Usedlost jazyka, těkání hlasu

Petr Koťátko patří k nejvýznamnějším představitelům analytické filozofie jazyka v Čechách, a nakolik lze soudit z citací a bibliografických odkazů, již jeho předchozí kniha Význam a komunikace (Praha 1998) pronikla mezi literárními vědci do širšího povědomí. Lze očekávat, že totéž bude ještě více platit o nově vydané monografii Interpretace a subjektivita, jejíž závěrečná část je výslovně věnována interpretaci literárního díla, a nabízí se tedy literárním vědcům nejen pro studium, ale i pro výuku. Koťátko se navíc mezitím představil též jako básník a prozaik a zaštiťuje pořádání Pražských interpretačních kolokvií, která směle překračují hranice disciplín a škol a kde sám Koťátko vystoupil s nesmírně subtilními analýzami konkrétních textů. Spojnic se sférou literatury je tedy celá řada. Z opačného směru lze konstatovat, že anglosaská, analyticky laděná literární věda, k níž samozřejmě nutno počítat i práce Lubomíra Doležela, v dané chvíli ovládá překladovou produkci, a není tedy od věci, aby se studenti i vyučující blíže seznámili s analytickým filozofickým myšlením, na jehož pozadí lze teprve pochopit např. motivaci nauky o fikčních světech.

Recenze se člení na tři části: v první kriticky probereme ontologický rámec Koťátkovy argumentace, ve druhé jeho obecnou teorii významu, ve třetí jeho teze k interpretaci literárního díla.

Petr Koťátko svou ontologickou pozici označuje za naivní realismus: tím míní stanovisko, že věci jsou, jaké jsou, namnoze nezávisle na našem jazyce (potažmo myšlení), neboli je odpůrcem domněnky, že náš kontakt se světem je vždy již zprostředkován jazykem (resp. jazykově artikulovaným myšlením). Nakolik jsem s to soudit, Koťátko tu polemizuje především s (párkrát zmíněným) Richardem Rortym a (jemnocitně smlčeným) Jaroslavem Peregrinem, jejich názory však zařazuje do mnohem širší filozofické tradice „konstruktivismu“, mezi jejíž prominenty počítá mimo jiné Kanta s jeho naukou o věcech o sobě a Husserla coby hlasatele fenomenologické epoché. Snad bylo cílem celého manévru poskytnout kritizovanému kolegovi alespoň útěšnou společnost velkých jmen, ale dlužno říci, že se tak stalo na úkor srozumitelnosti a přesvědčivosti Koťátkova výkladu. Pokud si údajně konstruktivista (komplementární protivník realisty) klade otázku, „jakou cestou (jakými výkony) dospívá poznávající myšlení od nediferencovaného proudu zážitků ke svým předmětům, jako jsou fyzické objekty, osoby, sociální struktury nebo umělecká díla“ (s. 59), míjí se tato charakteristika s Kantem i Husserlem: Kantova „neurčitá mnohost“, ať jakkoli problematická, zcela jistě není žádným „proudem zážitků“ a u Husserla zcela schází cokoli, co by se za podobný „původní chaos“ dalo byť jen vydávat. „Žádná vrstva zkušenosti nemá podobu beztvarého proudu zážitků nebo smyslového materiálu, zkrátka látky, která čeká na to, až do ní myšlení či jazyk vtisknou nějakou strukturu“ (tamt.): toto Koťátkovo tvrzení by Kant i Husserl bez výhrad podepsali. Kant samozřejmě teoreticky postuluje věc o sobě (jejíž hlavní uplatnění je věcí praktické filozofie) a potažmo neurčitou mnohost, ovšem coby mezní pojmy; podobný manévr lze jistě kritizovat, nicméně odpovědná kritika by se měla vztahovat k původní verzi nauky a ne k její karikatuře. U Husserla pak po věcech o sobě není stopy, zakladatel fenomenologie pouze sleduje základní princip, že vše, co pro nás jest, se nám musí ve své jsoucnosti odhalit. Když Petr Koťátko píše: „Myšlení i jazyk filozofa vyhlašujícího epoché nevyhnutelně afirmují to, co má být dáno do závorky: závisejí na tom svou existencí, čerpají z toho svou strukturu a určitost“ (s. 69), domnívaje se, že tím Husserla definitivně vyvrací, charakterizuje naopak základní trajektorii fenomenologického myšlení, které vskutku od strukturovaného, určitého světa dospěje prostřednictvím epoché znovu k témuž světu ve vší jeho strukturovanosti a určitosti – nicméně nejedná se o manévr prázdný, neboť zmíněná strukturovanost, určitost, ba i existence tímto výkonem obdrží svůj popis, epistemologické oprávnění a projasnění smyslu.

Smysl světa – a smysl slova „svět“ – naopak propadají vágnosti u Koťátka. „Vývoj světa a všechny distinkce v něm nemají žádný zdroj mimo svět samotný“, jazyk a člověk jsou „jedním z produktů sebevývoje a sebediferenciace tohoto světa“, jenž je zároveň substancí i subjektem (s. 25–26), aneb jinými slovy: „vše je vše, každé něco spadá do všeho, co není ve všem, není ničím“ – marno odporovat – a k tomu nádavkem „vše je vyvíjejícím se celkem“, což bychom naopak rádi měli objasněno, nemluvě o problému, proč by právě na této vysoce diskutabilní tezi o univerzální teleologii měla viset platnost náležité teorie jazykového významu. Koťátkovi jde především o ontologickou nezávislost předmětů a přírodních druhů na lidském chápání či aktivitě, k čemuž ontologickou nezávislost světa na mimosvětských zdrojích (např. osobním stvořiteli anebo abstraktně postulovaných fyzikálních principech) nepotřebuje. Pokud se naopak svět vyvíjí sám skrze sebediferenciaci, není tím ještě vyloučeno, že by například zrod lidského vědomí nemohl vyvolat celkovou a nezvratnou proměnu světa či těch regionů, s nimiž vešlo do styku; chceme-li podobný názor odmítnout, potřebujeme další předpoklady. Koťátkova metafyzická pozice je jednou z možných, avšak postrádá onu neúprosnou vnitřní koherenci, kterou se jí autor snaží přičítat.

Přejděme od ryze metafyzických otázek k dimenzi, kterou bychom mohli nazvat pragmatickou, a připusťme spolu s Koťátkem, že jazyk je především nástrojem mezilidské komunikace v konkrétní situaci. Vyplývá odtud, že jazykových prostředků „užíváme bez jakékoli distance k vypovídání o reálném světě“, anebo silněji, „že ve svých výpovědích nemůžeme vystoupit ze světa, jak je o sobě“ (s. 28)? Koťátko opomíjí možnou bytostnou rozpornost lidské praxe, uznává sice, že naše komunikativní funkce mohou „příležitostně selhávat“ (s. 27), ale v zásadě je optimistou jak co do úspěšnosti našich jazykových a jiných skutků, tak co do jejich vzájemné slučitelnosti. Proto může tvrdit, že „naše potřeby a zájmy nevytvářejí distanci mezi námi a světem o sobě, ale přesně naopak: jsou součástí našeho zakotvení v tomto světě“ (s. 29). Ano, každý jednotlivý zájem co do své vlastní dynamiky směřuje k úspěchu, naplnění – ovšem naše potřeby a zájmy jednak žádného naplnění dojít nemusejí, aniž by se tím nutně vytratily, a za druhé, vzaty souhrnně, se navzájem kříží, proplétají a matou, táhnou odlišnými směry, takže ač pomáhají ustavovat naše jednotlivá ukotvení v tomto světě, v souhrnném efektu nastolují vždy také distanci. Jakmile pochopíme sepětí ukotvenosti s distancí, nahlížíme též spojitost lokální orientace s dezorientací a klamem „na okraji“ anebo „vně“: diferenciace má svou cenu, je nutno ji kompenzovat. A konečně se lze v tomto trvalém cukání praxe ukotvit k již danému ukotvení, ukotvit se rekurzivně: zajímat se o vlastní zájmy, mít rád vlastní záliby, stáčet svůj jazyk k vlastním slovům (například ve frázích typu „sebediferenciace světa“). Frustrace, rozpornost, kompenzační dezorientace a spontánní rekurz jsou čtyři mechanismy, jimiž se jazyková praxe může odpoutávat od věcnosti, stávat se mimoděk nesrozumitelnou (tj. „ne s rozumem“), předestírat jazykovou clonu a bránit nám v tom, abychom realitu brali jako jednoduše danou. (Fenomenologická epoché pouze tuto úvahu přenáší na hlubší rovinu, když jako výkon pochopí i každý poznávací akt.) Evropské písemnictví naznačené zkušenostní pohyby tematizuje již od homérských eposů, Pindara a řecké tragédie; pro chápání literárního díla proto není bez významu, jak zásadní roli jim v lidské existenci přiznáme.

