Norma poezie
Padesátá léta jsou v české kultuře, a to nejen oficiálně editované, otevřena důležitou svazovou událostí – plenární schůzí Svazu československých spisovatelů o socialistické poezii, která se konala 22. 1. 1950 v pražském Obecním domě. Hlavní referát měl Ladislav Štoll; knižně byl vydán v roce 1950, opakovaně, pod názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. (Podobně časově uzavírá – avšak významově neukončuje – paradigma padesátých let další akce SČSS: celostátní konference, jež se uskutečnila 1. a 2. 3. 1959. I zde pronesl ústřední referát Štoll. Editován byl s titulem Literatura a kulturní revoluce. V témže roce 1959 proběhl také takzvaný Sjezd socialistické kultury a vyšel z něj sborník dokumentů, hlavním řečníkem byl opět Štoll.)
Normotvornost české literatury byla a bývá spojována především právě se jménem Štollovým; mnohými byl označován za stranického literárního kritika. Jeho referát i vzápětí vydaná kniha Třicet let bojů za českou socialistickou poezii vychází z Leninova pojetí o existenci a boji dvou kultur v každé národní literatuře._1 Štoll rovněž vnímal pohyb v české kultuře a prosazení estetického soudu jako věc boje a zároveň jako vývoj, tedy historicky pojato jako stálé směřování k něčemu lepšímu a dokonalejšímu. Jedna kultura zde byla označena za pokrokovou, demokratickou, revoluční a druhá za dekadentní, buržoazní; první bylo třeba prosazovat a druhou zničit. Své myšlenky přednesl a začal je plně prosazovat – po předchozích textech a vystoupeních, které tuto situaci připravily – právě v lednu 1950. Opíral se mimo jiné o premisu, že existuje pravdivý a lživý obraz dějin, že vůbec existuje obraz dějin, který popisujeme – a tímto popisem se přibližujeme pravdě nebo se jí vzdalujeme. O pravdě a nepravdě takového popisu rozhoduje ideologický přístup, teritoriální vymezení, příslušnost k politické straně, k některé z tzv. třídy, na něž se společnost dělí. Dějiny jsou něčím samozřejmým, jasně daným – a tedy poměrně snadno interpretovatelným. Přičemž „pravdivý obraz gigantického sváru dějin mohl být vytvořen jenom sovětským spisovatelem“ (Štoll 1951b, s. 46) – v tomto případě Iljou Erenburgem. Řeč je pak o logice historického vývoje, jež je vztahována na umění a jeho recepci. V mnoha sbírkách jsou pak na přelomu čtyřicátých a padesátých let zastoupeny básně-interpretace, v nichž autoři předkládají svou recepci dějin: například první básně sbírky Nezapomenutelný květen Marie Duškové v chronologickém řazení reflektují vybrané dějinné události od května 1945 až do počátku padesátých let. Podobně Marie Kratochvílová ve verších sbírky Neskončil náš boj interpretuje dějiny v příznačně nazvaném oddílu Včera a dnes, kde opět chronologicky reaguje na zvolené historické děje od října 1917 až po vytváření socialistické vesnice na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století. Již názvy básní ukazují významné okamžiky její interpretace dějin: Říjen, Prosinec 1920, 1. máj 1930, 21. 1. 1924, Vzpomínka na Mnichov, Únor 1948, Dělníci svému prezidentu, 1. máj 1949, Naší vesnici, Tisící traktor, Naše družstevní nebo Jsem jedna v řadě. Otta Ježek postupuje obdobně (jen nedodržuje chronologii dějin) ve sbírce Hudba života, v níž jsou například básně Únorový pochod, Únorová radost, Májová přehlídka, Májové prapory, Mnichov, Vzpomínka na Mnichov, Na počest Října, Leninova revoluce, 9. květen, Odešel hospodář, První tavba, Kunčická ocel apod. Tato recepce je pochopitelně podmíněna ideologizací umění a jeho tvůrců: „Pravdivé umělecké zobrazení všeho toho, co se s podivuhodnou zákonitostí děje v dnešním člověku, není možné, není-li spisovatelův talent stále myslitelsky kultivován nejpravdivějším myslitelským pohledem na svět a život – marxismem-leninismem“ (Štoll 1950, s. 138). Pravda se stává zbraní, Kainara vede k takovéto stylizaci mluvčího v básni Fantazie: „Jak voják samopal / mám já verš nabitý / pravdou, a prásknu tam, / kde vím, / že je to třeba“ (Kainar 1950, s. 11). Samopal třímá v ruce i mluvčí v VI. části Bieblovy básně Zůstali v řadě a přidává: „Pak rány z mého samopalu / Slyšeli byste po boji na oslavu / Vítězství / i z mé mohyly“ (Biebl 1951, s. 205).
Zároveň je umělecké dílo a celá oblast kultury neobyčejně zdůrazňována a reflektována jako životně důležitá záležitost: proto také M. I. Kalinin může přirovnávat Erenburgovo dílo ke kulometné palbě, což vede Jiřího Taufera k závěru, že „jednou bude čtenář šťastnějšího již lidstva s dojetím a hlubokým obdivem listovat knihami sovětských spisovatelů, kteří dovedli dát svému umění sílu kulometu, kosícího člověkova nepřítele, a zároveň výživnost chleba, kterým sytil chrabrost a ušlechtilost milionů těch, kteří bojovali s nepřítelem lidstva u pušek, kulometů a děl“ (Taufer 1951, s. 48). V tomto duchu zveršoval Ivan Skála radost aktéra aktuálního života a světa, kterému budou závidět potomci: „Je taková doba, že v dějinách celých / nebylo nad ni slavnější. / […] Po desetiletích ještě v den radostný, svěží / potomek do ruky vezme zažloutlé stránky tyto. / Vezme a zváží – a náhle, že nežil / v herojské době té, přijde mu líto“ (Skála 1950, s. 5). Za pozornost stojí Tauferovo rozdělení lidských bytostí na dva typy: člověka a nepřítele. Štoll rozlišuje mezi „starým nelidským a novým lidským světem“, hovoří o „nelidském kapitalismu“ a nové říši „skutečné lidskosti“ (Štoll 1950, s. 134, 142, 144).
Tauferova a Štollova argumentace se odráží, jak naznačuje už citát z Kainarovy poezie, v militaristice české poezie na konci čtyřicátých a (počátku) padesátých let: výrazně se projevila například v Bojarově sbírce Hlavou i srdcem z roku 1952, věnované „soudruhům v čestné službě“ a téměř celé naplněné verši s vojenskou tematikou, jimž dominují motivy mladých vojáků,kteří radostně objímají své pušky, a pohraničníků střežících Šumavu proti „zrůdám“, „supermanům“, wallstreetským „vrahům“ i navěky zavrženým exulantům, kteří spí v Bavorsku za dolar s prostitutkami a chtějí „svinský svůj rypák, svůj pařát hrůz“ strkat beztrestně do české „svobody výspy“ (Bojar 1952, s. 9)._2 Obdobný obraz exulantů je ve stejné době i ve sbírce Marie Kratochvílové Neskončil náš boj (1951), Milana Kundery Člověk zahrada širá (1953) nebo Pavla Kohouta Čas lásky a boje (1954). Kratochvílová píše: „Kdos zradil vlast svou v bludné hodině / a otrávený šíp jí noříš v hruď, / opustil jsi ji – vlast však nezhyne – / ty sám pak věčným psancem buď. // Již nikdy nepřijme tě pod svůj krov, / víc nepatří ti tato země, / když prodal jsi ji za bídácký žold – / věčně zavrženo buď zmijí plémě“ (Kratochvílová 1951, s. 79). Kundera má zase sloky: „Sníh větrný nám s čela pryč / vše bludné, cizí smete. / Od těch, kdo zradili, / i psi se odvracejte! // […] Tam zrádcům v cizině / těžkne a padá hlava. / Dnes jejich samota / se rakví stává“ (Kundera 1953, s. 25). S tím rezonuje Nezvalův verš: „Žíti bez vlasti je žíti hůř než pes“ (Nezval 1951, s. 24). Kohout, známý v padesátých letech svou militaristickou tvorbou (jeho obránci hranic – označuje je jako vojáky fronty míru – bojují proti vrahům či lidojedům), je autorem veršů: „S pečetí zrady, / zklamaní a zkyslí, / čekáte, až vám srdce zpráchniví… / Takový trest si nikdo nevymyslí, / k jakému jste se odsoudili vy!“ (Kohout 1954, s. 43). V nakladatelství Mladá fronta začala v roce 1949 vycházet básnická edice signifikantně nazvaná Boje; jejím prvním svazkem je sbírka Volnost od Jana Šterna. Celý svět tak byl rozdělen zcela jednoznačně poměrně jasně danými schématy a normami. O jejich specifikaci se mnohokráte výrazně snažil i Štoll.
