Karel Brušák

Bohemistu, spisovatele a učitele Karla Brušáka (2. 7. 1913 – 3. 6. 2004) si spojujeme především s tématem avantgardy. Méně se ví, že měl rád také středověkou literaturu nebo dekadenty, soudobou i klasickou hudbu. Staral se o propagaci českého kulturního dědictví v co největší šíři. Pod jeho vedením v Cambridge vznikaly práce o české středověké literatuře, o Hlaváčkovi i Brušákově příteli Egonu Hostovském. V posledních letech se zapojil i do činnosti kanadské Společnosti Vítězslavy Kaprálové propagující ženy skladatelky.

Tento letmý výčet svědčí o šíři Brušákova odborného záběru. Vyplývá z něho ale i něco jiného: jeho schopnost nadchnout studenty, své okolí a také sama sebe. Dokázal studenty naučit, jak se popasovat s vlastními přednostmi i handicapy, jak se nezaleknout vlastní imaginace a naopak jak její podněty využívat pro soustředěné čtení a interpretaci literatury. Brušák uměl studentům nejen radit, ale i jim naslouchat. Nikdy nezapomenu na období tří či čtyř let, kdy – podezřívám ho, že pod vlivem svých studentů – jeho cambridgeská skripta přetékala záplavou slov typu analeptický, rizóm, extradiagetický a metaparalytický; Brušák týden co týden na seminářích v Londýně používal tato neobyčejná slova, která člověk nenajde ani v Chambers Dictionary. Takřka čtyřicet let působil v Cambridge, ale navíc k tomu jezdil ještě po třicet let do Londýna na semináře, opojné kouřem z cigaret i výpary z alkoholu. Právě před nedávnem mi jeden bývalý student, když si přihnul z láhve slivovice Jelínek, řekl, že Brušák mu dal do života nejvíc, a to tím, jak v seminářích opakovaně říkal: „Musíte si najít přístup.“

Karel Brušák měl přístupů celou řadu, stejně jako úsměvů. Je autorem stati o dramatickém prostoru v čínském divadle, která je často vnímána jako esenciální. Je ale také autorem poezie, jež zůstala většinou v rukopisech; začínal v duchu proletářské poezie, přešel k surrealismu, v Anglii pak jeho verše získaly na kontemplativnosti a rozumovosti, našel si svůj nový žánr, cento.

Brušák vydal první knížku čtyři měsíce před svými dvacátými narozeninami. Šlo o sbírku devíti lyrických povídek, nazvanou Opojená mlha (1933, Emil Hanf, Praha). Je v ní patrný přístup devatenáctiletého dekadenta, který se vydává zkoumat psychologii sexuálních vášní, ale také vášní zabijáckých. Tehdy neuměl anglicky, takže mu promineme, že jednu ze svých textových exkvizitních krásek pojmenoval Mabel; protože ale uměl francouzsky, měly bychom to jméno asi vyslovovat jinak. Jeho příběhy jsou plné dekadentní imaginace a aluzí či odkazů na francouzské autory; jsou to příběhy subjektivní, ale nikoli autobiografické. Svědčí o snaze dobrat se čistého umění, ale přece jen tam lze najít dva motivy, které souvisejí s Brušákovým životem. Jedním je frustrace mladíka, který nedokáže být gentlemanem. Druhým je Armáda spásy jako jediná autentická instituce, která se do jeho textů dostala; vypravěč jednoho příběhu ji zesměšňuje, ale v dalším se objevuje v plné vážnosti a s respektem. Zhruba deset let poté se Brušákovi a jeho ženě přihodí, že po útěku z okupované Francie přes Gibraltar do Liverpoolu se jich ujme právě Armáda spásy. Po letech, během normalizace, se Brušák angažuje, aby dostal dva postarší členy Armády spásy z Československa na kongres do Velké Británie. Když jsem u něj studoval, řekl mi, že je schopen tolerovat amorálnost, kterou proponuje jeho oblíbený spisovatel Čapek-Chod právě proto, že i on obdivoval Armádu spásy.