Stejně důležitý je však i opačný pól, totiž poznávací a potažmo jazyková platnost. Jednotkou řeči není slovo, nýbrž věta, a jazyková výpověď se ve své (ať jakkoli omezené nebo zpochybnitelné) platnosti dotýká struktur, se kterými sám mluvčí nemůže volně disponovat, může se k nim pouze náležitým či nenáležitým myšlením či mluvením vztahovat, jednodušeji anebo komplikovaněji sledovat jejich kontury. Když tedy Koťátko prohlašuje, že pravdivost tvrzení – například výpovědi „Na stole jsou tři předměty“ – „je dána výhradně poměry na stole, absolutně nezávislými na systémech počítání, resp. na způsobech vypovídání o světě, a dokonce i na existenci bytostí schopných vypovídat o světě“ (s. 30), opomíjí přitom dodat, že zmíněné „poměry na stole“ nejsou totožné s trojicí zde položených předmětů, nýbrž s faktem, že se tu nacházejí a že je lze v příslušném vynacházení vystihnout myšlením a řečí. Ve své prosté danosti je fakt samozřejmě nezávislý na tom, že a zda a kým je konstatován, nicméně ve své uspořádanosti – ve svém ohraničení, ve stupni hrubozrnnosti, v relevanci – implikuje jistou perspektivu a kontextuálně vázanou vypověditelnost. Tuto vypověditelnost mluvčí neustavuje, nicméně ocitá se s ní v kontaktu, zhošťuje se jí: zjišťuje, že jeho slovo je více či méně tím pravým.

Roviny platnosti se – stejně jako Kantovo a priori – samozřejmě osvědčují pouze v empiricky daném konání, ovšem nelze je na ně redukovat: nelze je odvodit z toho či onoho jednotlivého konstatování, lze je jen vypozorovat na samotné konstatovatelnosti a dalších možnostech, které se nám skrze jazyk odhalují. Jestliže tedy Koťátko chce „vyložit“ vztahy mezi označujícím a označovaným rozličného typu „ze složité součinnosti fyzických, psychologických a sociálních faktorů“ (s. 35), dlužno dodat, že sama schopnost uznat určitou charakteristiku například za faktor není součástí myšlenkového projektu, který právě nastínil, nýbrž jeho čistě filozofickým, transcendentálním doplňkem.

Základní distinkci, na kterou zde v tomto textu upozorňujeme, po svém vystihl již Dante: zda mluvíme tak či tak, je podle Adama vždy lidským dílem, nicméně sama schopnost řeči je Boží dar (Ráj XXVI). Dantova Komedie je mistrná právě v rozvíjení a vzájemném proplétání různých stupňů platnosti – ke kterým sice Dante-autor musí vždy sám najít cestu, a na tuto svou řemeslnou obratnost je právem hrdý, nicméně v konečné instanci je právě jen nachází. Zda celou Komedii zařadíme pod souhrnnou rubriku „vize“, „fantazie“ nebo „svědectví“, tu není podstatné – členitost a vícerozměrnost škály platnosti zůstane zachována. Jinak řečeno, výskytová danost faktů, k nimž Komedie odkazuje, je vytlačena a takřka plně nahrazena modalitou danosti, výše zmíněným ohraničením, hrubozrnností a kontextuální relevancí. Totéž platí i o mnoha jiných literárních dílech, dokonce možná o evropském kulturním systému „literatura“ jakožto (pohyblivém) celku. Není pravda, že „ve svých výpovědích nemůžeme vystoupit ze světa, jak je o sobě“ (s. 28), pokud se světem o sobě míní vždy již daná fakta; můžeme totiž vystoupit k možnostem, v jejichž světle se skutečnosti – daná fakta – vyjevují právě jako uskutečnění svých možností. Dostáváme se tak oklikou zpět k pohybu zjevování, jak se jej pokusil tematizovat Husserl.

Shrňme tři okruhy otázek, jichž jsme se v dosavadní polemice dotkli: zjevování světa, mnohosměrná a vnitřně rozporná dynamika veškeré praxe včetně jazykové spolu se svými kompenzačními mechanismy a konečně korelativní sepětí řečové aktivity s modalitami danosti a rovinami platnosti. Nabízí se přitom domněnka, že první, čistě metafyzická úvaha může obdržet značnou motivaci ze druhých dvou okruhů, přímočaře spjatých s jazykem. Pokud nastíněná témata na obecné rovině prohlásíme za sekundární nebo je shodíme se stolu, je tím již dáno, že jejich případný výskyt v literárních dílech – ať jakkoli prominentní – budeme vždy považovat jen za dílčí hru, estetickou konvenci anebo lokální praktický problém na poli jistoty, spolehlivosti a dorozumění. (Což, upřesněme a zdůrazněme, jistě není vyloučeno, a pokud s názorem Koťátkova typu chceme polemizovat, jistě bychom se neměli dovolávat pouhého doktrinálního obsahu literárních děl, byť je třeba pouze implicitní a byť je jakkoli „a-doktrinální“, skeptický, relativistický, pluralistický apod.). Pro nás je v danou chvíli důležité to, že zájemce o Koťátkovu teorii literární interpretace by neměl jeho úvodní exkurz k ontologii opomenout: filozofická rozhodnutí, která tu autor činí, jsou pro reflexi literární tvorby zcela klíčová._1

Druhá až čtvrtá část Koťátkovy knihy je věnována hlavnímu výkladu (který v první části uvozuje a v závěrečné aplikuje). Čtenář ne-specialista se asi nejhůře bude orientovat v části B., věnované výhradně problematice deskripcí; naopak nejširšího ohlasu se asi dočkají úvahy k Saussurovi a Wittgensteinovi z II. oddílu části D. Upozorněme též na korekci tezí z knihy Význam a komunikace, kterou autor nejvýslovněji předkládá na s. 296–305, a na resumé základních tezí Davidsonova žáka Akeela Bilgramiho na s. 206–208 (s důležitými poznámkami 125 a 126 na s. 248).

Ústřední, scelující argument spočívá v následujícím: Koťátko se vymezuje proti redukcionistickým pohledům na jazykový význam, jak se ustavily v prostředí analytické filozofie (externalismus versus internalismus, intencionalismus versus konvencionalismus), a snaží se předvést, že každý podobný přístup je příliš vyhraněný a není s to postihnout reálnou jazykovou komunikaci v celé její šíři, přestože jeho dílčí platnost nelze popírat: „Žádnému z [probíraných] principů“ – tedy (1.) koordinace výkonu mluvčího a adresáta v konkrétní situaci, (2.) koordinace dosažená uplatněním společenských standardů racionality, (3.) uplatnění společenských standardů racionality bez jakéhokoli poukazu k aktuálním záměrům mluvčího či adresáta a (4.) ztotožnění významu konkrétní promluvy s konvenčním významem dané věty (přičemž tam, kde to konvence samy vyžadují, zasahuje kontext) – „nemůžeme přiznat univerzální a výlučnou platnost, nechceme-li ztrivializovat obraz reálné komunikace: ale každý se může uplatnit v popisu konkrétních komunikativních situací.“ (s. 308) Koťátkovy argumenty (v úvahovém rámci, který si vytyčil) jsou co do „popisu konkrétních komunikativních situací“ přesvědčivé, s jeho pluralistickým závěrem v citované podobě bychom tedy mohli souhlasit. Otázkou je, do jaké míry se teorie významu vyčerpává tímto popisem. Koťátko podobnou identifikaci na základě svého „naivního realismu“ – zde však spíše „metodického empirismu“, kde empirie splývá se sférou kontingence – považuje za nutnou, a svůj závěr tedy formuluje i následovně: „Kdykoli cítíme nutkání pronášet soudy typu ‚Význam promluvy je konstituován shodou komunikativní intence a interpretace‘ nebo ‚Význam promluvy je dán společenskými standardy racionálního připisování komunikativních intencí‘ nebo ‚Význam promluvy je dán konvenčním významem užité věty‘ nebo ‚Význam promluvy je souhrn jejích normativních konsekvencí‘ nebo ‚Význam promluvy je totožný s její inferenční rolí‘, měli bychom je potlačit a spokojit se se sdělením typu ‚V této stati se budu zabývat intencionálním (konvenčním, normativním, inferenčním…) aspektem významu.‘“ (s. 379) Jednak se vtírá tak trochu potměšilá, nicméně oprávněná otázka, odkud se bere Koťátkovo „měli bychom“ a proč bychom termín „význam“ nemohli v jistých kontextech chápat mnohem vyhraněněji než jindy – ať už nám jde přitom o možnosti exaktního a vědeckého dorozumění, o umělecké dílo literární anebo o jiné mimořádně specifické jazykové formace; jistě, měli bychom pro svůj krok poskytnout náležitou motivaci a především se nesmíme sami nechat zmást, pokud jde o vztah naší vlastní teorie ke „konkrétním komunikativním situacím“, ovšem o to v Koťátkově námitce nejde. Za druhé, ani pro oblast běžné komunikace Koťátko neukázal, že nelze postulovat „žádný apriorní obsah pojmů, jako je rozumění, interpretace či význam“, žádné „‚transcendentální‘ podmínky komunikace“ (s. 309). Přetrvává totiž problém, zda jsou zmíněné čtyři rámcové principy v jakékoli situaci stejně použitelné, zda je jejich aplikovatelnost principiálně neobjasnitelná a zda „dorozumění“, které umožňují, je vždy téhož typu: a odpověď na tuto otázku, k níž Koťátko podává nesmírně důležitá a systematická prolegomena, by byla transcendentálním principem rozumění, interpretace či významu v Husserlově smyslu, byla by typově vázaným apriori.

