Český verš z boží perspektivy

Psát recenzi na knihu, která byla diktována do posledních dnů autorova života (posmrtně vyšla zásluhou Květy Sgallové a Jiřího Holého), a přesto zůstala bohužel pouze torzem, není jednoduché. Recenzentovu pozici navíc ztěžuje předmluva, nesmírně silný a obdivuhodný text, který Miroslav Červenka psal s vědomím blížícího se konce. Není v mých silách si tyto skutečnosti odmyslet, stejně tak jako není možné předstírat, že jsme se s Červenkovým odchodem už dokázali vyrovnat.

Kapitoly o českém verši nejsou ucelenou teorií českého verše, Miroslav Červenka si pole bádání omezuje na metriku. K českému verši se však snaží přistoupit od základů a s úmyslem revidovat sporná, či přímo chybná tvrzení, bez ohledu na autority, které je vyslovily. Mluvíme- li o českém verši, upřesněme, že Červenka se v celé práci zabývá pouze českým sylabotónismem (SBT), ostatním systémům, které se objevily v dějinách českého verše (sylabismus, časomíra, tónismus, volný verš, ten ovšem Červenka nepovažuje za systém sui generis, Červenka 2001), není v práci věnována pozornost.

Text je rozdělen na dvě části: teoretickou a literárně historickou. Teoretická část se zabývá jak těmi nejobecnějšími prozodickými parametry českého SBT, tak i otázkami speciálnějšími: například si všímá začátků a konců veršů, možností cézurování (frázování), výskytu/absenci přízvuku na silných a slabých pozicích verše nebo rozdílů mezi metry dvoudobými a třídobými, mužskými a ženskými atd. Literárně historická číst nabízí průvodce některými (právě tato část je nejvíce poznamenána tím, že autor dílo nemohl dokončit) českými SBT metry od počátků novočeské literatury do poloviny 20. století.

První úkol, který si Miroslav Červenka stanovil, je určení prozodických základů českého verše. Červenka tu reaguje jednak na Hrabákovo (např. Hrabák 1970) pojetí českého SBT verše (Hrabák ovšem není citován, zmínku o něm nenajdeme v celé knize) a jednak na Jakobsonovy výklady o frázování jako fonologické bázi českého rytmu (Jakobson, 1995/1926).

Je jasné, že pro český SBT je důležitá jak slabika (resp. jejich počet ve verši), tak i přízvuk (resp. jeho místo ve verši). Otázkou je, co z toho je pro český verš primární, tedy jestli je český SBT blíž k pólu sylabismu, nebo tónismu. Miroslav Červenka připomíná (Hrabákovy) argumenty, které jsou jak strukturní (omezená úloha přízvuku v české SBT normě, tj. silné pozice nemusejí být obsazovány přízvučnými slabikami, patrná zejména ze srovnání s ostatními SBT systémy – anglickým, ruským…), tak pragmatické (co považují uživatelé za rozhodující rys českého SBT). Hrabák upřednostnil první z nich a za základ českého SBT pokládal proto počet slabik. Tím dosáhl toho, že na český verš (resp. „na český verš o pevném počtu slabik s trochejským nebo jambickým spádem“, Hrabák 1970, s. 73) je možno pohlížet jako na celek – jde totiž o různotvary verše sylabického (různá období se pak liší tím, jak moc se blíží k pomyslné maximální realizaci shod iktů a přízvuků). Červenka však dal přednost argumentu pragmatickému (nemá pravdu, když tvrdí, že nebyl dosud brán v potaz: srov. Hrabák 1970, s. 68), čímž za základ českého SBT stanovil přízvuk. Červenka se s Hrabákem rozchází v interpretaci toho, co považuje čtenář za odklon od SBT: podle Hrabáka je to porušení sylabické konstanty, podle Červenky však v dějinách českého verše „asylabické sylabotonické“ řádky nevedly recipienta k tomu, aby je přestal považovat za SBT (funguje to přirozeně i obráceně: porušení přízvukové organizace vedlo k chápání řádky jako sylabické, resp. jako volné). Průzkum rytmického povědomí není však v žádném případě jednoznačný: v jedné ze svých předchozích studií Červenka totiž uvádí, že Dobrovského návrh možné substituce trochejských stop stopami daktylskými (tedy místo dvou slabik slabiky tři) nebyl v českém SBT přijat, a to proto, že taková odchylka od sylabické formanty byla považována za něco českému verši naprosto cizího, něco, co příliš směřovalo k (německému) tónismu (Červenka 2003, s. 274).

