Psát recenzi na knihu, která byla diktována do posledních dnů autorova života (posmrtně vyšla zásluhou Květy Sgallové a Jiřího Holého), a přesto zůstala bohužel pouze torzem, není jednoduché. Recenzentovu pozici navíc ztěžuje předmluva, nesmírně silný a obdivuhodný text, který Miroslav Červenka psal s vědomím blížícího se konce. Není v mých silách si tyto skutečnosti odmyslet, stejně tak jako není možné předstírat, že jsme se s Červenkovým odchodem už dokázali vyrovnat.
