15

_1 V nedávné době byly vydány deníky dvou významných českých žen Marie Červinkové‑Riegrové a Albíny Dratvové, jejichž jména byla doposud známa jen nevelkému okruhu historiků. Ve stejné době se také objevil deník jedné z nejvýraznějších postav americké kritiky – Susan Sontagové. Tři deníky, tři ženy, které od sebe dělí doba vzniku a stratifikuje je jejich povolání a místo ve společnosti. Naopak je spojuje intenzivní práce a neustálá reflexe svých intelektuálních povinností, úkolů a pozice v daném diskursu.

Samota podněcuje reflexi, proto pravil bůh k Adamovi, že není dobře člověku býti samotnému. Jak ale utéci té samotě? Lidé jako my budou vždy osamocení, protože bohové jim napsali do kolébky osudné slovo: originál.
Pammrová 1893

_1 Tyto dny dostal se do mé ruky – jako větrem přivátý – vytrhnutý, zmačkaný list Katechismu římsko‑katolického.

Dříve již tázala jsem se, proč řeckému slovu „Katho“ bylo předstrčeno „římsko“? Stránka, na níž můj zrak bezděčně utkvěl, připomněla dobu dětství, kdy nuceně odříkávala jsem „Sedmero hlavních hříchů“. Sleduji další řádku a myslím si: proč právě sedmero?

Laura Mulveyová (1941) vystudovala v Oxfordu historii, ale proslavila se předevš9m jako filmová teoretička, propojující ve svých textech feministickou a psychoanalytickou teorii. Spolupracovala na organizaci filmových festivalů, působila v Britském filmovém institutu a v současné době je profesorkou filmových studií na Birkbeck College Londýnské univerzity. Její nejznámější genderové eseje vyšly ve dvou souborech: Visual and Other Pleasures (Vizuální a jiné slasti, 1989) a Fetishism and Curiosity (Fetišismus a zvědavost, 1996).

„Jakápak krize dějin,“ chtělo by se říci nad objemným svazkem Dějin nové moderny, který na více než šesti stech stránkách textů, tabulek, soupisů, jakož i v bohaté kolekci výtvarných děl, představuje jedinou (byť velmi významnou) výseč české literatury 20. století, a sice období let 1905–1923. Vnější atributy, jakkoli slibně a sympaticky vyhlížející, mohou být ale klamné, na misku vah padá vždy obsah. Ale i z tohoto hlediska důvod k optimismu trvá.

Obsáhlý Výbor z úvah o české literatuře Roberta B. Pynsenta vyšel v roce autorových pětašedesátin s příznačným (lákajícím i výstižným) titulem Ďáblové, ženy a národ. Zahrnuje texty, které původně vycházely v dvacetiletí ohraničeném roky 1984 a 2003. Čtenář má možnost sledovat v chronologicko‑tematickém uspořádání – od středověku do současnosti – autorova témata, jeho způsob hledání souvislostí a kladení otázek, jeho přístup k české a slovenské literatuře a společnosti v širších, evropských souvislostech.

Česká historiografie se v posledních dvou desetiletích bezesporu proměnila. Je samozřejmě možné polemizovat o tom, do jaké míry se stala tematicky i myšlenkově evropskou, či naopak zůstala svázána v českých národních poutech, tedy do jaké míry je schopna pouze deskriptivně řešit domácí témata. Úplně bez znalostí trendů a tendencí moderní světové historiografie čeští odborníci ovšem nejsou. Prakticky o žádné věkové skupině tuzemských historiků nelze říci, že by nebyla s to reflektovat zahraniční myšlenkové posuny v rámci oboru.

Od 26. 1. do 28. 1. 2011 hostila nová budova rektorátu a Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích první významnější bohemistickou akci. Jednalo se o konferenci nazvanou Modely reprezentací v literatuře, na niž přijala pozvání řada odborníků z tuzemska i ze zahraničí. Celou událost provázela přátelská atmosféra a také chuť diskutovat a naslouchat odlišným názorům. Do konce roku 2011 by měla vyjít kolektivní monografie, zahrnující vybrané příspěvky.

13. dubna 2011 zemřel v Brně Zdeněk Vašíček. Je složité charakterizovat jeho činnost jednou dvěma profesemi. V těch několika málo nekrolozích, které se v tisku nebo na webu po jeho smrti objevily, je Vašíček označován jako intelektuál, filosof, esejista nebo vysokoškolský pedagog. „Intelektuála“ a „esejistu“ bychom možná mohli oželet a nahradit je přiléhavějšími zaměřeními, ale ani pak bychom neobsáhli šíři Vašíčkovy vzdělanosti (a její okamžité ironické reflexe) a nejrozmanitější obory, v nichž svou prací a kritikou působil.

Publikujeme zde texty, které redakci zaslali vedoucí redaktor autorského týmu Dějin nové moderny Vladimír Papoušek a starší z dvojice editorů Jiří Brabec; tyto texty vznikly jako reakce na obsáhlou recenzi knihy publikovanou v časopise Dějiny – teorie – kritika (2010, č. 2).

Za redakci Slova a smyslu
jaw