20

V rané fázi postsocialistické transformace se v bývalém Československu dostaly některé subkultury do mediálního zájmu širší veřejnosti a tím i z jisté subkulturní izolace předchozích let na přechodnou dobu takřka do mainstreamu. V tomto článku se zaměřím na roky 1990 a 1991 s tím, že toto období nebude pevně ohraničené a jeho těžiště bude představovat jaro a léto 1990. Bezprostředním tématem článek bude problematika subkultur a jejich vztahů k Romům.

V diskuzích o interpretačních možnostech uměleckých a populárně kulturních textů v situaci pozdně moderní se již před nějakým časem stalo platným soustředit se na implicitní a explicitní intertextuální vazby mezi kulturními texty, na rozmanité způsoby jejich rekontextualizace a na proměny významu plynoucí z tohoto každodenního i experimentátorského přemisťování.

Otázka pro… nebyla tentokrát položena, ale přeložena. A otázek je to hned několik. Rozhodli jsme se totiž v překladu zprostředkovat rozhovor, který poskytl John Fiske v roce 1991 kanadskému časopisu Border / Lines (č. 20/21, s. 4–7). Tento časopis vycházel v letech 1984–1999 a věnoval se kulturálním studiím. Rozhovor — původně nahraný na videokazetu jako součást širšího videoprojektu, poté v přepisu Johnem Fiskem doplněný a autorizovaný — vedl Joe Galbo, s jehož svolením překlad tiskneme.

Otázka pro… Johna Fiskea

Mohl byste nám přiblížit intelektuální pozadí vašeho přístupu k analýze kultury?

„Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy…“_1 Těžko rehabilitovat takovou postavu, jakou se v české historiografii a literární historii stal jezuita Antonín Koniáš, symbol pobělohorského náboženského útlaku. Jeho životní data (1691–1760) jej přitom od první generace pobělohorských misionářů oddělují celým stoletím. Již čtrnáct let před Koniášovou smrtí vzniká osvícenská učená společnost Societas incognitorum. Na počátku sedmdesátých let 18. století začíná v Praze vycházet několik německých literárních časopisů.

Málokteré osobnosti českých dějin 19. století bylo věnováno v posledních padesáti letech tolik pozornosti jako knězi, matematikovi, filozofovi, teologovi a estetikovi Bernardu Bolzanovi (1781–1848). Pomineme li ediční a interpretační aktivity, datující se již soustředěněji do 20. a 30.

Souborné vydání textů určitého autora představuje specifický, editorsky povětšinou velmi náročný projekt. Celkovou koncepci Spisů Josefa Čapka již výstižně postihla recenze Michaela Špirita, zařazující je do kontextu předešlých pokusů o systematické publikování spisovatelova díla._1 Současná edice je zatím rozvržena do sedmi svazků tematicky uspořádaných dle žánrů. Právě v rozmanitosti literárních projevů Čapek představoval mezi českými výtvarníky jedinečnou osobnost.

Kritické vydání je, jak se říká, korunou práce textologa; předpokládá přinejmenším mnohostranné poznání historie textu, kritické hodnocení a komentování — alespoň takto je definováno v prostředí bádání o literatuře. Z tohoto pojetí vychází i způsob, jak k otázce kritického vydání kinematografických snímků přistoupili Nataša Drůbková a Nikolaj Izvolov; nejdříve na metodologické rovině, ve studii Kritická vydání filmů v digitálních formátech (Iluminace 17, 2005, č. 3, s.

Článek sociálního pedagoga a kulturního sociologa z Uppsalské univerzity Donalda Broadyho byl ve švédském originále Inledning: en verktygslåda för studier av fält (Úvod: sada náčiní pro studia pole) publikován v roce 1998 jako úvod ke sborníku Kulturens fält (Kulturní pole; Daidalos, Göteborg). Tento švédský sborník byl vydán přibližně současně se švédským překladem studie Pierra Bourdieua Les Règles de l’art (Pravidla umění) a byl prezentován jako „první zpráva ze severských zkušebních ústavů“.

Pole je svět sám pro sebe. Krátce řečeno, účastníci jsou zde na sobě závislejší než na světě okolním. Jako komprimovanou definici by bylo možné například navrhnout formulaci tohoto typu: pole je systém vztahů mezi pozicemi obsazenými lidmi a institucemi, bojujícími o něco, co mají společné. Vezměme si jako příklad pole umění. Obývají jej umělci, kritici, galeristé, historici umění a další osoby. Existují zde instituce jako muzea umění a galerie, umělecké časopisy a kulturní stránky denního tisku, umělecké školy a katedry či ústavy dějin umění, akademie a stipendijní komise.