Zápisky nečitelné (úryvek)

_1 Tyto dny dostal se do mé ruky – jako větrem přivátý – vytrhnutý, zmačkaný list Katechismu římsko‑katolického.

Dříve již tázala jsem se, proč řeckému slovu „Katho“ bylo předstrčeno „římsko“? Stránka, na níž můj zrak bezděčně utkvěl, připomněla dobu dětství, kdy nuceně odříkávala jsem „Sedmero hlavních hříchů“. Sleduji další řádku a myslím si: proč právě sedmero?

Ne snad proto, že duha má 7 barev, slunce 7 dcer a týden 7 dní. Ve smyslu „hlavních“ je výčet hříchů přehnán, ve smyslu povšechných roztříděných jeví se nepatrným. Hříchy podřadné, podružné, sečtené jen zběžně, daly by asi číslo ohromné. Jako z buňky jediné rozrůstají nepostižitelné útvary, tak z jednoho přestupku líhnou se v sadách skupiny, bující nad stanovený tu počet.

Pojem prvohříchu byl zastřen z důvodu tajného; a pojmy neřestí následnických různí se podle taktiky opatrnických sestrojovatelů registru špatností člověckých. Což nesmí vyjíti najevo, kdo měl zásluhu o vznik oněch zastaralých kazů, dětem připomínaných? I ta nejdokonalejší nauka zdá se zbytečnou, i nejmoudřejší příkaz pošetilým vůči hříchům zaznamenaným v učebnicích mravnosti!

Já neuznávám různotvárnosti ani různorodosti hříchu. Obírám se tu jen otázkou, kterak se vloudilo tolik protizákonných zálib mezi pozemšťany, k nimž přináležím, když mimo svět člověcký prý hříchu není. Nápadné tu je věkovité trvání všech trestuhodných úmyslů. Proč nevyléčili se dávní naši předkové z těchto opovržení hodných svých sklonů? Vždyť bylo jim známo, jaké hrůzné následky přivodí nedbalost mravnostních příkazů, daných samotným Stvořitelem. Zatvrzelá zvrácenost plemene jeví se takto nevyléčitelnou. Tvrzení to je zdůvodněno faktem, o němž bylo již nadbytečně hovořeno, ale veskrze v podobenstvích. Hlavní hřích nemůže být leč jeden. Ten tkví ve způsobu rozplozovacím; neodvratně z něho vzniká nejen t. zv. Zatracení, ale něco jiného ještě. Svatí Otcové – vnukové to otců nesvatých – na to nevzpomněli ve svých objemných traktátech. Tyto slovní přípravky, smyšlené léčivé prostředky, selhávají, dokud hřích má vhodnou půdu v nejskrytějších místech lidstva. Nesnáze přístupu k hnízdišti a obtíže při dohledu odstrašily patrně hlasatele věrouk i mravouk: neodhodlávají se k radikálnímu zásahu. Mimoto na dně trapně získaného vědomí upravovatelů z nedaleké minulosti krčí se bázeň před nezvyklým světlem ženské integrity.

Nemocní vládci a nevidoucí vůdci hledali formuli, označili jednotlivé případy hromadné, chronické záliby v myšlenkách, tužbách i činech, jimiž ohrožen jest stanovený řád. Sestaven pak systém výchovný:

„Člověče! 1. musíš! – 2. nesmíš!“

Když potom licoměrný pořádek podporoval přímo i nepřímo rozbujení hříchů, jali se na zvlášť křiklavé případy pohoršení útočiti mravokárci vzdutou dialektikou. Předpoklad humorný: Je možné vymýtiti z lidstva to, co na každé jednotlivé osobě ulpívá v okamžiku vtělení?

Mnohá plemena – snad bez výjimky – zaniknou právě tím, čím vznikají. Jejich počátek byl hříchem, byl úskočným již vymknutím se kontrole záhadné mimotělesné hlídky. Omyl plemenný namane se všude, kde vtělovací děj nebyl řízen živelným regulátorem fluidálního poryvu. Touto cestou úvah dospějeme k závěru méně lidskému: víra v bohočlověčství se zhroutí. Před mým zrakem objevuje se nákres tlumených nepravostí, bezbožností, jejichž důsažnost pokusím se ustáliti v následujících řádkách pro zítřek.

Lidstvo ve své baživosti po otravné rozkoši nebylo nikdy pamětlivo výše zmíněné regulace na úrovni smyslů. Zřídilo si samo jakési vedení genetického proudu, aby lišilo se plozením od ostatního tvorstva. Záznamy nám potvrzují, že celý ten sestroj povždy byl nespolehlivý. Pevná půda, do níž původně byl rodokmen zasazen, by vydal plody bezvadné, stala se nepevnou. Nad nepřehlednými zástupy pravnuček dme se v hrozivé smršti anathema. Kletba výhuby mohutně zní. Posun lásky, plný víry a naděje, již nezažehná zuřivých proudů. Proslulá Lžiprabába nezrodila jenom vraha, lháře a ničitele. Zlovolným početím zmnožila zlosyny a zlodcery, mnohovrahy a sebevrahy. Ani jediná z četných posvátných knih nevymýtila svým obsahem posedlost pohlavní.

* * *

Mojžíš komponoval lapidární příkazy a zákazy pomocí zvláštních sil, aby předešel dalšímu znetvořování, znečišťování duše svých svěřenců israelských, dávno již zrůdných. Stylisoval výstižně, šetřil písmeny, ale přízvuk hromový dal těm značkám, jejichž význam ani v přítomné době nepozbyl teoretické platnosti. Žulové zákonodárné desky, určené k povalení bohyně Aštarothy, k zaplašení zlatého Býka, přetrvaly sice záplavu písečnou, válečnou a jinou, avšak modly obě stkví se ve zlatě a purpuru, třpytí se potutelně na obětištích národů i méně israelsko‑asijských, neméně nakažených pohlavním rouhačstvím, nenasytností a ničivostí.

