Několik poznámek k Ripellinovu obrazu české poezie
Angelo Maria Ripellino a jeho Magická Praha, to je v současnosti ustálené spojení a také první asociace, která hned vytane na mysli každému, kdo v Itálii – a nejen tam – ví i jen něco málo o české kultuře. Přitom poutavé esejistické vyprávění Magické Prahy není jediným a zřejmě ani největším Ripellinovým příspěvkem k bohemistice: jak známo, předcházely mu mnohé jiné eseje, úvody, portréty a překlady. A ještě jedna kniha. V roce 1950 v té době sedmadvacetiletý Ripellino vydal svou první knihu,_1 Storia della poesia ceca contemporanea (Dějiny současné české poezie), ve které pojednává o třech zásadních desetiletích ve vývoji české poezie dvacátého století – zhruba od konce první světové války (v předvečer dvacátých let, s předělem, jejž tvoří slavná Čapkova Francouzská poezie nové doby), až do konce roku 1949 – to vše na 100 hustě popsaných stránkách neobvyklého formátu 22×25,5 cm, vytištěných v Římě ve 400 číslovaných exemplářích. V textu se zdařile snoubí narativní působivost s bohatstvím informací, které doprovází 19 černobílých reprodukcí od umělců Josefa Istlera, Bohumila Kubišty, Emila Filly, Karla Teigeho, Františka Janouška, Toyen, Františka Hudečka, Kamila Lhotáka, Jana Smetany, Františka Grosse. Vyprávění těchto Dějin postupuje chronologicky, nikoli však přísně a školometsky: odvíjí se od ústředního dobrodružství avantgard, které je zobrazeno ve svých četných proměnách; není náhodou, že celá publikace je věnována „Ele a přátelům ze Skupiny 42“_2 a jako motto uvádí verš Jiřího Koláře „Zde stojím a jinak nemohu“.
Autoři, které Ripellino prezentuje, nebyli v Itálii neznámí, a to především v okruhu slavistických studií. Českou kulturou se poměrně soustavně zabývali v meziválečném období nejprve slavisté Wolf Giusti, Ettore Lo Gatto a Arturo Cronia, poté i italianisté Jaroslav Rosendorfský a Josef Bukáček._3 Ve dvacátých letech se informace a studie o současné české poezii objevují především na stránkách Rivista di letterature slave (Časopisu slovanských literatur), založeného v roce 1926 jako náhrada za časopis Russia (Rusko), kvůli „současnému vzrůstajícímu zájmu o slovanský svět“, jak píše jeho šefredaktor Lo Gatto v úvodu prvního čísla. Poznamenává však zároveň, že „přímá znalost slovanských literatur se datuje do posledních let, takže tyto sporé výjimky nestačí vytvořit tradici“._4 Co se nejnovější české lyriky týče, vidí například Giusti hlavní představitele „proletářské a revoluční poezie“ ve Wolkerovi a Horovi a poetismus spojuje s Nezvalem, Seifertem a Bieblem;_5 Teigova poznámka uvádí pak v časopise Rivista di letterature slave Osvobozené divadlo,_6 jemuž Ripellino ve svých Dějinách současné české poezie později věnuje dvě kapitoly. Giusti poté v Rivista di letterature slave pokračuje ve svých úvahách o českém poetismu a František Halase prezentuje jako „jednoho z nejtypičtějčích představitelů českého poetismu“ a zároveň překládá některé jeho básně._7 Monografickou studií se pak vrací k Wolkerovi;_8 a rozšiřuje záběr v úmyslu „nabídnout obecnou představu o vývoji české poezie v posledních třiceti letech“._9 V té době se pozornost soustřeďovala především na poetismus, který byl pokládán za „nejdůležitější projev české poválečné literatury“._10 Sedmým ročníkem (1932) přestal Rivista di letterature slave vycházet, ve třicátých letech se pravidelnější příspěvky literárního charakteru objevovaly na stránkách časopisu L’Europa orientale (Východní Evropa), který také redigoval Lo Gatto a který měl do té doby ráz spíše historicko-kulturní nežli literární a filologický._11 A tak zde vedle článků na témata historická a politická a vedle studií o téměř již ustálených autorech a tématech, jako byla Nerudova poezie či osud Petrarky v Čechách,_12 nalezneme příspěvky o soudobé české literatuře: o poezii především práce Jaroslava Rosendorfského_13 a Ettora Lo Gatto, pro něhož jsou v roce 1939 Nezval, Seifert, Halas a Závada staří známí: však je také nazývá „básníky staré gardy“._14 Četné jsou i překlady a recenze, objevující se na stránkách různých časopisů obecně literárních nebo filologických. Z roku 1942 pak pochází obsáhlá komentovaná antologie „duchovní poezie Slovanů“ – což je název řady, v níž publikace vychází – věnovaná české básnické tradici, kde se nachází zmínky o Wolkerovi, Halasovi, Seifertovi, Zahradníčkovi_15 a překlady jejich básní.
Ojedinělé bylo však v roce 1950, a to nejen v oblasti slavistiky, Ripellinovo psaní, v němž je umění portrétu a schopnost historiografické syntézy ve vzácné rovnováze. Ripellinovy Dějiny se otevírají kapitolou o „Kubismu v Praze“, s obrovským citem pro pochopení podstatných momentů ve vývoji české kultury dvacátého století a pozoruhodnou schopností zdůraznit vlastní interpretaci vhodnou výstavbou textu. Čtenáře, jenž očekává pedantský a možná mírně uspávající výklad z dějin literatury, Ripellino od samého začátku zaskočí. Dokonalým kompozičním gestem poukáže nejprve na Munchovu výstavu v Praze v roce 1905: „Revoluce moderního umění v Čechách začíná nejprve ve výtvarném umění, a až pak se projeví v poezii. Signálem byla výstava seveřana Edvarda Muncha v pavilonu Mánesa v Praze (1905), výstava, která měla neobyčejný vliv na malíře mladší generace, kteří nesnášeli akademismus, naopak v kruzích oficiální kritiky, jako vždy nepřátelsky naladěné vůči novým fázím uměleckého vývoje […], vyvolala znepokojení a protest […]. Kritik F. X. Šalda, který přispíval svými články a poznámkami do Volných směrů napsal při příležitosti Munchovy výstavy dnes již klasickou úvahu s názvem Násilník snu“._16
Když takto vytyčil souřadnice pojednání a připomněl kontext doby, kterou se bude zabývat, volí A. M. Ripellino vlastní styl, jenž se v průběhu let bude dále tříbit až do podoby nezaměnitelného rukopisu na hranici manýrismu. Poté začne postupně zpracovávat text, z něhož se vyvine důsledná a fakty dobře podložená historicko-filologická studie, čtenářsky poutavá díky bohatství lexika i metafor, které se stanou příslovečnými. „Od samého počátku jsem pojímal slavistiku jako únik před ‚slavistikou‘ a před ‚specializovanými‘ studiemi pro několik málo učenců – jako neobvyklou zásobnici básnických pokladů a záminku ke srovnávání“,_17 napíše Ripellino v roce 1968. Ve své knize o české poezii, která je díky reprodukcím i avantgardně pohledná jako artefakt, podává Ripellino plastický, hmatatelný obraz o úzkém sepětí výtvarného umění a literatury, které bylo pro avantgardní umění, a to nejen české, příznačné. Poskytuje tak i klíč k četbě této knihy: v relativní úplnosti skicuje jevy, které s poezií souvisejí, především však navrhuje rekonstrukci vývoje avantgard, jež sleduje ve vzájemném působení umění a literatury v Československu v meziválečném období i později. Ostatně celé pojednání se odvíjí ve znamení anvantgard, jimiž se Ripellino zabýval i ruské literatuře._18 Toto zaujetí se promítá i do stylu a prozrazuje „spřízněnost volbou“ mezi citem vědce a zvolenými tématy.
