Stavba a otázka legitimity (K existenciální dimenzi Kafkovy povídky Doupě)

Jaký má Kafkova povídka Doupě – v originále Der Bau, tedy „Stavba“ – vlastně smysl? V čem tkví význam živočicha, v čem tkví význam jeho stavby? Co je v povídce vlastně zpodobněno? A proč je povídka nesena svérázným „dialektickým“ rytmem? Chceme‑li se pokusit o interpretaci, nemůžeme tyto otázky obejít. A na úvod je možná prospěšné připojit k nim ještě jednu: v jaké chvíli živočichovy existence Kafkova povídka začíná? Pokud se tu jedná o básnické vyprávění, uměleckou povídku, pak je jistě prosta všeho arbitrérního a nahodilého; dokonce i to, co se zprvu jeví jako arbitrérní, nám nakonec musí posloužit jako vodítko. „Dokončil jsem stavbu“,_1 Ich habe den Bau eingerichtet: celá povídka začíná dokončením stavby. Proč ne dřív? Jak jsme již řekli úvodem (a odpovídalo to bezprostřednímu dojmu), živočich jednoduše vyprávěním líčí svůj život. Zůstávalo pak ale nepochopitelné, proč něco takového podniká – leda snad kvůli nám, aby nás seznámil s jistou událostí, které jsme se nemohli přímo zúčastnit: asi tak, jako se ve slabých divadelních kusech publiku převypráví minulé dění, namísto aby mu bylo předvedeno setrvalým působením v přítomnosti. Vyprávěcí forma by pak představovala prostě jen umělecký grif, berličku, u které se není třeba dlouho zdržovat. Když jsme posléze doplnili, že živočich svůj život vypráví sám sobě, jelikož jinak s žádným živočichem nepřijde do styku, opět nás to nedovede nikam dál: vždyť proč by živočich musel sám sebe seznamovat s něčím, co už dlouho ví? Dojem spisovatelského „grifu“ zůstává.

Na stopu nás možná může uvést jistá běžná zkušenost. V tu chvíli, kdy je nějaké dílo skončeno, od něj získáváme odstup. Odpoutává se od nás. To neznamená, že bychom se ho zříkali: prostě jen nyní stojí samostatně. To zároveň znamená, že se v něm ustaluje a fixuje naše vlastní já: dokáže se v díle rozpoznat, dokonce lépe než kdy dřív, a to právě proto, že mu předtím vůči sobě chyběl odstup. V díle se sami stáváme čímsi jiným, získáváme schopnost oddělit se sami od sebe, a právě tak se sobě přiblížit. Pohledem zaměřeným na ono jiné – totiž na dílo – se zároveň ohlížíme i na sebe. Tento pohled, při němž se přechodem přes jiné vracíme sami k sobě, je aktem prospektivní retrospekce, vpřed zaměřeného ohlédnutí, je to akt původní reflexe. Dokud jsme byli činní při díle, oduševňovala nás naše aktivita, zcela jsme se rozplývali v činnosti, byli jsme činností a jinak ničím. Až hotový výsledek umožňuje separaci ve smyslu reflexe, jež – jak jsme viděli – je diferencující konfrontací s vlastním já, Selbst‑Auseinandersetzung. Až u hotového anebo učiněného výsledku je možno soudit, zda je správný, a zda tedy bylo správné i naše činění. Veškeré dělání a zhotovování si v okamžiku, kdy „je hotovo“, fertig, žádá otázku po správnosti a právu, žádá si legitimizaci, Rechtfertigung.

Povídka Stavba může začít teprve ve chvíli, kdy proces zhotovování dospěje do cíle, dřív ne. V tomto okamžiku ale také musí začít, neboť ke každému zhotovení (Verfertigung) patří legitimizace (Rechtfertigung). Dospíváme tedy k prvnímu nálezu. Vyprávění z Kafkovy povídky není žádná živočichova spontánní samomluva; od začátku až do konce jde o obhajobu a legitimizaci. A jestliže to zhotovené není žádné běžné dílo, nýbrž jedná se o jediné a jedinečné dílo, jemuž je věnován celý život, získává tím výkon legitimizace výjimečnou váhu: stává se nevyhnutelnou, nepřekonatelnou a neodvolatelnou sebelegitimizací – snahou ustavit oprávněnost vlastního já. V každém nedostatku, jejž vykazuje dílo, se neúprosně odhaluje nedostatek vlastního bytí, nedostatek, který již nelze napravit. Aby se ale tato sebelegitimizace uvedla do chodu, je nutno v životě dosáhnout bodu, který již neponechává otevřené žádné „dál“, neskýtá možnost odpichu a pokračování: tento bod představuje vrchol v přísném smyslu slova. Proto na začátku vyprávění zaznívá: „ani teď, na samém vrcholu mého života…“. Vyprávění může, ale spíše musí začít až v tom okamžiku, kdy je zároveň s dohotovením stavby dosaženo vrcholu života.

