Miroslav Červenka (5. listopadu 1932–19. listopadu 2005)

Miroslav Červenka – vědec, básník a literární kritik, jeden z nejznamenitějších představitelů tzv. druhé generace české strukturální školy – byl přes čtyřicet let naším kolegou, přítelem a mnoholetým blízkým spolupracovníkem. Poznali jsme ho na začátku šedesátých let, kdy jako zaměstnanec Ústavu pro českou literaturu, ale především jako nejbližší žák Jana Mukařovského, doprovázel tohoto vynikajícího teoretika literatury a umění na návštěvě v Instytutu Badań Literackich PAN (Ústav literární vědy Polské akademie věd). V únoru 1963 přijel do Toruně na Konferenci mladých literárních teoretiků; v srpnu stejného roku jsme se s ním setkali na Mezinárodním kongresu slavistů v Sofii. Na pozvání Marie Renaty Mayenowé se v roce 1964 ve Varšavě účastnil mezinárodní konference věnované problematice slovanské i obecné metriky a od té doby byl stále častějším hostem v Instytutu. Měl už tehdy za sebou několikaletou spolupráci – v druhé polovině padesátých let – s časopisem „Květen“, kde publikoval literární kritiku a básně; kvůli boji proti dogmatismu v literární vědě byl tento časopis v roce 1959 zrušen. V roce 1962 Červenka obhájil doktorskou práci, psanou u Mukařovského, která vyšla tiskem jako Český volný verš devadesátých let; zvláště cenné jsou v ní interpretace děl tvořených tzv. uvolněným veršem, který zavedli symbolisté. Brzy poté publikoval soubor studií o poezii přelomu 19. a 20. století: Symboly, písně, mýty.

V Polsku Mirka Červenku přitahovala atmosféra svobodného rozvíjení humanitních věd, tak odlišná od situace v jeho zemi. Ve Varšavě poznal významné postavy světové slavistiky – ze Států přijíždějícího Romana Jakobsona a Kirila Taranovského, se kterými by se ve své zemi tehdy nemohl setkat; Jakobson, spolutvůrce i místopředseda slavného Pražského lingvistického kroužku ve dvacátých a třicátých letech, byl tehdy režimem zavržen. A právě ve Varšavě, při příležitosti vzpomínané Konference metriky, se začaly debaty o projektu vytvoření centra srovnávacího výzkumu verše jednotlivých slovanských literatur v Instytutu Badań Literackich, který iniciovala Renata Mayenowá. Těchto porad se tehdy účastnili, vedle Mayenowé, Maria Dłuska a Jakobson i Taranovski, z mladších versologů – Miroslav Červenka, Zdzisława Kopczyńska a Lucylla Pszczołowska. Cílem výzkumu mělo být zjištění, jaké možnosti i jaká omezení mají tytéž veršové formy v různých slovanských jazycích, a s tím svázané určení stylistických hodnot, jakými tyto formy disponují. Výzkum měl rovněž přinést znalosti o roli verše v literární tradici a v literárněhistorickém procesu. Rozhovory o projektu pokračovaly v průběhu několika následujících pobytů Jakobsona ve Varšavě – a na konci roku 1967 vznikl a zahájil práce jakýsi zárodek pozdější mezinárodní badatelské skupiny srovnávací slovanské metriky, prozatím jen polsko-český. Tvořili ho Kopczyńska, Pszczołowska a též Červenka a Květa Sgallová, tedy žáci Marie Dłuské a Jana Mukařovského – tvůrců moderních koncepcí vědy o verši.

Za pár měsíců později vypuklo „Pražské jaro“. Vznikaly nové a nové vědecké i společenské instituce, připravovalo se k vydání množství dosud zakázaných knih. Mirek se s entuziasmem vrhl do organizačních i edičních prací, publikoval vlastní básně i články, psal komentáře. Strávila jsem tehdy několik květnových dní v Praze – pamatuji si ho plného naděje a hrdého na své rodáky. Ovšem přišel srpen a svoboda skončila – a začalo dlouhé období neostalinismu, pojmenované vládnoucí mocí jako normalizace. Nové instituce i organizace byly zlikvidovány, nové knihy se nedočkaly zveřejnění. Červenka se ještě stihl habilitovat na Univerzitě Karlově, ale jeho rozprava Významová výstavba literárního díla vyšla tiskem teprve v roce 1978, a to v německém překladu; doma – samizdatem v roce 1989, na oficiální vydání v Československu si musela počkat až do roku 1992.