První zmínku o pořádání plenárních schůzí lze najít již na schůzi přípravné komise pro reorganizaci Syndikátu českých spisovatelů na Dobříši dne 11. 1. 1949. Do konce května 1949 měla být svolána tvůrčí konference dramatiků, „kde by byly probrány všechny nové hry a zaujato k nim stanovisko. Obdobně […] by se to dělalo s beletristy a s kritiky, kde by bylo podrobeno kritice stanovisko jednotlivých kritiků“ (Zápis 10. a 11. 1. 1949, s. 1). Další poznámku tohoto typu je možno objevit na schůzi předsednictva Svazu československých spisovatelů dne 7. 3. 1949, tedy hned následující den po skončení ustavujícího sjezdu této organizace. Místopředseda SČSS Michal Chorváth zmínil, že slovenská sekce Svazu chce uspořádat ještě v březnu 1949 samostatnou plenární schůzi slovenských spisovatelů, po níž by měly následovat další, již ke speciálním tématům a nadto konané shodně v české i slovenské sekci. Předseda Svazu Jan Drda naopak doporučil konání společné plenární schůze, zabývající se dramatickou tvorbou. „Za všeobecného souhlasu navrhuje takový postup, aby se stanovila charakteristická díla, kladná i záporná, o nichž se má na plenární schůzi mluvit. O těchto dílech se provede v předsednictvu interní diskuse a vydá posudek. Pak bude pověřen některý člen, aby na plenární schůzi tlumočil návrh předsednictva, a to jako koreferát. Vlastní referát bude mít spisovatel z onoho druhu tvorby, o níž se diskutuje, např. dramatik, dětský spisovatel apod“ (Zápis 7. 3. 1949, s. 3). Vzápětí byla navržena doba konání první, dramatické tvorbě věnované plenární schůze – červen 1949. Tento termín byl upřesněn na další prezidiální schůzi: plenární schůze o dramatické tvorbě se měla uskutečnit 18. 6. 1949 v Obecním domě, případně v Zahraničním klubu v Mánesu. Uspořádání plenární schůze o literatuře pro děti bylo na Drdův návrh odsunuto. Nově jmenovaný předseda SČSS Jan Drda přišel s představou, že by se mohla konat společně s plenárkou o poezii v září 1949. Oldřich Kryštofek – měl referát o dětské literatuře na dobříšské konferenci mladých autorů v březnu 1948 – k tomu v březnu 1949 uvedl, že „jednou z prvních plenárek české sekce nového Svazu československých spisovatelů bude plenárka o dětské literatuře. Bude na ní kriticky zhodnocena zejména naše literatura pro děti a mládež v období let 1945–49 a budou na ní také konkrétně vytýčeny úkoly příští práce v tomto oboru. Tak poprvé se dostane a dostává literatura pro děti a mládež na místo, jež jí náleží. Neboť špatně bychom pochodili, kdybychom se věnovali jen literatuře ostatní a literaturu pro děti a mládež nechávali stranou. […] Dětská kniha je mocnou zbraní boje o výchovu dítěte“ (Kryštofek 1949, s. 5). Referáty na plenární schůzi o dramatické tvorbě měli mít Zdeněk Bláha a Juraj Špitzer, koreferát E. A. Saudek.
V této době se také začalo opakovaně objevovat jméno člověka, který přicházel v úvahu jako referující na plenární schůzi o poezii – Ladislav Štoll. Byl opakovaně prohlašován za vzor, za normu literární kritiky. Pomohlo mu k tomu několik faktorů: především to byl jeho pobyt v Sovětském svazu v letech 1934–36 a tamější práce na překladech a vydávání marxistickoleninské literatury. Dále to, že jej Julius Fučík v Reportáži, psané na oprátce označil za „poctivého kamaráda“ (Fučík 1995, s. 47) a požádal ho o sestavení pětisvazkového výboru ze svých prací. A zatřetí o něm Nejedlý na prvním sjezdu SČSS v březnu 1949 hovořil jako o pokračovateli Julia Fučíka i Bedřicha Václavka a jako o skutečném socialistickém literárním kritikovi, který má za úkol vytvořit novou socialistickou kritiku pro poúnorovou dobu. Navíc to Nejedlý učinil na akci spisovatelsky nesmírně autoritativní – na ustavujícím sjezdu SČSS v březnu 1949: „Není jeho projevu, ať psaného, ať mluveného, který by nám ho nepředstavil jako kritika, který ví, co chce, který široko obzírá dnešní literární problémy v úzkém styku s politickými a sociálními proudy a který i vede druhé, naše mladé na prvním místě“ (Nejedlý 1949b, s. 26–27). Nejedlý na závěr této pasáže Štolla přímo vyzval, aby na svůj úkol – tedy vytvořit onu novou socialistickou kritiku – nezapomínal, v čemž je obsažena cesta vedoucí k referátu toho typu, který byl právě přednesen na plenární schůzi o poezii. To je situace velmi podobná stavu z roku 1934 v sovětské literatuře, kdy na prvním sjezdu Svazu sovětských spisovatelů Gorkij požadoval novou literární kritiku, která měla vést autora k prostému, výraznému a ekonomickému vyjadřování; sama pak měla být hbitá a živá. „Naše kritika nemá a nevypracovala ani jednu vůdčí kritickou filozofickou ideu, používá stále týchž citátů z Marxe, Engelse a Lenina; skoro nikdy nejde v hodnocení námětů, charakterů a vzájemných vztahů lidí za fakta, která jsou dána bezprostředním pozorováním bouřlivého chodu života“ (Gorkij 1949, s. 33). Na XIII. sjezdu sovětských komunistů v roce 1924 bylo přijato ustanovení, v němž mimo jiné stojí, že „je nutné vytvořit důslednou stranickou kritiku, která by vyzvedávala a podporovala talentované sovětské spisovatele a zároveň ukazovala na jejich chyby, plynoucí z nedostatečného pochopení povahy sovětského řádu u těchto spisovatelů a která by je vedla k překonání jejich buržoazních předsudků“ (Plotkin 1949, s. 53).
Štoll seznámil se svým pohledem na soudobou situaci v poezii – a naznačil tím zároveň některé myšlenky, které poté přednesl na plenárce o poezii – na společné schůzi předsednictva české sekce a ústředního výboru SČSS dne 25. 6. 1949, byť v úvodu zůstal v obecné rovině: „Je nutno se podívat na dnešní poezii historicky, tj. z hlediska vývoje za několik příštích desetiletí. Z toho vyplyne, že úkolem dnešní poezie je především pomáhat ze všech sil vybudovat socialismus. Poezie musí se snažit o to, aby lidé rádi pracovali, aby zvyšovali výrobnost své práce. To ovšem neznamená užívat přímo slov vedoucích soudruhů; jak to bude poezie dělat, je její věcí. Musí se hlavně snažit dělat to přesvědčivě. Po zlikvidování staré ekonomiky a politických poměrů je nejstrašnějším dědictvím socialistické společnosti z období kapitalismu vypjatý individualismus, jak říkal Fučík – obludný individualismus. Úkolem poezie a literatury vůbec je pomáhat udělat z tohoto individualistického kapitalistického člověka člověka socialistického. Oblastí poezie je, jak řekl Lenin Gorkému, psychologie. Básníci jsou, jak to řekl Stalin sovětským spisovatelům, inženýry lidských duší. Člověk je průsečíkem svých různých společenských vztahů. Na přerodu k socialismu mění svou duši tím, že mění svůj poměr k životu, k ženě, k dítěti, k učiteli, k žákům, ke knize atd., a mění jej za těžkých okolností. Právě v tom mu má poezie napomáhat. A právě proto má své oprávnění i poezie subjektivní. U našich mladých básníků se přímo manifestuje individualismus, klikaření pod generačním praporem, posměch, ironie, neschopnost vážného patosu. Jejich anarchismus a intelektualismus je v oblasti ideologie ekvivalentem maloburžoazního individualismu takového živnostníčka nebo malorolníka v oblasti hospodářské“ (Zápis 25. 6. 1949, s. 3). Dále Štoll hovořil o individualismu v kritice: „Projevem individualismu je i snaha mladých básníků a kritiků o co největší osobní uplatnění. Je třeba si uvědomit, že minula již doba velkých kritických osobností typu Šaldova, jak ji u nás znovu chtěli hrát Václav Černý a Fedor Soldan, oba typičtí individualisté, kteří s ničím nesrostli. Nezáleží na tom, že jeden to dělá pravičácky a druhý levičácky, i to je zákonité“ Poté pokračoval ve vypočítávání negativních projevů v tehdejší literatuře: „Jiným projevem staré buržoazní mentality v těchto básnících je horlivá loajálnost. Pojem loajální básník je absurdní. Básník nemá být nikdy loajální, nýbrž má vždy jít v čele. Důsledkem této horlivé loajálnosti mladých pak je, že starší básníci a dlouholetí členové strany se drží stranou, protože pokládají pod svou důstojnost projevovat se takto. Dalším typickým znakem je naprosté odnárodnění. Toto nebezpečí je u našich mladých básníků o to větší, že za své protektorátní výchovy neslyšeli několik let pořádný výklad o českých dějinách a literatuře, a proto nemají rádi naši minulost a naši tradici. S tím souvisí i neúcta k velkým lidem starší generace. Tak Školaudy ve svých kritikách v Předvoji neříká: učte se u velkých lidí, Fučíka, Nerudy, Majakovského, nýbrž učte se od nás. […] Podle své mentální příbuznosti seskupila se tato skupina lidí a vytvořila si kliku, která se vzájemně podporuje. Bylo úkolem kritiky, aby to včas rozpoznala, a to se nestalo. Proto je úkolem kritiky, aby zvážila celou mladou poezii a rozeznala, co v ní je zkaženost a nenapravitelnost, a proti tomu zasáhnout ostře, a kde jde o lidi svedené, které musíme zachránit. Tento úkol u nás nemůže ovšem dělat jeden člověk, je to problém kolektivní kritické práce. Nová kritika nesmí lidi ničit, nýbrž přistupovat k nim s plnou zásadností, přísností, lidskostí a láskou.“ Zde je již patrnější vazba na závěr Štollovy přednášky na plenární schůzi o poezii. Ovšem s tím rozdílem, že v jeho pozdějším přístupu (přičemž to pozdější znamená odstup pouhého půl roku) není po lidskosti a lásce – zejména ve vztahu k Halasovi, Horovi a některým mladým básníkům – ani památky. Závěr Štollova vystoupení na červnové schůzi byl represivní, třebaže byla tato represe zabalena do slov o pomoci: „Od nové poezie musíme žádat, aby stůj co stůj pomáhala. Pomáhá nejen tím, že píše budovatelské verše, ale i tím, že dává radost. Podaří- li se poezii udělat lidi radostnými, způsobit, aby šli rádi do práce, splní svůj úkol. Jak to budou básníci dělat, je věcí jejich individuality. Formy poezie mohou být nejrozmanitější, tak jako v Sovětském svazu od Děmjana Bědného až po Majakovského. Žádáme jen, aby to dělali přesvědčivě. Pokud jde o skupinu kolem Bloku a Chalupeckého, je jejich vliv naprosto neblahý a rozkladný a je nutno z jejich vlivu vyrvat některé členy starší i mladší básnické generace, kteří jí podléhají.“ Vzápětí jmenoval Štoll mezi těmito básníky Vladimíra Holana a požadoval, aby Svaz spisovatelů za ním poslal „lidi, kterým Holan důvěřuje a kteří by ho vyrvali z vlivu skupiny Chalupeckého“. Štoll si bezpochyby uvědomoval, že Holan je veliký básník, a chtěl ho získat pro ideologii, k níž se hlásil, i jako reprezentanta Svazu spisovatelů. O Holanovi a hlavně Hrubínovi se zmiňuje Štoll i ve své knize Třicet let bojů za českou socialistickou poezii jako o těch, kdo se dočasně napřímili v květnu 1945, a o Hrubínově poezii jako o cestě sebekritiky a pozoruhodném „narovnání páteře“ (Štoll 1950, s. 128).