Povídka Stavba je tedy sebezpodobněním procesu sebelegitimizace. Sebezpodobněním míníme to, že proces reprezentuje sám sebe, odvíjí se jakožto proces. Ani jediné slovo není řečeno o něm, nýbrž on sám se vypovídá takový, jaký je. To musíme doložit.

Již první větě povídky lze porozumět jakožto nutné jedině tehdy, když ji pochopíme jako odpověď na otázku: „Čím můžeš obhájit svoji existenci? Co jsi vykonal?“ A živočich odpovídá: „Dokončil jsem stavbu.“ Fakt, že sama otázka zůstává nevyslovena, nutno zdůvodnit tím, že setrvale doprovází živočichovu existenci: nedostává se k živočichovi zvnějšku, nýbrž otázku vznáší samo svědomí, a to ne jednou a jen příležitostně, nýbrž po celou existenci. Vznáší tuto otázku, aniž by ji proneslo nahlas. Otázka je obvykle neustále odkládána s poukazem na všechno, co je ještě nutno udělat, s odvoláním na to, kolik času má ještě dotyčný k dispozici. V okamžiku, kdy je dosaženo životního vrcholu, ji ale již nelze obejít. A jak jsme viděli, právě v tomto okamžiku vyprávění začíná. To vyprávění je živočichovou konfrontací s ním samým, je to sebelegitimizace. Jelikož svědomí je neúplatný soudce par excellence, liší se tento proces od jiných procesů právě tím, že nemá smysl soudce oklamávat a blafovat – neboť soudce a souzený jsou jedna a táž osoba.

Při obhajobě stavby – a tedy vlastního života – si je živočich zároveň vědom nedostatků stavby. A když jde o bezpečí vlastní existence, nemá smysl tyto nedostatky zamlčovat. Nedostatky jsou zakoušeny jakožto ohrožení. Sotva se živočich rozumovým plánováním stavby uklidní, znovu ho z klidu vyděsí prožitek ohrožení. Na jedné straně má živočich před sebou onen cíl, za kterým po celý život spěl, totiž absolutní zabezpečení, na straně druhé pak realizaci stavby, která tomuto cíli nikdy plně nevyhovuje. Živočich je tedy rozpolcen mezi tím, co původně chtěl, a tím, co skutečně dokázal. Jak jsme viděli, probíhá jistý dialog mezi tím, co si člověk chce namluvit, a tím, co člověk skutečně dokáže a vůči čemu nakonec každé rozumové plánování zůstává bezmocné. Živočichova reflexe na stavbu se tak mění ve výsostné odmítnutí, kdy je jedinec od toho, oč usiloval, zpětně vržen k tomu, čeho pouze dosáhl.

Několik příkladů: Živočich baží po životě ve volném prostoru (im Freien), ale jak jsme viděli, jeho počínání vůbec neumožňuje vztah k něčemu takovému, jako je svoboda, a pojem svobody se překrokem děsivé dialektiky překotil ve svůj opak, totiž v absolutní připoutanost. Zároveň živočich baží po přátelích – ale i zde jsme viděli, že pojem důvěry, což je předpoklad každého přátelství, zůstává pro živočicha jednoduše neuchopitelný. Smysl těchto dvou pojmů a vůbec všech podstatných pojmů se převrátil, propadl zvrácenosti. Skrze pohyb vyprávění, jenž se zprvu jevil jako kývavý pohyb mezi bezpečím a nebezpečím, se odhaluje v pozadí skrytý pohyb převrácení, perverze, která samotnému živočichovi není pochopitelná, protože je touto perverzí sám jat – a ztotožňuje se tedy s pervertovanými významy.

Ale kdo je ten živočich? Jaké dění nám tu Kafka staví před oči?

Podstatnou charakteristikou živočicha je neustálé rozumové plánování, neustálé zvažování různých pro a proti. Jedná se o živočicha, který ovládá raisonnement, tedy o takového, jemuž náleží raison či ratio, slovem – o animal rationale. „Živočich rozumový“, animal rationale – tak ale už velmi dlouho zní esenciální určení člověka. V zásadě tedy Kafka nečiní nic jiného, než že toto tradiční vymezení podstaty vzal vážně a zcela důsledně je zpodobnil. Proto také živočichovi nedává žádné jméno: tento živočich je totiž vlastně člověkem.