Ne více než deset povelů otcovských s hory Sinai!

A přec miliardy příslušníků, věřících v Boha jediného, od onoho času hřešily a hřeší!

Mojžíši se dvěma světly v egyptském svém mozku, rci nám, západníkům, proč jsi vryl pod číslem 6 primitivního zákoníku zápověď: Nesesmilníš? Hlavu měl jsi mohutnou, obsažnou, s mozkem důkladně pro těžký úkol trenovaným, ale… chybělo ti světlo třetí. Jestliže stádo, které jsi vedl do země „zaslíbené“, mělo tak pevnou zálibu v modlářství a k četným nekalým lnulo praktikám – ani dnes není tomu jinak – jestliže rozháranost v rodinách, zhýralost v celém ještě potomstvu trvala, nelze nám, kriticky na vše hledícím, důvěřovati v účinnost vznešené přísnosti tvé. Poučky, pokyny, jichž rozhovorem s Jahvé jsi získal, nepřivodí uctnostnění tebou vedených zrůd stejně, jako že slunné dny nedodají libé vně a barvy padavkám.

Záhadným zůstal mi vnitřní smysl přikázání šestého. Tuším jen, že by tu měla být v imperativu odlišná záporka: Smilstvo, smilniti, značí patrně zhoubnou přebujelost, nebo zlovolnou pářivost, jejíž důsledek bývá mentální mor. Bylo zajistě velmi obtížno u kočovných, utloukaných Hebrejců upevňovati zásady, pěstěné v chrámech.

Kdyby jsi ty, zamlklý knězi Osiria věčného, byl škrtnul všech deset kamenných bodů kázně a zvolal při sestupu s hory hlasem hromu a vichru:

Ne‑roz‑mno‑žuj se!

byl by jsi uznán zachráncem tvorstva před Netvorem zplozeným v tanci a vzpouře, v rozvratu smyslů, v ničivém výsměchu tvých magických sil.

Žízniví, hladoví, nečistí Starožidé toužili nepochybně po hodokvasu nevázaném, po oslňující nádheře a po veškeré přebujnělosti, jakou druhdy vídali poblíž báječných sídlišť Faraonů. Výprava přes Rudé moře měla také svá bezbožná přání, podobná pohnutkám výprav doby moderní. Nemáme v novodobém slovníku výrazu, jímž by správně byl vystihnut smysl původní, egyptsko‑židovský, ztajený v zápovědi šestého bodu zákoníku Mojžíšova. Honosné slovo Luxure připomíná lux i luxus, což nemohu já luštiti bez ironie, myslím‑li na lesk a přepych. Komicky zajisté zněl by varovný příkaz: Nepřebujněte! adresovaný lidu zotročenému, znaveně bloudícímu pouští, aby přijal duševní apreturu; případně, aby zřeknul se vlastností mnohými generacemi udržovaných. Oslňující plamen vydal rozkaz srozumitelný.

Mojžíši! Nejednu mizernou kvalitu svých lidí chráněných jsi objevil jako houževnatý opravovatel, ale… nezdolal jsi příčinu kazu plemenného. Pátral jsi mnoho roků v náklonnostech různých příslušníků zušlechťující výpravy. Zbystřenými smysly, s vypěstěnou silou vůle jsi vnímal Zjevení, sálající z posvátného Keře. Se všemi kruhy, trojhrany a číslicemi byl jsi nevidomým, bezbranným oproti potenci plemenidla rouhačského. Okem nitra, čichem zasvěcence postřehnul jsi pouze sedmero nečistot, v nichž vězí člověčenstvo. Zalkne se v nich anebo se vzpamatuje v největším zmatku, v posedlosti dědičné, až si samo uvědomí ne‑čis‑to‑tu osmou, devátou a… tu nejvíce ukrývanou obřadnostmi? Tvoje přikázání v úpravě po tisíciletí nám předaná způsobila mnohé nebezpečenství ženské polovině lidstva. Z pokynů hutně tebou stavěných vyvěrá celomužská ražba diktátora, který věří v bezpodmínečné všeobecné uznání a v praksi též uposlechnutí povelu. Z velikosti nadlidského slova i díla tvého očekávaná spása nepřišla. A unaven jsi odcházel… Vím, starý magu, nebyl jsi přítelem ženina světla. Jsou zjevné i skryté důvody povrhnouti ženami, jak dávnými tak dnešními. Snad vyžadoval toho tenkráte vyšší zájem hierofantů, aby zkáza ženství byla soustavně v ženách urychlena uzákoněným přestupkem.

Do tvých pevně uzavřených úst vložil básník tuto prosbu: „O, Seigneur, laissez moi endormir du sommeil de la terre!“

* * *

Do této doby jsou ženy poutány institucí předfaraonskou. Velká většina těchto otrokyň sexuálního, téměř nepokořitelného Rozvratníka i Převratníka přisvědčuje k službě znehodnocující poslání naše; nepatrná jen menšina ji zamítá. A k té nepatrné skupině já se přihlašují. Tak dlouho mívám smírnou náladu, dokud si neuvědomím sounáležitost se specií, z níž si přeji být vyloučena na trvalo. Co mne od známé odrůdy žen oddaných, půvabných, pilných, trpělivých, věřících atd. daleko odhání, není obvyklá nevraživost nebo pohrdání, nýbrž obava, že by mně vnucovaly své záliby, mysl mou zaplavily náměty nepříslušnými k dílu mému. Nedovedu hřešiti hromadně, běžně podle rozvrhu: nepřeji si být k tomu úlisně přemlouvána. Mám‑li též nějaké „hříchy“, jsou teprve nové, snad ještě ve formě plynulé. Hříchy oněch jsou zastaralé, hlinité. Zdá se mi, že nevtělila jsem se jako ony milé ženy a že také nezemru jako ony, ač tělo mám jim podobné. Jejich celoživotní historii lze shrnouti v několik vět: Zrodily se nevítány, rostly v prostředí nepřiměřeném zítřejším snahám a potřebám, bez volného výhledu přes ohrady obyčejů; byly klamány a též obratně klamaly sebe, denně naříkaly, buď se nudily, nebo pracovaly nad síly, ale nepokusily se o to, vzpřímiti se.