O spřízněnosti témat s vlastní tvorbou se výmluvně zmiňuje Italo Calvino v poznámkách o Ripellinových slavistických počátcích. Ve sborníku vydaném po konferenci věnované sicilskému literátovi „básníkovi-slavistovi“ několik let po jeho smrti píše: „Ripellino před námi zrekonstruoval atmosféru ruské avantgardy desátých a dvacátých let tak, že pečlivému badateli, kterým bezesporu byl, propůjčil svou básnickou duši, čímž zavedl nový typ eseje, v němž se podložené studium stává tvůrčí prózou. Hovořil jsem o Rusku, ale mám na mysli slovanský svět, protože obzory, které nám Ripellino otevřel, zahrnují Varšavu (a jemu dlužíme za objevení Gombrowicze, k němuž došlo u nás dříve nežli jinde) a hlavně Prahu. S českým světem, s onou zvláštní mentalitou, smyslem pro fantazii či nadsázku, která tvoří podstatu oné kultury, v níž se mísí magická tradice s palčivým smyslem pro modernost stylu a formální invenci, se Sicilan Ripellino podivuhodným způsobem ztotožnil“._19
Také Cesare G. De Michelis ve své charakteristice „hlavních rysů začínajícího Ripellina“ z druhé poloviny čtyřicátých let zdůrazňuje „velmi originální esejistický styl psaní, který nemá nic společného ani se zastaralou profesorskou povzneseností, ani s plochou novinařinou, vyznačuje se naopak neočekávanými a podnětnými srovnáními, šťavnatými metaforami, učenou nápodobou (to se již začínají ozývat náznaky toho, co bude v budoucnosti vytvářet jeho vlastní básnický hlas)“._20 I když sborník A. M. Ripellino poeta-slavista (O A. M. Ripellinovi básníkovi a slavistovi) obsahuje také úvahy o jeho začátcích, v oddíle Cenni bio-bibliografici essenziali (Hlavní životopisné a bibliografické poznámky) není mezi eseji_21 zmíněna jeho první, velmi nekonvenční publikace Dějiny současné české poezie. Michele Colucci prohlašuje, že se jí nechce zabývat, protože exkurs o ní by byl příliš náročný: „Z praktických důvodů vyloučím z pojednání Dějiny současné české poezie a Ruskou poezii dvacátého století, které by samy o sobě vyžadovaly mnohem větší prostor, než mám k dispozici“._22
Oproti tomu Alena Wildová Tosi v úvahách o vývoji italské bohemistiky Dějiny nejen připomíná, ale přímo zdůrazňuje, že jde o „dílo, kterému se doposud ve světové bohemistice nic nevyrovná“._23 V publikaci především bibliografického rázu mu však může věnovat pouze několik řádků. Ripellinovy Dějiny připomíná i v české verzi svého přehledu italské bohemistiky: „A. M. Ripellino […] v roce 1950, v pouhých sedmadvaceti letech, vydává své pozoruhodné dějiny současné české poezie Storia della poesia ceca contemporanea. Celá koncepce budoucí Ripellinovy činnosti je zřejmá z této knihy; literatura je nazírána v souvislosti s avantgardou českou i evropskou, s hudbou, filmem, divadlem, výtvarným uměním. Výtvarný doprovod s fotografiemi Teigových koláží a reprodukcemi prací Skupiny 42 – bohužel vypuštěny v druhém vydání z roku 1981 – tvoří proto nedílnou součást knihy“._24
Z tohoto hlediska je pozoruhodný pohled na samotnou strukturu Dějin, neboť ta ozřejmuje Ripellinův způsob práce jak na úrovni interpretace, tak na úrovni vypravení knihy: kromě mnoha reprodukcí uměleckých děl, které bezprostředně poukazují na autorovu vůli zdůraznit úzké sepětí literatury s výtvarným uměním, je zde řada kapitol obecného rázu a kapitol s portréty různých básníků;_25 některé se později objeví v úvodu různých básnických antologií, které Ripellino vydal. To platí především o Halasovi a Holanovi,_26 ale i o Kolářovi, jehož Koláže Ripellino opatřil úvodním esejem čítajícím téměř čtyřicet stran (esej přerůstá ve složitý portrét s mnoha specifickými poznámkami ke Kolářovu básnickému dílu_27). Přestože Dějiny nemají formální úvod, Ripellino, to byla další z řady jeho schopností,_28 dokáže podnítit čtenářovu zvědavost, naladit ho na stejnou strunu zájmu a společně s ním objevovat díla a autory, o kterých vypráví; svádí ho, jako by předem věděl, že ho získá pro svou věc. Pojednávaní autoři jsou zhusta jeho přátelé, které osobně znal. S jejich díly zachází ve svých textech často jako s lidmi z masa a krve, kteří mají své osudy, svá tajemství, svá ocenění a své propady, slávu i čekání na vykoupení. Když je čtenářovi představuje, staví je do zvláštního světla, jako by se jednalo o nové známosti, ačkoli tak úplně noví zase nejsou, především pro toho, kdo se slovanskými literaturami zabývá (a předpokládaní čtenáři by těžko mohli být nedotčeni slavistikou, vzhledem k omezenému nákladu, v němž kniha v roce 1950 vyšla). A tak by se dalo říci, že ve svých textech plných objevů a odhalení je Ripellino mistrem úvodu; ostatně i Magická Praha bývá často chápána jako obšírný úvod do pražské kultury či dokonce do města, takže po knize občas sáhne i náhodný čtenář bez nezbytných znalostí, pídící se v podstatě po originálním turistickém průvodci.
