, nejen o tzv. moderní literatuře. Vyšly však také z nejasného tušení, že se před námi v období, kterým se procházíme spíše jako uchvácení čtenáři a diváci, vyskytují potíže, jež zásadně zasahují i do soudobého pojetí moderních dějin písemnictví.

Otázka po smyslu studia, výkladu a recepce děl starší české literatury se dotýká několika rovin a pohledů na ně. Starší česká literatura zahrnuje několik historických období a kulturních epoch se specifickými prameny a interpretačními přístupy: raný, vrcholný a stárnoucí středověk, husitskou dobu, renesanci, reformaci a baroko. S tím souvisí i periodizace staršího literárního vývoje.

Dotýkáme se ještě středověku a dotýká se středověk nás? Ze zátiší latinsko-bohemikální literární medievistiky, které mě údajně – jak text autorů „Otázky pro“ sugeruje – „chrání před nápory moderního světa“, zkusím objasnit, jak modernímu světu z onoho zátiší vzdoruji já.

Úvahy o životnosti a dnešní čtenářské působivosti staré literatury a v souvislosti s tím o časové hranici mezi tzv. starou a novou literaturou vzrušují a trápí literární historiky nejenom v naší době. Tyto otázky krystalizovaly už od první poloviny 20. století zpravidla v souvislosti s komplexy jiných otázek jako jejich nutná součást. Pro všechny úvahy toho druhu je však nutné vycházet z představy o tom, koho a jak stará literatura může oslovovat; respektive jak se s ní která čtenářská skupina vůbec dostává do kontaktu.

Musím přiznat, že otázky, které kladou redaktoři tohoto časopisu, ve mně vyvolávají rozpaky. Velmi jsem uvítal nápad uspořádat medievalistické číslo Slova a smyslu, ale doufal jsem, že tázání bude směřovat jiným směrem, k reflexi současného stavu literární medievalistiky. Místo toho byly předloženy obecné, až neurčitě formulované problémy směřující k tématům, které, domnívám se, literárněvědné paleobohemisty v současnosti nijak zvlášť netíží. Přesto se nejprve pokusím splnit zadání a reagovat na předložené teze.

Milí přátelé, je dobře, že se ptáte. I mně to leží na srdci, a přece je má odpověď v mnohém ohledu polemická. Seznáte to i podle uvozovek, do nichž zde kladu některé Vaše formulace.

Literaturu, která si může nárokovat uměleckou hodnotu (a je jedno, zda se jedná o „starou“ či „moderní“ literaturu), drtivá většina lidí v dnešní době nečte. Je to celkem pochopitelné, poněvadž lidé ani nevědí, co si s ní mají počít. Vinu na tom mají různé faktory, mj.

Anketní otázka nastoluje v podstatě dva problémy. Jeden systematický: jaké místo zaujímá a/nebo má zaujímat starší česká literatura, resp. její výzkum v současných literárních vědách. Druhým problémem je „výpovědní hodnota“ této vědecké specializace, resp. odpověď na otázku, jak nám může poznání staročeské literatury napomoci při řešení otázek, které si klade současný jedinec, současná společnost, její umění, její literatura.