Těchto zálib nemám. Mé výlučnosti hrozí pohroma. Míním zůstati nenapodobující, též nenapodobitelnou provždy. Nezáleží mi na tom, jestli jednoho mlhavého dne ženy intelektuálky mne zkarikují, ale obávám se, že se vyskytnou osoby gen. fem., aby svým chováním zpitvořily mou ideu.

Vysmeknuta‑li jest žena z řádu, stanoveného pro pozemské živočišstvo, není pro ni jiné cesty, nežli ta, kterou muž nikdy nešel – nechtěl? nemohl? – a nikdy nepůjde! Ano, ta cesta vede v oblast pojmů, kam on nedohlédnul, byť by zasvěcencem byl.

Zde nezbývá než přijmouti výstrahu neoslepující. Především záleží na okolnostech, které dovolí vzpřímiti se ženské individualitě, potom regulovati živelný její postup přes nepřehledné řady mrtvolných sestav, kterým dostalo se názvu mnohoslibného, jenže… Nechci pod mikroskopem viděti výsledky věkovité úpravy ženských smyslů. Chráním si pod mikroskopem viděti výsledky věkovité úpravy ženských smyslů. Chráním si „bohem daný“ zárodek myšlenek neženských, někdy snad nelidských před dotekem oněch soulidí, kteří s určitého hlediska jeví se býti velkohmyzem. Kdo jsou ti kořistníci, žijící výhradně pro kořist a to nejen pro úlovek hrubohmotný? – : Učeností přecpaní, ale neuspokojení vykladači moudrosti komplikované až k zadušení; uhlazení pěstitelé prázdnoty duševní. Vše v souhrnu: života neschopné zplodiny vrávoravých a pro pošetilost mužů dresírovaných matek.

Nesetkávám se tu s onou příměrností, jež oporou bývala Taoistů. Zhroutila bych se, kdybych se necítila přimknuta k tomu, co pojí klas se stéblem, křídlo s ptákem i s komárem a co slučuje oběžnice se sluncem. V raném mládí již uvědomila jsem si, že tělo není já, že na mne bylo přivěšeno, jako závaží na hodiny, aby na určitou dobu kyvadlo se pohybovalo. Jeliž tím závažím osud nebo vůle, nevím. Jisto je, že tělesnost obtěžuje. Proč tedy nebrání se duše proti podobnému břemenu? Jakým to povelem byla má podstata vsunuta do těchto zemitých agregátů? S nimi nedojde mé vědomí tam, kam toužím. Jaká to neprozřetelnost oněch činitelů, kteří nutí sestupovati do vezdejšího Něčeho, kde jen závaží nutí k nedobrovolnému pohybu! A ti vedle a mimojdoucí, vlekoucí závaží ještě těžší, přemlouvají mne, bych nehleděla vpřed ni vzad, bych pohodlně se usadila v zášeří zúženého podsvětí a libovala si ve výpachu těl, vrozenou hříšností každodenně mámených. Sami ženina světla nesnesou, bojí se pouhé zvěsti o něm. Ostýchají se přiznati bázeň před odhalující a odplavující lázní, raději ukrývají všechno domácí, rodinné i společenské smetí do koutů zvláště upravených z důvodů prý neosobních.

Ženy, jaké to ženy potkávám? Podobně jako na okna bytu věšejí látky, by za jasného dne udrženo bylo přítmí v uzavřené místnosti, zastírají přístup světla z oblasti prvoženského vědomí. Vzpírají se mysliti ze sebe, zírati nad sebe. Kdykoli hledí ony na předmět nebo názor sporný, hledám já východisko, jak vniknouti k začátku sporu o hodnotu a rozdíl ženské snahy při změně smyslu i úmyslu. Baží‑li ony po omamném vzrušování, chápu já se prostředku, jímž byla obrněna prvotní složka bytosti. Od přezdvořilých, předobrotivých, přemravnělých poučovatelů chci býti co nejvíce vzdálena. Sledujme dnes tajný smysl sentence, velice dávno již vržené zapomenutým pozemšťanem do zahoustlé mudrácké mlhy. Je to výrok nelibě všem tu páchnoucí, přese vše samozřejmý:

„Člověčenstvo, toť vtělený Hřích.“

Vyslechněte žalobu tuto vy, ženy neuhlazené, komentujte její smysl vy, muži, kteří neskrýváte svých vad pod záplatami uctnostňujících pořekadel!

Nelekám se burácení hromu, klikatých čar očistného ohně na zčernalém shluku hněvných částic oblasti člověkem zamořené, nebojím se vichřice, která bourá střechy tančíren i modliteben; nepoleká mne ani zdivočelý kanec, spěchající od „Čertova mostu“ k řece, neprchám před zmijí v pohovu stočenou na skalním úlomku vedle keře, na němž kyne vonná skalní pochoutka. Bojím se jen nadmutého představitele ničitelského „pokroku“…

Impulsivně přemýšleti chci, tak jako volnému ptáku se chce v letu zpívat, veverce skákat, stromu šelestiti, když vánkem byl vybídnut. To, co tkví v ptačím zpěvu a v nepravidelném šumu jehličnatých větví, toho částečnou ozvěnu zaslechnete v těchto úvahách. Vyhnu se příbuznosti s obdivovatelstvem člověckého „Veledíla“, získám odstupu slovesnou nesrozumitelností. Nevítanými obraty vzbudím své odpůrce a tím způsobem dozvím se, jaké asi slovo v době přítomné, v této z prázdna do prázdna vřeštící luxiosní vagabondáži, bude nejméně vítaným – totiž aktuálním a… nejvíce opakovaným, zneužívaným. Mudroslovnými autokraty nedám si násilně vemluviti něco, s čím nesouhlasím. Náleží‑li k pozemskému kulturnímu živoření vzájemný klam, hledati chci platidlo nemámivé. Jsem‑li občas donucena se přizpůsobiti, činím tak zřejmě nezpůsobně. Ze sebe sama čerpám, nepřijímám do sebe, co z cizích mozků bylo vysoukáno.

