Odpověď Martina Machovce
Na otázku po středu a periferii kultury, kterou se mimochodem již před rokem 1989 snažil vyřešit Jan Lopatka, lze odpovědět několika způsoby, v několika rovinách. Jistě je nejprve nasnadě podat jakýsi výčet osobní zkušenosti, posléze přejít k úvahám o příčinách zřejmě neuspokojivého stavu, který v oné pomyslné hierarchii toho, co je „okrajové“ a co je „centrální“, v naší zemi existuje, konečně pak snad i položit si též otázku obecnější, zda totiž vůbec na světě ještě je čas a chuť něčím takovým, jako je literatura a umění s jejich různými funkcemi a s jejich rolí ve společnosti, se zabývat – a pokud nikoli, proč tomu tak asi je.
Referovat o vlastních zkušenostech mi připadá poněkud malicherné, autoři, jejichž dílem se léta zabývám, jsou na periferii zájmu čtenářstva i načalstva trvale, nic na tom nemění ani skutečnost, že např. I. M. Jirousovi se nedávno dostalo velmi slušné satisfakce v podobě Seifertovy ceny, ani to, že např. druhdy undergroundový básník J. H. Krchovský je prý dnes nejprodávanějším a nejčtenějším českým poétou. Potěší to, ale stále jde jen o pár set, maximálně pár tisíc čtenářů, které takováto díla zaujmou. 99 % Čechů nemá o Jirousovi či o Krchovském ani tušení a zúžíme-li záběr toliko na české čtenářstvo, bude skóre snad o něco příznivější, ale ne o moc.
Přecházím tedy raději k úvahám o něco obecnějším. Konkrétně v dnešní české literatuře zřejmě o žádném středu a periferii hovořit nelze. Podle čeho by je bylo možno stanovit? Podle „oblíbenosti“ toho či onoho autora u čtenářů, případně u kritiky? To snad přece jen ne. A nějaká jednotící, normativní hodnotová kritéria v rovině jazykové, estetické i myšlenkové dnes prostě chybějí. Uplatníme-li pak některá z normativních kritérií kdysi akceptovaných, na jejichž základě pak i vyneseme hodnotový soud, můžeme se okamžitě ocitnout v příkrém rozporu s důsledkem uplatnění jiného z dříve akceptovaných kritérií – a navíc ovšem s onou „oblíbeností“. Literární kritika je tedy dnes téměř beze zbraní, každý literární kritik vlastně může mluvit „svou“ řečí, a zřejmě také proto je jí přikládáno tak málo sluchu. „Hodnotu díla“ toho kterého autora nelze tedy dnes zřejmě alespoň poněkud závazněji stanovit. Počet publikovaných titulů, počet (pokud možno kladných, ale třeba aspoň nějakých) recenzí, začlenění hesla do literárních slovníků – to vše dnes bohužel, jak víme, nic neznamená, o ničem nesvědčí. A nějaký kritik, jenž by silou své osobnosti a šíří svého rozhledu nám svá kritéria za normativní prostě vnutil, zde není.
