9-10

Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století, tedy ještě ve svobodném tvůrčím prostředí, které je však už poznamenáno hlubokými rozpory, vzniká nový básnický diskurz, jehož východisko je paradoxní: skutečnost hrozí chaosem, ale je zároveň rozpoznána jako jediný zdroj, v němž je možné hledat řád vlastní existence.

Máme za to, že jeden z nepřehlédnutelných znaků (rysů) nefikčních právě tak jako fikčních narativů Jarmily Glazarové představuje podíl takového lidského myšlení a konání, které má obřadný, tedy rituální ráz, ať už jde o obřady (rity) tvořící součást prastarých obyčejů a znamenající spojení s vyšší mocí (božstvem) nebo o opakující se všednodenní či sváteční úkony, jimž je ritualita připisována a které namnoze (ne však nutně) souvisejí s opakujícím se ročním cyklem.

Co je dnes rozumem, bylo kdysi vášní.
(Ovidius)

Obrozenské počátky novodobé české společnosti takřka splývají s intenzivním vzestupem česky psané literatury. Kvantitativní i kvalitativní nárůst lyrické a dramatické tvorby je na počátku 19. století tak vydatný, že se již ve dvacátých letech může vykázat respektovanými výkony i uznanými autoritami (M. Z. Polák, J. Kollár, J. N. Štěpánek aj.).

Some 15 years ago I had the privilege of participating in a symposium entitled “fiction updated” held at the University of Toronto on the occasion of Lubomír Doležel’s retirement. At that time I took my clue from Lubomír’s work on fictional worlds’ semantics and spoke of characters and their versions across story worlds.

In recent years, Czech bookstores have been enriched by a number of seminal studies on narrative in the series Teoretická Knihovna. I would like to underscore Petr Bílek’s Hledání jazyka interpretace (2003) and the translation of Seymour Chatman’s Story and Discourse. Narrative Structure in Fiction and Film (1978) as Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře (2008).

1. Narrative is made narrative by what is represented. Narrativity implies a temporal sequence representing changes of – interior or exterior – state. A state is to be understood as a set of properties which refer to an agent or to the external situation at a particular point in time. Wherever changes of state are represented we have to do with narrative. So the concept of narrativity is not limited to verbal arts or to literature in a broad sense but includes wide ranges of culture and science. Narrativity is therefore not congruent with literarinesse.

Na přelomu června a července 2006 proběhl v Českých Budějovicích XXIII. kongres Společnosti pro vědy a umění. V jeho rámci se konal i literárněvědný panel stejného názvu, jakým uvozujeme blok následujících příspěvků. Stati zde souhrnně publikované nechtějí deklamativně manifestovat nástup koherentní metodologie nebo „školy“, nicméně vytvářejí ucelený blok jednak obdobným způsobem konceptualizace literárněhistorického pohledu, tedy způsobem kladení otázek, jednak i sdílenou metodologickou inspirací a terminologií.

Dříve nebo později si literární historik musí položit otázku, v jaké situaci se nalézá vůči svému předmětu a jak na svůj předmět – literární historii – bude principiálně nahlížet. Jestliže bude psát jakýkoliv text dějin literatury, bude hledat tvar, který už kdysi byl, a bude obnažovat objekt, který pouze překryl čas? Bude v roli archeologa, který odkrývá antickou sochu, očistí ji, aby byla znovu zpřítomněna její krása?

Přístupy k literárním textům v poststrukturalistickém období zřetelně opouštějí předpoklad významové hloubky, složité strukturace a estetické hodnoty textu jako cíle poznání. Preferují chápání literárního textu jako nástroje, který odkazuje mimo sebe a umožňuje nám z textu vyvozovat soudy a propozice odkazující ke kontextům, v nichž vzniká či z nichž čerpá. Kategorie re-prezentace se stala s nástupem nového historismu a cultural studies v osmdesátých, respektive devadesátých letech 20.

Totalitní režim v Československu ihned od počátku začal interpretovat právo své existence. Jednou z podstatných součástí této interpretace bylo vytváření takové podoby dějin, která nejen ospravedlňovala změny ve společnosti, k nimž došlo v únoru 1948 a následujícím období, ale především zdůvodňovala údajnou nutnost těchto změn. Kultura byla v tomto procesu vybavena velikou důležitostí, neboť jejím prvořadým úkolem bylo přesvědčovat recipienty k identifikaci se stalinistickou transformací marxismu a tzv. převychovávat je, tj.