Úvodník

Toto číslo je spojeno se zcela konkrétním místem, časem a náladou. Kodaňská ulice ve starých Vršovicích má v sobě ještě kouzlo bulváru z přelomu století, náznak aleje, byť dnes radnicí velmi zanedbávané, i pompu architektonické okázalosti českých stavitelů začátku století. V létě navíc nebývale ožívá, roubena mnoha zahrádkami. Nejmenší a nejdomáčtější z nich se nachází před podnikem hodným svého jména, nanocafe. Za letních večerů, kdy slunce klesá Kodaňskou níž a níž, oslňuje a vytváří pozoruhodné optické klamy a přeludy, můžeme my, co bydlíme okolo, právě zde zažít iluzi „prázdnin“, i když jsme před tím (oficiálně na „dovolené“) celý den horečnatě dopisovali či dočítali to, na co za školního provozu nezbýval čas. Léto je totiž vždy závodem s časem, vstupujeme do něj jako do tušené, ale zatím prázdné knihy, která jindy nemůže být napsána. Léto intelektuála je dnes dostih unaveného běžce a koncert rozvrzaného psacího stroje. Ale na zahrádce na Kodaňské lze chvíli prožít pocit toho, jak vypadal intelektuální život v těch mytických dobách, když bylo ještě možné posedávat po kavárnách, přemýšlet, debatovat či jen tak ležérně pozorovat život okolo…

Jednoho takového večera se náš hovor stočil na nedávno publikované texty o genderu. Smutně jsme brblaly, že se o genderu píše jakoby z povinnosti, jako by autorky či autoři nepsaly/i rády/i, že texty zůstávají bez nápadu i vtipu, tak nějak mechanické. Prostě málo radostné. A tak vznikl nápad na toto číslo, na radostný gender, soubor textů, které by vykazovaly lehkost, esprit či půvab, prostě radost, vtělenou do zvonivého přídomku gaia scienza…

Toto číslo je tedy nejen výsledkem iluze volných letních dní, ale i uvolněného ducha, který nás jednak inspiroval k radostné hře s možnostmi genderových teorií a genderového čtení a zároveň nám dovolil, aby – slovy Friedricha Nietzscheho – vytrysklo „na světlo mnoho nerozumného a pošetilého, mnoho rozpustilé něžnosti, plýtvané dokonce na problémy, které mají bodlinatý kožich a nehodí se k laskání a lákání”. Koncepci čísla jsme tak nechtěly omezit konkrétními přístupy genderové analýzy ani jedním polem výzkumu. Skrze radostné natáčení hranolu, v jehož jádru se nalézá kategorie rodu, tak dopadalo světlo našeho nadšení na rozdílná umění (literaturu, výtvarné umění, /proto/film), proniklo do zákoutí rozdílných vědeckých disciplín a myšlenkových směrů (filozofie, historie, sociologie, filmové vědy, archeologie a okultismu) a rovnoměrně zalilo jak soukromou, tak veřejnou sféru, jak vysoké, tak nízké umění. Oslovení přispěvatelé – nakaženi naší „radostností“? – svými příspěvky obsadili celé číslo, a tak přemítání o genderové otázce neskončilo ohraničeno tematickými studiemi a črtami, ale živý dialog o společném tématu a zároveň rozprava o metodě se rozpínají od studií až po kritické ohlasy.

