Retrospektiva

Zhruba před rokem se Jan Lehár chystal na svou každoroční cestu do Vídně, aby se potěšil tím, k čemu přirostl – studiem, věcmi a městem. Odjížděl nachlazen a jindy osvěžující pobyt tentokrát nepomohl. Sil znatelně ubylo, tím více se však hlásila o slovo myšlenková vitalita: ve sporu s tělem, o který tu šlo, měla navrch, přestože tělo před očima odcházelo. Konečně se podařilo umístit v nakladatelství rukopis dlouho připravovaného svazku studií a mysl zaměstnávaly nebývalé plány.

* Roman Jakobson přišel do Československa v červenci 1920, ve svých třiadvaceti letech. 1930 získal doktorát na pražské německé univerzitě, 1933 se habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně, od roku 1934 zde přednášel rusistiku, od 1937 též starou českou literaturu. 1923 publikoval svoji první bohemistickou práci: monografii O češskom stiche.

Bohemistu, spisovatele a učitele Karla Brušáka (2. 7. 1913 – 3. 6. 2004) si spojujeme především s tématem avantgardy. Méně se ví, že měl rád také středověkou literaturu nebo dekadenty, soudobou i klasickou hudbu. Staral se o propagaci českého kulturního dědictví v co největší šíři. Pod jeho vedením v Cambridge vznikaly práce o české středověké literatuře, o Hlaváčkovi i Brušákově příteli Egonu Hostovském. V posledních letech se zapojil i do činnosti kanadské Společnosti Vítězslavy Kaprálové propagující ženy skladatelky.

Masaryk, who had previously studied in Vienna and Leipzig and later taught as Privat-Dozent at Vienna University, accepted his appointment as lecturer at the Czech university in Prague in 1882 somewhat unwillingly and even with distaste. As he said many years later, he feared the provincialism of Prague; he felt himself a foreigner amongst Czechs and estranged from their national life. His Czech was rather rudimentary; he was unacquainted with the literature of the country and had misgivings about the situation of Czech literature and philosophy.

V rubrice Retrospektiva přetiskujeme ukázky ze studie filozofa, historika a medievalisty Roberta Kalivody věnované Zbyňku Havlíčkovi. Původně byla tato studie otištěna v ineditním sborníku (Zbyněk Havlíček 1922–1969, Praha 1979), který se nyní připravuje k reedici v nakladatelství Torst. Roberta Kalivodu připomíná i následující esej z pera Vratislava Effenbergera Vydat se na cestu, který (společně s dalšími dvěma příspěvky Květoslava Chvatíka a Josefa Zumra) tvoří strojopisný sborník Robertu Kalivodovi k 50. narozeninám (Praha, 1973).

Jsou lidé, kteří cestují jakoby znenadání. Ne proto, že by nedokázali chopit se příležitosti, rozhodnout se, prostě: vykročit. Ale proto, že jsou osudově předurčeni k tomu, aby byli nějakou neznámou mocí uchopeni a zcela náhle přemístěni, aniž by potřebovali něco z toho, co jim nabízí soudobá technika.

Dlouholetí přátelé Robert Kalivoda a Vratislav Effenberger se začali názorově vyhraňovat v době nacistického režimu a v čase komunistické totality vytvořili celé svoje dílo. Právě tato dramatická období české historie jsou dnes představována v populárních schématech, která média produkují jako „vysvětlení dějin“ a sugerují širokému okruhu diváků a čtenářů jakési předporozumění, které vychází vstříc touze „vyznat se“.

Kapitolka z knihy Pavly Buzkové Krize ženskosti, kterou jsme nazvali Mateřství podle Belliniho, je téměř osmdesát let stará (vyšla poprvé roku 1925). Přetiskujeme ji nejen proto, abychom připomněli osobnost této literární a divadelní kritičky a rovněž pokrokové feministky, ale také proto, abychom ji konfrontovali s mnohem mladší studií Julie Kristevy, jejíž část pod shodným názvem přetiskujeme na dalších stranách časopisu. Obě tyto úvahy nad Belliniho obrazy vnášejí neklid do jistoty symbolického zobrazování a výkladu funkce mateřství v západní kultuře.
–sse–

Kam však uteče naše štvaná moderní Helena, když staré nebe se zhroutilo a nové je dosud uzavřeno její nevědomosti a zaostalosti? Vyšplhá se k němu po těch zdánlivě tak svévolně pohubených mužských tělech, nebo se s nimi zřítí v záhubu? (Buzková 1925b, s. 250)