Tak velké souznění s hlavními postavami vyprávění, ať už jsou to básníci či poetiky, je možné, jen když autor své protagonisty miluje, když se jedná o jeho oblíbence. Proto je také v Magické Praze zdůrazněna tradice tíhnoucí k mystice a iracionálnu, kterou Ripellino preferoval. Podle Petera Demetze autor Magické Prahy ustavuje jeden z kulturních proudů konce století, který se na počátku šedesátých let dostal opět do módy. Demetz tak poznamenává, že kniha „aimed to resuscitate the city as an eerie place of mystics and specters, madmen and alchemists, poets maudits and soothsayers of occult powers – all in legitimate protest against the boring world of state planning and against the wooden and mercurial apparatchiks who feared change and spontaneity“._29 Obdobně Dějiny současné české poezie zahrnují všechny proudy české poezie první poloviny dvacátého století, od poezie proletářské až k duchovní, více méně v chronologickém sledu a jen s drobnými odchylkami: například současnosti se Dějiny dotknou zmínkou o skupině RA,_30 ale hned se vrátí k rokům okupace. Na Ripellinových stránkách o poezii se však objevují jen někteří autoři a diskurs o avantgardním umění převládá nejen kvantitativně – dvacet kapitol ze třiceti –, ale především stylisticky; také z tohoto důvodu by se dílo dalo definovat, řečeno se Sergiem Corduasem, jako „dějiny českého poetismu“_31 nebo přesněji, poetistické dějiny české kultury dvacátých až čtyřicátých let.
Poetismus je nejlépe zdokumentovaným obdobím české literatury v Ripellinově knize a je opakovaně připomínán také v jiných částech práce; například v kapitole Poetismus mezi Francií a Ruskem, v níž autor zdůrazňuje funkci spojníku, kterou sehrál Roman Jakobson mezi ruskou a českou kulturou, upozorňuje Ripellino na odvozenost české avantgardy od francouzské. V italském prostředí, kde přídavné jméno „slovanský“ vyvolávalo u neodborníků zmatené představy,_32 byla ze slovanských literatur nejvíce známá literatura ruská a okouzlení revolučním Ruskem vedlo k tomu, že se nové a avantgardní prvky hledaly především v ruské kultuře. A tak i dobře informovaný slavista jako Giusti psal, že „na český poetismus měli vliv hlavně francouzští modernisté (především Apollinaire a Cocteau) a současné Rusko, chápané ne v duchu asijského mesiášství, ale jako mladá síla, země evropská, jako vůle po novém řádu“;_33 zatímco Ripellino, dobře obeznámen s Jakobsonovým svědectvím, mohl být mnohem přesnější: „Ohledně vlivu sovětské poezie na český poetismus lze říci, že se ve srovnání s vlivem francouzské poezie jeví jako velmi slabý […]. Česká literatura byla pevně a výlučně zakořeněna ve francouzské kulturní oblasti a v oněch letech nebyla s vývojem ruské literatury obeznámena už jen proto, že ruský jazyk byl pro většinu Čechů nesrozumitelnou řečí“._34
Mezi úvodní kapitolou o kubismu v Praze a kapitolou věnovanou Apollinairovi a české avantgardě, v níž je zdůrazněn význam překladů K. Čapka,_35 se nacházejí stručné poznámky k Zápisníku zmizelého, zdánlivě rozporuplné intermezzo, které nicméně okamžitě odhaluje Ripellinův zájem o literární projevy spřízněné s divadlem: „Je to okrajové a možná izolované dílo, my ho zde uvádíme ne proto, že by mělo zvláštní význam pro budoucí vývoj poezie, ale pro vesnickou a instinktivní přirozenou svěžest a působivou dramatičnost“._36 Výhradně divadlu jsou v Dějinách současné české poezie věnovány tři kapitoly: Osvobozené divadlo, Voskovec a Werich, Divadlo E. F. Buriana._37 A skutečně, „divadlo září jako polárka v celé Ripellinově literární tvorbě. Za autorovou poezií, esejistikou i didaktickou činností obecně stojí lyrická filozofie divadelnosti, a zvlášť pak divadlo a cirkus“._38
Jistota úsudku, jímž se Ripellino při svých volbách řídí, je jasně patrná při pouhém přelétnutí obsahu knihy, v němž figurují portréty básníků, kteří v české poezii dvacátého století zůstali natrvalo, snad s výjimkou Františka Nechvátala. První větší „monografické portréty“ jsou věnovány Jiřímu Wolkerovi a Josefu Horovi_39 ve výkladu, který se odvíjí chronologicky: následuje Nezval, Biebl, Seifert, Halas, Závada, Holan, Hrubín, Bednář, ale i Zahradníček (v kapitole o duchovní poezii ) a Kolář (v kapitole věnované Skupině 42).
Tři z portrétů v Dějinách, Halas, Holan a Kolář, jak již bylo řečeno, byly později rozpracovány do monografií, kde jsou zmínění umělci představeni po Ripellinově způsobu skrze velmi pozornou a zároveň pečlivě volené čtení, které umožňuje postihnout dominantní rysy jednotlivých poetik a načrtnout tak velmi výrazný portrét._40 Ripellino píše Dějiny, tudíž píše o všech básnících, ne všichni však mají na jeho stránkách stejnou váhu; stejně tak v poetikách svých oblíbenců a ve vývoji české poezie si Ripellino vybírá ty rysy, které ho přitahují a oslovují a při svém výkladu je zvýrazňuje. Stálá pozornost věnovaná barokní estetice a barokizujícímu umění je zřejmě nejznámější Ripellinovou vášní, které si povšimne hlavně ten, kdo studoval jeho vlastní básně: „Jeho tíhnutí k baroknímu výrazu, který ho podle převládajícího názoru kritiky velmi přitahuje, v sobě zahrnuje i hluboké vrstvy vlastní kultury, přirozené kořeny ostrovní i adoptivní kořeny české země, jeho Magické Prahy“._41 Takto nadužívaná formulace však vybízí k jisté opatrnosti, neboť právě v Ripellinových básnických textech se lze setkat spíše s „domnělým barokem“,_42 přičemž nelze opomenout stejně tak silnou vášeň pro převleky; jak sám napsal, „mezi mými eseji, povídkami a básněmi neexistuje rozpor: všechny tkví svými kořínky v divadelním humusu, v malířské iluzi, stejným způsobem se uchylují ke zdvojení a převleku“._43
Vyhledávání barokizujících prvků, které budou společné portrétům Halase a Holana, je jasně patrné již v Dějinách. O Halasovi čteme: „V podivné směsi materialismu, baroka a gnostických reminiscencí se mezi Halasovými stránkami vyskytují andělé a hadi […]. Verš se rodí z holého vztahu mezi slovy, která se navzájem přitahují do izolovaných seskupení silně barokizujících analogií“._44 O několik stran dále se objevuje komentář: „U Závady i u Halase překvapuje šíře baroka“._45 V kapitole o Holanovi si Ripellino všímá „intelektuálního postoje, jenž s oblibou destiluje slova přes vzácný barokní filtr“ a toho, že „typickým znakem holanovského stylu je barokní metafora“._46 Poté Ripellino poznamenává, že Zahradníčkův „průzračný styl od knihy ke knize vyjevuje barokní strukturu“ a že „modlitby, žalmy, litanie, kárání a chvalořeči […] se k sobě řadí jako okázalé církevní ceremonie do těžkých slovních oblouků okázalého baroka“._47 V komentáři k Hrubínovým básním tvrdí, že „zvlněné a stříbřité vize vody a břehů se skrývají v metaforách barokního střihu“,_48 načež v následující kapitole úvodem konstatuje, že „barokní vřelost rozpaluje výbušné a mnohomluvné dílo Moravana Františka Nechvátala“, dodávaje, že „tropická vegetace barokních metafor vzkvétá v sopečné hlíně jeho beztvarých básní“._49