Úvahu Petra Koťátka lze shrnout tak, že ani žádný soubor konvencí (doplňovaný kontextem pouze na přesně a předem vymezených místech), ani čirý ohled na komunikativní intenci (která daných konvencí může, ale nemusí využívat) nepostačí k objasnění celé šíře situací, které běžně nazýváme „komunikativní“. To je velmi důležitý závěr, ovšem nemusíme se u něj zastavovat; lze jej naopak pochopit jako výzvu do budoucna, abychom příslušné situace anebo jejich vrstvy lépe rozlišili.

Je tu za prvé sféra čiré exprese, ona vyjadřovací schopnost, která v artikulovaném jazyce_2 získává zvláště účinný nástroj, ale není na něj omezena. Jazyk s expresí je – řečeno s Koťátkem – ztotožňován u intencionalistů, především D. Davidsona, na jehož adresu Koťátko právem podotýká, že jednotkami jazyka-exprese jsou „všechny typy aktů, které mohou být vykonávány s komunikativní intencí a zároveň úspěšně indikovat tuto intenci. Takovou funkci ale může za vhodných okolností plnit principiálně jakýkoli smyslově zachytitelný akt, ať už jde o gesta, vyluzování zvuků, manipulaci s předměty nebo cokoli jiného. Roli sémantických pravidel (regulujících přiřazování významů promluvám) by zde hrály standardy odůvodněného připisování komunikativních intencí vykonavatelům těchto aktů.“ (s. 300) Není mi jasné, proč Koťátko podobné pojetí považuje za „velmi netradiční“: nakolik jsem s to soudit, pohledem, gesty, dárky nebo třeba přistrčením talíře se vyjadřujeme stejně často a stejně jasně jako slovy, navíc odloučení pojmu jazyka od hlasové matérie, písemného záznamu apod. je bez ohledu na expresivitu jasně provedeno již u Saussura, kterému jde naopak o konvenční stránku jazykového výrazu. Stejně tak nutno korigovat následující tezi: „Říci, že sdílíme jazyk v tomto extrémně širokém smyslu, neznamená nic jiného, než že sdílíme svět, schopnost vykonávat v něm pozorovatelné akty a racionální principy připisování propozičních postojů.“ (s. 300) Nejedná se přece o žádnou trivialitu, Koťátkovo „sdílíme“ nepoukazuje k univerzální, objektivně dané konstantě, nýbrž k procesu, který vyžaduje námahu, naráží na úskalí, prochází korekcemi a řídí se regulativními idejemi typu „společenství“, „svět“, „racionalita“; jazykem v tomto širokém smyslu se tedy zcela náležitě míní samotné dějiny komunikace v celé jejich spletitosti, roztříštěnosti a stále znovu, lokálně, pracně a nejistě nastolované prekérní jednotě.

Do konkrétních komunikativních situací expresivita vstupuje coby hybná síla, „motor“. Druhým elementem je spontánní ustalování významu, signum facere, produktivní setrvačnost,_3 která se vposledku může objektivizovat v samostatné jazykové jednotce coby korelátu konvence, a třetím jsou vztahy provázatelnosti a platnosti, které v jazykovém úzu získávají výraz – tedy dobově a situačně ukotvený stav jazyka coby významové soustavy na straně jedné, jazykově-myšlenková strukturovatelnost coby pole možné jazykové a myšlenkové artikulace na straně druhé. Zda má konkrétní jazyk substantiva, kolik jich je a jak znějí, to vše spadá do sféry ustalovaného významu, tvořící se konvence; ale samotná možnost substantivního značení – tedy korelace mezi znakem s jistými charakteristikami a možnostmi syntaktických vazeb na straně jedné, předmětem či věcí (ať jakkoli blíže vymezenými) na straně druhé – tvoří širší pole artikulace, ve kterém se každý jazyk coby soustava rozvíjí.

Implicitní polemika s J. Peregrinem vede Koťátka k tomu, že třetí zmíněnou oblast ve výkladu z Interpretace a subjektivity zcela pomíjí – pro analytického filozofa s poměrně rigidní metodou argumentace stanovisko spíše paradoxní – a necháme ji zde proto stranou i my. Omezíme-li se na vztah mezi expresivitou a ustalovaným významem či konvencí, pomohou nám Koťátkovy úvahy objasnit nepostradatelnost expresivity („komunikativní intence“) pro vznik konvence, její následnou neredukovatelnou přítomnost v mnoha komunikativních situacích a možnost souběhu mezi expresivitou a konvencí jako nástroj pro usnadnění domluvy, ale podle mého jen nedostatečně objasňují, jak se může expresivita od konvenčnosti odrážet anebo se jí naopak podvolovat, jak se může vyrovnávat se zbržďováním, kterého je významová setrvačnost schopna stejně dobře jako zrychlování, a jak se s ní může kontrastovat – nemluvě o tom, že sama konvenčnost připouští různé úrovně konzistence, ve vztahu k nimž se může rozvrstvovat i expresivita.

Předvedeme si problém na dvou ukázkách. Na stranách 302–306 Petr Koťátko poměrně zbystra vyvrací univerzální nárok Davidsonova intencionalismu (tj. názoru, že význam promluvy je konstituován shodou komunikativní intence u mluvčího a interpretace u adresáta), jehož linii jinak do značné míry sleduje, a to s pomocí následujících příkladů:

a) Vojenský velitel zvolá „Pal!“ v situaci, v níž tato promluva podle vojenských řádů jednoznačně platí jako rozkaz ke střelbě, nicméně jeho záměrem je pouze splnit svůj úkol v jistém řetězu úkonů, přičemž svou roli chápe takto: vyslovit slova, která platí jako rozkaz k palbě.
b) Vojenský velitel dá vojákovi povel, o němž doufá, že ho dotyčný mylně pochopí jako rozkaz k odchodu, díky čemuž velitel získá příležitost potrestat vojáka za nesplnění rozkazu.
c) Zřízenec varuje návštěvníky safari, že „je riskantní excitovat hárající tlustokožce“, protože to je jeho povinnost, a zároveň doufá, že bude nepřesně interpretován, protože ho velmi zajímá, co se stane, když někdo excituje hárající tlustokožce.

Nejméně věrohodný je poslední příklad, či lépe jeho výklad: kdyby zřízenec doufal, že bude nepřesně interpretován, hrozilo by mu zároveň, že nikdo nebude moci potvrdit splnění povinnosti (neboť všichni špatně interpretují) – zatímco pro jeho účely je postačující i výhodnější, aby návštěvníci jeho (správně interpretovaného) zákazu neuposlechli (a to působením téže zvědavosti, kterou pociťuje sám). Příklady a) a b) jsou zajímavější, avšak jejich výklad u Koťátka považuji za příliš zjednodušený anebo přímo mylný. Velitel z příkladu a) podle Koťátka zamýšlí „vyslovit slova, která platí jako rozkaz k palbě“, aniž by přitom „vyslovil rozkaz k palbě“, což je jednoduše inkoherentní. Spíše lze připustit výklad, že velitel chce například „splnit rozkaz daný shora“ anebo „splnit důsledky rozkazu daného shora“ a blokuje přitom vědomí, že – sám a potenciálně na vlastní zodpovědnost – dává rozkaz k palbě; vlastně se jedná o akt dílčí citace („Moji nadřízení vám – mým nezúčastněným prostřednictvím – velí: Pal!“), ve kterém se mluvčí snaží snížit svou komunikační zodpovědnost na minimum. A v prostředním příkladu vůbec nejde o odcházení či setrvávání, nýbrž o sdělení, „kdo je tady pánem“. Odehrává-li se scéna beze svědků, mohl by si velitel kličku s mylným chápáním ušetřit a vojáka potrestat rovnou, svévolně – ovšem trik s rozkazem má své důsledky do budoucna, a právě ty velitel vojákovi demonstruje: „Mohu tě kdykoli zničit.“ Je tu tedy virtuální obecenstvo, podobně jako v příkladu se zřízencem (ten přece kromě návštěvníků hovoří nepřímo i k zaměstnavateli, jehož příkazy musí plnit a před kterým by se musel zodpovídat), velitel vykonává dva komunikativní akty zároveň a kontrastem k vlastní beztrestnosti demonstruje i vojákovu všudypřítomnou ztrestatelnost.

Nakolik tedy mohu soudit, třetí příklad je chybně formulován, druhý splňuje Davidsonovy nároky, jež chtěl Koťátko vyvrátit (voják chápe přesně to, co velitel chce sdělit), a v prvním příkladě, stejně jako v druhém příkladě během fáze před trestem, lze zpochybnit, zda jde vůbec o komunikační akt, případně do jaké míry se obrací k údajnému obecenstvu (i velitel z prvního příkladu možná odvrat od svých bezprostředních posluchačů kompenzuje přívratem k virtuálnímu publiku představených: „Vizte, splnil jsem svou povinnost“). Interakce expresivity a konvence tu je velmi zajímavá a příslušné zkoumání by v literárních textech nalezlo mnoho relevantního materiálu. Petr Koťátko volí správné slovo, když pro nadvládu jazykového rituálu nad komunikací, kdy „výsledek neurčuje interakce dvou lidí, ale neosobní principy“, užívá termínu „odcizení“ (s. 339–340); opět se ale spokojuje s tímto onálepkováním implicitního protivníka, aniž by téma dále rozvinul. Napomoci nám přitom může přirovnání, jehož užívá v téže poznámce, totiž uspořádaná asymetrie v předávání peněz, kdy X odevzdá peníze, Y inkasuje. Vztáhneme-li tuto paralelu ke zmíněnému příkladu vojenské buzerace, není od věci mluvit o jazykovém „tunelu“ – a s využitím tohoto vyhroceného příkladu sledovat dráhy „jazykových ztrát“, „jazykové daně“ a podobně i v dalších, méně extrémních situacích.