Rozhodnutí o hierarchizaci konstitutivních složek českého SBT má vážné důsledky. Učiníme-li základem českého SBT sylabismus, zvýrazňuje se tím podíl frázování na ustavení rytmické osnovy. Učiníme-li však základem českého SBT tónismus, můžeme roli frázování omezit pouze na popis rytmu (typických vlastností české prozodie) a upustit od něj jako od nástroje jeho organizace (fonologické báze rytmu) SBT. Rozchod s Jakobsonovou teorií (Červenka také upozorňuje na její vnitřní rozpornost) a tím i přeformulování základů českého SBT je akt prvořadé důležitosti. To vynikne zejména ve srovnání s nedávno vydanými Základy slovenskej verzológie, jejichž autorem je významný slovenský teoretik František Štraus, Červenkův generační i metodologický souputník (Štraus 2003, Červenka na tuto práci neodkazuje). Štraus totiž stále trvá na jakobsonovských formulacích, které za základ prozodie připouštějí pouze fonologické jevy (Červenka připomíná, že toto pojetí kritizoval už Mukařovský v roce 1931, s. 24). Proto je ve slovenštině podle Štrause základem rytmu mezislovní předěl a rytmickou dominantou slovenského sylabotónického verše sylabismus (Štraus 2003, s. 18nn.).

Pro Červenkova pozorování o českém verši je příznačné, že na teoretické otázky se hledají empirické odpovědi, které jsou založeny na ohromné excerpci z básnické produkce, ale také kontrolních úseků z prózy (analýzy se opírají o celkový soubor zhruba 100 000 veršů, což je naprosto srovnatelné s moderními pracemi o versologiích jiných jazyků – viz např. práce M. Tarlinské o anglickém verši; na zpracování této stěží uchopitelné masy se významnou měrou podílela i K. Sgallová). Takové množství dat samozřejmě vyžaduje zkušeného průvodce (a tím Červenka bezpochyby je) – kvanta tabulek a čísel sice mohou působit exaktně, ale pro toho, kdo je neumí interpretovat, nakonec stejně nic neznamenají. Červenkovo úsilí směřující k pokud možno úplnému obrazu českého verše je příkladné. Jistě se mohl stejně jako J. Mukařovský spolehnout na odhad, intuici vypěstovanou zkušenostmi a kontaktem s materiálem, ale to by mu nedávalo „naději, že to, co ve výkladu pomine, pomine nikoli z neznalosti, ale že se tak rozhodl“ (s. 210) a že tedy bude moci rozhodnout, co je v českém verši nutný (jazykově daný) invariant a co je individuální záležitostí stylu. Neboť „jakákoli charakteristika rytmu má smysl jen na pozadí příslušných kontextů, tj. kontextu řeči, kontextu nadindividuálních charakteristik rytmu v daném období a kontextu českého rytmu vůbec“ (s. 172).

Miroslav Červenkův přístup k metrice je ve srovnání s předchozími etapami v dějinách české versologie nebývale komplexní. Tam, kde kdysi stačila jednoduchá, avšak, jak by Červenka dodal, komicky bezobsažná pravidla typu: na silné pozici je přízvuk, na slabé není, stanovuje Červenka (inspirován moderní, generativní metrikou) soubor korespondenčních a preferenčních pravidel (např. právě ono obsazování silných pozic v českých dvoudobých metrech, tj. trocheji a jambu, se řídí jen pravidlem preferenčním, nikoli korespondenčním). Tato pravidla vytvářejí logický systém, který může sice působit poněkud komplikovaně, ale taková je i „živá skutečnost veršová“ (Mukařovský). Červenka však na svém důmyslném systému nelpí za každou cenu – dovolí si i frajerské gesto, když prohlásí, že korespondenční pravidlo K6 (v českých dvoudobých metrech odpovídá slabé pozici metra nepřízvučná slabika nebo přízvučné jednoslabičné slovo) je sice dost dobře redukovatelné na pravidlo KO3 (v českých dvoudobých metrech může slabé pozici odpovídat přízvučná slabika jen v případě, že odpovídá přízvučná slabika také následující pozici silné), ale v zájmu srozumitelnosti má být přece jen raději uváděno. Nemusím snad dodávat, že stanovením pravidel Červenka nesleduje vytvoření preskriptivního aparátu (to by ani nebylo možné vzhledem k samotné povaze pravidel), porušení normy se totiž v moderní metrice netrestá, je spíš podnětem k výzkumu, a to zejména proto, že může poukazovat k motivacím „na vyšší rovině estetického smyslu“ (s. 172).