V říjnu 1949 předsednictvo ústředního výboru SČSS rozhodlo, že chystaná plenární schůze o poezii bude věnovat pozornost pouze poezii české (slovenská sekce si měla zorganizovat vlastní schůzi, za účasti vedení Svazu spisovatelů). „Dále se usnáší předsednictvo k návrhu předsedově plenární schůzi pořádat na Filozofické fakultě některou neděli od 9–12 a od 14–18. Účast spisovatelů bude povinná, pozvánky je dát vytisknout s kontrolním útržkem a s poznámkou, že písemné omluvy jest poslat tři dny předem. Pozvat je kulturní referenty závodů, studentstvo, vojsko, úderníky, mládež“ (Zápis 11. 10. 1949, s. 10). Organizaci této plenární schůze měla na starosti Kamila Jiroudková, tiskovou přípravu Jan Pilař, diskusi Pavel Bojar opět s Pilařem a kontrolou organizace byl pověřen Bojar. Datum plenárky mělo být určeno po schůzích kulturní rady.
Plenární schůze věnovaná poezii byla tedy plánována velmi dlouho. Již na jaře 1949 byly i v tvůrčí komisi vysloveny názory, že je třeba uspořádat tzv. diskusní plenárky, a to nejprve o literatuře pro děti a mládež a o nové české a slovenské dramatice (k těmto dvěma tématům se měla konat jedna společná schůze 11. a 12. 6. 1949), dále o filmové dramatice a o rozhlasové literatuře (návrhy zněly na termín 15. a 16. 10. 1949) a posléze o nové poezii a próze (měla být v prosinci 1949). Vycházelo se z následujícího předpokladu: „Na plenárkách má být přednesen kritický referát a koreferát, který vypracuje ÚV. Plenárek mají se zúčastnit také Slováci“ (Zápis 1. 4. 1949, s. 4).
Vůči tomuto pořadí plenárních schůzí se ovšem ozvaly na této schůzi výboru české sekce SČSS výhrady: František Nečásek pochyboval o tom, že jsou „otázky dětské literatury či filmové tvorby opravdu našimi nejpalčivějšími problémy“, navrhoval věnovat se místo toho otázce tzv. nových kádrů literatury. Václav Pekárek se zase domníval (a jeho návrh je při vědomí dalšího vývoje událostí důležité připomenout), že by se plenárka měla zabývat „revizí kulturního dědictví od let dvacátých“. Vítězslav Nezval chtěl, aby se diskuse týkala konkrétních literárních děl, která budou do té doby vydána. Václav Řezáč preferoval prózu; plenárku o filmové dramaturgii navrhoval odložit a zároveň pochyboval, že by bylo možno hovořit o poezii a o próze vždy pouze po jednom dni. Poté v diskusi na výborové schůzi každý hájil svůj názor nebo svou oblast: Marie Pujmanová odmítala spojování literatury pro film a pro rozhlas (hovořilo se o filmové a rozhlasové literatuře), Marie Majerová hájila závažnost tématu dětská literatura (protože má vychovávat novou mládež) atd. Problémem se jevila absence odborníka na daná témata. Kt omu Jan Pilař poznamenal, „že není možno udělat plenární schůzi o próze nebo poezii příliš brzy, poněvadž není teoretika, který by tuto látku zvládl. V dětské literatuře si již odborníci rozdělili práci. Na referátu spolupracují s. Audy, Holešovský, Kryštofek, Polák, Šlajer a Tenčík.“ Nakonec byl přijat Nečáskův návrh, „aby se diskusní večery zahájily podle plánu tvůrčí komise diskusí o dětské literatuře a divadle, pak by se konal večer o poezii. Večery o rozhlasu a filmu letos už nekonat.“ Na tento závěr navázalo předsednictvo české sekce v červnu 1949, když se usneslo – v rámci příprav plenárních schůzí o poezii a literatuře pro mládež – pověřit referátem o poezii Jiřího Hájka (slovenská sekce Svazu spisovatelů měla jmenovat také referenty, koreferenta měl určit ústřední výbor Svazu); plenárka byla plánována na období po prázdninách téhož roku. Referát o literatuře pro děti a mládež měl být kolektivní (což souzní s vyjmenováním hned několika teoretiků dětské literatury v poznámce Jana Pilaře); v ústřednímu výboru SČSS bylo 9. 6. 1949 ještě navrženo, aby koreferát měl Václav Řezáč. Na třetí prezidiální schůzi české sekce bylo ovšem potvrzeno usnesení ústředního výboru Svazu, které znělo, že ve dnech 25. a 26. 6. 1949 se uskuteční plenární schůze o dramatické tvorbě (původně stanovený termín byl tedy o týden posunut), ačkoli Jan Pilař podal zprávu „o tom, že náměstek ministra informací Ing. Kouřil doporučuje odložit plenární schůzi o dramatické tvorbě až po prázdninách, protože 25. VI. už mnoho divadelníků bude na prázdninách“ (Zápis 9. 6. 1949, s. 1). Jedním z argumentů pro zachování původně přijatého termínu bylo to, že po prázdninách 1949 se měly konat dvě plenární schůze – o literatuře pro děti a o poezii.
Při schvalování činnosti Svazu spisovatelů pro podzim 1949, jež bylo na programu výborové schůze české sekce v září 1949, se již z plenárních schůzí zmiňuje jen ta o poezii. Podobně tomu bylo v rámci ústředního výboru Svazu spisovatelů, který v říjnu 1949 řešil zprávu české sekce o nejbližších akcích spisovatelské organizace: „Nejdůležitějším podnikem bude plenárka o poezii. Je třeba stanovit přesné datum, abychom mohli zadat sál a zorganizovat návštěvu nejen spisovatelů, ale i pracujících a studentů“ (Zpráva 11. 10. 1949, s. 6). V české sekci SČSS tak bylo třeba schválit následující body: „Diskusní večery v Klubu novinářů o nových knihách a literárních problémech; večer sovětské literatury; antologie české a slovenské poezie; plenární schůze o poezii; vydání stalinského sborníčku; večer na oslavu Stalinovu; jednodenní školení patronů; Kruh překladatelů při Svazu; porota pro soutěž Pracující do literatury“ (Program 14. 9. 1949, s. 5). Zároveň je ve zprávě k této schůzi vše vysvětleno: tyto změny je možno považovat za reakci na situaci ve Svazu spisovatelů, v literárně zaměřených periodikách té doby (Lidové noviny, Kulturní politika, Nový život), včetně v té době velmi diskutované záležitosti pamfletů na tehdejší schématickou Nezvalovu poezii._3 Řečeno dobovou terminologií – boj na literární frontě se přiostřil. „Při vyšetřování původu a kolportáže oněch pamfletů dospěla stranická skupina na půdě strany k závěru, že tuto situaci, jež se jasně obrazila v kulturních rubrikách svazového tisku (LN, KP) a v Novém životě, nutno rychle řešit. V několika schůzích rozšířeného prezidia Svazu a stranické skupiny ve vedení Svazu bylo rozhodnuto, aby místo navrhovaných plenárních schůzí o dětské a dramatické literatuře byla na konec září nebo začátek října připravena plenárka o situaci naší poezie od roku 1945 do dneška, aby byly podniknuty kroky k nápravě v redakcích svazových novin a věnováno víc pozornosti růstu nové literatury“ (Zápis 14. 9. 1949). O pamfletech se zmínili v článku Proti sektářství a liberalismu – za rozkvět našeho umění i Štoll a Taufer, kteří chtěli najít vliv Slánského na autory: „Je dostatečně známa zavilá kampaň proti Vítězslavu Nezvalovi, která by byla asi trvala dosti dlouho, neboť byla podporována trabanty Slánského, kdyby nebyla vyvrcholila hanebným protistátním pamfletem, který osnovatele protinezvalovských štvanic zkompromitoval. Mnohým je dobře známa přímo vražedná nenávist Šlingova k Nezvalovi právě v době, kdy tento básník již vydal své skvělé velké básně ‚Stalin‘ a ‚Zpěv míru‘, které nesporně znamenají novou etapu v tvorbě Nezvalově“ (Štoll–Taufer 1952). Výsledkem bylo, že jako referenti pro plenární schůzi o poezii byli určeni Ladislav Štoll a Jiří Taufer; souběžně s tím došlo ke změně redakce Nového života, jejímž vedením byl od nového ročníku pověřen Taufer.