Jako by nabízel cestu k vlastním pramenům, a tudíž k vlastnímu kritickému pojetí, sám Ripellino poskytuje v úvodu klíč tomu, kdo by chtěl znát předpoklady jeho interpretací, a to citací Františka Xavera Šaldy, jenž psal poznámky a články pro časopis Volné směry._50 Šalda bude při Ripellinově studiu české poezie opravdu zásadní; v bibliografii Dějin figuruje šaldovská studie O nejmladší poesii české (1928) a sbírka Kritické glosy k nové poesii české z roku 1939._51
V Ripellinově interpretaci české poezie dvacátého století ústřední myšlenku, že v české literatuře a v poezii zvláště existuje barokizující tradice, Šalda opakovaně vyjádřil a doložil, byl si přitom dobře vědom, že jako první otevřel cestu k barokní genealogii soudobé české poezie: v Poznámce k mé studii o literárním baroku také poznamenává, že „závěrečná kapitola o literatuře barocisující jest, pokud vím, úplné novum i látkově i metodicky“._52 V rozsáhlé studii O literárním baroku F. X. Šalda mezi jiným píše: „Značný je počet českých spisovatelů víc či míň barocisujících – tak bych je chtěl nazývat proti spisovatelům barokním. Vliv baroka je v české poesii XIX. stol. veliký, mnohem větší, než se do nedávna jen tušilo. […] Z básníků nejnovějších je tu skupina lyriků absolutistických, Halas, Zahradníček, Závada, Hrubín. U těchto básníků se absolutno a relativno, život a trans, země a nebesa rozstoupily do velikých rozporů a protiv. Daleko za nimi jsou impresionism a symbolism, tyto měkké ženské útvary sensibility. Tyto lyrikové chtějí zase stavět, ovšem ne logicky a racionalisticky, nýbrž emocionálně: z vírů, z výbuchů, z víření, z temnosvitu duševního. […] Romantická elegičnost, meditativnost, reflektivnost, to všecko leží v minulosti. Místo toho nastoupilo absolutistické vladařství starého baroka: z něho, vedle jiných činitelů, stává se tu cantus firmus dnešní poesie. […] To všecko jsou jenom náznaky a nápovědi, jen metodické průzory pro příští badatele“._53
Již od roku 1933 Šalda v Halasově poezii postihuje jednoznačně „návrat baroka“: „Halas, básník víru, bolu, propastnosti, je básníkem smrti po výtce. […] Expresionism, jak dnes víme, je poslední slovo baroka a v poesii Halasově nalézáš plno barokních obrazů, rafinovaně logickými dedukcemi přetavujících skutečnost, jako u Gongóry. […] Nový návrat baroka! Miláčkové: ano, nový návrat baroka! O to, a o nic menšího tu nejde. Kult smrti se nám představuje v tomto případě ve formě erotiky barokní a prožíváme znovu naturalisticko mystický děs kalvárií a kostnic, zprostředkovaný tentokrát expresionismem a kubismem“._54
Šaldovská charakteristika Halasovy poezie zazní v roce 1971 na začátku úvodu antologie Imagena, kterou vydal A. M. Ripellino: „Hlavním tématem je smrt, červotoč, basso continuo této acheronské poezie, která navazuje na barokní tradici“._55 Ripellino tady cituje Šaldův esej z roku 1933 (který byl ostatně zahrnut do souboru Kritické glosy k nové poesii české_56), jejž uvádí v bibliografii Dějin, týkající se definice stylu směřujícího k abstrakci;_57 přesto jej neuvede jako zdroj při rozpoznání barokního prvku v Halasovi („je nejbaroknější ze všech českých básníků“_58), prvku, jenž je v Šaldově článku ústřední, a raději se odvolá na článek Zdeňka Kalisty z roku 1969 s názvem Barokní prvek v naší nové poezii._59 Tímto částečným vypuštěním_60 neměl Ripellino jistě v úmyslu uzmout F. X. Šaldovi prvenství jak v rozpoznání barokizující tradice v českém básnictví, tak v definici Halasovy poezie jako návratu k baroku; lze však předpokládat, že ve svém stále intenzivnějším zkoumání barokních tendencí (od prvních poznámek o barokních prvcích v Halasovi objevujících se v Dějinách k opakovanému tvrzení o absolutní dominantě baroka v eseji z roku 1971) Ripellino nesdílel některé z Šaldových výhrad.
V šestém ročníku Zápisníku F. X. Šalda kladně recenzuje Vašicova Bridela (Přerov 1934), poznamenávaje při této příležitosti, že „barok je evropský zjev stylové nutnosti a výraznosti, historicky podmíněný a obmezený, který, jak již varoval Croce, nesmí být přenášen do přítomnosti a zde ztotožňován s různými artistně manýrovanými zjevy jen zdánlivě mu příbuznými; musí být pojímán i vykládán jako historicky uzavřená epocha lidského ducha“._61 V pozdějším eseji O literárním baroku cizím i domácím Šalda tuto myšlenku zopakuje: „Jest se také varovat přílišného zpřízvučňování příbuznosti dnešního literárního umění s uměním barokním a zejména vykládání baroka z dnešních tendencí básnických nebo literárních“._62
Takto A. M. Ripellino, přestože je jako bohemista v plenkách, nepotlačuje vlastní sklony, které ho vedou k silnému zdůrazňování vitality baroka v české literární tradici. Kromě toho F. X. Šalda byl pro něho autoritou a bezpečným průvodcem do té míry, že ani nebylo třeba ho neustále výslovně uvádět. A skutečně, v Dějinách existují mnohé příklady naprosté shody úsudku mezi Ripellinem a Šaldou o dílech i básnících: jen namátkou uvedeme například myšlenku Halase coby protipólu Nezvala, myšlenku spřízněnosti mezi českými básníky a německými expresionisty, barokní výstavby Zahradníčkova stylu, přirovnání Holana k Mallarméovi. Ale právě v kapitole o Holanovi se objeví zřetelné znamení nezávislosti úsudku, který je pro Ripellinovy texty příznačný, neboť Ripellino již tehdy vytušil hlubinnou souvislost některých fenoménů typických pro českou poezii dvacátého století a tvrdí, že s Holanem „se začínají vytvářet ony ‚mýty skutečnosti‘, které budou nejdůležitější pro Skupinu 42“._63 Pokud bychom chtěli tedy vyslovit domněnku, že Ripellino v jistém smyslu „vstřebal“ Šaldovu lekci, je třeba zdůraznit, že to pro něho každopádně nebyl jediným zdrojem inspirace, což dokazují i jeho přímé styky s českými intelektuály (například s umělci Skupiny 42) a bohatá bibliografie uvedená v jeho studiích.