Verš Červenkovi není skupinou pozic, které by si byly rovny (toto fatální rozlišení vnesl do české metriky J. Mukařovský), naopak ho zajímá popis jejich vzájemných vztahů a zákonitostí, jejich hierarchizace. Kromě silných pozic se věnoval, a to už na rozdíl právě od Mukařovského, i pozicím slabým, což do jisté míry upřesnilo naše vnímání českého sylabotónického verše (viz např. polemika o verš Slávy dcery: Červenka–Sgallová, 1994, zde s. 52, nebo další vyvrácení Mukařovského stále tradovaného výkladu o nesnesitelné monotónnosti verše puchmajerovského, s. 73–74).

Právě tato doplnění a zpřesnění formulací otců zakladatelů dodávají Červenkovu textu na mimořádném významu. Červenkova polemika s učiteli, jak také zní název jedné kapitolky, je sice nekompromisní, ale kdo by čekal plakátové exklamace nesouhlasu, bude zklamán.

Je-li trochej (sestupný spád) pro češtinu osudem (s. 102), jamb je pro ni velkým problémem. Tedy alespoň z pohledu české teorie verše (už od Josefa Dobrovského). Básnická praxe přesto ukazuje, že jambických řádků máme v češtině desetitisíce a že s jamby si hravě poradí i ten poslední epigon. Něco tu tedy není v pořádku. To Červenku vede k bližšímu zkoumání protikladů českého trocheje a jambu. Předně odmítá Zichovu teorii o jambu jako trocheji s předrážkou. Rozhodujícím argumentem je mu literární povědomí, „digitální“ systém českých meter: nezáleží tolik na tom, jestli se český jamb od trocheje liší „‚jen‘ jakýmsi ničemným, sotva pozorovatelným slovíčkem“ na začátku verše (s ironickým nadhledem Červenka parafrázuje Zichova slova, s. 84), důležité je, že v našem povědomí vytvářejí tato metra vyhraněné opozice – intelektuální/lidový, umělý/přirozený, městský/venkovský, světový/domácí atd.

Zichovo zdůraznění předrážky a s tím související plynulejší návazností veršů vedlo Jakobsona k úvaze, že český jamb (alespoň ten, kterému říkal realistický) se vyznačuje zvýšenou konektivností, respektive deixí (způsobenou tím, že konektiva jsou v češtině často jednoslabičná nepřízvučná slova, které jambická předrážka preferuje). Červenka k tomu dodává, že „stupňovanou četnost konektiv můžeme předpokládat jednak v řeči intelektuální, […] jednak v řeči běžného hovoru“ (s. 88–89). To první „pomáhá jambické básně zařadit k vyššímu stylu, k myšlenkově náročnějšímu básnictví. […] Naproti tomu v trocheji počátek verše favorizuje asyndetická větná spojení, s větnými částmi a větami kladenými prostě vedle sebe, což příslušné texty táhne spíš k pólu poezie spontánní, často i blízké lidové slovesnosti apod.“ (Červenka–Sgallová–Kaiser 1995, s. 94; záměrně odkazuji také k tomuto staršímu textu, ze kterého Červenka na tomto i mnoha jiných místech vychází). Tato elegantní korelace mezi metrem a syntaktickým stylem obdivuhodně posiluje naše povědomí o rozdílech mezi těmito dvěma základními českými dvoudobými metry. Jenže výzkum první silné pozice v trocheji – o kterou se nikdo nikdy nestaral, neboť kdo by tu hledal něco zajímavého? – ukázal, že i tu se nápadně často objevují ona „jambická“ konektiva (v případě, že verš začíná přízvučným monosylabem, se jen přesouvají na následující pozici). To neznamená, že si verš nedokáže s tímto problémem poradit i jinak, a už vůbec ne, že mezi incipity jambických a trochejských veršů není rozdíl.

Zajímavý je v tomto kontextu také výzkum přizvukování koncových iktů v mužských jambických a trochejských řádcích. Předpokládalo se (Mukařovský) totiž, že vysoká akcentuace koncového iktu v mužských verších je „příznakem, oporou a nástrojem jambické vzestupnosti veršového rytmu“ (s. 129). Červenka s odvoláním na Jakobsona ukazuje, že ani v tomto bodě neprobíhá hranice mezi jambem a trochejem, protože koncový iktus mužských veršů preferuje přízvuk bez ohledu na metrum (s. 130).