Usnesením předsednictva ÚV SČSS byly v průběhu roku 1950, po plenární schůzi o poezii, vytvářeny kroužky básníků, prozaiků, dramatiků, kritiků a spisovatelů dětské literatury. Za předsedy těchto kroužků, jež měly mít diskusní charakter, byli předsednictvem české sekce SČSS doporučeni Vilém Závada (u kroužku básnického), Jarmila Glazarová, Václav Řezáč nebo Pavel Bojar (u kroužku prozaického; Glazarová posléze tuto funkci odmítla pro zaneprázdnění; Řezáče brzy nahradil Milan Jariš), Jiří Hájek (u kroužku dramatického), Josef Štefánek (u kroužku kritiků; Štefánek byl vystřídán Václavem Pekárkem) a Stanislav Neumann (u kroužku spisovatelů dětské literatury). K těmto kroužkům pak ještě přibyly filmová komise (vedoucím se stal Jiří Marek) a Kruh překladatelů (vedl ho Sergej Machonin). Ustavující schůzka kroužku kritiků se konala 14. 12. 1949, první schůzka kroužku mladých autorů z bývalého Kulturního kádru Svazu mládeže dne 16. 12. 1949 a ustavující schůzka kroužku prozaiků dne 19. 12. 1949 – na posledně zmíněné akci zároveň proběhla diskuse o románu Jiřího Marka Vesnice pod zemí. Další schůzky byly věnovány diskusím o románu Aleny Bernáškové Cesta otevřená (u prozaiků), hře Bohuslava Březovského Veliké město pražské a hrách s venkovskou tematikou. V únoru 1950 na výborové schůzi české sekce SČSS Jan Pilař mimo jiné řekl, že „se 1. března ustaví kroužek dramatiků, začátkem března kroužek spisovatelů pro mládež a kroužek básnický se sejde, jakmile bude vydána Štollova přednáška z plenární schůze“ (Zápis 15. 2. 1950, s. 8)._4 Kroužek básníků se ještě v dubnu 1950 nesešel, neboť jeho členové právě čekali na to, až vyjde tiskem Štollův referát z plenární schůze. Jen byly svolány dvě užší schůzky, na nichž bylo jednáno spolu se zástupcem Svazu skladatelů o textech k sokolským písním. Akce přinesla 22 textů, které byly odevzdány Svazu československých skladatelů. I z této informace o kroužku básníků je patrné, za jak důležitý byl podle tehdejšího vnímání považován Štollův referát. Jan Drda také na první schůzi konané po plenárce o poezii v první řadě vyzvedl tuto plenárku, když zdůraznil, že se ukázalo, že těžiště práce Svazu spisovatelů „neleží v administrování literatury, nýbrž v organizování tvůrčích podmínek literatury“, čehož dokladem je „zejména lednová plenárka o poezii, která otevřela básníkům a celé literatuře nové perspektivy“ (Zápis 15. 2. 1950, s. 1). Úkolem kroužků mělo být, dle Drdy, prodiskutovat a rozvést náměty z této plenárky.
Diskuse o Štollově referátu měla proběhnout na vznikajícím kroužku básníků již v únoru 1950. Štoll totiž slíbil, že v polovině února dodá svůj referát, k čemuž Jan Drda podotkl, že je třeba jej „rozdat a vy byste měli nastartovat kroužek básníků s tím, že byste svolali první komisi na referát. Stejně bychom měli nastartovat tímto způsobem i komisi kritickou“ (Zápis 9. 2. 1950, s. 50). Obracel se zde na členy tvůrčí komise, kteří se měli podílet na vzniku a podobě jednotlivých kroužků. Na další schůzi tvůrčí komise Vilém Závada uvedl, že „kroužek se sejde až bude uveřejněn text referátu L. Štolla a J. Taufera na plenární schůzi české sekce o poezii. Poněvadž se však vyskytlo několik naléhavých úkolů, sešla se 2. III. 1950 předběžná schůze několika básníků“ (Zápis 9. 3. 1950, s. 6–7). Na ní se projednávalo nemnoho bodů, z nichž vyjímám informaci o uspořádání dvou večerů k výročí Neumannovu a Wolkerovu, přičemž bylo dohodnuto, že „Wolkerův večer bude počátkem dubna, diskuse se bude opírat již o referát Štollův z plenární schůze“. Tuto předporadu, jak byla schůzka tehdy nazývána, zahájil Jan Pilař slovy o smyslu a poslání kroužku básníků, „jehož úkolem bude nyní prodiskutovat referáty na plenárce o poezii, rozvést je v celou řadu konkrétních diskusí a provést i autokritiku básníků. Oznámil, že ustavující schůzka kroužku básníků se dosud nemohla konat proto, že jsme čekali na Štollův referát, který konečně nyní je již po poslední revizi v tiskárně a v několika dnech nám bude dodán do Svazu. Je tolik úkolů, které stojí před českými básníky, že již bylo třeba svolat tuto poradu“ (Zápis 2. 3. 1950, s. 1)._5
Následující termín byl určen červnovou schůzkou kroužku básníků. Ačkoli schůzka kroužku básníků proběhla 2. 6. 1950 a o Štollově knize se na ní diskutovalo, byl i v září 1950 tento úkol pokládán za nesplněný, neboť na měsíc říjen téhož roku byly vyhlášeny dvě akce, jejichž témata zněla: diskuse o Štollově studii Třicet let bojů za českou socialistickou poezii (jako referující byl určen František Nečásek) a mírová poezie (Nezvalův Zpěv míru, sborník Stráž míru, Skálova Korea; vypracováním referátu byl pověřen František Kautman). Druhý diskusní večer o Štollově knize se následně konal v kroužku básníků dne 27. 11. 1950; hlavní referát měl skutečně Nečásek._6 Ačkoli se o Štollově referátu v kroužku básníků hovořilo několikrát, František Kautman viděl v červenci 1951 chybné fungování kroužku v tom, že „Štollův referát nebyl probojován. Na jedné straně se bere jako hotová věc, o níž se nediskutuje, na druhé straně lidé nejsou přesvědčeni“ (Zápis 17. 7. 1951, s. 28). Což je, byť vlastně nezáměrné, naznačení jistého odstupu, který od Štollových názorů u některých básníků a kritiků v této době existoval.