Ohledně pozornosti věnované baroku a barokizujícím prvkům nelze opomenout, že v první polovině dvacátého století se objevovaly mnohé historické a literární studie o sedmnáctém a osmnáctém století i v Čechách (stačí připomenout jen ty nejznámější: kromě již uvedených prací Šaldových, cenné a slavné studie Josefa Pekaře, Zdeňka Kalisty, Josefa Vašici). Oblibu barokní kultury a terminologie související se studiemi o ní dokládá v okruhu italské slavistiky přehledový článek, který o české současné literatuře napsal v roce 1939 Lo Gatto. První část studie nese název Význam baroka v dnešní české literatuře. Mezi jiným se zde dočteme: „Literární baroko […] je podstatně napájeno duchem lidové tvorby, se kterou se vzájemně ovlivňuje, a to především v lidové písni; […] mělo zřetelný vliv i na některé z největších tvůrců české literatury minulého století, na Karla Hynka Máchu, Kala Jaromíra Erbena a Boženu Němcovou. Není bez významu, že v posledních letech byly často vydáváni právě tito autoři a opětovně i jejich monografie“._64 Lo Gatto tedy zdůrazňuje, že zájem o baroko vzbuzuje další zájem o baroko a upozorňuje tak na specifickou kulturní atmosféru (kapitolku uvádí popisem jedné pražské výstavy o barokním umění). V následující kapitole nazvané Il gruppo dei poeti cattolici (Skupina katolických básníků) dále čteme: „Je to skupina básníků, kteří ať už nevědomě či častěji vědomě navazují jazykem a duchovním naladěním na gotiku a baroko, vycházejíce současně z největších zjevů české poezie, z Máchy, Erbena a Otokara Březiny“._65 V kapitole Prosatori (Prozaici) Lo Gatto poznamenává k Durychovi: „Jedná se o vyloženě barokní prózu jak jazykem, tak mohutností stylu“._66
V komunistickém Československu nebyly studie o barokní kultuře, stejně tak jako někteří badatelé vítáni, takže téma přestalo být aktuální a studované. Tím se Ripellinovo trvání na barokních prvcích, jimiž se naopak on stále zabýval, dostalo do zvláštního světla. V kontextu, v němž předválečná kultura upadla v zapomnění, se mohou studie o baroku v Magické Praze (1973) a v esejích o Holanovi (1966), o Halasovi (1971) a o Kolářovi (1976) jevit jako naprosto nové práce; zčásti tomu tak je, zčásti však navazují na témata, jimiž se Ripellino, a nejen on, zabýval již před dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti lety. Jsou nové jen v tom smyslu, že se stávají souřadnicemi celkové a důsledné ripellinovské interpretace vývoje české kultury, a tudíž také české poezie dvacátého století. V tomto ohledu může být užitečná otázka, kterou položila Luciana Stegagno Picchio, „zda ,baroko‘ není pro Ripellina ještě více než pro ostatní stylem, spíše negativní nežli pozitivní megakategorií, do níž se vejdou všechny reakce, dalo by se říci revolty v každém čase a v každé zemi, na každé umělecké a existenciální úrovni proti jistému řádu, který je obvykle nazýván klasickým“._67 Stránky, které Ripellino věnoval zkoumání barokní tradice, do níž lze zahrnout nejen prvek odporu a inovace, ale i synkretismus poetik, patří bezesporu k těm, které nejvíce nadchnou a zaujmou: není náhodou, že je tomu tak hned vedle stránek, které jsou věnovány avantgardnímu umění, pro něž je inovace, revolta a vůle k syntéze příznačná.
„Mezi křivkami Braunových soch a křečí Halasových, Zahradníčkových a Holanových veršů existuje silná vazba. Protože baroko je lymfou poezie v Čechách, a nejen poezie. Co jsem chtěl říci a co zdůrazňuji je – tvrdí Šalda –, že netušíme posud ani, jak baroko srostlo s národní povahou českou a jakou funkcionálnou důležitost zaujalo v české duši tvořivé“._68 V Magické Praze, kterou Ripellino píše na počátku sedmdesátých let, kdy se studie o českém baroku objevují jen zřídka, se Ripellino navrací k Šaldově autoritě citací jeho eseje o literárním baroku, uznávaje tedy svůj vlastní dluh. Ani tentokrát však nepřebírá opatrnost českého badatele, naopak o několik let později se odvolá na barokní tradici i u Jiřího Koláře: „Ve velkých Kolářových kompozicích lze místy postřehnout vzpomínku na moderní anglosaské básníky (Whitman, Eliot, Sandburg, Masters), které přeložil. Ale častěji pro svůj charakter litanie a mluvenosti, nadužívání vokativu, metafyzické zabarvení, smysl pro plesnivost a červivost prozrazuje jeho umění spřízněnost s barokem. […] Všimneš si, jak jeho ostré vnímání skutečnosti navazuje ve stopách Halase na barokní cítění smrti, věčnou lymfu Prahy“._69 V úvodu svého eseje jak o Halasovi, tak o Holanovi Ripellino charakterizuje poezii ve vztahu k barokní tradici: v prvním případě, jak již bylo řečeno, zaznívá Šaldova lekce, v druhém se hned v prvních řádcích dovolává Halase („Společně s Holanem František Halas v moderní české poezii založí velebné dvojvládí baroka a stínů“_70), ale poté se již o něm nezmiňuje.
Ve svém hledání barokizujícího prvku se Ripellino dostává k vnímání baroka, v němž se jasně odlišné poetiky – například Halasova a Holanova – nakonec překrývají do té míry, že básně těchto dvou velkých básníků vyznívají v italském překladu překvapivě stejně; jak poznamenal Colucci, „pojí je především ripellinovská interpretace“._71 Když se nepřipravený čtenář – na vysvětlenou: nejen ten, kdo má tendenci číst Magickou Prahu jako turistického průvodce, ale také ten, kdo jednoduše nemá jiné nástroje nebo přesnější informace o české kultuře – vydá cestou, kterou Ripellino vyznačil pro českou poezii, riskuje, že si představí jen jednu z tváří bohaté a mnohotvárné české básnické tradice: „Jeho kulturní zájem o slovanský svět […] ho dovedl až k objevnému setkání s českým barokem, s básníky jako byli Halas, Holan, Kolàr [sic] a se záhadnou a ,magickou‘ Prahou“._72 Uvedená poznámka Pappalarda La Rosy, který určitě věděl, že Halas, Holan a Kolář nejsou básníci sedmnáctého století, poukazuje ovšem na jistý sklon směšovat různá období a poetiky.
Překrásné stránky, které Ripellino o české poezii napsal, jsou plné užitečných a doposud plodných poznámek; právě pro to, pro tento velmi osobní rys poetiky ripellinovského výkladu, je dobré nehledat v nich nikdy jednoznačné a absolutní klíče ke čtení.