Citelnější represe nezačaly hned. Docent Červenka zůstával ještě přes dva roky pracovníkem Ústavu pro českou literaturu a byl dokonce v té době dál redaktorem dvouměsíčníku Česká literatura. Ale v roce 1971 ho i z Ústavu i z časopisu vyhodili. Zároveň byl odstraněn z veřejného života: nikdo ho nesměl zaměstnat jako vědeckého pracovníka a jeho knihy i básnické sbírky zmizely z knihoven. O publikování čehokoli v Československu samozřejmě nemohla být ani řeč. Nějakou dobu překládal poezii a prózu a vydával je pod cizími jmény, ale výdělek byl z toho bídný. Musel tedy hledat stálou práci; přijali ho – naštěstí, jak se ukázalo – na místo technického knihovníka a archiváře do státního podniku „Pragoprojekt“, stavějícího silnice a mosty. Ve vedení podniku byli lidé, kteří věděli, kdo je Červenka, a kteří se snažili zmírnit jeho situaci vyhnanství: určitou část času tam tráveného mohl věnovat vlastní práci. Mohl také dojíždět do polské Varšavy na každoroční pracovní konference naší skupiny srovnávací slovanské metriky, která se v té době rozšířila o kolegy z Ruska, Bulharska, Jugoslávie, zejména Slovinska (a později také z Ukrajiny).

Jenom jednou se příjezd Mirka do Varšavy skoro nepodařilo uskutečnit, a to kvůli „polské straně“. V roce 1985 tehdejší ředitel, nebo spíš komisař Instytutu Badań Literackich Witold Nawrocki, polonista a bohemista (!), odmítl podepsat pozvání pro Červenku. Tvrdil, že „nemůžeme urážet spřátelenou mocnost“. Ten pompézní idiotismus se stal naším vtipem; jenže Mirka bylo přece jen potřeba do Varšavy přivézt. Pomoc nám nabídl můj manžel, který jako redaktor časopisu Zagadnienia Naukoznawstwa disponoval věcí neslýchaně cennou: razítkem. Mirek tedy dostal pozvání na mezinárodní interdisciplinární konferenci, v níž „bude účast doc. Červenky velmi žádoucí“ a pod. A slušní lidé z vedení „Pragoprojektu“ se po přečtení tohoto „dokumentu“ pozitivně vyjádřili k jeho žádosti o pas a vízum.

Kromě účasti v poradách, diskusích, plánech, jichž byl nejednou iniciátorem, mohl u nás Červenka publikovat pod vlastním jménem výsledky svého bádání a co je asi stejně důležité – měl tu vědecké zázemí. V předmluvě k poslední knize Česká přízvučná metra připomíná zdroje, ze kterých čerpal inspirace ke své vědecké práci. Takto píše o roli prostředí:

„Vědecký tým srovnávací slovanské metriky, vystavěný M. R. Myenowou a Pszczołowskou v Instytutu Badań Literackich PAN ve Varšavě, mi dával úkoly a metodologické podněty, které spoluurčovaly mé úsilí, držely mě při něm v dlouhé době normalizačních zákazů a vyhoštění, vtiskly mi etiku polní práce badatelské, která zůstává věcná a nic si nedělá z namáhání.“

Vědomí toho, že práce v naší skupině byla pro Mirka důležitá a potřebná, je dnes jakousi útěchou. Ale je třeba připomenout, že pionýrský skupinový záměr, nesoucí název srovnávací slovanské metriky, za mnoho vděčí právě Mirkovi Červenkovi. Jeho obsáhlé vědomosti z oblasti teorie literatury, teorie a historie verše, obecné lingvistiky, jeho umění analýzy veršových struktur a syntézy výsledků těchto analýz, schopnost rychlého zapamatování různojazyčných textů, nakonec i schopnost rychle reagovat a jeho nápaditost představovaly ohromnou pomoc nejen při tvoření výzkumných programů pro skupinu a vypracovávání metod jejich realizace. V každém z osmi dosud vydaných dílů naší série _1 je Mirek Červenka autorem nebo spoluautorem – dohromady s Květou Sgallovou – kapitoly o českém verši, a navíc se každého dílu účastnil jako spoluautor poslední kapitoly, psané společně se mnou a celé překládané do angličtiny. Ta obsahuje srovnání výsledků získaných v rámci jednotlivých národních versifikací a také závěry, které z těchto srovnání vyplývají a jsou zásadní pro charakteristiku slovanského verše. Do některých dílů jsme též společně psali úvodní partie, které představovaly konkrétní problémy i výzkumné metody. Imponující pracovitost a přesnost a přitom schopnost jasného a průzračného výkladu komplikovaných otázek způsobovaly, že se „české kapitoly“ staly vzorem pro jiné členy skupiny. Vzorem byl také samotný postoj Mirka k práci, jeho odpovědnost i dochvilnost v dodržování termínů – tak cenné vlastnosti ve skupinovém výzkumu.

