Ad Tomáš Vučka: Tragická postava životního dramatu. Básník, dramaturg a překladatel Miloš Hlávka (Slovo a smysl 2013, č. 19, s. 71–82)

V následujícím textu přetiskujeme reakce syna Miloše Hlávky ing. Petra Hlávky a teatrologa prof. Vladimíra Justa, reagující na uvedený článek. Texty přetiskujeme jen s drobnými formálními úpravami. Za datační a formální upřesnění oběma autorům děkujeme, jelikož však podstata jejich argumentace tkví spíše v odlišném názoru interpretační povahy, dali jsme příležitost autorovi inkriminovaného textu k reakci. Tímto považujeme z hlediska redakčního záležitost za uzavřenou.
red

OMYLY V ČLÁNKU TOMÁŠE VUČKY TRAGICKÁ POSTAVA ŽIVOTNÍHO DRAMATU UVEŘEJNĚNÉHO V 19. ČÍSLE ČASOPISU SLOVO A SMYSL

Petr Hlávka

Pátráním o chování mého otce za okupace, jež bylo už v roce 1947 úředně shledáno jako občansky bezúhonné, se zaobírám celá desetiletí. Zjistil jsem, že nařčení mého otce z kolaborace byla nepravdivá a účelová. Omyly Tomáše Vučky, uveřejněné v 19. čísle časopisu Slovo a smysl v článku Tragická postava životního dramatu s podtitulem Básník, dramaturg a překladatel Miloš Hlávka, byly jistě neúmyslné, přesto se domnívám, že v tak renomovaném časopise, jakým Slovo a smysl je, by omyly neměly být vůbec. A proto uvádím:

1. Na s. 71 v úvodním odstavci vedle Vojenského historického archivu chybí uvedení Národního archivu v Praze 4 — Chodovci.

2. Na s. 75 jsou údaje o schůzkách u ministra Moravce mylné. Z dokumentů vyplývá, že se otec vedle ředitele ND Šípa a sekčního šéfa Raupacha zúčastnil pouze jediné schůzky, která se konala 16. května 1944 a o které byl pořízen záznam o tři dny později. Žádné další schůzky za přítomnosti otce 19. května a 24. června (ta se měla podle T. V. zabývat stanovením platů) se nekonaly, autor si zřejmě popletl datum zápisu, odvolávajícího se na minulou schůzku, s datem nové schůzky a datum záznamu o mzdových problémech umělců ND, sloužící pro interní potřebu, opět s datem schůzky.

3. Není pravda, že dokumenty o schůzkách 19. května a 24. června 1944 jsou uloženy ve Vojenském historickém archivu. Zavádějící je nejen množné číslo schůzek, ale i omyl v odkazu na archiv, kde jsou tyto dokumenty uloženy. Záznamy Augusta Hoopa, vedoucího sekce na Ministerstvu lidové osvěty, který je pořizoval, jsou uloženy v Národním archivu v Praze 4 — Chodovci.

4. Na s. 79 si autor studie pro jméno kapitoly o díle mého otce vybral ze sbírky jeho básní Ráno vítězné text Zemi mužům. V kontextu s obsahem této kapitoly a zejména s jejím posledním odstavcem (o „nadčlověku“ a nacistické estetice „Blut und Boden“) to pokládám za urážku a výsměch celému dílu a práci mého otce. Když už ale zmínil autor studie T. V. text této básně, tak u ní zůstanu: Orlici propast, […] //, půlnoc ropuchám, / […] /a zemi mužům. (Zemi mužům). Tato sbírka vznikala na jaře a v létě 1939. Vyšla knižně jeden rok po mnichovské dohodě, která byla dojednána o půlnoci, a půl roku po okupaci naší země. A orlice? Ta byla v té době už běžně spojována s vládou nacistů (říšská orlice). Dnes tedy naopak lze spíše obdivovat otcovu statečnost napsat a vydat (spolu s řídícím edice Poesie v Melantrichu A. M. Píšou) tuto báseň právě v tehdejší době.

