... strukturalismus?
Některé položené dotazy ve své obšírnosti obsahují, zdá se, už i jediné možné odpovědi. Jsem zvědavý, jestli na dvě otázky formulované v druhém odstavci zadání řekne někdo něco jiného než „ano, obsahují“, „ano, obsahuje“, i když jednotlivá pokračování by se mohla pochopitelně hodně lišit a dovedu si představit odpověď, v níž by teoretik strukturalismu vzdálený označil inovaci za nevýznamnou a kýžené kompatibility za nedosažené. Je znát, že autoři přistupují k otázkám zevnitř a mají dobré ponětí o diferencích a odstínech v myšlenkách klasických textů, přičemž je nezískali až pro potřeby přítomné ankety; tyto znalosti jsou součástí jejich teoretické výbavy – což do jisté míry samo vypovídá, že pro jejich literárněvědnou generaci nepředstavuje strukturalismus nic propadlého do dávnověku.
Byl jsem přirozeně vždycky potěšený, když zahraniční přátelé Pražské školy jako Thomas Winner poukazovali k jejím přednostem, k pronikavosti jejích pohledů, k tomu, že její přínos není na Západě dostatečně aktivován pro řešení živých teoretických problémů. Zároveň jsem si vždycky myslel, že tato agitace mnoho nezmůže. Ti, které oslovovala, nejsou zvyklí na to, že by z našich krajin přicházely nějaké rozhodující podněty. O ohlasu a pokračování teorií v rámci humanitních věd – nejinak než v rámci umění – obvykle rozhodují záležitosti, které nemají mnoho společného s přínosem v oblasti idejí. Touto náhodou, vnější, ale spjatou s fakticitou dění – vedle odlehlosti kulturních prostředí a jazyků – byla skutečnost, že naše škola v důsledku homonymity pojmenování se vnímala v kontextu pařížského strukturalismu; bylo to navíc tak, že ve chvíli četných západních překladů Mukařovského francouzská škola vycházela z oběhu. Pražský přínos sdílel její osud.
Kateřina Ébert-Zeminová v loňské Estetice (č. 1/2) na materiálu raného Tzvetana Todorova provádí psychoanalýzu [francouzského] strukturalismu a pro její účely formuluje „několik zásadních strukturalistických postulátů“. Jsou to (1) uzavření textu, (2) odvržení pojmu smyslu ve prospěch pojmu významu, (3) dehistorizace, (4) odklizení subjektu, (5) struktura. Lze, doufám, pokládat za součást všeobecného konsenzu, že strukturalismus Pražské školy by čtyři z těchto pěti postulátů za své nepřijal, a pátý, strukturu, by vykládal docela jinak, než jak to u Francouzů našla Ébert-Zeminová.
Stálo by možná za to, probrat každý její bod zvlášť, ale to by se protáhlo. Možná bychom přišli na to, že v každém z nich pražský a pařížský proud jako by chvíli kráčely společně, ale v jistém okamžiku se od sebe ostře odklánějí. Tak v „uzavřeném textu“ i my jsme pro autoteličnost, ale nikdy u nás nechyběl hluboký zájem o referenční funkci, ovšem ve smyslu univerzální reference k postavení člověka a úhrnu jeho zkušenosti, zatímco Todorov a ostatní každou referenci odmítají (doba položení otázky reference tak, jak ji dnes klade teorie umělecké fikčnosti, ovšem tehdy ještě dávno nepřišla). Stejně tak jsme nikdy nepomýšleli na redukci smyslu (a jeho dění) na význam; v každém případě je pro nás význam hierarchicky rozvrstvený a patří tedy k němu i úhrnná, celistvě celistvého člověka oslovující vrstva smyslu, ať se jí říká jakkoli, např. sémantické gesto. (Poměrem význam – smysl u Mukařovského se podrobně zabýval Zdeněk Hrbata v České literatuře 1992, s. 187n. Podle jeho analýzy lze o redukci ztěží mluvit i u francouzské školy.) Místo, kde se obě směřování nevyhnutelně rozcházejí, je podle mého názoru tam, kde francouzská škola začíná konstituovat strukturalistickou ideologii, (de)formovat vědecký model zkušenosti s literaturou a světem podle svého – dočasného a do historie nepochybně sestoupivšího – obrazu. Zvlášť zřetelné je to u bodu, který Ébert-Zeminová nazývá dehistorizací.