Uvedli jsme, že dotyčná stavba je zpodobněním procesu sebelegitimizace. A tím, kdo se legitimizuje, je právě animal rationale – tedy my sami, nakolik je naše bytí neseno tímto vymezením podstaty. Jakmile toto chápeme, přesouvá se stavba z dálav vyprávění jakéhosi živočicha do zneklidňující blízkosti: stává se sebeodhalením, sebezjevením.

K existenciálnímu základu Kafkova vyprávění jsme zatím jen poukázali. Sebelegitimizace patří k naší existenci, neboť naše existence je cosi, co je nutno vykonat, uskutečnit. Na této rovině můžeme tvrdit, že Stavba je vyprávějící přednesení legitimizace života, přičemž právě život je tím, co je vykonáno: to život je tou stavbou. Nespokojenost se stavbou, toť nespokojenost se životem, nic jiného. A tato nespokojenost se přece probouzí i tehdy, když život dosáhl vrcholu, a kdy už tedy není možno spoléhat na pozdější čas. Tehdy nastává chvíle neustálého zvažování, co by vlastně člověk býval musel udělat jinak, když ještě vládl silami mládí, svoboda rozhodování ještě nebyla ničím omezována a k dispozici bylo dost času. Propásnuté příležitosti jsou přímo vůdčím tématem povídky. Zároveň ale vychází najevo, že ani volbou odlišných možností by každopádně nebyly dány žádné záruky, že se později nevynoří výčitky vůči sobě samému. Právě naopak: je nutno očekávat, že právě tehdy – s ohledem na odlišné důsledky – by vůči dříve vykonanému vystoupila zase jiná kritika. Ani náznakem přece neplatí, že živočich nic nedělal, naopak, rok za rokem přímo dřel až na samu hranici tělesného vyčerpání, aby vyhotovil toto jedinečné dílo. Není pravda, že by svůj čas lehkomyslně protrajdal, není pravda, že by žil vždy jen pro jeden den: neustále plánoval, dával stranou zásoby, shromažďoval majetek. Nikterak nespoléhal na své mladistvé síly, nýbrž činil všechno pro to, aby vyhotovil stavbu, která skýtá bezpečí.

Pokusili jsme se ukázat, že dráždivost povídky Stavba nepramení z výskytu vnějších nepřátel – ti se tu skoro neobjevují –, nýbrž z procesu sebeodcizení. Proto jsme odmítli výklad Maxe Broda, jenž toto nedokázal pochopit. Je docela dobře možné, že i samotného Kafku to napadlo až poté, co povídku dopsal, a že proto zničil odlišný závěr, který předtím snad vytvořil.

Tuto existenciální rovinu výkladu, kde stavba zastupuje uskutečněný život a kritika stavby je kritikou formativních životních rozhodnutí, bychom mohli rozvíjet dále. Chceme se zaměřit jen na jeden bod. Ke ztroskotání této existence nedochází na rovině reflexe, nýbrž na poli zkušenosti anebo – řekněme – na poli toho, čím bezprostředně žijeme. Důvod, proč si živočich nad stavbou zoufá, netkví v teoretických úvahách o možných nedostatcích (ty by totiž bylo možno překonat jinými úvahami), ale v náhlém prožitku, nad kterým nedokáže získat kontrolu: v tom tichém sykotu.

Z psychologického hlediska tu jsou fakta zachycena zcela výstižně. Neurózy nevznikají v důsledku reflexí, ale proto, že člověk znenadání není schopen podmanit si určitou situaci, nějakou naprosto běžnou situaci. To vyvolává zoufalství nad sebou samým a nakonec zpochybnění života (stavby) jakožto celku.

Když tu mluvíme o existenciální rovině, neznamená to, že přes všechna varování nakonec přece jen upadáme do biografičnosti. Míníme tím, že Kafka obnažil určitý základní existenciální rys, který náleží ke každé existenci: život jakožto dílo, jež je nutno uskutečnit, a možnost ztroskotat na uskutečněném. Jen zcela stručně podotkněme, že tak Kafka učinil ještě před vznikem systematického filosofického objasnění problematiky existence.

POZNÁMKY

_1
V překladu V. Kafky: „Zbudoval jsem si doupě…“.

Přeložil Martin Pokorný.

Přeloženo z: Walter Biemel: Der Bau. In týž: Philosophische Analysen zur Kunst der Gegenwart. Martinus Nijhoff, Den Haag 1968, s. 66–140; v překladu přinášíme 3. část, Der Bau als Proceß der Selbstrechtfertigung (Existenzielle Dimension der Deutung), s. 96–101.