Retrospektiva

1 Rané obrození_1

Tak jako leccos jiného, také výuka české literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy hledala v polistopadovém prostoru svůj způsob bytí. „Staré struktury“ opustily své pracovny a učebny, ale rozechvělá nejistota ohledně toho, co – a hlavně jak – učit, visela ve vzduchu: v osobnosti Miroslava Červenky se vrátilo teoreticky orientované dědictví pražské strukturální školy, v osobnosti Jiřího Brabce neskonale široký a konceptuální dějinný rozhled. Cesty vydatné a smysluplné, ale ne zcela slučitelné. Ve druhé vlně příchodů se na katedře objevil i sémiotik Miroslav Procházka.

1.1. Dramatic text has the strange fate of being claimed by two fields of art and it is ascribed a variety of functions, possibilities and ways of existence according to the type of arguments (and sometimes also goodwill to solve problems not incidental to the field itself). The duality of dramatic text is on the one hand conditioned by the character of some historic phases of the theatre (in connection with e.g.

Prof. PhDr. Eduard Petrů, DrSc. (narozen 16. prosince 1928 v Olomouci) absolvoval bohemistiku a romanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde poté získal doktorát filozofie na základě práce Petra Chelčického Řeč o šelmě a obrazu jejiem. V letech 1952 až 1964 pracoval v olomoucké univerzitní knihovně jako odborný bibliograf a správce rukopisného fondu. Od roku 1964 působil na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty UP, kde přednášel starší českou literaturu a teorii literatury.

Not only readers, but also literary historians usually associate Czech exile literature with the second half of the twentieth century. This conception is certainly accurate; however, we should not forget that the phenomenon of exile in Czech literature is much older, and that we will soon commemorate the four-hundredth anniversary of the first exodus of Czech authors from their land – the mass exile after the defeat of the Estates’ rebellion in 1620.

O své celoživotní specializaci, pedagogické i badatelské, rozhodovala Světla Mathauserová před více než půl stoletím. Stála na počátku své dráhy a zvolila si starou ruskou slovesnost. Její rozhodnutí nebylo vyvoláno dobovými preferencemi: vysokou školu vystudovala brzy po druhé světové válce, v letech, kdy převládaly aktuální politické zájmy nejen ve veřejném životě, ale i v akademickém prostředí.

Legenda a pohádka

Středověk si liboval v nepřímém vyjadřování. Jakýkoliv motiv nebo text mohl být použit pro sdělení jiného řádu. Jen náznaky roztroušené v textu, doplněné někdy kryptogramem, jindy kryptoportrétem, měly vést čtenáře ztíženou cestou k cíli. Jakýkoli literární text mohl být nově aktualizován, takže původní a dobře známý systém uměleckých obrazů se stával novou významovou hodnotou.

Sešli jsme se, abychom se rozloučili s doc. dr. Janem Lehárem, vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, kolegou, přítelem, vyhraněnou badatelskou osobností, osobitým člověkem. I poryv plicní embolie, jímž tělo zachvácené zhoubnou chorobou rázně odmítlo perspektivu traplivého živoření, jako by ještě byl Lehárovým typickým životním gestem, jímž si uvykl zavrhovat vše, co odporovalo nebo plně neodpovídalo jeho představám, potřebám, nárokům. Byly vysoké, neboť byly ostřeny na velkých vzorech, jimž se kořil a do jejichž duchové péče se rád odevzdával.

V roce 1977 byli v české redakci nakladatelství Odeon dva pracovníci (když nakladatelství roku 1953 začínalo a vydávalo veškerou českou klasiku a leccos navíc, bylo jich tam deset). Kolegyně šla do důchodu, uvolnilo se jedno místo. Zastupující šéfredaktor PhDr. Josef Čermák mi umožnil, abych si někoho našel. Poradil jsem se s Rudolfem Havlem. Navrhl mi, abych se sešel s PhDr. Janem Lehárem, synem jeho litovelského žáka, absolventa češtiny a francouzštiny na Univerzitě Palackého v Olomouci (čtyři semestry si ozkoušel i pražskou Filozofickou fakultu).