Štollův referát a způsob jeho prezentování přinesly autorům možnost identifikovat se veřejně s předkládanou normou – a tím dát najevo, že patří či chtějí patřit mezi oficiálně editované tvůrce – nebo se od ní distancovat. Odmítání na půdě SČSS bylo záležitostí několika málo básníků, především Jiřího Koláře; prostor k identifikaci využilo naopak mnoho básníků. V jejich kroužku – posléze byl přejmenován na sekci básníků – se ke Štollovu referátu v jednotlivých připomínkách vraceli i později. Oldřich Kryštofek na schůzi dne 24. 10. 1951 hovořil o „neúplném probrání referátů s. Štolla Třicet let bojů za českou socialistickou poezii a s. Stalina o jazykovědě“ (Zápis 24. 10. 1951, s. 4) a považoval za nutné o nich dále diskutovat. Aktuálnost Štollova referátu byla oživena v roce 1952, při konání soudních procesů. Nastala tak paradoxní situace, kdy se na jedné straně objevoval požadavek, aby se do literatury vrátili a do Svazu spisovatelů byli přijati někteří nepublikující autoři – řeč byla v první řadě o Seifertovi, Holanovi, Hrubínovi; Vilém Závada na schůzi sekce básníků v listopadu 1952 požadoval nové sbírky básníků starší i nové generace a jmenoval mezi nimi i Jiřího Koláře, který nemohl vydat básnickou sbírku od roku 1948. Na druhé straně se ale upevňoval dogmatismus, což dokazují následující Závadova slova, vyřčená chvíli po vyslovení nutnosti návratu některých perzekuovaných autorů: „My musíme být napříště velmi obezřetní a pracovat tak, abychom pomohli mladým autorům, ale i abychom vzbudili opět důvěru k naší poezii vůbec. Pořád tu cítíme ten nedostatek kritiky, nedostatek teoretických prací. O poezii mluvil na IX. sjezdu s. Kopecký. Velmi pronikavý příspěvek přinesl také s. Štoll ve své práci Boje o českou socialistickou poezii. Tehdejší vedení Svazu nedovedlo však zajistit, aby o těchto projevech byla uspořádána diskuse na půdě Svazu. O knize s. Štolla byla sice taková diskuse v naší básnické sekci, ale po mém názoru bylo třeba uspořádat diskusi daleko lépe připravenou a na celosvazové půdě, nikoli na půdě jedné sekce. Ani tento referát s. Štolla, z kterého jsme mohli velmi vytěžit, jsme nedovedli rozpracovat a rozvést tak, jak by bylo potřebí. Na druhé straně možno konstatovat, že po jeho referátu nastalo značné ozdravění ve vývoji naší poezie“ (Zápis 18. 11. 1952, s. 7). V souvislosti s tehdejším hledáním vnitřního nepřítele označil Závada za viníky této situace souzené osoby. Ty byly také podle něho především odpovědny za schematismus předcházejícího období. „Ovšem dnes víme, že to byla jednak chyba tehdejšího ÚV, že nedovedl tuto diskusi organizovat, ale na druhé straně je pravděpodobné, že to bylo přímo úmyslem lidí druhého centra, Slánského a Bareše, kteří neměli zájem, aby se diskutovalo a uvažovalo nad referátem s. Kopeckého a nad příspěvkem s. Štolla, kteří měli naopak zájem na tom, aby naše literatura se dostala do situace vulgarizátorství a schematismu, že to byli lidé, kteří chtěli naši literaturu českému čtenáři zošklivit.“ Na téže schůzi navrhoval Ilja Bart, aby Štoll vypracoval referát o soudobém stavu české poezie, protože mu údajně scházel povolaný pohled skutečného oborníka na nejnovější básnickou tvorbu: „Potřebujeme kritický pohled na naši poezii z povolaného pera. Navrhuje, aby se s. Štollovi vydobyla měsíční dovolená za tím účelem.“ Rovněž na stejné schůzi citoval František Branislav z Třiceti let bojů za českou socialistickou poezii, „že poezie musí dojímat, musí vzbuzovat nadšení, musí vést k obětavosti“. Poté Bart podruhé navrhoval, „aby byl požádán s. Štoll o přednášku o poslední poezii“. Na to namítal Branislav, že Štoll je nesmírně pracovně vytížen – měl připravovat s Tauferem hlavní referáty na chystaný, ale tehdy neuskutečněný druhý sjezd českých a slovenských spisovatelů. Vypracováním referátu o poezii byl pověřen vedoucí sekce básníků Závada, který sice text napsal, ale sjezd se uskutečnil až o čtyři roky později v dubnu 1956 v jiné situaci a s jinými referujícími.
Jednání kroužku (resp. sekce) básníků v první polovině padesátých let byla poznamenána politickými událostmi, takže byl permanentně hledán především vnitřní nepřítel a přijímány závazky: od těch, kterými jejich vyhlašovatelé vyjadřovali svou příslušnost k dobové normě (Vladimír Stuchl ohlásil napsání pětidílné básně Fučíkovo pokolení, Jiří Havel psal povídky o mládí Klementa Gottwalda, Miloš Vacík opakovaně přepracovával knihu o ostravských hornících, Oldřich Kryštofek překládal z polštiny pro děti „verše mírové a budovatelské“; Zápis 24. 10. 1951, s. 8), až k pokusům najít cestu z této vyžadované identifikace (Jiří Kolář se zavázal, že bude překládat básně Walta Whitmana – tato aktivita vyústila v roce 1956 v rozsáhlou publikaci Stébla trávy, na níž se překladatelsky podílel vedle Koláře i Zdeněk Urbánek). Rok 1952 se tak opětovně stává dobou dvou horizontů; patrné je to například právě na Závadově přístupu, který aplikoval na již zmíněné schůzi sekce básníků 18. 11. 1952: z jeho úst je slyšet kritika stavu české literatury i Svazu spisovatelů (která je příznačně vztahována k situaci politické – „klika Slánského, Šlinga a Švermové“ zasahovala podle Viléma Závady negativně i do umění), vítá decentralizaci, při níž byla dána určitá samostatnost jednotlivým sekcích v SČSS, dokonce upozorňuje na to, že v období mezi dvěma světovými válkami vycházelo více kulturních periodik než na počátku padesátých let (zde je možno hledat jeden ze zdrojů vzniku časopisu Host do domu a zejména Květen), i na to, že jsou básníci, kteří „se odmlčeli“ – jako Seifert nebo Hrubín –, a bude třeba je vyzvat k dalšímu psaní a publikování. Vilém Závada se pokouší „vrátit“ do české poezie některé perzekuované autory, hovoří též o Holanovi a jak známo, hrál ne nedůležitou roli při znovueditování knih Halasových v roce 1953 (Naše paní Božena Němcová, Torzo naděje, Počitadlo). K zvláštní situaci dochází v roce 1952 při vydání Čarkovy knihy Heřmaň. V doslovu píše Závada o Čarkovi jako o kritikovi poměrů na venkově za první republiky; patrně si byl vědom toho, že z něho nemůže udělat proletářského básníka, ale zvolil interpretaci, v níž ho podává jako básníka, jehož „pohled na bídu venkovského člověka […] přivádí k sociálnímu protestu“ a jehož verše jsou „realistické, lidové a srozumitelné i nejprostšímu čtenáři“ (Závada 1952, s. 95–96). (Podobně zaštítil o rok později Vilém Závada doslovem Halasovu sbírku Torzo naděje.) Ve stejné době Štoll vystupoval proti ruralistům, volal po jejich soudním potrestání a označoval je za fašisty. (Schůze 2. 6. 1952, s. 13) Čarek také dával velmi hlasitě najevo svou nelibost na schůzi kroužku básníků 2. 6. 1950 při diskusi o Štollově referátu a knize Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. Hovořil o ní jako o závažné a krásné knize, o jeho referátu jako o základním, ale vytýkal Štollovi, že nevěnoval pozornost venkovu. (Venkovu byla ovšem velká pozornost věnována v poezii padesátých let, traktor je patrně nejčastějším strojem nebo nástrojem, který zde byl zmiňován – ačkoli byla řeč o frézistické poezii, z hlediska četnosti výskytu tohoto motivu by bylo příznačnější hovořit o traktorové či traktoristické poezii. Souvisí to pochopitelně s takzvaným združstevňováním vesnice – Nezval ovšem v básni Z domoviny píše „chci združstevniti čas“ (Nezval 1951, s. 16) – a rozoráváním mezí, ale také například se zrovnoprávněním žen s muži: „Můj otec je kovářem, / vždycky chtěl mít syna, / že já jsem se narodila – / to není má vina. / […] / A já umím něco víc / než se točit v kole, / na traktor se posadím, / zorám celé pole“ (Dušková 1951, s. 40–41). Tak to stojí v básni Traktoristka od Marie Duškové.) Čarek se dožadoval odkládaného vydání své knihy. Pravděpodobně se po něm žádala sebekritika, jak dokládají tato slova Jana Pilaře: „Nakonec se z dnešní diskuse v řadě případů ukazuje, že například Čarek nemá co říci, o čem jsme se u příležitosti vydání jeho knížky Temno v chalupách dlouho obírali, a on nakonec mlčí, nachází svou sebejistotu a nemá co poznamenat, co se týkalo jeho vývoje a pozic za první republiky“ (Kroužek 2. 6. 1950, s. b23). Podle zprávy Františka Kautmana, jíž informoval Kulturní a propagační oddělení ústředního výboru Komunistické strany Československa, Čarek „začal pokřikovat, že má již rok hotovou novou knížku a že mu ji nechtějí vydat“ (Kroužek 2. 6. 1950, Zpráva s. Kautmana o schůzce básníků konané 2. 6. tr.). Čarkovi ovšem vyšla nikoli nová kniha, ale soubor dvou upravených starších sbírek Heřmaň. I tak je podivuhodné, že tato kniha byla v té době vydána.
Štollův referát a jeho knihu o třiceti letech české meziválečné poezie, se závěrečným exkurzem k aktuálním básnickým projevům, je možno považovat za periodizační událost české poválečné literatury. Společně s referáty a diskusemi na tzv. školeních začínajících autorů na Dobříši na počátku padesátých let, která doprovázela akci Pracující do literatury z roku 1949, stanovoval kritéria tvorby i literární kritiky. V průběhu roku 1950 se scházejí kroužky básníků ve Svazu československých spisovatelů, jejichž účastníci o Štollově knize hovoří, a v naprosté většině přijímají její myšlenky jako závazné, což se projevuje okamžitě v tvorbě básníků, případně potvrzením již nastoupené, započaté proměny poetik těchto autorů. Je to patrno už v básnických sbírkách vydaných v roce 1950: v Kainarově Veliké lásce, Stuchlově knize Nahlas, v druhém, doplněném vydání Šternovy Volnosti, Skálově knize Máj země, Branislavově sbírce Pozdrav Polsku, Bojarově Mladosti světa, Školaudyho Hlasu doby, Závadově sbírce Město světla i „upraveném“ (jak eufemisticky stojí v tiráži) vydání jeho Sirény – a především v básnické knize, která byla předkládána jako vzorová poezie roku 1950: Nezvalově Zpěvu míru.