Druhá pasáž, které využijeme pro osvětlení vztahu exprese a konvencí, se nachází na straně 299. Jak jsme již zmínili, Koťátko v dané podkapitole reviduje svou vlastní dřívější tezi, že význam promluvy je vymezen normativními důsledky promluvy pro mluvčího. V této souvislosti odmítá (nadále) chápat silně institucionalizovaný diskurs typu uzavírání smlouvy za paradigma pro budování teorie významu promluvy, nicméně trvá na tom, že „mluvní akty vykonávané“ v kontextech uvedeného druhu „nastolují závazky a mění postavení aktérů v rámci instituce na základě jejích pravidel, jejichž aplikace se neváže na aktuální shodu aktérů“. V poznámce upřesňuje, že i při sporech, zda k danému mluvnímu aktu (například podpisu smlouvy či označení hlasovacího lístku) došlo vědomě, dobrovolně, se znalostí všech relevantních okolností a důsledků atd., stále se jedná „o institucionální mechanismus, v němž o významu aktu (a tedy o nastolení příslušných závazků) rozhodují institucionálně daná pravidla“, takže žádné dodatečné odvolání nás „nevyvádí … mimo dosah institucionální mašinerie. Naopak je do ní zabudován[o] jako ‚vnitřní pojistka‘: jsou to stále její pravidla, která rozhodují o tom, jaký akt hraje jakou roli v určování výsledku voleb“ nebo v uzavírání právoplatné smlouvy (s. 336).

Myslím, že v tomto exkurzu do obecné jurisprudence (z něhož by mimo jiné vyplývalo, že významy určitých mluvních aktů se mohou za jistých podmínek měnit donekonečna, i poté, co mluvčí zemřel) se Koťátko mýlí. Nárůst (aktuálního podílu) institucionalizace jistě znamená pokles (aktuálního podílu) expresivity, ovšem jednak se expresivita nemůže anulovat bez zásadního dopadu na institucionalizaci a za druhé se na dané komunikativní situaci kromě vlivů aktuálních podílí i vlivy virtuální: nevěsta a ženich sice v okamžiku, kdy vyslovují „Ano“, vůbec nemusí uvažovat o sňatku a společném životě, nicméně předpokládá se u nich dlouhodobější vůle projít oddávacím rituálem (byť třeba jen pro peníze, z legrace, v rámci zločineckého plánu apod.). (Tato dlouhodobější vůle a nikoli momentální intence by také byla předmětem zkoumání, pokud by jeden z partnerů chtěl své „Ano“ následně zpochybnit.) Zmínka o pravidlech, „jejichž aplikace se neváže na aktuální shodu aktérů“, je tedy dvojznačná: akteři se nemusí shodovat na tom, jak budou daná pravidla aplikována, nicméně předpokládá se u nich shoda na tom, že budou aplikována – byť je třeba jsou s to identifikovat jen v minimální formě, jako „pravidla rituálu, do něhož se právě zapojuji“. Expresivita se konvenci v jistém stupni podřizuje, subjekt v hegelovském smyslu uznává danou zvyklost jako určující pro výklad jeho momentálních intencí – ovšem jen díky tomu, že své dlouhodobé intence může vázat na širší soubor konvencí (ne nutně objektivovaných), jichž je daný rituál součástí. Možnost odvolání není jen „vnitřní pojistkou“, není do systému v plném rozsahu „zabudována“, je naopak předpokladem toho, aby příslušný systém – např. právo – dosáhlo stupně platnosti (ať ryze konvenční: udržovatel řádu, anebo ideativní: paže spravedlnosti), který si nárokuje.

U vysoce formalizovaných konvencí je momentální intence plně vyložitelná z institucionálního rámce: snoubenci pouze mlčky stojí (čímž stvrzují svou účast na obřadu) a aktivně vyřknou jediné slovo souhlasu. Ovšem již například u soudního řízení je vztah mezi expresivitou a konvenčností mnohem složitější, soudce pomáhá stále znovu nastolovat rovnováhu mezi institucionálně předjímanými či naopak singulárními akty a také jeho závěrečný verdikt má nikoli náhodou dvě části: jednoznačný rozsudek, vymezený literou zákona, a zdůvodnění rozsudku, které je co do smyslu vázáno na průběh procesu a skutečnosti v něm odhalené.

Nejde zde o pouhou dichotomii konvenčnosti a expresivity, nýbrž o jejich složitou souhru: konvenčnost ustavuje různé roviny konzistence, k nimž se může expresivita jednak hlásit (a to i k několika současně a v různém stupni), jednak se jim podřídit. Jedno nesplývá s druhým: pokud se například expresivita přihlásí k mimořádně vysoké rovině konzistence, ale zároveň se jí podřídit odmítne (tj. ohlášenou konzistenci naruší akty dezistence či rezistence), vznikají různé formy rouhání. Pokud naopak expresivita nedostatek vlastní aktuální konzistence kompenzuje poukazem k vysokému stupni konzistence virtuální, pak probíhá vyprázdněný rituál, naše řeč je pouhou lip-service. (Nadále ponecháváme stranou svébytnou sféru artikulovatelnosti, i když by správně do těchto úvah měla vstoupit jako třetí pól, jako element exaktnosti a jistoty.) Většina komunikace probíhá mezi těmito dvěma krajnostmi, přičemž umělecké dílo literární nás mnohdy staví před zvláště důmyslné a obtížně řešitelné konfigurace. Pro Koťátkovy úvahy z naší argumentace vyplývá zejména dvojí: za prvé, žádný mluvní akt se nemůže institucionalizovat natolik, aby se jeho význam naprosto odloučil od expresivity („komunikativní intence“) – ani tento drobný ústupek institucionalistům by tedy Petr Koťátko neměl činit; ovšem na druhé straně nutno vůči Davidsonovu intencionalismu namítnout, že každé komunikativní vyjádření s výjimkou čiré onomatopoie je konstitutivně závislé na dlouhodobé intenci přihlášení se (Anerkennung) k (jakkoli chápanému) jazyku coby rovině konzistence. Svůj domnělý argument proti Husserlovi by měl Koťátko s náležitou úpravou nasměrovat proti Davidsonovi (a získal by tak, věřím, lepší zbraň než své armádní příklady): komunikativní akt se sice nemusí řídit žádnými konvencemi (nemusí být jednáním podle pravidla), nicméně závisí na nich svou existencí a čerpá z nich svou strukturu a určitost (musí být jednáním s ohledem na pravidla).

V tomto smyslu nutno korigovat Koťátkovo tvrzení ze s. 337: „Pokračovat tak, jak jsem zvyklý, tj. konvenčním způsobem, i když vím, že mluvčí se vyjadřuje nestandardně nebo že já jako mluvčí budu interpretován nestandardně, znamená nepřizpůsobit své jednání novým informacím – což je typická ukázka iracionality. Připomíná to tvrdošíjné pokračování v rituálu, o němž vím, že nemůže vést k cíli.“ Pokud mám oprávněné důvody k domněnce, že aktuální komunikativní intence partnera jsou konstitutivně odvozeny od jiných intencí virtuálních, např. že jeho nedbalý a agramatický způsob vyjadřování je konstitutivně závislý na intenci hovořit česky (přičemž češtinu podle dostupné evidence identifikuje s přibližně stejným souborem konvencí jako já), může mi to poskytovat dostatečný motiv k tomu, abych od intencí zjevovaných aktuální rozmluvou odhlédl a kladl větší důraz na intenci virtuální či institucionální, která je též společná mluvčímu i adresátovi, ač v odlišné míře. (Pro pořádek dodejme, že zvláštním, ale obdobným případem je konstitutivní závislost všech promluv na rozumu – tj. na sféře nikoli ustáleného významu, nýbrž sféře myslitelnosti a artikulovatelnosti, jak jsme ji stručně odlišili výše.)