* * *

Jeden z kultivovaných zvídavců mne oslovil: „Proč tolik přemýšlíte? Je vám to zábavou nebo vnuceným břemenem? Jako zábava není myšlení lákavé a jako zaměstnání nevýnosné. Předčasně tím zestárnete.“

Moje odpověď byla přibližně tohoto obsahu: Nezábavě a nepráci se věnovat zdá se být mým výhradním posláním.

Tazatel se nepřívětivě usmál a mluvil: „Myšlenek hotových máme již hojnost na výběr. Literatura – zásobárna rozsáhlá mně každé chvíle poslouží, zachce‑li se mi diskutovat o vyvětraných problémech. Uznávám jen rychlý originální nápad, ale musí být praktikable. Ženské myšlenky mají značku rozmaru. Ostatně, bude‑li kdy mozková činnosti žen uznána upotřebitelnou ke zmnožení blahobytu, nepostavím se proti. Ženu filosofující bych si nikdy nepřál za manželku.“

Vsunu ještě několik poznámek, týkajících se „práva žen“.

Nechtěla jsem sebevědomě hovořícího protivníka umlčeti svým přenáhleným nápadem. Mlčeti sama v té rozepři jsem nesměla. Mínění své jsem projevila takto:

„Nezískáte mne proslovem k chvalozpěvu očekávaného „blahobytu a souladu rodinného“ – v hněvu a potu utloukaného. Ušetřete mne práva vyrobeného akademickou katachresí! Rovněž ne opakovanými sliby mátožné svobody, neschvalujete‑li uplatnititi pouhé náběhy osvobozovací. Proč by nesměla žena přemýšleti o tom, jak a proč stala se otrokyní tyranisující pohlavnosti, uvědomí‑li si, že byla ochuzena o schopnost zlepšiti sebe i potomstvo? Vaše náměty mohou snad omamovati jen vadnoucí, za otravnými požitky se pachtící ženy. Děkuji osudu, že mne obmyslil touto – podle vašeho mínění – „zrůdností“.

Zříkám se zmíněné praktiky. Nepřemluvíte mne hřešiti hromadně a velebiti vábidlo běžné.“

* * *

Proč latináři nazvali ochočené ženy mulieres? Též slovo faeminae jest podezřelé; zdá se mi blízce příbuzným s francouzským Famine.

O ženě muži přemýšlejí, mluví, básní. Žena se velebí a hanobí, bývá uctívána a proklínána. Ale žádný jí nezná; kdyby ji znali, nevyhovovala by jim. Substance světová, látka to nezemská i neženská, do níž nikdy nebude dovoleno vnořiti všetečné prsty a obrýlené oči, bývala snad v dávno minulém světovém období přidělena v určité, nepatrné jen dávce matkám vyvoleným, k obraně proti prvohříchu.

Podstata faktu není taková, jak byla vštěpována celému historickému lidstvu. Kým vštěpována? Metafysickou entitou? V daném případě jí tedy velmi záleželo na zvratu specie!

Nesnadno se orientujeme v rozháraném stavu těla, hříšně zatíženého již před zrozením, nezná‑li nikdo osy, kol níž krouží bytostné jádro ženství pozemského. Čeho se tu někdy dožíváme, jest opakem domyslů, vypěstěných vzdělávacími přípravky. To, co máme míti u sebe, nalezneme jinde, kam byly jsme vlákány nebo vhozeny, aniž víme proč.

O vícero tisíciletí jdu zpět v myšlenkách, abych později mohla o jedno tisíciletí vpřed vrhnouti svůj sen nedotčený kazem příkazů. Která z „nových“, t. zv. oproštěných žen tuší nedozírné nebezpečí pro vlastní život v té zastaralé zmatenosti všelikých „lásek“, ze styků s neznámými silami, s fluidem, které se vtírá nešetrně do smyslů neodolných jako výchvěv tavírny kovů?! Jaká pohnutka uvedla ženy dávnověké do zmatenice, z které se ani ženy novověké nedostaly? Ženozpytci se pasou na slově: „Padlá žena“. S nejedné strany slyším šklebnou, chraplavou odpověď. Řeknu přímo: Není hříchu, není trestu, jemuž by nepředcházela vážná porucha funkce ústrojí. Kdo zavinil poruchu v živelném postupu naší bytosti?

Co je žena dnes následkem pohromy, legendární sice, ale houževnatě se opakující vždy a všude? Nechápu, že intelekt žen dosud nevystihl, jak nesprávně byl a jest pojímán přestupek plemenný. Na jakém stupni zuboženosti muselo již býti „věčné ženství“ před vznikem báje o vyhnání z Ráje! Jinak by se nebyli zrodili mezi ostatním živočišstvem proklatci, zkaženci posedlí pýchou titanskou, jejíž chmurné stíny pociťujeme my nyní jinak, než prapředkové člověka, pohrouženého do vědy a industrie.

* * *

Naskytly se mi mnohé obtíže při hledání ženství nedotčeného zahanbující pověstí o svodu a pádu. Ženu samostatně přemýšlivou uvádí v rozpaky otázka, proč název „člověk“ nemá feminina? (V češtině nemá „člověk“ ani plurálu.) Pro ženu typickou, pro muže určenou, je neutrum karakteristické = das Weib!…

Jaký životně světový úkol byl vlastně celému ženskému pohlaví předurčen dříve, než bylo násilně mužským vybičovaným důmyslem upraveno? Jaký kulturní úkol dnes – roditi? Výsledek: útrapy, vzpoury atd. Pracovat? Pro koho, když práce je kletbou, neboli důsledek hříchu a také množitelka téhož! – Pracovitost nelze zařaditi mezi sedmero ctností. – Přemýšleti? Výsledek: Nula! Negace sebesama.

