15

Toto číslo je spojeno se zcela konkrétním místem, časem a náladou. Kodaňská ulice ve starých Vršovicích má v sobě ještě kouzlo bulváru z přelomu století, náznak aleje, byť dnes radnicí velmi zanedbávané, i pompu architektonické okázalosti českých stavitelů začátku století. V létě navíc nebývale ožívá, roubena mnoha zahrádkami. Nejmenší a nejdomáčtější z nich se nachází před podnikem hodným svého jména, nanocafe.

This issue is connected with a very specific place, time, and mood. Kodaňská Street in old Vršovice still retains the magic of a turn‑of‑the‑century avenue, though neglected by the Town Hall, with the pompous architectural ostentation of early twentieth‑century Czech buildings. It comes to life magnificently in the summer, when the many beer gardens that line the street reach full bloom. The smallest and coziest garden is the one in front of Nanocafe.

_1
Pygmalion

I could wander about the dusky streets in Holborn & Bloomsbury for hours. The things one sees – – & guesses at – the tumult & riot & busyness of it all – Crowded streets are the only places, too, that ever make me what‑in‑the‑case of another‑one‑might‑call think. Virginia Woolf, Diary

The city, just like a literary text, is a polyvalent space, in which numerous possible meanings are present and cross and intertwine; it is a moving game of meanings and references. Daniela Hodrová, A Sensible City

„Mnoho spisovatelek a myslitelek proměnilo Narcise (nebo jeho ženskou verzi, Narcisu) a Medúzu v silné symboly, a použily je k prozkoumávání genderových otázek,“ píše Viola Parente‑Čapková (Parente‑Čapková 2007, s. 198). Autorka zde má na mysli hlavně období konce devatenáctého a začátku dvacátého století, označované jako fin de siècle, a umělecká hnutí dekadence a symbolismu.

věnováno nepřítomným dívkám ze Stínadel

Drahá Mino, proč jsou muži tak ušlechtilí,
když my ženy jich jsme tak málo hodny?
B. Stoker, Dracula

Prohlásíme‑li, že jednou z pomyslných dominant filosofického myšlení 20. století je jazyk, nebudeme jistě daleko od pravdy, ovšem od pravdy, která je příliš obecná. Jednou jde totiž o otázku po původu a genezi jazyka, jindy o jeho fungování v lidském společenství a snaze najít v něm určitý univerzálně platný řád, a čím více se blížíme polovině století, tím jasněji se ozývá tázání nejen po podstatě jazyka – ať už jako prostředku komunikace, aktu pojmenování či autonomním živlu –, ale především po způsobu, jakým jazyk uchopujeme, či jinak řečeno: po samotné perspektivě tohoto tázání.

Ne dny, ne roky, ale celé věky
ty ležela jsi země ve hluboku,
kořínek trav jen oplétal tě měkký,
již nedoufala̕s zjevena býti oku
a v záři světla
se vnořiti, v níž utvrdla jsi v kámen,
když umělá tě ruka z hlíny zhnětla
pro mrtvého, jejž plamen
byl na hranici do popelu ztrávil.
A přece zas tvou stěnu, která puká,
má drží chvějná ruka,
těch velkých otců nehodného vnuka.
Jak s pláčem asi do země tě kladli,
ty chudá schránko velikého skvostu,
snad dřímá v tobě veliký rek padlý,

I. Smrt závěsného obrazu a zrození pohyblivé miniatury

Fikční svět, který si Svatava Antošová tak zálibně buduje v posledních svých prozaických textech, jako jsou Dáma a švihadlo: Lesbicko‑killerská parodie s autobiografickými prvky a Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala: Pornogroteska za časů terorismu, je panoptikem jedinců nejrůzněji pokřivených, a to jak tělesně, tak duševně. Tento svět, hyperbolický odraz světa reálného, se v recepci propojuje – jistě k velké radosti autorky samotné – s jejím vlastním životem.