Závěrečných třicet stran hlavního textu a třicet stran poznámek je věnováno interpretaci literárních děl. Literární dílo Koťátko chápe jako strukturovaný soubor literárních (básnických, prozaických, dramatických) aspirací textu a kvalit, které jsou jejich naplněním (jsou-li naplněny), přičemž text tu je chápán jako sled symbolů užitých k doslovnému vyjádření určitých promluv. Literární dílo a takto chápaný text se konstituují ve vzájemné interakci a Koťátkova hlavní teze zní, že interpret při svém konání podléhá imperativu maximalizovat literární aspirace, jimiž je literární dílo tvořeno – ať už ve smyslu kvalitativním (tj. volit aspirace co nejzávažnější) anebo kvantitativním (tj. volit aspirace v maximální míře naplněné; k otázce viz s. 369–370). Z této obecné zásady Petr Koťátko vyvozuje spektrum šesti legitimních interpretačních přístupů, od ryzího konvencionalismu (který se řídí pouze konvenčně fixovanými standardy) až po nepodmíněný pragmatismus („Ze všech dostupných interpretací je třeba volit tu, která maximalizuje literární hodnotu textu“), a dodává, že tu nacházíme „různé typy interpretačních postojů, mezi nimiž, dívám-li se správně, stěží rozhodne nějaký teoretický argument“ (s. 378). V poznámce upřesňuje:

V tomto smyslu souhlasím s autory, kteří odmítají ideu filozofické teorie interpretace jako disciplíny povolané udělovat licenci různým interpretačním postojům, případně diskvalifikovat všechny až na jeden. Tak jako neexistuje žádná vyšší instance, v níž by se mělo rozhodovat mezi různými způsoby identifikace významů promluv, než je každodenní komunikace, je jedinou sférou, v níž se vymezují vztahy mezi různými typy a metodami literární interpretace, střetávání čtenářských postojů, literárněkritických soudů a literárněteoretických analýz. V obou sférách (v „běžné“ i literární interpretaci) se zdá obecný výsledek jasný a při všech peripetiích konstantní: neredukovatelná pluralita typů interpretace. (s. 409)

Petr Koťátko tedy replikuje svou tezi, že nad interpretační praxí – v běžné komunikaci ani v literární interpretaci – nestojí žádná transcendentní instance. Tento názor jsme již výše kritizovali ve vztahu k běžné komunikaci, a naše námitka platí beze změny v literární sféře: přestože se tu uplatní rozmanité přístupy, neznamená to ještě, že se všechny vztahují ke stejným rovinám platnosti. Navíc ale u uměleckého díla nelze filozofům upírat právo, aby na základě svých zkoumání – a to zkoumání estetické zkušenosti – dospěli k vyhraněnějšímu pojmu literárního díla, než jaký se uplatňuje v bibliografiích a školních čítankách, a tento pojem provázali se zvláštními interpretačními postupy. Filozof umění se samozřejmě stejně jako kdokoli jiný může mýlit v drobnostech i v principech, a v tomto ohledu by měl zvažovat námitky, být přístupný revizím, v rámci svých možností usilovat o kontakt s širokým spektrem názorů a interpretací atd. atd., to jsou všeobecné etické zásady intelektuální činnosti. Ovšem vyvozovat odtud, že filozofická úvaha nemá právo udělovat nikomu licenci, je laciný ústupek momentální módě v proklamacích „otevřenosti“. Můžeme uznat, že interpretace literárního díla je principiálně neukončitelná, a že tedy každý konkrétní interpretační výkon nutno považovat jen za dílčí pokus, za kamínek v mozaice – ale to ještě neznamená, že ve vztahu ke každému typu literárního díla (ať chápaného jakkoli široce a i s výhradou, že typy jsou prostupné a do budoucna revidovatelné) je každý typ interpretace stejně přínosný a oprávněný.

Ve shodě s davidsonovským akcentem, jak je znatelný v hlavním expozé, si Petr Koťátko ve vztahu k literatuře bere na paškál především zástupce důrazu na text a „pozorného čtení“, ať již starší (Wimsatt a Beardsley) nebo novější (Eco, Currie). Úzkým vymezením pojmu „text“ – který nepřejímá z žádného z těchto citovaných autorů, nýbrž vymezuje ho sám a nově – dospívá k závěru, že „identifikace díla […] v různých ohledech vyžaduje externí, mimotextovou bázi… Je-li tomu tak, neměli bychom být náchylní ke ztotožňování díla s textem (ať už v kterémkoli z uvedených smyslů): výzvy typu ‚oddat se textu samému‘ nebo ‚nechat na sebe působit text‘ nemohou stačit jako návod k interpretaci nebo vnímání díla“ (s. 354).

Myslím, že autor táhne do pole s příliš těžkým arzenálem. Pokyn „Oddejte se textu“ byl vždy pronášen v jistém pragmatickém kontextu, jehož hranicím podléhal: nikdo by jistě čtenáři neznalému italštiny a netušícím zhola nic o křesťanské teologii a evropských dějinách nedoporučil „oddat se Božské komedii“ s tím, že porozumění přijde samo od sebe. Metoda pozorného čtení ostatně vyšla z učební praxe, a v té má stále své opodstatnění: její imperativ znamená přibližně tolik co „nevtahujte do interpretační hry nic, co jsme všichni nevěděli ještě předtím, než jsme společně zasedli ke stolu“. Výsledky podobného přístupu mohou být omezené, ale vždy si uchovají svou pedagogickou hodnotu. Nová kritika jakožto kulturní trend samozřejmě zašla dále: jednak se pokusila předvést, že uplatněním dané zásady na hlavní díla anglicky psané literatury obdržíme nejpronikavější a nejpřínosnější interpretace, za druhé kritérium interpretační přínosnosti za daných podmínek uplatnila na samotnou formaci kánonu – ve víře, že svrchovaným uměleckým dílem je právě text, jenž s bohatstvím dobového kulturního prostředí zachází právě způsobem, který u čtenáře nepředpokládá a nevyžaduje zvláštní, „mimořádné“ znalosti, vázané specificky k výkladu příslušného textu._4 Mínění, že umělecké dílo vyvolává silný osobní prožitek ve veřejném, sdíleném prostoru se může právem odvolat na Homéra a řeckou lyriku i tragiku, stejně tak se stále znovu osvědčuje i „neosobnost“ Shakespearova básnictví, silné vzory by tu tedy byly – a přinejmenším jako první oprávnění dostačují pro tezi, že díla, která s právě uvedenými sdílejí jisté základní rysy, mají na titul „umělecká“ zvláštní nárok bez ohledu na to, jak dlouhodobé a široké oblibě se snad těší vše, co spadne pod stůl. Předpoklad obecné vzdělanosti, který tato metodika vyžaduje, sice bude nutně vágnější než všechny Koťátkovy definice, ale ani to není samo o sobě důvodem, proč jej zavrhovat jako nesmyslný.

Sám Petr Koťátko definuje text ve třech krocích, jako „text₁“ označuje zápis (sekvenci symbolů-typů), jako „text₂“ sekvenci „významů přiřazených [výrazům textu1] nezávisle na jeho literární funkci“, tedy získáme jej poté, co na zápis aplikujeme „sémantická pravidla (typicky jazykové konvence nějakého společenství)“ (s. 354; v potaz ale přicházejí i pravidla autorova idiolektu; viz pozn. 13 na s. 386), a jako „text₃“ coby nutný korelát literárního díla (pro něž Koťátkovu definici viz výše) sekvenci symbolů užitých k doslovnému vyjádření určitých mluvních aktů (souhrnně viz s. 351). Pokud by se tedy některý literární produkt vyčerpával větou „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“, pak text₁ (zápis) je totožný s těmito slovy na stránce chápanými jakožto typy (tj. s možností numericky i specificky odlišných realizací) a text₂ s interpretací podle pravidel češtiny („jáma = díra v zemi“ atd.). Text₃ je totožný s určitým mluvním aktem nebo mluvními akty a teprve na této úrovni se rozhoduje, že „kdo“ je vztažné a nikoli tázací zájmeno, „sám“ znamená „právě on“ a (pravděpodobně, ne však nutně) nikoli „osamělý“ a tak dále. Tato rozhodnutí však již korelují s určitým chápáním literární aspirace našeho dílka – s tím, zda je pochopíme jako omleté klišé nebo jako připomínku biblické moudrosti, jako výrok o tom, že líčení pastí na druhé vede k vlastní újmě, anebo naopak jako ujištění, že kdo pomůže bližnímu, vždycky na tom nakonec taky vydělá, anebo… anebo… anebo… Interpretace literárního díla tak je neustále provázána s identifikací textu3 – a samo literární dílo naopak vyplývá z toho, jak interpretujeme tak či onak definovaný text₃. Koťátko na jednu stranu upozorňuje, že sled <text₁ – text₂ – text₃ – literární dílo> nelze chápat jako chronologickou posloupnost (viz pozn. 13 a 14 na s. 386), nicméně zároveň se místy vyjadřuje způsobem, který těžko vyložit jinak než v časovém smyslu, například když tvrdí, že část materiálu potřebného k identifikaci textu3 „může pocházet z jiných zdrojů než z textu2 a z těch částí textu3, které jsme už identifikovali“ (s. 351, a srov. začátek nového odstavce na s. 352).

Lze se shodnout na užitečnosti identifikace zápisu, nicméně o užitku dosaženém postulací následných tří vrstev lze mít své pochybnosti – a to v neposlední řadě na základě Koťátkových úvah z předchozích částí knihy. Pokud například přijmeme Quinovu kritiku kontrapozice analytického a syntetického, jak ji Koťátko resumuje na s. 32, „musíme se vzdát naděje na principiální oddělení znalostí jazyka od znalostí o mimojazykové realitě“, na které je kontrast mezi textem2 a textem3 postaven. Anebo pokud přijmeme Bilgramiho tezi, že významy jsou „specifikace pojmů, jež vykazují ideální kompletnost“, ale „nikdy nevstupují do procesu přisuzování obsahu ve výkladu jednání“ (citát v poznámce 125 na s. 248), potřebovali bychom zdůvodnit, proč by se tyto vyčerpávající popisy – byť jen na jedné stanovené rovině – měly podílet na porozumění literárnímu dílu. A ze s. 305 můžeme citovat tvrzení, které Koťátko zcela nepochybně pronáší sám za sebe: pokud význam promluvy chápeme jako soubor jejích normativních důsledků, připouští se tím, „že na determinaci významů promluv se mohou podílet rozmanité faktory, od jazykových konvencí přes standardy připisování propozičních postojů, až po aktuální intence mluvčího“ – a není tedy jasné, proč „jazykové konvence“ coby odloučené od racionálních standardů vyčleňovat v analýze jako zvláštní rovinu.