V rovině ještě obecnější: Ať již si myslíme o hodnotových preferencích tzv. majoritní společnosti a tzv. masového čtenáře (resp. spíše „diváka“, „konzumenta“, „recipienta“) cokoli, je zřejmé, že vždy existovali umělci, kteří se prostě na „masy“ neorientovali, pro něž „masy“ nebyly předem uvažovaným adresátem jejich díla. A vždy také byli autoři, kteří o ohlas u mas stáli apriorně – a nemusíme přitom nutně tomu či onomu hned předesílat kladné či záporné ohodnocení. Jistěže ona orientace „jinam“ měla a má různé motivace (a na druhé straně také opravdu není nutno všechny umělce, jejichž cílem je oslovit co největší počet lidí, hned podezírat z toho, že jejich důvody jsou jen a jen „pekuniární“!), jistěže i za ní se může skrývat jen snobismus, případně zvláštní taktika nezájmu toliko předstíraného, neměli bychom se však příliš divit, že ony „jinak“ orientované tvůrce prostě budou masy spíše přehlížet, ignorovat. Masy prostě ex definitione nejsou totéž co intelektuální a uměnímilovná elita. Bavíš nás, tedy jsi „náš“, bavíš nás a trochu nás kářeš, no budiž, ale píšeš jen o tom, že jsme hovada, že to všechno špatně skončí, že už můžeš komunikovat jen s hrstkou svých přátel, no, o něco takového tedy opravdu nestojíme. V tomto smyslu by tedy asi také nemělo být příliš překvapivé, že např. díla literárních autorů českého undergroundu žádné zvláštní obliby u majoritní společnosti nedošla. Jakkoli byl těmto autorům v padesátých a posléze pak v sedmdesátých a osmdesátých letech onen úzký komunikační prostor vlastně vnucen, jakkoli o něj sami nestáli, naopak, někteří z nich, jak jejich dílo dokládá, by dokonce za tzv. normálních okolností byli zřejmě rádi plnili roli jakéhosi karatele společenských neřádů, kritika, obracejícího se svými apely nejen k vlastnímu národu, ale potažmo i k celému lidstvu, jejich dílo bylo naprosté většině čtenářů po desetiletí nepřístupno, z jakžtakž normálního literárního provozu vyřazeno, nebylo možno jím komunikovat, vůči němu se – ať již pozitivně či negativně – vymezovat, a tato skutečnost je zřejmě jednou provždy poznamenala.
Navíc dnes, kdy jsou masy „recipientů“ na celém světě vlastně manipulovány ke stále větší roztěkanosti, k novému a novému konzumování pro konzumování, kdy je jim vnucována představa, že „zábava“, „kratochvíle“, „užít si“ jsou oněmi hodnotami svrchovanými, kdy jsou nuceny ke stále vyššímu životnímu tempu, neboť „život je krátký, zábav [tj. kvaziaktivit] mnoho“, je již zřejmě naprosto zpozdilé očekávat od těchto mas cokoli: hodnotové preference tohoto „obyvatelstva“, s Bondym řečeno, jsou vlastně určovány zábavním průmyslem, komerčními tlaky, které jsou přímo či nepřímo zaštiťovány politiky z libovolných politických stran, neboť velmi jednoduchou úvahou lze dospět k závěru, že takto zdebilnělému lidu se snadněji vládne, je snáze manipulovatelný. Hovořit v tomto ohledu o plánované menticidě, ba až jakési „insektizaci“ lidského druhu je asi již dnes docela aktuální a s takto nasměrovaným procesem již žádný prorok, žádný Ježíš či Buddha neřkuli „prorockým duchem“ neobdařený básník, myslitel, filozof, umělec, intelektuál, nic nesvedou. Konec konců, onen „moloch konzumu“ to dobře ví, a také proto nás nechává živořit – jsme již neškodní, SLOVO dnes již neznamená opravdu NIC.
Obávám se, že s takto radikálně nastíněnou bezvýchodností nemůže souhlasit ani ta hrstka hypotetických čtenářů, k nimž se snad tato má „odpověď“ dostane, a je mi vlastně i zřejmé, že právem. V takto chápané situaci se pak vlastně VŠICHNI, tedy všichni ti, komu ještě jde o to vytvořit poctivé umělecké, myšlenkové, vědecké dílo, jaksi ocitají v onom opovrhovaném, bagatelizovaném, marginalizovaném „undergroundu“, tedy na naprostém okraji zájmu tzv. majoritní společnosti. Kdyby nebylo hodnotné literatury a umění, neřkuli kdyby se znovu a znovu nevydávala klasická díla, obávám se, že by si toho 99 % obyvatel této planety ani nevšimlo. Má nebo nemá to spisovatele a umělce znepokojovat? Navíc ona „prorocká“, hybatelská, ke společenskému pohybu vybízející myšlenková aktivita je dnes na celém světě považována za něco nejspíše podezřelého, zdiskreditovaného (do jaké míry je to oprávněné, by snad také stálo za diskusi) a ekonomicko-političtí manipulátoři a jejich hlásné trouby, tj. žurnalisté, před myslitele, intelektuály, umělce dnes kladou vlastně jen možnost dvojí volby: buďto budeš „naše masy“ pokud možno kultivovaně bavit, budeš oním pérem za naším kloboukem, pak se ti snad dostane jisté míry společenského ocenění, vyjádřeného též hmotně, ocenění, které sice nikdy nebude moci konkurovat „skutečným hrdinům“ dnešní doby: tj. hvězdám showbyznysu, vrcholovým sportovcům, oné „společenské smetánce“, o představitelích politicko-ekonomicko-mafiánského managementu ani nemluvě, ale trochu žilou ochotni pustit jsme, protože budeš dodávat našemu zrůdnému systému zdání „kulturnosti“, a nebo – a tu svobodu ovšem dnes máš, kdo by se to odvážil popírat – se nebudeš starat o to, co masám hoví, ale pak se nediv, že také třeba svobodně chcípneš hladem.