Z italštiny přeložila Helena Giordanová
POZNÁMKY
_1
Angelo Maria Ripellino (1923 –1978) poté, co ukončil svá studia diplomovou prací o ruské poezii, začal po druhé světové válce překládat a uvádět v italštině také české autory. Ripellinův první „bohemistický“ počin spadá do roku 1947; je to krátká Notizia sulla poesia ceca contemporanea (Zpráva o současné české poezii) – in La strada 1947, II, s. 59–60; časopis s tímto článkem, uváděným v bibliografiích, je téměř nedostupný. Ze stejného roku je Holan, salmista di un’epoca tragica (Holan, zpěvák žalmů tragické epochy) (La fiera letteraria 1947, č. 52, s. 7), jenž uvádí téma, k němuž se pak vrací v kapitole „Holan, salmista“ in Storia della poesia ceca contemporanea, Edizioni D’Argo, Roma 1950, s. 67–76.
K Ripellinovým studiím české poezie srov. Alena Wildová, Angelo Maria Ripellino e la poesia ceca, in La Nuova Rivista Italiana di Praga III, 1998, č. 1, s. 4–13.
_2
V roce 1947 se Angelo Maria Ripellino oženil s Elou Hochovou, která samostatně i ve spolupráci s manželem přeložila do italštiny několik děl české literatury, mezi nimiž i verše Vladimíra Holana.
_3
Přehled dějin italské bohemistiky sestavila Alena Wildová Tosi, Letteratura ceca e slovacca in La slavisitica in Italia. Cinquant’anni di studi (1940–1990), vyd. Giovanna Brogi Bercoff, Giuseppe Dell’Agata, Pietro Marchesani, Riccardo Picchio, dodatek k Libri e riviste d’Italia, č. 523–526, 1994, s. 339–375. Táž, Bohemistika v Itálii (stručný přehled), in Světová literárněvědná bohemistika I. Historie a současný stav, vyd. Luboš Merhaut, Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 1996, s. 68–82. Velmi užitečná bibliografie italských bohemistických studií se nachází v Alena Wildová Tosi, Bibliografia degli studi italiani sulla Cecoslovacchia (1918–1978), Bulzoni, Roma, 1980; Táž, Bibliografia delle traduzioni e studi italiani sulla Cecoslovacchia e la Repubblica Ceca (1978–2003), Bulzoni, Roma 2006.
_4
Ettore Lo Gatto, Al lettore, in Rivista di letterature slave I, 1926, s. 1 a 3.
_5
Wolfango Giusti, Il „poetismo“ nella letteratura ceca contemporanea, in Rivista di letterature slave II, 1927, s. 202–213. Ve stejném ročníku článek Miroslava Rutteho nabízí širší, i když schematický přehled české poezie první poloviny dvacátého století: Miroslav Rutte, La poesia ceca moderna, in Rivista di letterature slave II, 1927, s. 469–480.
_6
Karel Teige, Il „Teatro Liberato“ di Praga, in Rivista di letterature slave III, 1928, s. 160–163.
_7
Wolfango Giusti, Il poetismo e František Halas, in Rivista di letterature slave III, 1928, s. 244–247; na následujících stránkách se pak nachází Giustiho překlad veršů Stanislava K. Neumanna.
_8
Wolfango Giusti, L’opera di Giorgio Wolker e gli elementi della sua personalità, in Rivista di letterature slave III, 1928, s. 360–377.
_9
Wolfango Giusti, Dalla poesia ideologica alla poesia pura in Cecoslovacchia, in Rivista di letterature slave IV, 1929, s. 373–390. Rovněž básníkům předcházejícím generaci poetistů byly věnovány studie: srov. například Giovanni Maver, Vrchlický e Leopardi, in Rivista italiana di Praga II, 1928–1929, s. 7–52. Arturo Cronia, Petr Bezruč, in Rivista di letterature slave V, 1930, s. 443–458 a VI, 1931, s. 279–306. Ettore Lo Gatto, Josef Svatopluk Machar, in Rivista di letterature slave I, 1926, s. 321–325; Týž, Otokar Březina, in Rivista di letterature slave IV, 1929, s. 472–475; Týž, Un poeta ceco moderno: O. Březina, in Rivista di letterature slave V, 1930, s. 317–442; Wolfango Giusti, Due poeti cattolici, in Týž, Studi sulla cultura ceca contemporanea, Istituto per l’Europa Orientale, Řím 1932, s. 47–56 (o Demlovi a Durychovi).
_10
Leone Savoj, Poeti cechi della nuova generazione I., in Circoli IV, 1934, č. 1, s. 71.
_11
Časopis vydával Ústav pro východní Evropu, jenž od počátku dvacátých let podporoval různé kulturní a vydavatelské činnosti (srov. Amedeo Giannini, Anno undecimo, in L’Europa Orientale XI, 1931, s. 1–5). Kromě své badatelské činnosti se Ettore Lo Gatto věnoval také překládání a literární kritice a spolupracoval s nakladatelstvími a kulturními institucemi; kromě již jmenovaných publikací Aleny Wildové, pro další bibliografické informace o prvních italských slavistech viz také Gianfranco Tortorella, La letteratura straniera nelle pagine de L’Italia che scrive a I libri del giorno, in Stampa e piccola editoria tra le due guerre, vyd. Ada Gigli Marchetti a Luisa Finocchi, FrancoAngeli, Milano 1997, s. 157–196.
_12
Mario Todesco, Appunti critici sull’opera poetica di Jan Neruda, in L’Europa Orientale XV, 1935, s. 319–326. Arturo Cronia, Inchiesta petrarchesca in Cecoslovacchia, in L’Europa Orientale XV, 1935, s. 164–179; tento krátký Croniův příspěvek, uvedený pro fyzickou souvislost s pojednávanými články a tématy, je pouze jedním z řady studií, které se v té době zabývaly osudem Petrarky v Čechách, jemuž i sám Cronia věnoval velkou pozornost ve své obsáhlé knize Conoscenza del mondo slavo in Italia (Istituto di studi adriatici di Venezia, 1958).
_13
J. Rosendorfsky [Jaroslav Rosendorfský], Il poeta ceco Carlo Toman, in L’Europa orientale XIX, 1939, s. 37–49; Týž, Antonio Sova (1864–1928), in L’Europa Orientale XIX, 1939, s. 360–394; Týž, Letteratura ceca d’oggi, in L’Europa Orientale XXI, 1941, s. 251–280. Srov. také Josef Bukáček, Ritorno alla patria dei poeti cechi, in L’Europa Orientale XX, 1940, s. 250–260 a Zdeněk Kalista, Motivi italiani nella poesia ceca contemporanea, in L’Europa Orientale XX, 1940, s. 447–452.
_14
Ettore Lo Gatto, Momenti di letteratura ceca, oggi, in L’Europa Orientale XIX, 1939, s. 443.