Obávám se, že se na tomto místě do Koťátkovy argumentace vetřela pověra o jazyku jakožto slovníku, souboru základních výrazů, které se skládají do vyšších celků a zde také mohou nabírat odvozené významy: ve významu tvrzení „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ je tedy vždy nějak obsažena homonymie mezi vztažným a tázacím „kdo“, která se řeší na vyšší skladebné rovině, zapadá do celkového doslovného smyslu, a ten pak dává smysl obrazný. Ovšem užití celé věty „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ jakožto úsloví s poměrně pevně daným významem (o dalších charakteristikách zatím nemluvě) je také jazykovou konvencí; totéž platí pro vyšší roviny (historka, struktura výkladu či vyprávění, žánrová vymezení), a to bez ohledu na to, kolik volných míst na rovině výrazu i významu připouštějí. Pokud bychom tedy měli vymezit první rovinu textuality nad rovinou zápisu, mělo by se nejspíš jednat o sekvenci symbolů interpretovaných podle pravidel (nikoli jazyka-slovníku, jako u Koťátka, nýbrž) sociolektu v Riffaterrově smyslu, tedy sdílené pokladnice výrazů, asociací, citátů, historek, stylových rovin, žánrových rámců atd._5 Zde všude se jedná o jazykové konvence (i ve shodě s definicí Davida Lewise, jak ji Koťátko resumuje na s. 438 nn. a jak jí obecně využívá); je tedy na Koťátkovi a nikoli na mě, aby objasnil, proč tato rovina pochopení – očividně klíčová z hlediska osobní psychologie i oněch konkrétních komunikativních situací, jichž se Koťátko systematicky dovolává – vyžaduje v analýze redukci a rozklad na kategorie odpovídající tradiční, předsaussurovské gramatice a lexikografické praxi (kde jsou idiomatická vyjádření tištěna jako pouhý „doplněk“ k lexémům).

Naše námitka se samozřejmě vztahuje nejenom na domněle striktní rozlišení mezi pravidly jazyka a vyjadřování propozičních obsahů, ale také na distinkci mezi doslovnými a přenesenými významy. Koťátko k ní v celé knize opakovaně poukazuje, nikde se však s otázkou nevyrovnává uceleně. Několikrát cituje Davidsonův názor, že doslovný význam spočívá ve shodě komunikativní intence a interpretace (poprvé a nejobsáhleji na s. 90); pokud tedy Čech pronese větu „There is an elevator in my house“ a rodilý mluvčí angličtiny správně pochopí, že dotyčný míní „There is an elevator in my building“, pak jeho věta „There is an elevator in my house“ v daném kontextu doslova znamená „There is an elevator in my building“. Koťátko ovšem tento možný rozpor mezi konvenčním významem věty v daném jazyce a doslovným významem promluvy v daném kontextu a situaci omezuje na malapropismy, tedy případy přeřeknutí, nedostatečné kompetence anebo empatie s nedostatečně kompetentním adresátem (s. 288). Žádné podobné omezení samozřejmě z Davidsonovy formulace neplyne – a Petr Koťátko rovněž nepředstírá, že by se k citovanému názoru hlásil zcela bezvýhradně. Chce na tento davidsonovský kmen naroubovat Griceovo pojetí nepřímých významů jakožto konverzačních implikatur. Ovšem uplatnění Griceova výkladu na případy tradičně řazené pod rubriku „figurativní, nepřímý význam“, jako je metafora, ironie apod. – a právě ironii Koťátko v závěrečné části knihy opakovaně zmiňuje jako paradigma nepřímého významu – naráží na zásadní problémy; analytickou metodikou je upřesnili Dan Sperber a Deirdre Wilson( ová), jejichž projekt – z literárněvědného hlediska nesmírně pozoruhodný a přínosný – Koťátko zcela mylně (s. 444) popisuje jako redukci sady Griceových maxim na jedinou maximu relevance._6

Rozlišení doslovných a obrazných významů, jak je ustavila tradiční teorie rétoriky, si vždy uchová svou didaktickou a lexikografickou cenu při výuce neznámého anebo odtažitého (např. básnického) jazyka, ovšem Koťátko se pohybuje na zcela odlišné půdě obecné teorie významu. Ani tam, kde lze proces interpretace literárního díla popsat jako přechod od přímočarých významů k nepřímým, nelze předpokládat, že doslovné významy (v tradičním smyslu slova) jsou vždy „vstupem“ a ty figurální „výstupem“. Pokud se k mafiánovi, jenž se snaží vydíráním přimět ctnostného starostu k povolnosti, připlete pětiletý synek oběti, gangster jej pohladí po hlavičce a řekne: „Nádherný chlapeček. Utíkej si hrát. Ale opatrně! Jen ať se ti nic nestane!“, pak oba zúčastnění dobře chápou, že i zde se jedná o výhrůžku, a pokud celou scénu pojmeme jako fiktivní, chápe to i každé kompetentní (tj. sociolektu v Riffaterrově smyslu znalé) publikum: podle Davidsonova vymezení gangster doslova míní, že terčem zločineckého násilí může být i dítě postiženého, a oběť i diváci to tak doslova berou. Pokud se mafián následně přeptává na chlapcovo zdraví u rodičů, na hřišti i ve škole, chápeme to jen jako další aktualizaci výhrůžky, případně jako samoúčelnou cynickou hru. Ovšem pokud posléze dospěje k mravní konverzi, hocha zahrne dárečky, skončí se zločinem, změní se v jeho osobního tělesného strážce a zasvětí veškerý svůj čas ochraně chlapcova zdraví, nutí nás to původní porozumění revidovat – směrem od výhrůžně-ironického smyslu, který byl ovšem doslovný, přirozeně se nabízel, ke smyslu přímočarému a kodifikovanému na úrovni jednotlivých slov, který je ovšem bytostně formován kontextem, a v tomto smyslu odvozený, přenesený, situační, „figurální“ v tom smyslu, že jej musíme dešifrovat, figure out, z širší souvislosti._7 Kratší verzí téhož úkazu je situace, kdy (sociolektem vládnoucí) adresát na otázku „Můžete mi říct, kolik je hodin“, odpoví „Můžu“ – a dál nic.

Jestliže tedy Koťátko odvozuje své dvě nad-zápisové vrstvy textu od jazyka-slovníku a doslovných významů, já bych považoval za přiměřenější odvodit jednu vrstvu z přímočaré aplikace riffaterrovského sociolektu (který nebere ohled na mluvčí) a další od „doslovných významů“ tak, jak je chápe nejen Davidson, ale také třeba Tomáš Akvinský, tedy bez kontrastu vůči tradičním rétorickým figurám: když Romeo prohlašuje „Na křídlech lásky přeletěl jsem zeď“, přijměme za zjevný význam této promluvy to, co Romeo míní a Julie chápe, tj. že se mladík díky síle svého citu přenesl přes hradbu kolem zahrady takřka bez námahy; případný poukaz k ptactvu naopak nechť vstupuje do hry na rovině významu odvozeného a nikoli zjevného či doslovného, například s přihlédnutím k úžití slov křídlo, létat, pták atd. v jiných scénách anebo dramatech.

Do interpretace takto pojatého zjevného či „míněného-sděleného“ smyslu ovšem vstupuje jak vztah jednotlivých narativních hlasů (vypravěče či lyrického mluvčího a postav anebo – zvláště v poezii – aktérských „fragmentů“) k sociolektu, tedy typ a stupeň sociolektické kompetence, tak idiolektické tendence. Zde se již utváří složitá spleť významů zamýšlených a nezamýšlených – nezamýšlených mluvčím a zamýšlených vypravěčem, nezamýšlených vypravěčem a zamýšlených implicitním autorem apod. Po dvou krocích (zápis a sociolekticky interpretovaný sled symbolů bez ohledu na mluvčí) tedy opět dospíváme k jakési korelaci dvou útvarů, kdy na jedné straně stojí mluvní akty zjevné, na druhém nepřímé – ovšem tato teze má nyní podstatně jinou valenci než u Koťátka. Zjevný smysl textu či „zjevný text“ již zahrnuje rozlišení postav, různých prostředí, kontextů, stylů, vyprávěcích rámců a je tím, co míníme, když hovoříme o různých interpretacích téhož díla (což u Koťátka nelze). Dnes sice chápu (= interpretuji) Odysseiu v mnohém jinak než před pěti lety a mé čtení se také liší od mnoha jiných implicitních i tiskem vydaných interpretací, nicméně panuje široká praktická shoda v otázce, co znamená „interpretovat odlišně totéž dílo“. Hlavní postava Odysseie je řecký šlechtic, který po mnoha útrapách na moři i souši dospěje do vlasti, na ostrov Ithaku, kde povraždí ženichy a znovu se shledá se svou manželkou Pénelopé: interpretace daného zápisu anebo sociolekticky interpretovaného textu, která odmítá uznávat tato a podobná fakta, není nutně ani inkoherentní, ani nezajímavá, ani nepřínosná, ani nesmyslná, nicméně je – podle běžného úzu – interpretací jiného díla. Implicitní či veřejné interpretace, které se na podobných faktech naopak shodnou, jsou naopak běžně považovány za interpretaci téhož díla._8

V ustavení korelací mezi rovinou zjevného smyslu (ve vztahu k postavám a vypravěči) a rovinou smyslu nepřímého, figurálního, tedy odvozeného z kontextuálních rámců, které bezprostředně zodpovědného fiktivního mluvčího buď přesahují (například vztah postava – osobní vypravěč), nebo s ním nemají přímou souvislost (například vztah jedna postava – jiná postava), však již hrají svou roli také hypotézy o tom, které kontextuální rámce, roviny konzistence, asociační linie apod. máme vtahovat do hry. Je tu tedy trojúhelník mezi sférou zjevného smyslu, sférou významových přenosů a souborem principů určujících rozsah a směry významových přenosů: zkráceně a s poukazem na celý předchozí výklad můžeme hovořit o textu, dílu a interpretaci. Jsme tím právi obvyklé situaci, kdy veřejný interpretační akt – v povýtce tradicionalistickém, „novokritickém“ smyslu_9 – spočívá především ve vypíchnutí jistého kontextuálního rámce, roviny konzistence, asociační linie; jejich vtažení do spleti „díla“ a korelativně ustavovaného „textu“ je již ponecháno na osobní představivosti a vnímavosti čtenáře.