V roce 1950 ovšem vychází – kromě zmíněných básnických knih – také Seifertova kniha veršů Píseň o Viktorce. Dochází tak k implicitnímu střetu dvou přístupů: sloužit, identifikovat se se Štollovým myšlenkovým světem a předkládanou ideologicko-estetickou normou (tento přístup reprezentuje Zpěvem míru Nezval) nebo se naopak vzpírat tomuto diskursu, polemizovat s ním, hájit svobodný prostor umělce (jak je možno interpretovat Seifertovu Píseň o Viktorce; nic na tom nemění skutečnost, že Seifertova báseň byla napsána ještě v roce 1949, tedy před Štollovým vystoupením). V roce 1950 vzniká také jedno z největších děl české literatury 20. století a jedna z nejdůležitějších uměleckých polemik s totalitarismem v jakéhokoli podobě: kniha Jiřího Koláře Prométheova játra. Tento rok je tak ve znamení oněch tří tvůrčích činů: Nezvalova Zpěvu míru jako aktu přijímání dobové normy a identifikace s ní, Seifertovy Písně o Viktorce jako aktu nepřizpůsobení se a Kolářových Prométheových jater jako aktu vzdoru.
Roku 1951 je „reprezentativní“ edice České básně doplněna svazky právě založené ediční řady Nová směna (existovala Řada poezie i Řada prózy – jejím prvním svazkem byly povídky Jiřího Binka Kalení), kterou otevírá sbírka Nezapomenutelný květen od Marie Duškové, dále jsou zde vydány verše Jiřího Ostaše (Zdeňka Slámy) Za sluncem, Marie Kratochvílové Neskončil náš boj a Jiřího Havla Z lásky k životu. Celá edice Nová směna, básnická i prozaická, byla prezentována jako dar Svazu československých spisovatelů k 30. výročí založení KSČ: „Už tato skutečnost výmluvně hovoří o tom, že vznik knižnice je úzce spojen s radostnými projevy našeho života ve svobodném státě pracujícího lidu, za jehož štěstí tato strana bojovala a nepřestává bojovat.“ Byla určena začínajícím autorům z pracovišť, takže měla být mimo jiné vyústěním akce Pracující do literatury a aktivit oddělení pro začínající autory v SČSS, které se staralo „o růst nových literárních kádrů, přicházejících z řad dělníků a rolníků i z řad mládeže a studentů“. Poezie této edice „je radostným důkazem, jak život kolem nás kypí, zpívá a probouzí v člověku bohaté pocity štěstí a spoluúčasti na budování. Je to realistická, pravdivá poezie, bojovná a plná nových lidských citů, plná optimismu a víry ve vítězství boje o mír a socialismus“ (Ostaš 1951, chlopeň obálky).
Vzorovými tituly v roce 1951 se staly knihy Vítězslava Nezvala Z domoviny a Konstantina Biebla Bez obav; lze k nim přiřadit také druhé vydání Vyznání lásky od Marie Pujmanové. Naopak minimální reflexi měla Píseň o věrnosti od Jindřicha Hilčra. Mezi roky 1952 a 1953 jsou editovány jednak schématické verše Jana Aldy (Duha nad námi), Ilji Barta (V zákopech míru), Pavla Bojara (Hlavou i srdcem),_7 Otty Ježka (Hudba života), Josefa Kainara (Český sen), Jana Pilaře (Hvězda života), Michala Sedloně (Strážné ohně) nebo Vlastimila Školaudyho (Ve jménu života), ale vedle nim vychází druhé a třetí vydání Seifertovy knihy Šel malíř chudě do světa, sedmé vydání Halasových veršů Torzo naděje a Naše paní Božena Němcová, prvotina Milana Kundery Člověk zahrada širá a jak již bylo uvedeno jsou znovu, pod názvem Heřmaň, otištěny dvě sbírky Jana Čarka – Chudá rodina z Heřmaně (poprvé 1924) a Temno v chalupách (poprvé 1926).
Většina knih veršů vydaných na počátku padesátých let dvacátého století je naplněna příklady způsobů, jak Štollovy požadavky – a proklamace a nařízení dalších osob, které hlásaly zásady „nového umění“ (v první řadě se jedná o tehdejší autority ze Sovětského svazu: A. A. Ždanova, L. A. Plotkina, V. Jermilova, A. G. Demetjeva, L. I. Timofejeva – namátkou, samozřejmě vedle primárních vyjádření Leninových a Stalinových, podstatné byly i texty spisovatelů, třeba Gorkého, Fadějeva či Erenburga, z českého kontextu je třeba připomenout kromě Štolla J. Taufera, Z. Nejedlého či V. Kopeckého) reflektovali oficiálně editovaní básníci. Přesto lze i v básnických textech těchto autorů najít „porušování“, nebo jeho náznak, tehdejších požadavků a norem, které vyplynulo z naprosto přirozené potřeby jinak ochotného subjektu. Všude tolik proklamované „my“ bylo náhle vystřídáno horizontem „já“, které se dostávalo do pozice tzv. individualistického subjektivismu až fašismu – spojováno tehdy například s Durychem a jeho tvorbou –, do pozice „zrůdnosti, obsažené v neblahém bestiálním slovíčku »Ich«, slovíčku pyšném, vzpurném, nesnášenlivém a pohrdavém, které jsme tolikrát slyšeli hřímat z Mnichova, Berlína a Norimberka“ (Štoll 1951a, s. 10). Toto „Ich“ podle Štolla ve druhé polovině 30. let připravovalo válku proti Sovětskému svazu, „kde lidé dovedli učinit moudrá a energická opatření (…) a kde podmínkou šťastného ‚já‘ je šťastné ‚my‘ a naopak“ (Štoll 1951a, s. 10). „Já“ se zbavuje individuálnosti a odevzdává se kolektivnímu „my“ i v poezii: „Pro lepší život všech, pro život krásný, nový / své srdce na kousky jsem rozlomil. // A každý kousek bude srdce celé. / Tisíce srdcí budu mít. / Jedno u Nazima Hikmeta v cele / a druhé v Koreji mi bude bít. […] A na sta rozhodím jich po sovětské zemi, / v zemi, kde zítřek včera začínal. / A srdce, které nejprudčeji bije mezi všemi, / mám pro soudruha Stalina“ (Ostaš 1951, s. 21). Toto kolektivistické, plurální pojetí se odrazilo v mnoha básnických knihách již na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Je konkretizováno především pomocí zájmena „my“ („My všichni klid dnes máme v srdci svém“; Havel 1951, s. 57), slova „celý“ („Kdo srdce má, ten lásku rozdává / a vidí moudré oči Gottwaldovy, // jež celou zemi vedou k rozkvětu –“; Havel 1951, s. 60), substantiv „dav“ a „davy“ („abyste jak my naplnily / sen davů uskutečnitelný“; Školaudy 1950, s. 11), spojení „v řadě“ („Jak krásné je jít se soudruhy v řadě“; Havel 1951, s. 56),_8 „bratrství“, „bratr“, „sbratření“ („Praho, v tobě bratr bratra nezradí“; Branislav 1950, s. 53), „druh“ („Je měsíc březen. V noci vzdychá hlína, / jak míza pněm jde jaro národem. / Buk s dubiskem své černé větve vzpíná / a druha druh probouzí dotekem“; Štern 1949, s. 29), spojení „pokrevní lidé“ („Kdy opět lidi pokrevné / by hnali do zákopů“; Štern 1949, s. 30) či substantiva „krev“ („[…] dny, kdy pochopil jsi prve, / že z téhož rodu jsi a z téže černé krve / jako ti chlapi dole v podzemí“; Štern 1949, s. 32), slov „společně“, „společný“ („A poutem mízy, která prudce / i v nás i tam se rozbušila, / jsme spojili svá srdce. / Společná věrnost. A společná síla –“; Stuchl 1950, s. 38), „řeka“ („mocná, horká lidská řeka / k velkému životu stéká“; Havel 1951, s. 30) nebo číslovkami – stovkami („Ale sám si člověk sotva proč to odpoví, // i kdyby stokrát toužil nahoru“; Bojar 1950, s. 52), miliony („Milion maminek v tom teplém jarním ránu / spěchalo chleba s máslem posolit. / Vymyté slunce otevřelo zlatou bránu / a tou pak šlo milion dětí do školy“; Kohout 1952, s. 97) a patrně nejčastější číslovkou počátku padesátých let tisíc („Rozkvétá v tisíc tváří den, / v tisíc snů, v tisíc diagramů. / […] / Svou vůli v rytmus bucharů / dnes tisíc hospodářů slilo. // Dnes tisíc mozků zaplane, / tisíc ramen se napře v řadě, / tisíc návrhů jedna dvě / se sejde na závodní radě“; Skála 1950, s. 13).