Autor studie se uvedeným textem v kapitole Zemi mužům nedotkl jen díla a práce mého otce, nýbrž tím i negativně zasáhl do jeho práva na občanskou čest a lidskou důstojnost ve smyslu § 11 zákona 40/1964 Sb. (občanský zákoník), případně do práva na čest a důstojnost ve smyslu zákona č. 46/2000 Sb. (tiskový zákon). V této souvislosti podotýkám, že prostředky ochrany těchto práv mého otce po jeho smrti přešly na mě a moji sestru.

5. V kapitole Závěrem na s. 80–81 autor opět opakuje svůj omyl: „ Prokazatelně se zúčastnil dvou schůzek u Moravce“.

6. K odborným otázkám studie Tomáše Vučky jsem požádal o vyjádření autora připravované publikace o mém otci Miloši Hlávkovi Světák nebo Kavalír Páně? — teatrologa prof. Vladimíra Justa. Jeho vyjádření přikládám níže.

KRITICKÉ GLOSY K ČLÁNKU TOMÁŠE VUČKY TRAGICKÁ POSTAVA ŽIVOTNÍHO DRAMATU. BÁSNÍK, DRAMATURG A PŘEKLADATEL MILOŠ HLÁVKA

Vladimír Just

Tomáše Vučky jsem si vážil jako talentovaného autora průkopnické portrétní studie Hledejme svou poetiku životní, která tvořila doslov knižního výboru veršů a próz, jenž prolomil mnohaleté mlčení kolem Miloše Hlávky (Písně na rozloučenou, 2012). Nemilým překvapením proto byla pro mne četba některých partií nové studie v respektovaném recenzovaném periodiku Slovo a smysl (2013, č. 19), kde autor podniká výlety na pole, v němž se příliš nevyzná, totiž na pole teatrologie, a logicky se proto dopouští řady věcných omylů, v lepším případě nepřesností a generalizací. Autor přitom chtěl právě na tomto poli „upřesnit některá tvrzení“ ze zmíněného „doslovu knihy Písně na rozloučenou“ (s. 76). Přitom právě jeho „upřesnění“ přineslo jen nové nepřesnosti a omyly: Vučka bere například zpět své předchozí tvrzení, že Hlávkovou zásluhou bylo za okupace uvádění humanistické německé klasiky na Národním divadle. Nyní došel k jinému závěru: „Nepodařilo se prokázat, že Hlávka v dané době (tj. v letech 1939–1945, pozn. V. J.) inscenoval díla Goethova a Schillerova“ (tamtéž). Netřeba nic prokazovat, stačí nahlédnout do kterékoli přehledové teatrologické literatury nebo dostupného soupisu repertoáru ND, abychom zjistili, že během Hlávkova angažmá, lektorského, dramaturgického a nakonec krátce šéfovského, je například Goethe uveden dokonce 3x!!! (nejprve v sezóně 39/40 Faust, mimochodem po „nežádoucích reakcích publika“ nacisty cenzurovaný, pak v roce 1942 Torquato Tasso a nakonec v roce 1943 a znovu 1945 Ifigenie na Tauridě).