Dosáhnout na taková rozlišení bylo pro globální myšlení změnychtivých postmodernistů bohužel nedostupné. Není to nic neobvyklého. Mé dnešní psaní asi připomene příslušníky jiných směrů a škol, kteří odmítáni následovníky právem poukazovali na to, že možností v jejich názoru obsažených dávno nebylo využito a že je to surové plýtvání, když bohatství rozlišení má ustoupit ve prospěch něčeho primitivnějšího. Nabídka idejí je nepřehledně široká a mezi náhody ovlivňující jejich šíření a persistenci nelze započítat něco tak trvalého, jako je neovladatelná touha po něčem jiném. (Kdo jiný už by to měl pochopit, než strukturalista, tedy ten, v jehož rodokmenu je i formalismus se svou teorií ozvláštnění?) Snadno dostupným, banálním a v případě strukturalismu takřka generálně použitým nástrojem uskutečnění takové touhy je negace předešlé metodologie na základě „vyvrácení“ ani ne tak jejích poznatků, jako jejích skutečných nebo fiktivních filozofických předpokladů. Vzpomínám na mladšího přítele, který mi vysvětlil, že mé popisy verše neplatí, protože „sám pojem rytmu“ postmoderní myslitelé chápou jinak.
Nemám před sebou kontext vaší citace Derridy z roku 1963, ale protestuji proti tomu, aby vstup do dějin humanitních věd byl spojován s diskvalifikujícím „už jen“. „Už jen“ do historie padá nějaký zastaralý typ praček nebo v krajním případě překonaný výklad metabolismu přežvýkavců. V umění a v humanitních vědách to takhle nefunguje. Ty totiž ze své vlastní historie žijí, předchozí koncepce a výtvory se v podobě tradice stávají nepostradatelnou látkou nové tvorby. Předmět, jímž se zabýváme, jsou primárně naše vlastní dějiny a nad obsahy tam vstoupivšími nepřestáváme žasnout. (V evropské tradici se dokonce neztrácí ani povědomí o jejich osobním nositeli a sapfickou strofu ještě po tisíciletích nazýváme podle kdysi živé ženy.) Přestup do dějin pak není pouhá dezaktualizace, je to označení stavu BÝT POHOTOVĚ pro nové využití, pro opětovné začleňování do nových kontextů. Ne každému názoru či výtvoru se dostane této cti, ale jak známo, známo o této budoucnosti není nic.
Snad smím v této souvislosti poukázat na to, že v jedné oblasti strukturalismus (a tentokrát mluvím o celém proudu strukturního myšlení od ruských formalistů po Francouze a pozdního Jakobsona) být používán nikdy nepřestal, a to je – mně osobně nejbližší – oblast konkrétních poetologických výzkumů. Ať už jde o naratologii, tematologii, moderní rétoriku, sledování recepce nebo o tu mou metriku, přelom k poststrukturalistickým proudům, pokud se o přelomu vůbec dá mluvit, je tu méně ostrý než ve vznešenější sféře filozofických předpokladů; bez metodik a rozlišení vytvořených strukturalisticky orientovanými výzkumy by se současná poetika propadla do primitivnosti. A jiné než strukturalistické způsoby analýzy v mnoha dílčích disciplínách ani nejsou k dispozici. Kde se jich zříkají, tam místo pozitivně poznávající poetiky nejsnadněji přecházejí k pseudofilozofickému blábolu.
Tím nechci tvrdit, že po ústupu teoretických kategorií zachraňuje Pražskou školu suma empirických zjištění o poetice, individuálních a generačních stylech apod. Jako všecko poznání o stavech věcí procházejí např. poznatky zakladatelů o české literatuře neodvratnými procesy kritiky a revize, v nichž se pomalu a bez převratů hromadí nová zjištění, až najednou koukáme, že si o nějakém konkrétním tématu myslíme něco docela jiného než učitelé; taková je např. má denní zkušenost v rodné teorii verše, kde můj vlastní výzkum mě opětovně staví ne proti jednotlivostem, ale často i proti zásadním tvrzením v Základech českého verše nebo v Obecných zásadách a vývoji novočeského verše, dílech, která jsem zčásti od gymnaziálních let pokládal za nedotknutelná. Při takových střetech nové poznání vyžaduje, abychom nově promýšleli, ne však opouštěli strukturalistické kategorie a nástroje analýzy, a myslím, že stejně postupovaly i světové proudy v teorii verše v druhé půli minulého století, inspirující se metodologicky zejména generativní lingvistikou.
Nejvlastnější přínos Pražské školy v našem oboru, to, co rozhoduje o současné pozici strukturalismu, tvoří jeho názory na podstatu literatury a umění, jeho teoretický a estetický komponent. Pojem estetické funkce, chcete-li, je možná „problematický“, ale pro mne to znamená, že vyzývá k iniciativě, ne že se ho máme zříci. Nevím, jak byl zproblematizován filozofy, ale je mi známo, co znamenal pro moderní lingvisty jako např. Hallidaye. Teorie funkcí je pragmatikou Pražské školy, což znamená, že oproti Francouzům právě zde máme perspektivu plynulého navázání na nejsoučasnější stadia filologie, kde se tak intenzivně uplatňuje zřetel ke komunikační situaci se všemi jejími komponenty a konkrétními cíli, ke znakovému projevu jako aktu realizovanému za jistých makro – i mikrosociálních okolností atd. V teorii funkcí vidím inspirativní předehru k tomuto širému zkoumání v současné lingvistice i vědách o umění.