Nechť z toho volíte vy, „nové ženy“, kteroukoli činnost, v kterémkoli středisku zápasu o sousto, o místo, moc a právo, uspokojení nedocílíte. Práce vysiluje, mateřství ohlupuje, dobrodružství rozrušuje, zahálka zmalátní, přemýšlení omrzí, zábava odstřeďuje. A… romantická milkovačka zvrhá se ve spojnou rvačku.

V minulém století básník snivě deklamoval;

„Zu lieben ward das Weib úboren…“

Co si má člověcké toto neutrum počíti, kdy shon dusí vyšší vzněty, utlouká jemnocit, kdy nahromaděná tu šerednost nedá vzniknouti líbeznosti?

„Und in der Liebe nur lebt es sein wahres Leben…“

Což je možno věnovati se pravému životu, když o něm ony nemají ponětí ve stavu dědičné nepravosti?

„Erst wenn es liebend ganz sich hingegeben,
Wird es in Liebesgluten neu úboren…“

Nevěřím, že ve známé odrůdě, zvané „žena“, by vězel Fenix. Ostatně: byť by v ní vězel; znovuzrození v žáru oné „lásky“ přivodilo by jen mizerný výsledek. Lidstvo by nebylo očištěno z pozůstatků zlovolného milování. Čemu se má žena úplně oddati, o tom „krásná literatura“ opatrně mlčí, aby žena nikdy si při oddávání sebe neuvědomila pařátů pohlavnosti ničivé! Splašencům nezáleží na souladném bytí; jejich smyslům lahodí jen zvuky čertovské: rachot ohavných sestrojů, řinčení nástrojů, skřek závodiště a pod. Nestačí nadále baviti dívky pověstmi Orientu ani romantikou středověku; ony se krmí o překot západnickým radikalismem, opuchlým merkantilismem, rozkošnickým utilitarismem. Ublikané světélko v šeré dálce minulosti není už zárukou pravého směru pěstěné citnosti, sloučené se strohým intelektualismem. Je to buď světélkující muška anebo bludička.

Není nad „důmyslný“ režim despotů, patriarchů a všelikých otců – vůdců – alchymistů! Měla bych se opětně vraceti k příběhu z dob neurčitelných, mají‑li být tyto výtky ověřeny. Znavilo mne sledovati rozmanité výzdoby, úpravy slova „Láska“. Neobjevila jsem ani stín toho, co bylo by shodno s mým osobním pojetím božského stavu člověka. Snad veškeré stavy zašlých pokolení trvají v lidech dosud, vyjma tohoto jediného, který se stal pouhým odtažitým pojmem: Konečně jeví se pouhou smyšlenkou. Doslechla jsem se kdysi o sedmero svátostech. Věřím, že kdosi taktéž rozjímal o sedmero láskách. Opominul však zanechati potomstvu registr všelijakých těch „lásek“, které se zlíhly z oněch sedmero speciálních…

Abstraktní pojmy, byť méně složité, nemohou býti vtěsnány do tvořítek, užívaných v učírnách, kde vědci nevědoucí a vůdci nevedoucí snaží se výrazy srostitými působiti na ženskou mysl. Ale vliv ten nezdokonaluje smysly: Vrtochy t. zv. hierarchů‑theokratů, promítané v oblast nadsmyslovou, jen zmnožily pošetilosti, pletichy, zmatky, jaké doprovázejí existenci každého téměř zrozence. Slušnosti příkaz má chrániti mladou ženu co nejdéle před kalnou vlnou sexuálního živlu. Já varovala bych rovněž před vlnou čistou, kdybych ji mohla zjistiti; pátrala bych, jestli jest pro někoho reservována. Věřím, že býval pohlavní proud méně zlověstný, nedotčen člověckou úskočností. Vím, že již dávno křišťálnou průzračnost pozbyl. Čím byl zakalen? Vždyť: co včera bylo zváno „neslušným“, může – i bývá – zítra prohlášeno nejen „záslužným“, ale dokonce i „posvátným“! Zvláštními záclonami hnízdo „hříchů“ bylo maskováno. Dávno tomu, kdy kopýtko rohatého pleticháře je ukryto ve „svátosti sedmé“. Žena oddaná více méně přivyká automatisaci, čímž ztrácí na hodnotě původní. Věkovitá uzákoněná execírka erotická, toť trvale schválená průprava ke zvrácenostem všelikým, o nichž hlubší myslitelé nemluví jinak než satirou. Je možno, že jeden z dávných stanovitelů „rodinného pořádku“ měl dobrý úmysl; navrhnul tedy, aby styk pohlavní byl pod dohledem neviditlených strážců, pod ochranou určitého božstva. Jenže potom vznikaly nečekané komplikace v potomstvu, což vedlo po moudrých poradách upravovatelů kritických poměrů k rozhodnutí, aby novorozeňata byla přispěním magických formulí zbavována následků zlotvorné pářivosti rodičů. Ale nám se vtírá otázka jiná: Proč nepoužili téhož času působivější kouzelnické formule, která by zabránila vzniku právě té neblahé rodičovské záliby?

Vesměs hájena byla nutnost přináležitosti ženy k mužovi. Jako by surový povel vojevůdce k bitvě byl příměrný pokynu Tvůrce! Takto staly se ženy, které pářivé posedlosti nepodlehly, tvory neužitečnými. Ženskost z prsti jí určené při stvoření jedenkrát vyrvána, přesazena, klátí se, podobna stromu, jemuž byl useknut hlavní kořen. Proto bývá obé – ženství a strom přivázán ke kůlu. Tím však smršť pářivosti žen neušetří: do zmíněného kalného víru bývají ony buď úlisně vlákány, buď okolnostmi násilně vehnány. Vchod do pasti bývá snadný, ne tak východ.