Nezbývá než se v krátkosti zastavit u části literárně historické. Červenka v ní sleduje osudy některých českých meter (třístopého jambu a trocheje, kombinace čtyřstopého a třístopého jambu i trocheje, čtyřstopého jambu; kapitolka o čtyřstopém trocheji je tu pouze rozvedena do tezí K. Sgallovou). Pouť jednotlivých rozměrů časoprostorem domácí i evropské literatury je v mnoha ohledech zajímavá a poučná: versologův pohled může pohled literárního historika v lecčems obohatit, pozměnit, ukázat souvislosti tam, kde jsme je doposud neviděli, to ale těm, kdo znají Červenkovy dřívější práce, netřeba připomínat. Nejde o vyčerpávající výklad, ale spíše o zásobník využitelný k dalším analýzám. Sledování funkce a sémantiky veršových útvarů v literárním systému (literárních dílech) je pro mnohé, a právem, nejvíce vzrušující oblastí teorie verše. Pro versologa jsou výsledky na tomto poli odměnou za stovky hodin strávených počítáním slabik a přízvuků. Zároveň se ale také jedná o problematiku, kde je nutné výklad často doplňovat různými signály modality, vzpomeňme jen na Červenkovo tolikrát zdůrazňované slůvko snad či obavu, zda neslyší trávu růst.

Kapitoly o českém verši se nečtou snadno. Jedním z důvodů je to, že završují autorovy (připomínám: včetně těch, které dělal s K. Sgallovou nebo v rámci širšího mezinárodního fóra soustředěného kolem polských badatelek Z. Kopczyńské, L. Pszczołowské a D. Urbańské) téměř padesátileté výzkumy, a tak se může stát, že bez znalosti toho, co předcházelo, co bylo řečeno jinde, jinak a na větším prostoru, čtenář některé věci přejde bez povšimnutí nebo k nim dokonce ani nedojde. Bylo by naivní apelovat na to, že se vložená energie vyplatí, zkusím to jinak: doporučoval bych začít sedmou kapitolou, věnovanou parametrům metrického stylu, pokračovat pasážemi literárně historickými a kapitoly teoretické nechat až na závěr. Je to sice jiné pořadí, než zvolil autor, resp. editoři (a jež je logičtější a pochopitelné), ale věřím, že části, které jsem uvedl jako první, disponují poznatky oslovujícími i odborníky z jiných oblastí než je metrika.

Na jednom místě své knihy (s. 22–23) Červenka v nadsázce přirovnává práci versologa k vševidoucímu božímu oku, kterému jsou přístupny jevy běžnému člověku nedostupné. Kapitoly o českém verši jsou opravdu naplněny jakousi nadlidskou vyrovnaností, výklad je pevný, neodbíhá do poznámek pod čarou (v celém 250 stránkovém textu jsou jenom tři, to ale může být způsobeno úpravou editorů), nezatěžuje čtenáře množstvím citované literatury (někdo to však může pociťovat jako nevýhodu) a ubyly i ony výše uvedené známky znejistění (je to však dáno i tím, že se autor tolik nezabývá speciální oblastí veršové sémantiky).

Červenkovými Kapitolami o českém verši, knihou-monumentem, byly před českou metrikou vztyčeny úkoly, které se nebudou plnit snadno. Hloubky Červenkových úvah se totiž dosahuje jen velmi obtížně.

LITERATURA

Miroslav Červenka: Kapitoly o českém verši. (Eds. Květa Sgallová a Jiří Holý) Karolinum, Praha 2006


Červenka, Miroslav: Dějiny českého volného verše. Host, Brno 2001.

Červenka, Miroslav: Tři poznámky k Dobrovského Prozodiím. Slovo a slovesnost LXIV, 2003, s. 269–275.

Červenka, Miroslav–Sgallová, Květa: Novinky o verši Slávy dcery. Slovenská literatúra 41, 1994, s. 417–427.

Červenka, Miroslav–Sgallová, Květa–Kaiser, Petr: Hlavní česká přízvučná metra v 19. století. In: Slowiańska metryka porównawcza VI. Europejskie wzorce metryczne w literaturach słowiańskich, eds. M. Červenka ad., IBL, Warszawa 1995, s. 75–144.

Hrabák, Josef: O charakter českého trocheje a jambu. In: O charakter českého verše, Svoboda, Praha 1970, s. 65–77.

Jakobson, Roman: Základy českého verše. In: Poetická funkce, ed. M. Červenka, H&H, Jinočany 1995, s. 157–248.

Štraus, František: Základy slovenskej verzológie. Literárne informačné centrum, Bratislava 2003.