Jeden z možných autorských přístupů k danému tématu vychází z překlápění kategorie genderu jako společensky předdefinované pozice. Na pomezí operního jeviště a románových příběhů se takto mohou odkrývat možnosti specifického ženského hlasu (Barbara Straumann: A Voice of Her Own? Feminine Voice Effects in George Du Maurier, George Bernard Shaw and Isak Dinesen), z napětí mezi soukromou vnitřní integritou a veřejnou rolí se může rodit specifický ženský rukopis (Libuše Heczková – Kateřina Svatoňová: Tři ženy, tři deníky), tímto rukopisem lze doslova popsat specifický prostor (Elena Sokol: A City of One’s Own: the Intersection of Urban Space and Consciousness in Novels by Daniela Hodrová and Virginia Woolf) nebo si obhájit životní postoj, který je v rozporu se stereotypně vymezenými pozicemi (Zuzana Ticháčková: Religiozita v díle Anny Pammrové; Anna Pammrová: Zápisky nečitelné) a odporuje zavedeným normám (Kateřina Kunová: „Sakra! To je materiál, to je materiál! Nechceš to napsat pro nás?“: Karneval sexuality v dílech Svatavy Antošové). V oblasti teorie pak můžeme sledovat (vnitřní) zápas nejen o vlastní pozici, rukopis, ale i nové koncepce, tak jak ho vede Laura Mulveyová (Petra Hanáková – Libuše Heczková: Rozhovor s Laurou Mulveyovou), filmová teoretička, která propojením feministických a psychoanalytických teorií zásadně proměnila uvažování o diváckém zážitku. Teoretické koncepce genderového čtení se mohou v disciplinách, jež je doposud přehlížely, ukazovat jako energický impuls k revizi dosavadního výzkumu a jeho výsledků (Kamila Remišová Věšínová: Gender v archeologické interpretaci).

Nebo zde můžeme číst texty, které naopak tento genderový rámec proměňují a činí z něj průhlednou fólii, již lze umístit mezi čtenáře/diváka a sledované dílo – z díla tak začínají vystupovat jednotlivé, doposud nezahlédnuté a nezahlédnutelné rysy, předměty a postavy, odkrývají se nám zcela odlišné struktury a rozehrávají se před námi neobvyklé situace, které by nám stěží poskytla analýza textu/obrazu pomocí jiných metodologických nástrojů (Jan Hušek: Knedlíky se těžko ohřívají…: poznámky k postavení žen a dívek v díle Jaroslava Foglara; Zdeňka Kalnická: Meeting with Salvador Dali on the Way to Andro-gyne. Metamorphosis of Narcissus. Pulzování mezi zviditelňováním a zneviditelňováním genderového filtru nás nezbytně vede i k další možnosti – ke splynutí jednotlivých protikladů, k hledání neutra, pozice mezi, které se vyjevují poté, co dojde k zpochybnění jednotlivých normalizovaných pozic pevně dané duality. Proto právě zdánlivě „negenderový“ text (Tomáš Jirsa – Fyziognomie psaní: francouzské literární myšlení a jeho vizuální inspirace) ukazuje zcela nové možnosti individuálního myšlení, tvoření a bytí ve společensky daných – genderově diferenciovaných – strukturách.

Rubriku Kritické rozhledy otevírá recenze knihy Dějiny nové moderny (Hana Šmahelová), následují kritická zhodnocení obsáhlého výboru z prací známého „potížisty“ Roberta Pynsenta (Luboš Merhaut) či historického výzkumu (české) každodennosti (Jan Randák), tedy reflexe knih, které se zabývají nejen historickým vymezováním kategorie rodu, ale i fenoménem ženství, od debat o jinakosti ženství, přes polemiku s vnějšími projevy feminismu až po ženskou individuální tvorbu. Jednotlivé vhledy do oblasti ženského myšlení či myšlení o ženách, genderové analýzy či analýzy genderu tak utvářejí mozaiku, která tu problematizuje, tu narušuje společenské hranice rodu, tak jak jsou reprezentovány uměním. Doufáme, že se v této mozaice neztratila radost, která celé číslo inspirovala, ani specifická atmosféra daného místa, letního bulváru se zapadajícím sluncem… I proto na konec přikládáme pro anglicky mluvící čtenáře úvodní část rozverné, a přesto v hloubi tragicky sociální povídky Andělíčkářka anarchisty Michala Mareše o zaměstnání, jež bylo pouze ženské (s předmluvou překladatele Davida Shorta).

Zbývá jen dodat: buďme „povrchní z hloubky“!, jak chtěl v Radostně vědě Friedrich Nietzsche.

Petra Hanáková, Libuše Heczková, Eva Kalivodová, Kateřina Svatoňová