Nedosti na tom, že porod znečišťuje matku, bývá ona již početím znečištěna mimotělesně jakousi stvůrou vtíravou, patrně nevyhubitelnou a přese vše vždy jen člověckou.

Novorozeně dovlekou zástupci do chrámu, kde se koná obřad přijetí nového člena v rodině. Při tom klade se vrnícímu ubožáčkovi nepřívětivá otázka: „Odříkáš se Satanáše?“ Podle toho zrozenec z matky člověcké má býti donucen zříci se něčeho, někoho, s nímž byl ve styku již ve stavu zárodečném. Což, ozve‑li se a bude dítě „pokoušeti“?

Není tu naprosté jistoty, že by pouhá formalita chránila před stykem s protivníkem Boha. Nebýti v lidech záliby trvalé právě pro týž styk a stav, zhynul by Satan úbytěmi a démonickou nudou.

* * *

Kdo z jedinců odpojených a ze všech svazů vyřazených bedlivě zpovzdáli sleduje obřadnictví a porovná je s událostmi domácími a s veřejnými, nemůže říci: Probatum est! V té chmurné hodině nezbývá roditelkám svědomitým na cestě dlážděné střepinami skla než lítostně zašeptati: Pochybeno jest!…

Těžko, bolestno je jim odpovídati na výtky stínů z průsvětí, obtížno chápati nebo uznale opakovati slova prosáklá nezranitelností. S nedelikátní zvídavostí rozbíhají se odvozeniny ženozpytců se strany jedné a mystagogů se strany opačné do všech koutů citových rozvalin, kde pravděpodobně neobjeví se nic jiného než hnízda netopýrů a hadů.

Jsme prý „na scestí“, vzpíráme‑li se stanovenému řádu. Ano, na scestí byly jsme uvedeny a právě proto se vzpíráme setrvati jako tvorové politováníhodní na místě nebo v okruhu, kam nepřináležíme.

* * *

Předpokládám, že postřehy, domněnky, názory, návrhy prvokulturních zpytatelů nebyly vyryty v kámen výhradně pro zábavu dočasnou; a že v potomních dobách nebyly řemeslně opisovány, jen aby hromaděny byly pergamenové závitky.

Podobenství zahalující genetický proces – neblahé památky – jsou na mnoha místech tak hlubokomyslná, že ještě v ruchu strojů lákají mysl jedinců poeticky zladěných.

Netřeba opírati se o vědecké doklady, aby obhájeno bylo mínění, že lidstvo již před „vyhnáním z Ráje“, před dobou ledovou, před těmi registrovanými pohromami, neuvědoměle pociťovalo naléhavou potřebu změny vlastního útvaru. V nezjištěném období hádali se patrně ti „nejpokročilejší“ příslušníci nezdárného plemene o to, jestli je nutno přetvořit duši dříve než tělo, anebo hmotnou část dřív než duši neboli část plynulého zárodku.

* * *

Nevěřím v podstatné zlepšení zárodků v měnlivé povětrnosti, v šíleném boření, vraždění. Dokud černá mlha zkřivených smyslů matek nebude důkladně rozptýlena, jsou veškeré spasitelské pokusy, návrhy, úmysly marné proto, že Muž nevnikne v oblast „věčného ženství“. Při své truchlosměšné „bohorovnosti“ všestranně se poďábelštil a méněcennost ženy zařadil do svého zákoníku: vedl ji mnohými věky po stupních krví kropených, pokoru kázal, odříkání se volnosti v trpnosti naprosté ji učil, kdežto sám pýchu, žádostivost všeho, kam jeho zrak zasáhnul, praktikoval.

Jsem znechucena falšovanými pojmy: neznám jediné ženy, která by vyhovovala mému předobrazu Ženy stvořené. Setkávám se ve všech záznamech církevních i proticírkevních, v literatuře vědecké i protivědecké jen se ženou upravenou; řeknu prostě: s jakýmsi surogátem zatrpklým nebo nasládle zakyslým. Žena jako živočich dresírovaný stává se rozhodně překážkou v každém případu existence komplikované. Všednost je tu zdobena kejklířstvím. Její životní úkon jeví se jako zápor všeho, co by mělo přivoditi dávno očekávaný zázrak „Vykoupení“. Přerodem se nedomůže člověk souladu rasového s individuálním… Trýzně, jimž přítomné lidstvo je denně vydáno – při tak zvaném blahobytu, a jaké ještě jsou jemu pro příští věk uchystány, jsou jen upomínkou a strašlivou poučkou zbloudilým ženám. Dlouhá je cesta ještě od upraveného tvaru a stavu dosavadních žen k útvaru a stavu žen, které nebudou zasaženy tíhou a nečistotou vnucených představ. Tyto šedivé, obtěžující formy ženských tužeb podporují rozpínavost a ničivost mužskou. Ony však nemají vhodné půdy k rozbujení tam, kde zlovolné dílo a velikášství mužské není schvalováno.

Kdyby podstata ženského vědomí sama sebou zářila do čtyř úhlů světa, co asi by konal a mluvil Muž?

* * *

Poznáme se v době pozdní,
v oblasti podmračné,
– na dráze opačné –
až píseň touhy bolně dozní
v teskný, táhlý dech.

* * *

Závěsy – příkrasy – mlha nákresů halí obsah palimpsestů, jejichž pravdivá hodnota bývá až k omrzení diskutována. Plemena dávno zhynulá předala hynoucím různé záhadné i podezřelé objevy. Příšerné zkratky oněch zkazek jsou varovné nebo průkazné. A účel námahy při věkovitém převodu: upozorňovati třeštící pokolení na hrůzné následky zneuctění živlu pohlavního pomocí výmyslů tzv. Kosmogonie. Ve své drzosti odvážil se některý člověk sestavovati a vykládati si podle libovůle vznik a děj Vesmíru.