Mezi básníky, kteří splňují tyto kolektivistické požadavky, je i Marie Dušková. Její sbírka Nezapomenutelný květen však na několika málo místech, především v básních Touha a Kdybys přišel, obsahuje horizont solitérní, jsou to motivy touhy po samotě ve dvou. Jestliže si v básni Kdybys přišel ženská mluvčí uvědomuje vytržení se smutku v práci, ale prožívá o to intenzivněji touhu po milovaném muži, když „v tichu noci, / v samotě svého pokoje, / chtěla bych položit svou hlavu / chvíli na horké srdce tvé“ (Dušková 1951, s. 49), pak v básni Touha se prodírá samotou a touhou po muži, který odešel, k obrazu rozkvétajících pomněnek naděje. Podobně František Branislav zařadí do sbírky Pozdrav Polsku verše reflektující ve stejnojmenném prvním oddílu válku, varšavské ghetto, hřbitovy. A třebaže se v oddílu druhém, Píseň na cestu, dostává ke Stalinovi, Dimitrovovi či spoludělníkům, zařadí sem i báseň Slovo a chléb, opět s motivem smutné opuštěné ženy: „Nic dlaním nepřislíbí / den osamělý, / jsou asi smutné oči mojí přítelkyně, / alespoň zvony kdyby / se rozezněly“ (Branislav 1950, s. 50) To jsou poměrně výjimečné případy, kdy subjekty ukazují svůj lidský rozměr. Přestávají být stroji a mechanismy („láska je bagr, pod nímž země puká“ – píše Jiří Havel 1951, s. 38) – a stávají se opět lidmi, individui. Většinou měli ovšem autoři na paměti Štollova slova ze závěru jeho referátu i knihy, že „socialismus potřebuje poezii právě tak, jako potřebuje sílu vodních toků, dynam a lokomotiv, bez níž je nemožný. Socialismus však potřebuje poezii ne pro kroužky několika mentálně spřízněných intelektuálů, nýbrž pro statisíce a miliony; nikoliv jako ozdobu a dekoraci, nýbrž jako demokratizující, zkrášlující, zlidšťující, ozdravující, nového svobodného člověka budující sílu“ (Štoll 1950, s. 144). Frézami, traktory, soustruhy, vysokými pecemi se jejich poezie jen hemží.
Stejně vycházeli vstříc také dalším požadavkům Ladislava Štolla, kterými shrnoval své vystoupení na plenární schůzi o socialistické poezii: pozitivní vztah k Sovětskému svazu a Stalinovi, pohled vpřed, do budoucnosti, o sociální odpovědnosti poezie, uvědomělosti tvůrců, o zobrazování konkrétního člověka a jeho převýchově, o rozdělení světa na dva tábory, při jejichž zobrazování autoři museli jasně rozlišovat mezi dobrem a zlem a ve své tvorbě vytvářet snadno rozpoznatelnou a pro čtenáře identifikovatelnou antitetičnost, láska a nenávist se vyskytovaly vedle sebe. Nejedna sbírka končila jménem Stalin jako pointou – například sbírka Vyznání Marie Kratochvílové, jejíž poslední verš zní „Je s námi – Stalin“ (Kratochvílová 1953, s. 104), nebo skladba Ve jménu života Vlastimila Školaudyho, který je ukončen slokou: „Tento gigantický / blok nic nerozdrtí, / tento gigantický / nápor proti smrti / dojde k svému jaru / jak má domovina / na rozkvetlých frontách / za mír, za Stalina“ (Školaudy 1953, s. 53). Případně je Stalin uveden v závěrečném verši: „I Moskva zjeví se tak blízko, blizoučko, / a láskou k Stalinu se lidstvo rozezpívá“ (Hilčr 1951, s. 56). Kontrasty dvou světů jsou v poezii té doby namířeny do prostoru Československa i zahraničí. V domácím kontextu bývá srovnávána minulost, jež je hodnocena negativně, s přítomnost, která je předkládána jako nádherná – s tím, že v budoucnu bude ještě lépe. I Adolf Kroupa, jenž přivítal vydání Čarkovy knihy Heřmaň, očekával, že básník opustí navždy zobrazování minulého venkova a že „nám […] dá verše a písničky o […] nové vesnici, že nám zanotuje novou píseň, radostnou…“ (Kroupa 1953). K venkovu a zároveň k lidovosti mohly vést také verše napsané k výtvarnému dílu Mikoláše Alše. Cestu jako by ukazoval Jaroslav Seifert knihou Šel malíř chudě do světa z roku 1949, dvakrát po sobě editovanou v letech 1952 a 1953 (a pak ještě v roce 1956). V roce 1952 uplynulo navíc sto let od Alšova narození. Ladislav Stehlík k té příležitosti vydal básnickou knihu s malířovými kresbami Marina Alšová a Jaroslav Bednář sbírku V lidu jsi, rovněž s Alšovými kresbami. Ono „v lidu jsi“ bylo adresováno Alšovi, neboť „učils a sílils nejchudší! / Jak lidové písni lid Ti porozuměl. / V létech těžkých porob vytvářels duši naši“ (Bednář 1953, s. 56). Čtyřdílný cyklus básní K obrázkům Mikoláše Alše zařadil do své sbírky Mladost, určené dětem, Jindřich Hilčr.
Padesátá léta jsou z hlediska vládnoucí garnitury dobou odkrývání slabostí a sebeponižování – ochotnějšího i méně ochotného. Ukázat svou slabost se jevilo samozřejmým, neboť na tomto základě se autor (v rozličných prohlášeních a obdobných vyjádřeních na spisovatelských akcích či v novinách a časopisech) nebo jeho lyrický mluvčí představoval jako ten, který se vzchopil a stal se silným, pravdivým, skutečným, tím pravým a správným. Autoři přistupovali k dějinám jako k souboru obrazů či fotografií a k sobě samým jako k lidem na těchto obrazech a fotografiích. Jako by se viděli od sebe odděleni, ze vzdálené perspektivy, z budoucnosti, shora. Pozorují se a jednou se haní, podruhé zase vynášejí. Procházejí galerií i sami sebou jako něčím vzdáleným, cizím – třebaže píší o „já“ a o „my“; jejich minulost je to cizí, cizorodé. Prohlížejí si dějinné výjevy a sebe v nich, chodí od jednoho výjevu k druhému – a popisují. Popisují pravdu dějin i sebe samých. Sebe zasutých v kolektivech. Poztrácených. Vypadá to, jako by se dějiny a člověk zrcadlili jako stromy ve vodě rybníků. Stačí nad nimi, s jistým odstupem, který je nutný, postát a pak vše zachytit – a hlavně si vybrat, který z oněch dvou obrazů je pravý. Nebo hodit do vody kámen, když se nám obraz nelíbí. V dějinách se dá škrtat a retušovat, jako to činí Nezval v nových vydáních svých básnických knih z meziválečného období nebo Závada v druhém vydání Sirény, který nejen škrtá výraz „nedej bože“, ale raději i slovo „mez“ nahradí pěšinou (ve verších Básník a sedlák), podobně i v básně Žně zruší oslovení „bože“, zruší erotické motivy („a zlíbati ji jako hedváb s ňader ženy“ či „Pak jej uspí žena s černým hadem ve svém klíně“; Závada 1932, s. 24) a do pointy dá verš „Stůj chvíle krásná teď jsi moje“, který původně obsahoval ještě závěr „– i když není“ (Závada 1950a, s. 14). Ruší minulý horizont, když eliminuje závěr básně Vzpomínka: „Či štěstí je / jenom ve vzpomínce?“ (Závada 1932, s. 44). Tak Závada škrtá světy své minulosti, tak lyrický mluvčí eliminuje své dějinné úseky, své pocity lidského života jako stínohry a prázdna, drcené trosky a úniku „do nirvany smrti“. Zatímco v roce 1932 končí vstupní báseň Monolog slokou „Člověk se v sobě hroutí a ještě sevřen je / mezi nebem a zemí jako zrno v žernově / jak nepatrné semínko mezi dvěma světy / až posléze vysílen a jako rozemletý / po všech trampotách promění se v prach“ (Závada 1950a, s. 14), nové vydání v roce 1950 končí verši: „A přece i v žalu miluješ svůj trpký los / vždycky znovu zvedáš balvany jak Sisyfos / břemeno lidskosti neseš do věčnosti“ (Závada 1950a, s. 10). V původním vydání má uvedené trojverší poněkud odlišnou podobu, neboť se zde píše o břemenu lidskosti jako o údělu marnosti, opojení pýchou a nekonečném utrpení, a není v pozici pointy. Svůj přerod pak Závada v roce 1950 demonstroval i na sbírce Město světla. Za silnými a odhodlanými slovy se skrývala slabost. A padesátá léta byla skutečně obdobím, které vyžadovalo, aby člověk svou slabost dával najevo a ukazoval ji.
POZNÁMKY
_1
Podrobně se této problematice věnuji v knize Tíseň tmy (Bauer 2005, s. 87 a dále) a v rukopisné studii Vytyčování a kodifikování ideologicko-estetické normy na přelomu čtyřicátých a padesátých let.
_2
Tehdejší recenzent ocenil, že tato poezie je schopna „posilovat bojeschopnost, kázeň a morální připravenost našich vojáků“ (Petříček 1953, s. 6).
_3
Další diskuse byly vedeny například o Jarišově hře 15. březen a o Sekerově hře Ostrov Rudé floty.
