Otázka pro…

K první otázce, zda „obstojí v současném ‚hyperpluralitním‘ společenském diskurzu chápání strukturalismu jako jednotného vědeckého názoru a noetického stanoviska [...]“ – to je řečnická otázka, která samozřejmě předpokládá odpověď: Ne.

Zmatení jazyků v přístupech „k fenoménu text “ potvrzuje i Vaše vyzvání. Místo analytické studie připravené jako podklad diskuse – anketa. Místo vymezení hranic tématu – minimálně čtyři problémové okruhy samy o sobě vyžadující vymezení. S pocitem provinění se pokusím formulovat to, co pokládám za aktuální a „podstatné“

Domnívám se, že s projevy lingvistického a literárněvědného strukturalismu se od třicátých let setkal v nějaké podobě každý pracovník v oboru – z doslechu, sledováním odborné literatury, četbou časopisů, zájmem o probíhající diskuse a polemiky – s kladným nebo záporným zaujetím pro nově kladené otázky a jejich řešení. To je ovšem dodatečná představa člověka, který v té době neměl a nemohl mít s oborem nic společného.

I kdybychom snad chtěli vnímat strukturalismus již jen jako součást kulturních dějin (což nenavrhuji), měl by do nich vstupovat jako důkladně, zblízka prostudovaný fenomén. I tehdy by se tudíž patrně ukázalo, že nejedno z témat, která zdánlivě nově nastolil a do hloubky skutečně rozpracoval teprve poststrukturalismus, bylo latentně obsaženo již ve strukturalismu. Včetně pražského: zde se to týká např.

Strukturalismus přinesl teorii literatury i kritice víc škody než užitku, a nebyl tak ve svých výsledcích vlastně vůbec plodný. Nedozvěděli jsme se od něj nic víc, než to, co jsme věděli docela dobře předtím. Strukturalismus si vytvořil nová pojmenování i bohatou kategorizaci, ale jen málo z toho bylo důležité. A nejvíce mi vadila jeho axiologická neutralita. Přesto se mu věnovalo až příliš pozornosti. Stačilo by napsat jednu kapitolu a nevytahovat na něj zbraně tak těžkých kalibrů.

Začnu klasiky: Mukařovský (1933–34/1981) konstatuje, že „nelze básnictví jinak pochopit, nerozumíme-li jeho materiálu“ a že „v básnickém díle není vlastně nic, co by nebylo dáno jazykem“, Skalička (1948) píše (o Saussurovi) „he [...] had analysed the phonetic systems of world languages and had laid the foundations of a newly conceived literary science“ – a na mysli má nepochybně právě strukturalismus. „Na počátku“ tedy je jazyk a – byla – lingvistika.

Snahu vyvodit charakter a perspektivu jevu z něho samého může výhodně doplnit pokus pohledět na daný jev i jiným jevem, jenž s ním sice není totožný, ale je s ním spřízněný. Už více než čtyřicet let píši o fenomenologii jako o spřízněném jevu strukturalismu. (Dnes se s tímto stanoviskem shledáváme u mnoha badatelů, Elmar Holenstein prohlašuje meziválečnou Pražskou školu přímo za určitý druh fenomenologie.) Zcela totožné ovšem oba směry nejsou: jsou obdobné metodologicky, avšak oblasti, jež spravují, se kryjí jen částečně, nestejné jsou dějiny i osobnosti obou směrů atd.

Přiznám se, že na otázky kladené v souvislosti s tradicí a dědictvím strukturalismu redakcí časopisu Slovo a smysl nejsem schopen začít odpovídat jinak, než ze své vlastní, jistě úzké a historicky omezené, badatelské perspektivy. Tak tedy, strukturalismus bude pro mne vždy přirozeným „backgroundem“ mého myšlení, jedním z nástrojů, k nimž je možno se obracet, jako k jistému korektivu v dobrodružném a spletitém světě současné literárněvědné praxe, kdy se k promýšlení a inspiraci nabízí značné množství nejrůznějších teoretických konceptů.

Nejprve ke dvěma otázkám z Vašeho dotazníku, které mě zaujaly: rád bych věděl, kdo chápe strukturalismus v podání Pražské školy jako jediný vědecký názor, jenž implikuje náchylnost k mocenským ambicím, ideologické schematizaci a vylučuje lidský subjekt. K takovému stanovisku se neodvážil dospět ani Ladislav Štoll. V další otázce se ptáte, zda v systému strukturalismu není stále obsažena tendence k překračování vlastních hranic a definic. Mám-li se držet své profese literárního historika, říkám, že o tom nemám sebemenších pochyb.

Milá kolegyně a milí kolegové,

na Váš dotaz z ledna bych chtěla odpovědět hned. Píši německy, protože anglicky by to trvalo trochu déle. Základní otázku, zda je strukturalismus Pražské školy historicky uzavřeným modelem nebo zda v současné poststrukturalistické, postdekonstruktivistické popř. v post-post-diskusi nabízí momenty k návázání, bych chtěla pojmout následovně.