V tomto kontextu doznává ovšem – vracím se k začátku této mé odpovědi a k výčtu „základních postulátů“ – značné proměny titulní pojem, kategorie struktury. Kateřina Ébert-Zeminová nachází v jeho podvědomém podloží úzkost z chaosu, tíhnutí k tomu, co se nemění, k trvalé erekci, k invariantu a Řádu. Takové pojetí struktury dojista působí archaicky v době, která přišla na tvořivost chaosu, na rození nového tam, kde přestávají platit rozměry časově omezeného způsobu uspořádávání. Nevím, zda ve francouzské větvi byly nějaké náznaky revize struktury v tomto směru, ale citovaná autorka si to zřejmě nemyslí.
Sami jste upozornili, že u pražských je to docela jinak. Obsahem Susova „metastrukturalismu“ – je v našem tématu nezbytný a objevil by se v mém textu, i kdyby ve vaší otázce nebyl – je nesmírně podněcující a živá představa prvků, které jsou přítomny ve strukturním celku, ale nepodřizují se strukturaci, prvků z hlediska struktury náhodných (jsou to zároveň prvky, jež strukturu umožňují chápat jako strukturující aktivitu, jež se jich usiluje zmocnit, naráží na ně, odráží se od nich k jiným završením atd.): „A neexistují i další fakta z vývoje moderního umění, která dnes nasvědčují tomu, že se akcentuje právě role náhodnosti (a šokující nepravděpodobnosti) ve výstavbě díla, tedy jinými slovy řečeno momentů ne-strukturních, nestrukturních ve vztahu k pojetí klasické strukturnosti jakožto jednotně organizované ‚útvarové’ hodnotě? Není tedy v tomto smyslu struktura šíře, hlouběji a integrálněji pojatá vlastně soubor složek strukturních (v užším pojetí) a ne -strukturních (nestrukturních ovšem jen ve vztahu k tomuto užšímu pojetí)?“ (Citát pochází z roku 1968, knižně dnes in: O. S., Bez bohů geneze?, 1996, s. 47.)
Sus se může odvolat na antecedence svého návrhu v Mukařovského fenomenologickém a antropologickém období z konce třicátých a raných čtyřicátých let, s jehož nedovršenými texty se bylo možno seznámit až v Chvatíkově edici Studie z estetiky (viz o tom v Aluzi 1/1994, s. 47). Nová tvář českého strukturalismu, jeho otevřenost daleko pozdějším stadiím humanitních věd se soustřeďuje v představě nezáměrných, tj. neintegrovaných a integraci se vzpírajících prvků přítomných ve strukturním celku. Instinktivní obdoby se objevovaly i v současně vznikajících glosách k Vodičkově koncepci literárního vývoje, ve výhradách ke klasickým, až příliš uspořádaným konstruktům struktury literárního období. Sus byl však inspirován také soudobou teorií umění, obšírně cituje knihu Wernera Hofmanna Grundfragen der modernen Kunst z roku 1966 a její formulace o ne-umění, antiumění, umění bez uměleckosti. Tu práci neznám, ale sotva se zmýlíme, když tu budeme vidět kontakt přetvářejícího se strukturalismu s těmi tendencemi, které v umění i jeho reflexi po celé dvacáté století předznamenávaly současnost.
Sus zároveň nabídl specifikaci a další odstínění vztahů mezi prvky struktury. Mukařovského představu dialektických polarit v umění doplňuje a koriguje modelem, který místo dominujících binárních opozic složek klade vícevrstevné, polyfonní struktury. V odlišných formulacích uplatňoval totéž Milan Jankovič ve svých analýzách sémantického gesta a posléze nezáměrnosti, a já jsem nevěda zkoušel říkat něco podobného v současně vznikající knížce o významové výstavbě. Tak se vždy znovu a znovu zhodnocuje vývoj Mukařovského od hegelovství z půle třicátých let k pozdějším analýzám sémantického gesta a k přelomové stati o nezáměrnosti.
Kontextem takových úvah je možná nikoli chápání strukturalismu jako „jednotného vědeckého názoru a noetického stanoviska“, ale spíše jeho štěpení. Štěpení, jež vyzdvihne jeho části a aspekty, které jsou na straně oněch nepodlehlých a plebejsky neukázněných monád, jež se vzpírají mocenským ambicím struktur směřujících k totalizaci a schematizaci a které touží vidět tyto monády v jejich svobodné aktivitě, a zároveň nezbavené kontaktů a komunikace. Struktury povstávající z jejich interakce jsou nevypočitatelné a otevřené neznámé budoucnosti.
Miroslav Červenka †
Univerzita Karlova v Praze