Pokud známo, ani jedna žena neodvážila se s vlastního hlediska pohlédnouti přímo v pravé chvíli na led příčin: kombinaci pomyslu, Je to počin „literární“ velikášstvím posedlých podivínů, mužů rozpínavých. Nemohou se s nimi dohodnouti. Celé jejich úchvatné dílo mne klame a nutí k otázce: Jaký je v něm vztah k nejbližšímu a nejvyššímu místu povšechné existence člověčenstva, když ani jediný z tisíce milionů zrozenců nedosáhl paprsků Lásky, v přesném slova smyslu kosmické, nehasnoucí, nechladnoucí ústřední Tvořivosti.

Kde je národ, který by nebyl po sobě zanechal stopy vrozeného ničitelství? Všude jsou zřejmé choutky bezbožné přes hromadně pěstovanou zbožnost. Nechť byla přebájena a zkomolena původní slova Láska‑Spása, nelze pochybovati, že všechny legendy vznikly z událostí kromobyčejných a nevyhnutelných a byly spřádány kol jedince (bohatýra, světce) a formovány podle dobového záměru. Zdá se mi nyní, že existovala mimoto nějaká odrůda, kterou bych se osmělila pojmenovat příčlověk. Jeho portret tu a tam snad mezi tyto úvahy vpletu. Rozmanitost interpretace a interpolace varovných dokumentů uvádí moderní čtenáře ve zmatek a ohrožuje trpělivost těch, jimž záleží víc na bezhříšnosti, než na nedotčené podstatě rozumovosti a oduševnělé pohlavnosti ženské.

Po delším pátrání ve spleti dávného písemnictví ocitám se před nebezpečně rozbujelou li‑te‑ra‑tu‑rou novověku, jejíž příšery v průvodu maškarním – při osvětlení úděsném – se táhnou od dětského kočárku až do peci mrtvých. Vzdálená pozorovatelka prohodí namátkou:

Proč v tyto dny obnoveného starohříchu a školeného rozvratu seznamujeme se s neřestmi, násilnostmi, bědami, se vším, co vyvěrá ze zastřených rozpačitostí zmizelých rozumářů‑doktrinářů? … Netřeba nám choditi do šerého dávnověku pro návody k dosažení dokonalosti, moudrosti a ostatních andělských ctností. Jsou zde po ruce ověřovací listiny: nejnovější potomci zběsilců, jejich prapravnuci, očividně se honosí výmyslem i úmyslem Titanů, nedbajíce báje výstražné: Promethea, Sisyfa, Daniadek a jiných. Přímo epidemická je žízeň jejich vniknouti násilně do všeho, co člověku nepřináleží, v pyšné víře, že tím dosáhnou ukojení vrozené baživosti; setrvávají tvrdošíjně ve vzpouře proti stanovám světovým a v hříšné zálibě soustavně porušovati nejen duševní a tělesné funkce, nýbrž i děje planetární. To prohlašuji za nezbytnost vzdělavatelskou. Tím důkaz dán, že mysl člověcká od nepaměti je vyšinuta z rovnováhy, daleka tedy takového cíle, kde by nastal smír se Stvořením. Přes mnohověkou přísluhu rozmanitým „bůžkům“, představám, silám nepostřehnutelným nezdařilo se mocným upravovatelům dovésti své svěřence alespoň před bránu Ráje. Převedeny v mluvu dnes užívanou, zněly by všechny zkazky asi stejně, sledován‑li nejvniternější smysl naznačených úkazů.

Kterak by mohlo takto zrozené a uměle upravené lidstvo míti pravoplatné nároky na ochranu mimozemských sil a nezcizitelné právo na nesmrtelnost? Vždyť pouhou svou přítomností vyvolává poruchy atmosférické, geologické, jelikož rušitelský zásah je podmíněn úpadkem ústrojí, pro něž řeč naše nemá výrazu. Z doslechu jen známo jest mně, kam směřuje moderní znetváření duší. Děsím se této ohavnosti, promítnuté v nepřístupné jindy pláně přírodního dějství. Nechť člověk nasáklý tisícivěkou apreturou sestrojí si libovolně biodynamiku, jak jen to v choroblivé domýšlivosti sám dovede, konečně přivodí práce odsílení povšechné, bezživotní zvířectva i rostlinstva.

Doufám přece, že zde naznačené satanské zámysly pak odhalí vznik pvrohříchu. Věřím, že souvěčná Vládkyně a schrána podstaty všeho živoucího nedopustí, aby světokoule předčasně hynula poruchami a otravami, zaviněnými zrůdnou smečkou, která zbožštila mstivou Nestvůru.

* * *

Bleskně vnuknuté připomenutí, jež zůstavili bezejmenní, prozíraví a svědomití zpravodajové, nám napovídá, že každé rozhodné pobídnutí mužů k pokoře a žen k prozíravosti při styku pohlavním působilo na rozjitřené smysly křepčících „vítězů“ a plačících zajatkyň asi jako výzva k dalším potyčkám se živly genetickými a s planetární vládou. Tak ustáleno nejapné pořekadlo „Život jest boj!“ Neznámý dirigent neutuchajícího boje s obludnou mátohou velkodušně pak slibuje serii vysněných blažeností jako odměnu všem raněným po odchodu z osudného, úplně vysilujícího zápasiště (zvaného ovšem „život“ lidský)… „Bohumilý“ ty pozemšťane, dokud nejsi na těle i duchu docela zmrzačen, utýrán až ke ztrnulosti, zůstává slíbený oblažující pamlsek pro tebe nedostižným. Proč jsi se zrodil?

Není divu, jestliže nespočetní, zrozením již zranění tvorové žalují na roditelky a na neznámou zlovotvornou mocnost, která je vrhla do reje – nikoli do Ráje – jakožto odsouzence k trýznivému běhu na určitý počet dnů.