Opojená mlha obsahuje i zřetelnou aluzi na dalšího z jeho literárních hrdinů, Máchu, a další, zastřenou aluzi na Máchu i Hlaváčka: vypůjčuje si od nich použití slovesa lhát: „Noc lže spánek, lucerny den a prostitutky lásku.“ Mluvím o Máchovi (jemuž věnoval válečnou studii v Revui 43) i o Havlíčkovi jako o hrdinech, protože tak je vnímá i Brušák v dějinách české poezie, které publikoval za války, v jednatřiceti letech. (K nim se druží vydání antologie básní i prózy Listy domova, kterou připravil společně s Otou Ornestem v Londýně pro Mladé Československo roku 1941.) Tyto dějiny, nazvané Poetry Prevails (1944, Centre European Observer, London), měly dva cíle: svým informativně patriotickým tónem přesvědčit britské intelektuály o důležitosti literatury v Československu, ale také deklarovat autorovo estetické přesvědčení. Zvolený titul je dvojznačný: zřetelně odkazuje k československé prezidentské standartě, na níž stálo: Vincit veritas/Pravda vítězí, ale zároveň toto tvrzení i problematizuje: pravda je první obětí; druhý význam spočívá v aluzi směrem k dekadentnímu a do jisté míry také avantgardnímu tvrzení, že poezie – a spolu s ní i veškeré umění – má větší hodnotu než pravda. Brušákův koncept dějin české literatury má blízko k pozitivismu Jaroslava Vlčka; jeho koncept vývoje českého národa se blíží konceptu Masarykovu, resp. jeho modifikaci Palackého. Celá charakteristika Hlaváčka je takřka doslovně převzata z Masarykovy charakteristiky dekadentů obecně. Oba cíle Brušákových dějin se sbíhají v tezi, že česká poezie od Dalimila na počátku čtrnáctého století až po nejmenované básníky, kteří skrytě tvoří za německé okupace, byla vždy národnostně či společensky angažovaná. Brušák zdůrazňuje, že ani čeští dekadenti nepsali nikdy zcela subjektivistickou poezii a že avantgarda byla v principu metafyzickým hnutím, které analyzovalo duši lidskosti. Od čtrnáctého století až do poloviny století dvacátého byla pro českou poezii podle Brušáka stěžejními tato témata: 1) „neustálý boj proti tlaku německého vlivu“; 2) „touha po Bohu a náboženská meditace“, která byla, jak navrhuje, možná „podmíněna tragickou krásou české země, té překrásné zahrady obklopené ze všech stran vysokými šedivými horami“; 3) „touha přenést principy Kristova učení do lidské společnosti, [...] touha po dokonalém lidství [...], po novém společenském pořádku, po bratrství lidí vůbec.“

Karel Brušák nabízel ještě jednu dobře známou tvář: pochybovač, skeptik, někdy i cynik. Hned několikrát mi řekl, abych se řídil jedinou životní pravdou, která zní: „Nikdy nikomu nevěř, vůbec nikomu.“ A stejný člověk přitom miloval své studenty a oni milovali jeho. Když jsem se vrátil z Československa nebo potom z Česka, vždy se mě zeptal: „Jak to bylo tam? Hrozné, ne?“ Takto se ptal člověk, který si Británie vážil víc než většina Britů; potřeboval potlačovat v sobě nejen setrvalý stesk po domově, ale i pocit outsidera, člověka, který není uznán. Byť rozhodně žádným outsiderem nebyl a všichni jeho žáci k němu vzhlíželi vždy jen s respektem. Byl rozeným učitelem, což poznal kdokoli, koho učil; poznal to hlavně při dlouhých konverzacích, které po hospodách následovaly po přednáškách či konzultacích.

Nikdy nebyl na velké řečnění o sobě samém. Proto věřím, že i po tomhle mém povídání by přišel a s jiskrou v oku by si stěžoval: „Moc toho nakecáš, kamaráde.“