Opět zřejmě poněkud přeháním, ale k této kvazihodnotové preferenci, obávám se velmi, dnešní alespoň euro-americká civilizace spěje opravdu rychle. A bojím se také, že alespoň v podvědomí, byť třeba v tom nejzasutějším koutečku podvědomí, chová dnes každý intelektuál, každý umělec a básník děs z takto nastolené vlastní marginalizace.
Dobrá, jsme-li na tom již dnes tak zle či nikoli, asi není možno definitivně rozhodnout, avšak jistý trend k tomuto by asi bylo možno popírat jen stěží. Resumuji svou tezi: ideově-pedagogické, žebříček hodnot v rovině estetické a myšlenkové stanovující funkce umění, literatury, intelektuálního díla vůbec, jsou dnes popírány, ba jsme dokonce často už tak daleko, že sami máme tendenci umění a literaturu od těchto funkcí „oprostit“: např. literatura prý má snad řešit nějaké „své“ problémy! Jako by jejím hlavním problémem, tématem nebyl odjakživa člověk sám, člověk ve vztahu k lidstvu, světu, k Bohu, k univerzu, ke hledání smyslu sebe sama, smyslu života a smrti, smyslu dimenze etické atd. Osobně jsme přesvědčen, že naprostý opak tohoto „oproštění“ je kýžený: literární tvůrci a umělci vůbec nikdy nesmějí na tyto funkce rezignovat, a pokud tak činí, nechť jsou si vědomi toho, že vlastně jen provozují jakousi kolektivní samohanu. Že o eticky, výchovně, ba nebojme se říci, též ideologicky pointovanou literaturu a umění dnes nikdo nestojí, by je nemělo zviklat: lidstvo se prostě nyní ocitlo myšlenkově na mrtvém bodě, hypnotizováno kobrou své vlastní „techné“, kořící se své vlastní „dovednosti“: Trvat to věčně nemůže a věřím, že právě na umělcích a básnících a na myslitelích, kteří se snaží i za těchto absurdních okolností vytvořit dílo poctivé, kteří se snaží uchovat si alespoň zbytky zdravého rozumu a rozvahy, to bude v oněch pozdějších dobách „apokalypsy“, aby pomohli lidstvu zase trochu se vzpamatovat. Od politiků tuto naději opravdu nečekejme.
Z úvah výše nastíněných pro mne vyplývá, že nemohu mít žádnou úctu k oněm básníkům a veršovcům, prozaikům a publicistům, jakkoliv „úspěšným“, jimž míra sebekritičnosti rozhodně těžkou hlavu nedělá, kteří jako na běžícím pásu produkují „kratochvilné čtivo“; pokud možno ještě menší úctu pak chovám k těm autorům, kteří se nehanbí zveřejňovat své vzdechy, citečky a myšlenečky, za nimiž je možno najít jediné: zálibu ve vlastním egu, jež se jim stalo středem vesmíru, jediným pevným bodem, kterého se křečovitě drží. Kdyby raději drželi hubu! Oproti tomu si mohu považovat např. všech poctivých pedagogů a dalších odborných pracovníků, kteří u vědomí hrozící kulturní pouště a navzdory své společenské marginalizaci neztrácejí naději a pokračují v nenápadné, leč snad přece jen smysluplné práci. A vážím si také oněch nečetných myslitelů a spisovatelů, kteří – byť i třeba na první pohled nikoli „k dobrému“ – se snaží vykročit ze své specializace, z jim vykázaných ghet filozofických, uměleckých či literárních, kteří se jimi nenechávají spoutat.