_15
Luigi Salvini, Il Corallo di s. Venceslao (Korál sv. Václava), Morcelliana, Brescia 1942. Ktét o antologii a také k jejímu podivnému názvu srov. Giuseppe Dell’Agata, Luigi Salvini e la letteratura ceca, in Luigi Salvini (1910–1957), vyd. Giuseppe Dell’Agata, s. 43–48. Komentovanou antologii Canti epici cechi, vyd. Adolfo Plachý a Enrico Damiani, Řím 1943, obsahuje kromě jiných i texty Wolkera a Biebla.
_16
Angelo M. Ripellino, Storia della poesia ceca contemporanea, cit. s. 5. Událost již vyvolala obdobné úvahy: „V té době je [Kubišta] v Praze svědkem události, která explozivně rozbouřila umělecký život: v pavilonu Mánesa byla uspořádána 1905 Munchova výstava. […] Veliká výstava, která byla Šaldovi podnětem, aby napsal svou proslulou studii o Násilníku snu (Boje o zítřek), stala se prvním pronikavým signálem odvratu od impresionismu a zneklidňující předzvěstí expresionismu: je v povaze prvních signálů a výzev, že vzbuzují urputný, namnoze nepříčetný odpor v řadách konzervativního obecenstva a oficiální kritiky”: Karel Teige, Estetické úvahy Bohumila Kubišty [1947], in Osvobozování života a poezie. Studie ze čtyřicátých let, vyd. Jiří Brabec a Vratislav Effenberger, Aurora, Praha 1994, s. 156–157.
_17
A. M. Ripellino, Introduzione, in Týž, Letteratura come itinerario nel meraviglioso, Einaudi, Torino 1968, s. 5.
_18
Rusista Michele Colucci, Ripellinův nástupce na Římské universitě, pokládá za hlavní přínos tohoto vědce „znovuobjevení a kritické zhodnocení ruských a českých avantgard dvacátého století“: Michele Colucci, Angelo Maria Ripellino (1923–1978), in Ricerche slavistiche XXVII–XXVIII, 1980–1981, s. 24.
_19
Italo Calvino, Abitante di frontiere, in A. M. Ripellino poeta-slavista. Atti del convegno nazionale di studi, vyd. Mario Grasso, Lunarionuovo V, 1983, s. 27.
_20
Cesare G. De Michelis, Gli esordi di Ripellino „slavista“, in A. M. Ripellino poeta–slavista. Atti del convegno nazionale di studi, cit., s. 68.
_21
Srov. A. M. Ripellino poeta–slavista. Atti del convegno nazionale di studi, cit., s. 7.
_22
Michele Colucci, A. M. Ripellino critico di poesia russa e ceca, in A. M. Ripellino poeta–slavista. Atti del convegno nazionale di studi, cit., s. 46–47.
_23
Alena Wildová Tosi, Letteratura ceca e slovacca, in La slavistica in Italia. Cinquant’anni di studi (1940–1990), cit., s. 350.
_24
Alena Wildová Tosi, Bohemistika v Itálii (stručný přehled), in Světová literárněvědná bohemistika I. Historie a současný stav, cit., s. 75.
_25
Seznam kapitol obsažených v knize: Kubismus v Praze; Zápisník zmizelého; Apollinaire a česká avantgarda; Proletářská poezie; Jiří Wolker; Josef Hora; Poetismus; Časopis poetismu; Poetismus mezi Francií a Ruskem; Osvobozené divadlo; Voskovec a Werich; Divadlo E. F. Buriana; Surrealismus; Předchůdci českého surrealismu; Dvojice Štýrský–Toyen; Nezval, Čarodějův učeň; Dobrodružství na Jávě; Seifert, pěvec Prahy; Halas a kult slova; Vilém Závada, básník Ostravy; Holan, zpěvák žalmů; Duchovní poezie; František Hrubín, básník krajiny; Prorok František Nechvátal; Následníci Valéryho; Světla velkoměsta; Druhá fáze surrealismu; Bednář a jeho skupina; Nová skupina katolických básníků; Mladá fronta; Socialistický realismus.
_26
Srov. Vladimír Holan, Una notte con Amleto e altre poesie, překlad a předmluva A. M. Ripellino, Einaudi, Torino 1966; František Halas, Imagena, úvod a překlad A. M. Ripellino, Einaudi, Torino 1971. Úvod k Holanově publikaci byl přetištěn i v následujících vydáních antologie holanovských veršů, které Ripellino vydával se svou manželkou Elou. Úvod k publikaci Halasově bude přetištěn v Ripellinově souboru Saggi in forma di ballate (Einaudi, Torino 1978) s názvem Halas (s. 207–233).
_27
Srov. Jiří Kolář, Collages, s předmluvou A. M. Ripellina, Einaudi, Torino 1976. Ripellinova předmluva s prostým názvem O Kolářovi (s. 3–41) a s uvedením jednoho verše tohoto českého básníka („Krev snů je zelená“), bude pak přetištěna ve zmiňované sbírce Saggi in forma di ballate, s názvem Krev snů je zelená (s. 235–258).
_28
Na začátku úvodu k jedné vlastní sbírce veršů se A. M. Ripellino zamýšlí právě nad úvody: „Úvody již nemají za úkol to, co jim přisuzoval Lichtenberg: zaštítit a ochránit před recenzí. Jsou pokornými pokusy vysvětlit sobě to, co člověk napsal a shrnout vlastní práci, nastínit její dokonaný průběh a obecná kritéria“: Angelo M. Ripellino, Introduzione, in týž, Letteratura come itinerario nel meraviglioso, cit., s. 5.
_29
Peter Demetz, Prague in Black and Gold. The History of a City, Penguin, London 1998 [1997], s. XIV.
_30
Angelo M. Ripellino, Storia della poesia ceca contemporanea, cit., s. 94–97.
_31
Sergio Corduas, Il poetismo praghese di Angelo Maria Ripellino, in A. M. Ripellino poeta–slavista. Atti del convegno nazionale di studi, cit., s. 57.
_32
„Existuje ještě dodnes příliš mnoho těch, kteří byť průměrně nebo dokonce i více vzdělaní, nemají jasné ponětí o zeměpisném a etnografickém vymezení území zalidněném Slovany; kteří nevědí, co je to za národy a kolik jich je, kteří si pletou jen z důvodů fonetické podobnosti podobné výrazy jako například: slovinský, slovenský, slovanský, aniž by znali jejich pravý význam; […] kteří hovoří o slovanském jazyce, jako by se jednalo o jazyk samostatný“: Enrico Damiani, Su l’organizzazione e i compiti degli studi slavistici in Italia, in L’Europa Orientale XVIII, 1938, s. 455–456. Od roku 1938 dodnes se situace lehce zlepšila.
_33
Wolfango Giusti, Il „poetismo“ nella letteratura ceca contemporanea, cit., s. 203–204.
_34
Angelo M. Ripellino, Storia della poesia ceca contemporanea, cit., s. 26. Na stejné straně Ripellino cituje v poznámce dlouhý úryvek z Jakobsonova dopisu, kde ten podrobně situaci popisuje.
