14

Kniha Josefa Hrdličky Obrazy světa v české literatuře. Studie o způsobech celku (Komenský, Mácha, Šlejhar, Weiner) je v literárněvědné bohemistice ojedinělým a výjimečným pokusem o rekonstrukci „způsobů“ specifické konstituce heterogenních světů v české literatuře.

„Co zapíšeš – nezapomeneš“, tento text je vysazen na deskách jednoho ze sešitů, do nichž si mezi léty 1941–1945 Eva Roubíčková, roz. Mändlová, zapisovala deníkové záznamy vedené nejdříve Praze a posléze v Terezíně, kam byla na sklonku roku 1941 deportována a kde se dočkala konce války. Deníky si přinesla též domů do Prahy, zde však přibližně dvacet sešitů leželo až do poloviny šedesátých let nepovšimnuto, tehdy pořídila Eva Roubíčková spolu s manželem přepis původně německy těsnopisem psaných deníků, následně její muž Richard přeložil text do češtiny.

Titul knihy a úryvek z lektorského posudku Petra Čorneje slibují leccos. Revize podmínek, kořenů a vyhlídek je dnes traktována jako takřka prvořadý úkol historiografické práce. Čornej avizuje autorčin text jako „v mnoha ohledech novátorský“, dobírající se formulací „hlavních problémů“, „poctivě pramenně“ dokládající a podkládající „prezentované výsledky“ (viz obálku). Výsledný dojem ze sumy, kterou Kateřina Bláhová nabídla, se však neodbytně rovná zklamání.

Walter Biemel se narodil v roce 1918 v Kronstadtu (dnešní Brașov v Rumunsku). Patří mezi nejvýznamnější Heideggerovy žáky a těsné osobní přátelství jej pojilo s Janem Patočkou. Působil nejprve na Porýnsko–westfálském technickém vysokém učení v Cáchách a poté na Státní akademii umění v Düsseldorfu. Je editorem čtyř svazků (včetně Idejí I a Krize evropských věd) v řadě sebraných spisů Husserliana a autorem knih o Kantovi, Heideggerovi, Sartrovi a moderním umění. Česky je k dispozici jeho úvod do Heideggerova myšlení (orig. 1976, č. 1995), dvě stati k J.

Jaký má Kafkova povídka Doupě – v originále Der Bau, tedy „Stavba“ – vlastně smysl? V čem tkví význam živočicha, v čem tkví význam jeho stavby? Co je v povídce vlastně zpodobněno? A proč je povídka nesena svérázným „dialektickým“ rytmem? Chceme‑li se pokusit o interpretaci, nemůžeme tyto otázky obejít. A na úvod je možná prospěšné připojit k nim ještě jednu: v jaké chvíli živočichovy existence Kafkova povídka začíná?

If there is such a thing as a collective consciousness, then its Czech version would certainly label the works of Jiří Karásek ze Lvovic (1871–1951) as decadence. Although deeply rooted in a European context, Czech decadence represented its own specific interpretation closely related to a general spiritual and political crisis in Czech society at the end of the 19th century.

It was horror mingled with a strong feeling of disgust that overwhelmed him when he found out that he would be… a father. The horror was all the greater given that he did not expect such a thing in the least.

Er beneidete solchen sorglosen Leichtsinn, der sich beschied, mit der Gabe des Tages, genügsam, dankbar, hoffend, statt im Titanischen zu verschmachten, dem selbst das Kleine zuletzt versagte, ohne dass es das Grosse bezwang, trotz aller stürmenden, mörderischen Begierde.
Hermann Bahr, Die gute Schule, p. 20

Day after day Salomé came in secret with a single slave to the hut of Séhon, hunter of gazelles.

The beautiful boy, all tanned and dark, with such white teeth that nothing was brighter, with black tresses that shone to a dark blue hue, as though sprinkled with azure powder, was loved by the Jewish princess, who tried in vain to hide the traces of old age with make‑up.

Only her eyes still shone in bright, flaming points like stars. But the exhausted pallor of her withered skin testified to their deceit.

Before he knew Christ, Sebastian lived like all the other young cavaliers of Diocletian’s court, wasting day after day in worldly vanities.

This was in the time when light‑footed Diana still roamed the woods in gilded sandals with a throng of her nymphs. But her beauty was already too weary, and the goddess sometimes had moments when she felt the shadow of age. Now she would hardly have transformed Actaeon into a stag to be torn apart by his own dogs: she would not be likely to spurn lovers who adored her.