V rámci tohoto krátkého exkursu do oblasti středověké poezie by nemělo smysl konfrontovat všemocné Písmo s autentickým Hlasem: jedno i druhé jsou jen rozumové entity. Vokální básnická komunikace, kterou plně určuje několik specifických rysů, není sama o sobě bezprostřednější ani méně dvojznačná než písemné podání: je taková za určitých okolností. Na jedné straně stojí viditelnost, na druhé slyšitelnost. Jejich zvláštní smyslová zacílení sice zdánlivě uvádějí do rozporu zprostředkovanost vytvářenou písmem a zprostředkovanost, kterou uskutečňuje (a zároveň skrývá) hlas.