I já se v tuto chvíli odvolám na představivost laskavého čtenáře: věřím, že se zde již poměrně patrně rýsuje jistá typologie interpretací a jistý standard jejich hodnocení – ne snad pokud jde o přínos pro život, dějiny, svět a duševní zdraví či naopak poruchy interpreta, nýbrž pokud jde o vztahy vzájemné provázanosti, adekvátnosti a naplňování mezi póly textu, díla a interpretace. (Nikomu se tím nebere kupříkladu svoboda interpretovat dílo textu navzdory, pouze by se vyjasnilo, jaké důsledky jsou v tomto „navzdory“ obsaženy a kdy příslušný stav nastává.) Snad můj stručný výklad kontrastně ukazuje, co mi v Koťátkově teorii zcela schází. Nyní se vraťme k tomu, co naopak Koťátkova analýza alespoň zčásti předkládá.

Ačkoli Petr Koťátko vytrvale užívá adjektiva „literární“ (a v podstatě se nepokouší je blíže vymezit), myslím, že pravý předmět jeho analýzy (srov. zvláště pozn. 18 na s. 387–388, též pozn. 3 na s. 380–381) lze popsat následovně: narace odloučená od bezprostředního kontextu a usilující o afektivní účinek. (Dodatek o afektivním účinku chce jen upřesnit, že pojem „narace“ nemíníme v minimalistickém smyslu popisu událostí, jak jej užívá např. G. Prince; nevylučuje účinek intelektuální.) Pokud historku odvyprávěnou panem X posoudí jeden posluchač jako působivě tklivou, druhý jako děsivou a třetí jako přisprostlou, je na místě prohlásit, že vlastně každý slyšel jiný příběh: orální text₁ a text₂ jsou shodné, avšak texty3 a díla se liší. Koťátko příslušný postřeh aplikuje na texty mnohonásobně rozměrnější a komplexnější s předpokladem, že základní mechanismus se (na rozdíl od délky textu a dosažené komplexity významu) již nemění_10 – a nepochybně tím v úplnosti vystihuje reálné komunikativní působení mnoha textů obvykle řazených pod hlavičku „literární“ a částečně reálné působení všech textů obvykle řazených pod hlavičku „literární“ (kde „částečně“ může nést význam kvantitativní i kvalitativní a kde namísto „literární“ můžeme dosadit „umělecké“, a obsáhnout tak i obrazy, programovou hudbu, filmy a jiné „kulturní texty“).

Zdá se mi tedy, že pro oblast „literárních aspirací“, jak je s pomocí příkladů charakterizuje Koťátko, lze přece jen najít nekruhovou definici. Mezi literární aspirace počítá Koťátko například následující snahy: „příslušet k jistému žánru, navodit zápletku a její překvapivé rozuzlení, nechat postavu X položit klíče na stůl v závěru rozhovoru s postavou Y, navodit atmosféru nedělního odpoledne na vesnickém hřbitůvku, implicitně citovat známý literární text, zachovat jisté rytmické schéma“ (s. 357). Jedná se tedy o poetické a rétorické konstrukce, o budování fikčního světa a o kulturní poukazy – to vše vždy podřízeno intenci vytvořit naraci, jež je odloučena od bezprostředního kontextu, a přitom zároveň usiluje o afektivní účinek. Zdánlivě široká náruč Koťátkových závěrů o povaze interpretace, do níž se vejde takřka všechno, je tedy předem omezena dosti úzkým chápáním literární aspirace – neboť například snahu uctít Boží slávu nebo zmobilizovat národní cítění by Koťátko za literární aspirace zjevně nepovažoval, ač se přitom jedná o zřejmé aspirace mnoha významných literárních děl._11

Koťátko odlišuje aspirace textu či díla (tj. aspirace, jimiž je tvořeno dílo a které text nese) a aspirace autora. Vymezuje je následovně:

Například báseň je označena jako sonet, skutečně se skládá ze dvou kvartet a dvou tercet, ale terceta nejsou spojena žádným společným rýmem. To znamená, že aspirace textu na tento prvek formální jednoty … není naplněna. Přitom nemusíme mít jediný důvod předpokládat, že autor zamýšlel spojit obě terceta společným rýmem a neuspěl v tom. Obecně: tam, kde není naplněn některý z parametrů signalizovaného žánru či tvaru a my nemáme důvod přičítat to autorově neobratnosti (nebo záměru jít proti čtenářskému očekávání, uvolnit zafixované formy atd.), nezbývá nám než konstatovat, že jedna z dílčích aspirací textu není kryta odpovídající autorovou aspirací. (s. 363)

Vymezení pojmu „aspirace textu“ se sice u Koťátka touto pasáží nevyčerpává, nicméně je na ní neodlučně závislé – a musím přiznat, že jen velmi matně chápu, kam Koťátko svým příkladem míří. V téže podkapitole rýsuje paralelu mezi literárními aspiracemi textu a podmínkami platnosti asertivního mluvního aktu na straně jedné, literárními aspiracemi autora a záměrem mluvčího vykonat pravdivé tvrzení na straně druhé; vzhledem ke Koťátkovu předchozímu výkladu o důležitosti intence a vzhledem k našim námitkám ohledně institucionalizovaných diskurzů, kde se role intence zdánlivě minimalizuje (pokud totiž intenci ztotožníme s intencí aktuální), mi není zřejmé, v jakém ohledu může intence textu „nebýt kryta“ intencí autora – a především jak tuto absenci autorské intence můžeme odhalit, tj. jak dosáhnout onoho blaženého stavu, kdy „nemáme důvod přičítat“ diskrepanci mezi signálem a naplněním „autorově neobratnosti“, „záměru jít proti čtenářskému očekávání, uvolnit zafixované formy atd.“.

Odloučení autorských intencí od intencí díla má dobrý smysl, pokud autorskou intenci chápeme v souladu s americkým politickým filozofem Dworkinem (jehož Petr Koťátko cituje polemicky), totiž jako záměr vytvořit něco, co sám autor – a tedy i ostatní lidé – mohou pojímat jako svébytný objekt, odloučený od autorových dřívějších záměrů a doměnek, tedy v konečném důsledku vytvořit něco, co je na jeho záměru nezávislé (viz citáty v pozn. 8 na s. 384–385). Koťátko namítá, že autorská intence se utváří a mění až v průběhu psaní, tím ale debatu přenáší na nižší rovinu dílčích kompozičních intencí a s Dworkinovou tezí, která samozřejmě pojednává o intenci zastřešující, se zcela míjí. Nabízí se přitom analogie s institucionalizovanými typy diskurzu, se záměrným aktem, jímž se k nim expresivní subjekt přihlásí, a s možností následné institucionální reinterpretace: subjekt vstupuje do právních vztahů právě proto, aby uzavíraná smlouva nezávisela na proměnlivých intencích jednotlivců – včetně intencí jeho samého, které se proto mohou octnout v rozporu s úradky institucionální mašinérie, aniž by to přitom daný mluvní akt rušilo. Lze proto argumentovat, že autor, který pro své dílo signalizuje literární ambice, je eo ipso vydává a podrobuje procesu literární interpretace (což samozřejmě neznamená, že je podrobuje všemu, co si kdy opatří nálepku „literární interpretace“) bez ohledu na své momentální, aktuální záměry. Proces literární interpretace pak následováním svých vlastních kritérií (jichž se autor, nakolik jsme s to soudit, dovolal, aby pro svůj text mohl nárokovat příslušnou rovinu konzistence) odhaluje či vynáší na povrch nové aktuální aspirace textu, které má právo postulovat jako virtuální intence autora.

Zde se ovšem již jistým způsobem vyjadřujeme ke sporu intencionalismus versus konvencionalismus. Koťátko chce pojem aspirací textu zachovat vůči tomuto sporu neutrální; chápu-li ho dobře, „aspirace textu“ u něj znamená tolik co „signál“ anebo anglické trigger, tedy bodovou anebo plošnou charakteristiku, která je navázána na soubor dalších (gramatických, formálně-poetických, tematických, kompozičních, rétoricko-afektivních) očekávání. Tato očekávání se mohou naplnit, anebo zůstat frustrována; jinými slovy, signál se osvědčí, anebo selže (trefně česky: vyjde naprázdno). Pokud Koťátko pojmem „aspirace díla“ nemíní nic více, zdá se mi homonymie mezi aspirací textu a aspirací autora zbytečná.