V závěru zase autor jako výčet možných Hlávkových hříchů uvádí, že „na činoherní scéně inscenoval diskutabilního Billingera a Kleistova Prince Bedřicha Homburského“ (s. 80). Jelikož se tato matoucí formulace u Vučky vícekrát opakuje („pozornost si však zaslouží Hlávkovy inscenace“ — tento nesmysl čteme na s. 76), je na místě připomenout, že Hlávka nikdy nic neinscenoval (to je v divadle úplně jiná činnost). Pouze jako lektor, později dramaturg a krátce i zastupující šéf činohry se významným způsobem spolupodílel na tvorbě repertoáru (tradičně v ND právě lektor vykonává ovšem tu nejobtížnější práci — přijímá, uvnitř divadla obhajuje a zdůvodňuje tituly, jedná s autory, překladateli, upravovateli; dramaturg — popř. šéf — to vše dělá jaksi víc navenek, směrem k veřejnosti, ale lektor u ND odjakživa dělal tu nejnevděčnější práci). Nu, a během Hlávkova angažmá, ať lektorského, dramaturgického či později šéfovského, kromě „diskutabilních autorů“ a kromě tří Goethů (ale i řady Shakespearů, dále kupř. Sheridana, Bjørnsona, Molièra, Plauta, Hebbela a dalších klasiků) jsou odvážně uváděni i autoři textů s prokazatelně jinotajným, protinacistickým vyzněním (nacisty v roce 1941 zakázaný Wernerův Červený mlýn, kvůli němuž byl autor 3x vyšetřován na gestapu, Renčův Císařův mim a Lomův Člověk Odysseus, obé 1944). A jakže je to s tím údajně „diskutabilním“ Billingerem?

Tady opět autor vrší jeden nesmysl za druhým. Především hra Čaronoc (s chybným rokem uvedení 1941 — má být 1940) a Noc běsů (jíž naopak vsadil do sezóny 1939/1940), nejsou dvě různé hry, jak uvádí autor na s. 77, ale jedna a tatáž hra. Jen pod druhým uvedeným titulem hraná, pod prvním vydaná. Vyšla spolu s další Billingerovou hrou, Čarodějkou pasovskou (uvedení i vydání 1941). Ze dvou Billingerových her, Hlávkou přeložených a v ND uvedených, nadělal tedy Vučka hry tři. Už z tohoto faktografického zmatku vyplývá, že ani jednu z Billingerových her, o jejichž autorovi suverénně pronáší hodnotící soudy, neměl Vučka nikdy v ruce. Kdyby se blíže seznámil s tímto rakouským katolickým autorem, jehož nacistickou „prorežimnost“ dokládá Vučka pouze tím, že jeho jméno bylo uvedeno v Pamětní knize jakéhosi obskurního nacionálně socialistického spolku, a že, patrně ze strachu, napsal krátce po anšlusu jednu konjunkturální básničku (Vučka, s. 77), zjistil by, že v jeho hrách (a o ty by tu přece mělo jít především) není po nějakých úlitbách nacionálnímu socialismu ani vidu ani slechu. A že, jak ostatně zmiňují i akademické Dějiny českého divadla IV., po prvotním vyzdvihování nacisty se záhy tentýž Billinger ocitl pro svůj vypjatý katolicismus u nacistů v nemilosti, ba dokonce, že první z výše jmenovaných her byla úředně zakázána (o jeho protinacistickém smýšlení v době jeho pražské návštěvy na premiéře Noci běsů podává ostatně ve svých memoárech svědectví přední člen činohry ND a protagonista jeho hry Zdeněk Štěpánek).

Je dále na pováženou, že autor studie v řadě důležitých případů a svých následných soudů nevychází vždy přímo z (dostupných) pramenů, nýbrž cituje takříkajíc z druhé, někdy dokonce ze třetí ruky. Například Hlávkův problematický článek Historická událost v dějinách našeho divadla, uvedený v Ročence Sirotčího spolku členů ND v Praze 1943, uvádí Vučka oklikou přes článek B. Macáka (s. 76), který, na rozdíl od článku Hlávkova, v textu i v literatuře řádně dokládá. A smutné je, když pro tak relevantní událost, jakou je uvedení rasistické agitky Rotschild vítězí u Waterloo Wolfganga Eberharda Möllera v divadle na Poříčí na podzim 1941, jako jediný pramen „této epizody českého dramatu za protektorátu“ (s českým dramatem to ve skutečnosti nemělo nic společného!) uvádí „upozornění“ Hlávkova syna Petra (s. 77); není potom divu, že při líčení této události takříkajíc ze třetí ruky opomine uvést klíčového protagonistu Salzerovy inscenace — pozdějšího pokvětnového prominenta Zdeňka Podlipného.