V sedmdesátých letech začal v Praze fungovat samizdat a v druhé polovině osmdesátých let „večerní podzemní univerzita“, která zahrnovala přednášky a semináře z oblasti historie a bohemistiky. Červenka byl jedním z iniciátorů a účastníků obou těchto záměrů: jednak jako spoluvydavatel a spolupracovník – společně s Václavem Havlem a jinými spisovateli – literárního periodika Obsah, jednak jako vedoucí univerzitních kurzů z teorie a historie českého verše a též z analýzy a interpretace veršové struktury básnických děl. Překládal rovněž a publikoval v té době básně Miłosze, Herberta, Krynického, Puškina, Zabołockého a slovenských básníků. Psal vlastní verše; vysoko si kritika cení tehdy vzniklé sbírky Strojopisná trilogie.

V roce 1990 se Červenka vrátil do akademického ústavu a znovu se stal šéfredaktorem České literatury. Účastnil se obnovení Pražského lingvistického kroužku, který ho zvolil za svého místopředsedu. V roce 1994 obdržel titul profesora na Katedře české literatury Univerzity Karlovy; několik let tuto katedru vedl. Během celého svého života byl tvůrčí a činný, ovšem v průběhu těchto 15 let, které mu bylo dáno prožít ve svobodných podmínkách, zřejmě dosáhl vrcholu. Přednášel a vedl semináře, navázal na editorskou činnost, ve zlých časech plánovanou, začínanou a zakazovanou. Vydal ve svých překladech práce Jakobsona, publikoval dva díly Mukařovského studií (společně s Milanem Jankovičem), vydal komentovanou poezii Máchy, Tomana, Bezruče a Březiny. Svoje dřívější vědecké články, které se objevily v překladech v sedmdesátých a osmdesátých letech v zahraničí, a také řadu nových prací z oblasti teoretické a historické poetiky publikoval ve dvou souborech: Styl a význam a Obléhání zevnitř. Vyšly také čtyři knížky jeho studií o teorii verše se stejným názvem Z večerní školy versologie (třetí díl obsahuje práce společně psané s Květou Sgallovou).

Nezanedbával spolupráci s naší „slovansko-metrickou“ skupinou. Pro plánovaný díl číslo šest se postaral o první a jediný v době těchto zkoumání grant z Evropské univerzity. A společná práce na sedmém dílu ho podnítila k napsání skvělé knihy, zajímavé a bohaté na teoretické úvahy a interpretace: Dějiny českého volného verše, která vyšla roku 2001. V obsáhlém, o rok později vydaném díle Pohledy zblízka: zvuk, význam, obraz. Poetika literárního díla 20. století, vytvořeném čtveřicí autorů: Červenka, Jankovič, Kubínová a Langerová, napsal kapitoly o hláskové instrumentalizaci, o proměnách volného verše ve 20. století a o dekanonizaci rýmu.

Následující, široce pojatou prací, které se Mirek věnoval v důchodu, byla vzpomínaná dvoudílná monografie Česká přízvučná metra, která měla obsahovat výsledky mnohaletých výzkumů i teoretických úvah a zároveň – historii českého sylabotónizmu. Mluvil o ní jako o svém životním díle. Ale život stačil pouze na ukončení první části. Obsahuje charakteristiku prozodické struktury českého sylabotónického verše a analýzy a interpretace jeho různých rytmických podob. Autor zde také zavedl pojem rytmický styl a popsal jeho parametry. Druhá část, jejímž tématem jsou zdroje a vývoj hlavních českých metrických vzorců, role metra ve významové struktuře básnického díla, jeho funkce ve vztahu k literárním žánrům i individuálním stylům – zůstala v rukopise a poznámkách. Přátelé, Květa Sgallová a Jiří Holý, připravili už tuto část do tisku._2

Přeložila Veronika Forková

POZNÁMKY

_1
„Słowiańska metryka porównawcza“: 1. Słownik rytmiczny i sposoby jego wykorzystania. Wrocław 1978; 2. Organizacja składniowa. Wrocław 1984; 3. Semantyka form wierszowych. Wrocław 1988; 4. Wiersz przekładu. Mickiewicz i Puszkin. Wrocław 1992; 5. Sonet. Warszawa 1993; 6. Europejskie wzorce metryczne w literaturach słowiańskich. Warszawa 1995; 7. Wiersz wolny. Geneza i ewolucja do 1939 roku. Warszawa 1998; 8. Krótkie rodzime rozmiary wierszowe. Warszawa 2004.

_2
Obě části vyšly jako M. Č.: Kapitoly o českém verši. Karolinum, Praha 2006 (pozn. překl.).