7

Padesátá léta jsou v české kultuře, a to nejen oficiálně editované, otevřena důležitou svazovou událostí – plenární schůzí Svazu československých spisovatelů o socialistické poezii, která se konala 22. 1. 1950 v pražském Obecním domě. Hlavní referát měl Ladislav Štoll; knižně byl vydán v roce 1950, opakovaně, pod názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. (Podobně časově uzavírá – avšak významově neukončuje – paradigma padesátých let další akce SČSS: celostátní konference, jež se uskutečnila 1. a 2. 3. 1959. I zde pronesl ústřední referát Štoll.

Angelo Maria Ripellino a jeho Magická Praha, to je v současnosti ustálené spojení a také první asociace, která hned vytane na mysli každému, kdo v Itálii – a nejen tam – ví i jen něco málo o české kultuře. Přitom poutavé esejistické vyprávění Magické Prahy není jediným a zřejmě ani největším Ripellinovým příspěvkem k bohemistice: jak známo, předcházely mu mnohé jiné eseje, úvody, portréty a překlady. A ještě jedna kniha.

Miroslav Červenka – vědec, básník a literární kritik, jeden z nejznamenitějších představitelů tzv. druhé generace české strukturální školy – byl přes čtyřicet let naším kolegou, přítelem a mnoholetým blízkým spolupracovníkem. Poznali jsme ho na začátku šedesátých let, kdy jako zaměstnanec Ústavu pro českou literaturu, ale především jako nejbližší žák Jana Mukařovského, doprovázel tohoto vynikajícího teoretika literatury a umění na návštěvě v Instytutu Badań Literackich PAN (Ústav literární vědy Polské akademie věd).

1 Rané obrození_1

Tématem otázky tohoto čísla se stal problém, při jehož formulacích se vystavujeme značnému nebezpečí. Přitom si jej musíme jako učitelé, vykladači a kritici poezie neustále připomínat. Nejde o nic menšího, než o permanentně se vracející otázku, jaký smysl má poezie či snad spíše lyrika, co je to básnické slovo a zejména – kde je místo těch, kteří ji netvoří, ale mluví o ní a k ní? Uvědomujeme si nebezpečí takové otázky, které spočívá v banalitě odpovědí a v omezenosti nebo naopak v bezbřehé šíři představ o poezii a její reflexi.

Lyrik a kritik – na pythagorejské desce protiv?

Úvodní text „Otázky“ sestává z vlastní otázky po smyslu a z několika téměř apodiktických tvrzení. Nevydám se tedy už od počátku svou vlastní cestou, ale budu následovat navrženou strategii; její reflexe nás snad sama obrátí určitým směrem.

Vážení,
To jsou těžké věci; navíc nejsem „dvojdomá“ ve smyslu, který uvádíte. Píšu poezii (doufám), ale nikoli o ní; nikdy jsem to nedělala.

Nejde to totiž. Mohu uvažovat a psát o výtvarném projevu (což dělávám) a zároveň jej provozovat (což dělám taky), to si neprotiřečí, není to protimluv: mluvím či píšu o viditelném, ne o vysloveném, tedy slyšitelném.

Tzv. existenciálně modelované mudrování o poezii mě popuzuje stejně jako tzv. všednodenní či tzv. spirituální, rurální, nadreální anebo jiné; není to reelní podnik.

Bojím se, že Bonnefoy je hlupák.

Poezie je mystérium – a už to lze považovat za dostatečný důvod, abychom se jí věnovali, protože jeden z největších malérů převládající kulturní orientace je zapomnění mystéria. Poezie je tajemná, podobně jako život a smrt nebo poslání člověka na zemi. Domýšlivé i nedomyšlené odpovědi zabily cit pro tajemství a schopnost žasnout, odvahu nevědět i ochotu se ptát. Poté, co moderní doba „zodpověděla“ všechny velké otázky, začala velká témata ztrácet smysl. Otázka po smyslu poezie souvisí s otázkou, co je lidská řeč: i ona je tajemstvím, ale ne pro každého.

Petr Koťátko patří k nejvýznamnějším představitelům analytické filozofie jazyka v Čechách, a nakolik lze soudit z citací a bibliografických odkazů, již jeho předchozí kniha Význam a komunikace (Praha 1998) pronikla mezi literárními vědci do širšího povědomí. Lze očekávat, že totéž bude ještě více platit o nově vydané monografii Interpretace a subjektivita, jejíž závěrečná část je výslovně věnována interpretaci literárního díla, a nabízí se tedy literárním vědcům nejen pro studium, ale i pro výuku.

Psát recenzi na knihu, která byla diktována do posledních dnů autorova života (posmrtně vyšla zásluhou Květy Sgallové a Jiřího Holého), a přesto zůstala bohužel pouze torzem, není jednoduché. Recenzentovu pozici navíc ztěžuje předmluva, nesmírně silný a obdivuhodný text, který Miroslav Červenka psal s vědomím blížícího se konce. Není v mých silách si tyto skutečnosti odmyslet, stejně tak jako není možné předstírat, že jsme se s Červenkovým odchodem už dokázali vyrovnat.