Na závěr si dovolím oponovat Vučkovu názoru, jímž se snaží svou vizi autora, glorifikujícího mužský princip nietzschovského „silného jedince“, násilně naroubovat mj. Na Hlávkovu epickou báseň Kormorán (1943): sám Vučka přece připouští v této básni ne dominanci, ale věčný svár mužského a ženského principu, nikoli tedy pouhou glorifikaci jednoho principu: sám lyrický subjekt epické básně, který reprezentuje pochyby, reflexi a sen, tedy kontemplativní, nikoli činný postoj k životu, a je tedy z definice pravý opak Kultu Síly, má přece prokazatelné autobiografické rysy Hlávkovy. Ale abych se vrátil do „své“ discipliny: snad nejvíce mě jako teatrologa u Vučkovy studie překvapil fakt, že interpretuje nejen Billingera, ale i Hlávku zjevně bez podrobnější znalosti Hlávkovy nejdůležitější autorské položky, totiž jeho her. Už podtitul studie — výčet profesí portrétovaného — je v tomto smyslu příznačný („básník, dramaturg a překladatel“). Tím vším zajisté Hlávka také byl, především však byl dramatikem — autorem desítek her původních i nově zbásněných či upravených. Jelikož Vučka, který vcelku rozumně klade uměleckou tvorbu nad ojedinělé publicistické úlety („Jakou váhu přikládat banálním proklamacím, nechceme komentovat, pozornost však zaslouží Hlávkovy inscenace“, s. 76), bohužel nečerpá ze znalosti her, ať už z jeho autorské či dramaturgické dílny, vychází mu při pokusu o interpretaci Hlávky dramaturga i dramatika obraz obraz naprosto, od základu pokřivený. Když čtenář, jen trochu obeznámený s českým dramatem první půle 20. století, čte Vučkovy věty, jako „Hlávkova adorace titánského jedince silné vůle a rozhodných gest sugeruje obraz nietzscheovského nadčlověka“, čímž se „může v určitých perspektivách blížit umění Blut und Boden“ (s. 80), musí si pomyslet, že si autor trochu popletl jména: jako by tu byla řeč o „titánském“ Františku Zavřelovi, eventuálně o Jaroslavu Durychovi, v žádném případě však ne o Miloši Hlávkovi. O Hlávkovi, autorovi od poetistické Dony Kichotky v divadle DADA až po populární dramatizaci Stříbrného větru bytostně, až nedramaticky a „měkce“ lyrickému, autorovi dramatické „orientální“ ódy na básnictví a outsiderství oproti tupému vojenství v Paní Studánce, autorovi plejády neúspěšných, krachujících, nalomených, pochybujících, často jen pouhou fantazií obdařených (anti)hrdinů Benátské maškarády, Vdovy lišky, Světáků, Panamy, Výletu do hor, Kavalíra Páně, Jazzových varhan — proboha, jaképak Blut und Boden, kde je tam, mezi všemi těmi nehrdinskými, nepevnými a nezakotvenými snílky a outsidery, jeden jediný „nietzschovský nadčlověk“? Až mi tohoto neznámého hrdinu autor v Hlávkově dramatice nebo v jeho dramaturgických úpravách objeví a představí, milerád vezmu veškeré své interpretační (nikoli faktografické!) výhrady zpět. Do té doby si budu pouze myslet, že mladému talentovanému autorovi všude tam, kde si navlékl nepadnoucí kostým teatrologa, byla jeho studie nad jeho síly.

P. S. Čtenáře, prahnoucího ve věci Hlávka — dramatik a dramaturg po podrobnější argumentaci, odkazuji na svůj obsáhlý komentovaný výbor Hlávkových divadelních textů Miloš Hlávka: Světák nebo Kavalír Páně? (Akropolis, Praha 2013).