Každopádně považuji za podstatné upozornit na způsob, jakým Koťátko s pojmem „aspirace textu“ pracuje v odpovědi na námitku, že „pro některé literární kvality textu […] nemůžeme identifikovat odpovídající literární aspirace způsobem, který by nereferoval k těmto kvalitám právě jako ke kvalitám daného textu, protože jakákoli čistě pojmová specifikace by byla příliš hrubá“ (s. 360). Koťátkova replika principiálně závisí na následujícím argumentu:

I tehdy, když identifikujeme literární aspiraci [rekurzem k danému dílu], můžeme zcela koherentně uvažovat o kontrafaktuální situaci, v níž by tato aspirace náležela nějakému textu, ale nebyla by naplněna… Například můžeme uvažovat o textu, který by obsahoval dialog aspirující na totéž ladění a dynamiku jako rozhovor mezi K. a Frídou v 18. kapitole Zámku (můžeme si dokonce představit autora, který by svému textu výslovně připsal takovou aspiraci). A tato aspirace samozřejmě nemusí být naplněna. (s. 361)

Přesvědčivý argument tu, myslím, nenacházíme – nicméně pokud se z dané formulace pokusíme vytěžit argument s relativně nejvyšším nárokem na věrohodnost, získáme tak snad použitelnou specifikaci Koťátkova pojmu „literární aspirace“. Závorka o autorovi, kterého si „můžeme představit“, se své principiální skurility zbaví pouze tehdy, pokud ji chápeme jako poukaz k intertextuální variaci: současný autor věrně replikuje jisté rysy původní scény z Kafky, ale jistý aspekt vyznění buď záměrně, nebo z nedostatku talentu přivede ke kolapsu. Srovnání obou textů pak opravdu vyčleňuje jistý soubor signálů ve výše uvedeném smyslu, přičemž u Kafky se zčásti osvědčují, zčásti tu jsou definovány co do své platnosti, u následníka se zčásti osvědčují a zčásti vycházejí naprázdno. To ale platí právě jen v daném srovnání, bez něj prostou referencí k 18. kapitole Zámku k identifikaci konkrétní literární aspirace nedochází.

Lepší je zřejmě nechat naše fantazie o možných autorech stranou a držet se běžného úzu. Petr Koťátko hovoří o „atmosféře, v níž se odehrává rozhovor“ v 18. kapitole Zámku: tato slova nejspíš pochopíme jako poukaz ke specifickému, lokálnímu a dominantnímu afektivnímu účinku příslušné pasáže u průměrně vzdělaného, sečtělého, vnímavého atd. čtenáře – přičemž udělené přídomky jsou nutné i k tomu, abychom určili, co je na dané scéně specifické a dominantní. Tento efekt pak lze pomyslně nebo reálně vydělit, diskutovat o něm, snažit se jej replikovat a podobně. Uvedu příklad snad o něco přístupnější diskusi: poslední rozhovor Hamleta s Ofélií, v němž kralevic dánský srší dvojsmysly, má v jistém smyslu stejnou atmosféru jako jiný rozhovor dvou nezadaných mladých lidí, ve kterém si muž rouhavě pohrává s předepsanými rituály a míchá něhu s urážkami, zatímco dívka jej se studem napomíná, zápolí s vlastními city atd. atd. Ovšem specifický, lokální a dominantní účinek má nutně své „alikvóty“: rozhovor Hamleta a Ofélie je ve svém afektivním působení spjat se všemi ostatními scénami princova bláznovství i krutosti, stejně jako s následným osudem Ofélie, jejího otce atd. atd. (Totéž samozřejmě platí i u Kafky, jen je obtížnější najít pro to obecně srozumitelný výraz.) A to vše přece také spoluutváří atmosféru dané scény, její literární kvality, a tedy potažmo i soubor výrazových charakteristik, které jsou s příslušnými kvalitami spjaty coby její signály.

Jakmile přijmeme tento významový holismus (přítomný již v Aristotelově Poetice), získáme regulativní aspirace, tj. aspirace, které jsou dokonale vyplněny a současně se dále vyplňují či „přeplňují“: například zmíněná scéna z Hamleta je neodlučně spjata s celkem díla a zároveň se dál a ještě neodlučněji spojuje s celkem díla. Replikovat tuto aspiraci pak znamená chtít napsat konceptuálně nevyčerpatelné literární dílo, tj. zařadit se do literární tradice jako takové.

Filozofická kniha, která nás neprovokuje k námitkám, je bezcenná. Hodnota Koťátkovy monografie nespočívá v tezích a naukách, které bychom nadšeně přijímali, nýbrž v tom, že nás nutí udržovat teoretickou diskusi na určité výši – a též kriticky se zamyslet nad mnohým, co jsme doposud přijímali jako dané. K této diskusi a této kritice jsme chtěli naší recenzí učinit úvodní krok.

POZNÁMKY

_1
Ústřední roli v jakékoli další diskusi o vztahu jazyka a světa by měla hrát monografie Donna Weltona The Other Husserl: The Horizons of Transcendental Phenomenology (Indiana University Press, Bloomington 2000), mimořádná z mnoha důvodů, mimo jiné proto, že její argumentaci – i zde je Welton věren Husserlovu odkazu – nemá smysl řadit do kolonek „analytický“ či „kontinentální“.

_2
Tj. v systému o dvou polích, jak jej popisuje Bühler.

_3
K„síle“ a „setrvačnosti“ v lingvistickém smyslu viz James F. Ross, Portraying Analogy, Cambridge University Press, 1982 (nezkorigovanou verzi viz http://www.sas.upenn.edu/~jross/).

_4
Stranou ponechávám otázky institucionálního vlivu a domnělých i reálných charakterových vad některých významných „nových kritiků“ – i když následnou intelektuální reakci nejspíš podnítily právě tyto rysy, daleko spíš než jakékoli teoretické problémy a nedostatky.

_5
Viz např. závěrečný slovníček in: Michael Riffaterre, Fictional Truth. Johns Hopkins University Press, Baltimore 1990.

_6
„Relevance theorists share Grice’s intuition that utterances raise expectations of relevance, but question several other aspects of his account, including the need for a Cooperative Principle and maxims, the focus on pragmatic processes which contribute to implicatures rather than to explicit, truth-conditional content, the role of deliberate maxim violation in utterance interpretation, and the treatment of figurative utterances as deviations from a maxim or convention of truthfulness.“ D. Wilson–D. Sperber, Relevance Theory, in: G. Ward–L. Horn, ed., Handbook of Pragmatics. Blackwell, Oxford 2005, s. 607. Tento stručný úvod lze doporučit též pro jeho dostupnost na internetové stránce http://www.dan.sperber.fr/?p=93. Monografické zpracování, které by nepochybně zasloužilo systematičtější pozornost i český překlad, viz Relevance: Communication and Cognition, 2. upravené vydání, 1995.

_7
Touto mnemotechnickou pomůckou se protentokrát vyhýbám odbočce o středověkém pojmu figura.

_8
Jen na okraj: nakolik jsem schopen soudit, Wellekova oblíbená ukázka principiálně nepřípustné interpretace – totiž názor, že Hamlet je převlečená žena, zamilovaná do Horácia – je podle tohoto vymezení přípustným, ač možná trochu bujným čtením Hamleta: základní sdílené teze typu „Hamlet je dánský princ“ si totiž uchovávají značnou platnost, pouze se spona „je“ chápe jako zkratka za „vystupuje jako“, což se nepříčí běžnému úzu. Naopak hypotéza, že Hamlet má dvojníka, který mu dělá naschvály, již produkuje nového Hamleta.

_9
K němuž se ovšem – viz níže – hlásí i Koťátko, totiž svým chápáním literárních aspirací.

_10
Když čteme, že „žerty nebo fiktivní vyprávění v běžné konverzaci“ nemají literární aspirace (s. 381), nutno klást důraz na dodatek „v běžné konverzaci“. Blesková vtipná replika či historka, která co do smyslu bez přeryvu vplývá do proudu konverzace, si nenárokují samostatnou významovou existenci. Stačí však mírná distance – například slova „Poslechněte si vtip:“ či „Znám jednu takovou průpovídku:“ – a následným mluvním aktem, pokud alespoň minimálně splňuje vzbuzená očekávání, vznikne útvar, na který lze celou Koťátkovu analýzu beze zbytku aplikovat. (Podle s. 381 sice literární vyjádření nesmějí vykazovat plnou asertivní sílu, nicméně podle s. 388 lze za vyprávění s literárními aspiracemi považovat i vyprávění příběhu jako skutečného; podle všeho tedy sám akt vyprávění, jak je předjímán výše zmíněnými formulemi s dvojtečkou nebo jejich implicitními, situačními ekvivalenty, podle Koťátka alespoň minimálně narušuje plnou asertivní sílu případných použitých tvrzení.)

_11
A tedy o součást reálné literární komunikační praxe, pokud do ní odmítáme vnášet jakékoli „transcendentní“ standardy.

LITERATURA

Petr Koťátko: Interpretace a subjektivita. Filozofia, Praha 2006, 512 s.