_35
„Tato kniha překladů, jako jediná kniha básní Karla Čapka, se stala slabikářem mladých básníků“: tamtéž, s. 8; srov. název předmluvy Vítězslava Nezvala, Průvodce mladých básníků, in Karel Čapek, Francouzská poesie (Překlady), Borový, Praha 1936. Je s podivem, že Ripellino, dokonale obeznámený se současnou českou poezií, nezaznamenal útlou publikaci Vzrušené tance s básněmi K. Čapka, vydanou v roce 1946. Ripellino pravděpodobně neměl k dispozici první vydání čapkovské antologie překladů z roku 1920, v níž nebyla Apollinairova Zone, báseň zveřejněná v češtině již v roce 1919; k tomu srov. kromě jiného Alena Wildová Tosi, Karel Čapek traduttore della poesia francese, in Ricerche slavistiche XV, 1967, s. 257.
_36
Angelo M. Ripellino, Storia della poesia ceca contemporanea, cit., s. 6–7.
_37
Tamtéž, s. 27–30, 30–33, 33–35.
_38
Alessandro Fo, Ripellino e il teatro su „L’Espresso“, in Angelo M. Ripellino, Siate buffi. Cronache di teatro, circo e altre arti, vyd. Alessandro Fo, Antonio Pane, Claudio Vela, Bulzoni, Roma 1989, s. 35–36.
_39
Angelo M. Ripellino, Storia della poesia ceca contemporanea, cit., s. 12–15 a 16–20.
_40
Vedle těchto portrétů je třeba připomenout byť krátký portrét Jiřího Ortena, o němž Ripellino píše v kapitole Dějin s názvem Bednář a jeho skupina (srov. Angelo M. Ripellino, Storia della poesia ceca contemporanea, cit., s. 98–100) a poté nadšenou recenzi Ortenovy básnické antologie vydané v roce 1969 Giovannim Giudicim: Angelo M. Ripellino, Diario sentimentale del paese di Canarinia [1969], dnes in Týž, Nel giallo dello schedario. Note e recensioni „in forma di ballate“ (1963–73), vyd. Antonio Pane, Cronopio, Napoli 2000, s. 80–83.
_41
Armando Patti, Il grottesco in Ripellino, in A. M. Ripellino poeta–slavista. Atti del convegno nazionale di studi, cit., s. 120–121.
_42
Alessandro Fo, La poesia di Ripellino, in Angelo M. Ripellino, Poesie. Dalle raccolte e dagli inediti (1952–1978), Einaudi, Torino 1990, s. VII.
_43
Angelo M. Ripellino, Di me, delle mie sinfoniette [1975], in Týž., Poesie. Dalle raccolte e dagli inediti (1952–1978), cit., s. 250.
_44
Angelo M. Ripellino, Storia della poesia ceca contemporanea, cit., s. 59–61.
_45
Tamtéž, s. 67.
_46
Tamtéž, s. 67–70.
_47
Tamtéž, s. 77–78.
_48
Tamtéž, s. 79.
_49
Tamtéž, s. 81–82.
_50
Tamtéž, s. 5. Od r. 1903 do r. 1907 byl Šalda jedním z redaktorů časopisu Volné směry.
_51
Tamtéž, s. 109.
_52
F. X. Šalda, Poznámka k mé studii o literárním baroku, in Šaldův zápisník VIII, 1935–1936, s. 154.
_53
F. X. Šalda: O literárním baroku cizím i domácím, in Šaldův zápisník VIII, 1935–1936, s. 242–245.
_54
F. X. Šalda: Pohled na naši nejnovější produkci lyrickou, in Šaldův zápisník VI, 1933–1934, s. 23.
_55
Angelo M. Ripellino, Introduzione, in František Halas, Imagena, cit., s. 5.
_56
F. X. Šalda: Pohled na naši nejnovější produkci lyrickou, in týž: Kritické glosy k nové poesii české. Melantrich, Praha 1939, s. 362–378.
_57
V Šaldově článku čteme: „Halas je na půl cestě mezi expresionismem a kubismem: z expresionismu má svou výbušnost a útočnost, tvrdou brutální pěst, kterou se probíjí nebo protápává ke skutečnosti a kterou si ji přivlastňuje, z kubismu vůli k abstraktní krystalizaci. Neznám abstraktnějšího básníka českého, než je Halas. […] Tím vznikají v každé básni Halasově jakési temné uzly nebo víry, do nichž se propadá jevová názorovost věcí; báseň je jimi roztrhána, její tkáň je jakoby přerývána a rozrývána těmi hrubými útoky abstraktními. Halas je básník nesouvislosti světa, uzlů, zádrhlin, přeryvů, propastí, hiátů v stavbě světové“: F. X. Šalda, Pohled na naši nejnovější produkci lyrickou, in Šaldův zápisník VI, 1933–1934, s. 20–21. Větu zde uvedenou kurzívou ocitoval Ripellino v Introduzione, in František Halas, Imagena, cit., s. 18.
_58
Angelo M. Ripellino, Introduzione, in František Halas, Imagena, cit., s. 22.
_59
Tamtéž, poznámka č. 4, s. 22.
_60
A. M. Ripellino plně uznává svůj dluh vůči Šaldovi v bibliografii k Introduzione: „Ze sporé bibliografie o Halasovi, kromě prací, které připomínáme v poznámkách k našemu eseji (na prvním místě stránky F. X. Šaldy!) existují dále… atd.“, Tamtéž, s. 37.
_61
F. X. Šalda, Poznámky, in Šaldův zápisník VI, 1933–1934, s. 295.
_62
F. X. Šalda, O literárním baroku cizím i domácím, in Šaldův zápisník VIII, 1935–1936, s. 73.
_63
Angelo M. Ripellino, Storia della poesia ceca contemporanea, cit., s. 74.
_64
Ettore Lo Gatto, Momenti di letteratura ceca, oggi in L’Europa Orientale XIX, 1939, s. 439–440.
_65
Tamtéž, s. 441.
_66
Tamtéž, s. 445.
_67
Luciana Stegagno Picchio, „Lo splendido violino verde“ di Angelo Maria Ripellino, in A. M. Ripellino poeta-slavista. Atti del convegno nazionale di studi, cit., s. 155.
_68
Angelo M. Ripellino, Praga magica, Einaudi, Torino 1973, s. 242.
_69
Angelo M. Ripellino, Su Kolář, in Jiří Kolář, Collages, cit., s. 14.
_70
Angelo M. Ripellino, Prefazione, in Vladimír Holan, Una notte con Amleto e altre poesie, cit., s. V.
_71
Michele Colucci, A. M. Ripellino critico di poesia russa e ceca, in A. M. Ripellino poeta-slavista. Atti del convegno nazionale di studi, cit., s. 51.
_72
Franco Pappalardo La Rosa, Angelo M. Ripellino: dall’„isola“ alla Mitteleuropa, in A. M. Ripellino poeta-slavista. Atti del convegno nazionale di studi, cit., s. 112.