ODPOVĚĎ NA POZNÁMKY ING. P. HLÁVKY A PROF. VL. JUSTA

Tomáš Vučka

Rád bych reagoval na kritické poznámky k mému textu, otištěnému v minulém čísle Slova a smyslu pod názvem Tragická postava životního dramatu. Předně chci zdůraznit, že záměrem textu v žádném případě nebylo poškození dobrého jména Miloše Hlávky, což ostatně vyplývá ze smyslu, vyznění celého textu (a především z jeho závěru). Připomenutí paragrafů na ochranu osobní cti a dobrého jména považuji proto ze strany p. P. Hlávky za nevhodné a bezdůvodně vyostřené. Souvislost mezi určitými tezemi Nietzschovy filozofie neformuluji ve svém textu jako definitivně danou, nýbrž na pozadí soudobých událostí jako v jisté perspektivě možnou (a podobně hypoteticky se vyjadřuji i v souvislosti s fenoménem Blut und Boden, abych však o řádek dále ve svém textu upozornil, že Hlávkova adorace čisté krajiny i silného jedince „nevstupuje do Hlávkovy tvorby až pod vlivem ideologie, ale formuje se mnohem dříve“). Z mého textu tedy nevyplývá konstatování souvislosti či analogie mezi Hlávkovou tvorbou, Nietzscheho filozofií a Blut und Boden, nýbrž naopak upozornění, že tento z jisté perspektivy se nabízející pohled je pohledem irelevantním! Ke zpochybnění Hlávkovy adorace silného jedince, předložené prof. Justem, mohu říci pouze dvojí: za prvé vycházím ze subjektivní interpretace jeho básnických textů (nikoli jeho divadelních adaptací, zde nevynáším žádný soud, jak mylně podotýká prof. Just) a za druhé z Hlávkových vlastních meditací nad tímto tématem, zachovaných v jeho deníkových zápiscích (uloženo v LA PNP).

Nevyjadřuji se ani k tvorbě Billingerově či Kleistově, v případě Billingera pouze podotýkám, že šlo o autora diskutabilního a poznatky o jeho poměru k Třetí říši jsem získal na základě německých databází autorů divadelních her. Upozorňuji pouze na drobnou epizodu z Billingerova života, nevynáším — jak opět mylně konstatuje prof. Just — žádné definitivní nebo generální soudy, což se ostatně týká i všech mých dalších poznámek a tezí, formulovaných velice opatrně s vědomím, že nejsem teatrolog a můj pohyb po tomto poli se odehrává pouze na obecné rovině: proto jsem pracoval se základními materiály a archiváliemi (archiv ND), z nichž jsem čerpal údaje o inscenovaných hrách i datech jejich uvedení. Pokud jsem se zde na základě dostupných informací dopustil chyby a převzal nepřesný údaj, vítám upřesnění prof. Justa. Na druhou stranu nepokládám za nevhodné, pokud se v některých případech odvolávám nikoli na primární prameny, ale na svědectví či upozornění p. ing. Hlávky, konečně v rámci badatelské korektnosti na tuto skutečnost ve svém textu vždy upozorňuji! Pan prof. Just má pravdu, že jsem nestudoval ani Hlávkovy úpravy her, právě tak jako hry Billingerovy aj., podotýkám však, že a) se ke smyslu či obsahu, vyznění těchto her nevyjadřuji a b) jejich analýza nebyla tématem mé práce. Smyslem mého textu naopak byla rekonstrukce základních obrysů dobových událostí, které v květnových dnech vedly k nařčení M. Hlávky z kolaborace.

Přijímám upozornění p. Hlávky, že se jeho otec vedle ředitele ND Šípa zúčastnil pouze jedné schůzky u Moravce a za svou mylnou interpretaci daného zápisu, který jsem pochopil jako zápis o schůzce druhé, jsem se p. Hlávkovi omluvil telefonicky a činím tak i nyní touto formou.