Kuriosní závěry možno odvoditi z bezpříkladné netečnosti žen inteligentních k tomuto problému. Vždyť od mužů nelze očekávati účasti v tomto počinu, tím méně vyřešení. Oni jen básní o ženě, ale kdyby se jim zjevila v pravém svém útvaru, neuznali by jí. Já pochybuji, že by se sblížili s mým předobrazem v tělesném tvaru. Jen visionářky, sycené rozmanitými naukami, zaměstnávaly se pomyslnou Bolestí. Mne neláká rozpětí Ne‑před‑sta‑vi‑tel‑ného. Chci změniti pojetí, na němž uplívají muži a ženy; bylo jim vštípeno, zlákáni byli, až na nepatrnou výjimku, do tmy. Zákonodárství obsahuje obrovitou spleť vrtochů. Skupiny, kdoví čím zpité a vzduté, neznají ženskou člověckost; jak by tedy mohly filosofovati o jejím vztahu k světovosti?!

Integrální popud tvárný je zmaten, orientace ženina v plynulém okrsku prvosmyslu nespolehlivá; proto není žena, infikovaná erotickým fluidem, způsobilá setřásti vlivy, jimiž bývá ohroženo potomstvo. Hovoří při početí zajisté vyšší hlas. Při empsychose není přísnosti ani mírnosti… není trestu, není odpuštění. Tak myslím já. A Osud bdí…

* * *

Kdekoli se udála vražda, souboj, loupež, rvačka při zábavě, různice v domácnostech atd., slýchávám u mužů oblíbenou říkačku: „Cherchez la femme!“ Ano, na všech prý válkách má vinu. „Urteufelin“… Neúnavná osnovatelka ostudy, tu malicherné, tam velkorysé. Nevyvracím ani slovem nařknutí to.

Před mnoha lety četla jsem popis slavnosti k poctě Baala: Modla bronzová byla rozžhavena; do otevřené její děsné tlamy pak, za jásotu zástupu, matky házely prý svá živá nemluvňata. – Naše kulturně vyspělá, honosící se lidumilstvím doba má modlu podobnou, která se liší jen tím, že má tlam i chapadel více: matky jí házejí nejen nemluvňata, nýbrž též mluvňata ve velkém počtu. Živou tu krmi předávají „osvobozené“ matky bez rozmyslu do moci obsluhovačů nenasytné stvůry. Vysvítá z toho, že jsou bytostného kořene docela zbaveny a že si ani nepřejí být zbaveny kůlu, byť by již trouchnivěl. Potomstvo, nevarováno, nechráněno mateřským fluidem, samo se řítí do upravených zrodem propastí neboli Baalových tlam a pařátů.

Nikdo mne nepřesvědčí, že známá takto specie, označená v katalogu názvem Homo sapiens by měla přetrvati věk naší země. Nepostradatelní k okrase zubožené oběžnice nejsme! Jak by Jí ulevilo, kdyby se Homo se svými stvůrami vystěhoval, ve vnitřnostech nešťáral a veškeré tvorstvo nekazil! Věřím, že by Ona omládla o několik statisíciletí, že by zkrásněla v záři stálic, jejichž oživující výchvěvy nemohou proniknouti dnes obal znečištěný satansky‑titanickým dechem. Pod dojmem mohutné radosti všeho pozemského živočišstva z Jejího uzdravení snad by se i osa napřímila; mohl by se uplatniti hojivý živel a tvorstvo nepronásledované všežravým usurpátorem, polární zimy a nouze ušetřené, by mělo nový ráj… s podmínkou poněkud spletitou… totiž: aby při každém vtělení (jakéhokoli tvora) přijímací a přejímaná látka těl byla o stupeň zářivější než dříve.

* * *

Nevyznám se v horečných představách, v pěstěných (řeknu neuspokojených) a „milostně“ (= eroticky) přesycených lidských dvojic. Satan ovšem vnukne mnohému členu přítomného pokolení všelijakou myšlenku o slastech vítězství, bohatství, slávy a lásky vyšlehnuté z pohlaví jen proto, aby se každému potom vysmál; námahu i lehkověrnost všech zná a je vždy informován o výsledku těchto vnadidel: on ví, kam se jeho děti dobelhají. Děti nechráněny fluidem tvořitelským propadají náruživosti protitvorby v liché domněnce, že to, co v nedbalosti a zaslepenosti při narození pozbyly, mohou si jinak opatřiti, na vlastní účet od Protiducha získati. Ale mně se zdá, až bude naplněna míra pohlavních přestupků, že ani v Pekle již nepřijmou onoho nanejvýše nebezpečného pozemšťana. Jsouť ďáblové v ohledu tom prozíravější: sídliště svého šetří! Nedovolí oni základy podkopávati, stěny bourati, ústřední své ohniště přemisťovati, tok Styxu regulovati, pekelným materiálem plýtvati a jiné nebezpečné „opravy“ prováděti. Znají člověcké záliby v připravování sebevýhuby, na niž by se ani zrůdný pekelník neodvážil.

Šířeny byly mravy, jaké nikdy neměly vzniknouti. Připouštím, že by nebyly vznikly, kdyby ženy v nejneklidnějším období dějin byly důsledně setrvaly na místě svém, jim universální mocí určeném. Z tolikeré nahromaděné látky přemýšlivých odpůrců ženských pravd (ve smyslu dialektickém) vyrozumívám, že praktiky v daném vztahu odedávna byly podezřelého rázu. Na půdě takto zkypřelé nemohla se rozbujeti leč podlost a její otravné odnože: city nepravé, zámysly temné, libůstky ničivé.

POZNÁMKY

_1
Vyšlo v Brně roku 1936 nákladem listů Za lepším životem (s úvodem Vavřína Brumovského). Vybíráme s. 15–52. Co se týče pravopisu, ponecháváme text v podobě, v jaké byl otištěn.