_4
Schůze se, mimo dvou hostů, účastnili J. Alda, F. Branislav, P. Hanuš, J. Hilčr, S. Neumann, J. Pilař, M. Sedloň, Z. Skyba, V. Stuchl, D. Šajner, K. Šiktanc, M. Vacík a V. Závada, který zde byl zvolen předsedou kroužku básníků.
_5
Oběma schůzím jsou věnovány rozsáhlé pasáže v mé knize Tíseň tmy (Bauer 2005, s. 113–126).
_6
Toto sousloví použila na jihu Čech pro svůj volební program v krajských volbách v roce 2000 Občanská demokratická strana jako Hlavou i srdcem ODS.
_7
Šestidílný cyklus básní Zůstali v řadě je v Bieblově sbírce Bez obav.
Z PRAMENŮ
Bednář, Jaroslav: V lidu jsi. Verše pod kresby Mikoláše Alše. Československý spisovatel, Praha 1953.
Biebl, Konstantin: Bez obav. Básně z let 1940–1950. Československý spisovatel, Praha 1951.
Bojar, Pavel: Mladost světa. Československý spisovatel, Praha 1950.
Bojar, Pavel: Hlavou i srdcem. Československý spisovatel, Praha 1952.
Branislav, František: Pozdrav Polsku. Melantrich, Praha 1950.
Čarek, Jan: Heřmaň. Československý spisovatel, Praha 1952.
Dušková, Marie: Nezapomenutelný květen. Československý spisovatel, Praha 1951.
Fučík, Julius: Reportáž, psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání. Torst, Praha 1995.
Gorkij, Maxim: Přednáška na sjezdu sovětských spisovatelů 17. srpna 1934. In: Drozda, Miroslav (ed.): Sovětská literární věda. Orbis, Praha 1949, s. 12–38.
Halas, František: Naše paní Božena Němcová. Československý spisovatel, Praha 1953a.
Halas, František: Torzo naděje. Československý spisovatel, Praha 1953b.
Havel, Jiří: Z lásky k životu. Československý spisovatel, Praha 1951.
Hilčr, Jindřich: Jarní země. Práce, Praha 1951.
Hilčr, Jindřich: Mladost. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1953.
Ježek, Otta: Hudba života. Československý spisovatel, Praha 1952.
Kainar, Josef: Veliká láska. Československý spisovatel, Praha 1950.
Kohout, Pavel: Verše a písně z let 1945–1952. Mladá fronta, Praha 1952.
Kohout, Pavel: Čas lásky a boje. Mladá fronta, Praha 1954.
Kolář, Jiří: Prometheova játra. Paseka, Praha–Litomyšl 2000.
Kratochvílová, Marie: Neskončil náš boj. Československý spisovatel, Praha 1951.
Kratochvílová, Marie: Vyznání. Československý spisovatel, Praha 1953.
Kroupa, Adolf: K Čarkově Heřmani. Literární noviny 2, 1953, č. 14, s. 6.
Kroužek básníků 2. 6. 1950. LA PNP, fond SČSS. (Kroužek 2. 6. 1950)
Kryštofek, Oldřich: O dětské literatuře. Lidové noviny, 24. 3. 1949, s. 5.
Kundera, Milan: Člověk zahrada širá. Československý spisovatel, Praha 1953.
Nejedlý, Zdeněk: O úkolech naší literatury. Var 2, 1949a, č. 8, s. 225–247.
Nejedlý, Zdeněk: (Projev na sjezdu SČSS). In: Kryštofek, Oldřich–Noha, Jan (eds.): Od slov k činům. Sjezd československých spisovatelů 4.–6. března 1949. Orbis, Praha 1949b, s. 16–33.
Nejedlý, Zdeněk: Za kulturu lidovou a národní. Praha, Státní nakladatelství politické literatury 1953, s. 121–148.
Nezval, Vítězslav: Zpěv míru. Československý spisovatel, Praha 1950.
Nezval, Vítězslav: Z domoviny. Báseň 1950. Československý spisovatel, Praha 1951.
Ostaš, Jiří: Za sluncem. Československý spisovatel, Praha 1951.
Petříček, Miroslav: První básnická sbírka o vojácích naší armády. Literární noviny 2, 1953, č. 14, s. 6.
Plotkin, L. A.: Strana a literatura. In: Drozda, Miroslav (ed.): Sovětská literární věda. Orbis, Praha 1949, s. 39–68.
Program výborové schůze české sekce Svazu čs. spisovatelů konané dne 14. IX. 49. LA PNP, fond SČSS. (Program 14. 9. 1949)
Seifert, Jaroslav: Šel malíř chudě do světa. Verše k obrázkům Mikoláše Alše. Družstevní práce, Praha 1949.
Schůze užšího předsednictva Svazu čs. spisovatelů dne 2. června 1952 ve 14. 30 hod. v Klubu. LA PNP, fond SČSS. (Schůze 2. 6. 1952)
Skála, Ivan: Máj země. Československý spisovatel, Praha 1950.
Stehlík, Ladislav: Marina Alšová. Československý spisovatel, Praha 1952.
Stuchl, Vladimír: Nahlas. Mladá fronta, Praha 1950.
Školaudy, Vlastimil: Hlas doby. Československý spisovatel, Praha 1950.
Školaudy, Vlastimil: Ve jménu života. Československý spisovatel, Praha 1953.
Štern, Jan: Volnost. Mladá fronta, Praha 1949.
Štoll, Ladislav: Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. Orbis, Praha 1950.
Štoll, Ladislav: Předmluva. In: Neumann, Stanislav Kostka: Anti-Gide neboli optimismus bez pověr a iluzí. Svoboda, Praha 1951a, s. 10.
Štoll, Ladislav: Člověk. In: Milcová, Květa (ed.): Ilja Erenburg. Plamenné slovo pravdy. Sborník k šedesátým narozeninám. Československý spisovatel, Praha 1951b, s. 45–46.
Štoll, Ladislav–Taufer, Jiří: Proti sektářství a liberalismu – za rozkvět našeho umění. Literární noviny 1, 1952, č. 19, s. 5.
Taufer, Jiří: Dopis. In: Milcová, Květa (ed.): Ilja Erenburg. Plamenné slovo pravdy. Sborník k šedesátým narozeninám. Československý spisovatel, Praha 1951, s. 47–50.
Zápis zasedání přípravné komise pro reorganizaci SČS na Dobříši ve dnech 10. a 11. ledna 1949. 11. ledna – dopoledne. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 10. a 11. 1. 1949)
Zápis prezidia Svazu čs. spisovatelů dne 7. III. 1949 v 9. 15 hod. v Praze II, Ječná 6. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 7. 3. 1949)
Zápis 1. schůze výboru české sekce SČSS dne 1. IV. 1949 v 16 hod. v zasedací místnosti Lid. novin. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 1. 4. 1949)
Zápis 3. schůze předsednictva české sekce Svazu čs. spisovatelů v Praze dne 9. června 1949 ve 14 hod. v místnostech Svazu v Ječné ul. 6. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 9. 6. 1949)
Zápis o (4.) výborové schůzi české sekce, která se konala 14. září 1949 v 15 hodin v kavárně Slavii, nenadepsaná a nestránkovaná příloha. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 14. 9. 1949)
Zápis 4. schůze prezidia ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů dne 11. X. 1949, v 9 hod. v místnostech Svazu v Praze I. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 11. 10. 1949)
Zápis 6. schůze tvůrčí komise české sekce SČSS dne 9. února 1950 ve 14 hod. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 9. 2. 1950)
Zápis 5. schůze české sekce Svazu čs. spisovatelů dne 15. II. 1950 ve 14 hod. v Klubu spisovatelů, Praha I., Národní 11. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 15. 2. 1950)
Zápis ze schůzky kroužku básníků, která se konala 2. března 1950 v 17 hod. v místnostech Svazu v Praze I., Betlemská 1. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 2. 3. 1950)
Zápis 7. schůze tvůrčí komise konané dne 9. března 1950 ve 14 hod. v místnostech Svazu čs. spisovatelů, Praha I., Betlémská 1. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 9. 3. 1950)
Zápis o schůzi rozšířeného předsednictva ústředního výboru a české sekce, konané dne 17. července 1951 v místnostech Svazu čs. spisovatelů v Praze. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 17. 7. 1951)
Zápis o schůzce sekce básníků při Svazu čs. spisovatelů konané ve středu dne 24. října 1951 v Klubu Svazu čs. spisovatelů. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 24. 10. 1951)
Zápis ze schůze sekce básníků konané dne 18. listopadu 1952. LA PNP, fond SČSS. (Zápis 18. 11. 1952)
Zpráva české sekce. (Příloha pro schůzi ÚV SČSS, která se konala dne 11. 10. 1949.) LA PNP, fond SČSS. (Zpráva 11. 10. 1949)
Závada, Vilém: Siréna. Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha 1932.
Závada, Vilém: Siréna. Verše z let 1928–1932. Československý spisovatel, Praha 1950a.
Závada, Vilém: Město světla. Československý spisovatel, Praha 1950b.
Závada, Vilém: Doslov. In: Čarek, Jan: Heřmaň. Československý spisovatel, Praha 1952, s. 95–96.
LITERATURA
Bauer, Michal: Tíseň tmy aneb halasovské interpretace po roce 1948. Akropolis, Praha 2005.
Knapík, Jiří: Únor a kultura. Sovětizace české kultury 1948–1950. Libri, Praha 2004.
