Středověk a hlas

V rámci tohoto krátkého exkursu do oblasti středověké poezie by nemělo smysl konfrontovat všemocné Písmo s autentickým Hlasem: jedno i druhé jsou jen rozumové entity. Vokální básnická komunikace, kterou plně určuje několik specifických rysů, není sama o sobě bezprostřednější ani méně dvojznačná než písemné podání: je taková za určitých okolností. Na jedné straně stojí viditelnost, na druhé slyšitelnost. Jejich zvláštní smyslová zacílení sice zdánlivě uvádějí do rozporu zprostředkovanost vytvářenou písmem a zprostředkovanost, kterou uskutečňuje (a zároveň skrývá) hlas. Nejde tu však o rozpor, nýbrž o kontrast, který je skoro vždy neúplný a krajně nestálý. Pravdou však zůstává, že z hlediska komunikace probíhá vnímání zprávy způsobem, který utvrzuje převahu jediného smyslu. Člověk buď slyší, nebo vidí. A tento rozdíl svou hloubkou určuje naši schopnost vnímat druhého i způsob, jakým se tato schopnost projevuje.

Proto odmítám jako falešný problém otázku takzvaných „přechodných“ textů – o nichž, občas polemicky, v polovině šedesátých let opakovaně hovořili stoupenci a odpůrci teorie formulí (tradičních ustálených obratů), tedy textů, v nichž medievista ať právem či neprávem zaznamenává stopy literárního zpracování smíšené se stopami kompozice, založené na užívání ustálených obratů (formulí). K nim by patřily anglosaské texty, které zkoumal Larry D. Benson a Albert C. Baugh, Curschmannovy německé básně a středoanglická Alexandreida, kterou ještě docela nedávno zkoumal Hoyt N. Duggan. Nejvíce zneklidňující jsou germánské příklady. Text saského Helianda bylo možné se stejnou pravděpodobností interpretovat jako záznam čistě orální epiky i jako výsledek rafinované písemné práce, založené na teologii formálních a číselných poměrů.

I když termín přechodný text, pokud vím, nebyl nikdy používán v souvislosti s francouzskými díly, představa, kterou označuje, podle mého názoru už dobrých dvacet let převládá u mnoha z těch, kdo se zabývají chansons de geste, speciálně Písní o Rolandovi, a podobně je tomu u slavistů v případě Slova o pluku Igorově. Uznává se existence určité orální básnické tradice, která se řídí svými vlastními pravidly a na níž (v obtížně stanovitelné míře) závisí dané dílo. Na druhou stranu se tvrdí (nebo se to předstírá), že jsou známé specifické techniky psaní, které se vzhledem k témuž dílu jeví neméně určující. Orální slovesná tradice na jedné straně a techniky písemného ztvárnění na druhé se chápou jako homogenní, a lze je tedy jasně stavět do protikladu, ne-li přímo do sporu. Odsud se odvíjí nemožnost popsat status textu – a záchrana se hledá v „přechodnosti“, o níž se blíže neříká, zda je historická nebo ontologická!

Je přesnější– opět se k tomu vracím– obecně připustit, že konečným cílem středověkého psaní je vokální komunikace, se všemi (alespoň virtuálně) smyslovými podněty, které se s ní pojí. I pro učené lidi se písmo, které vychází z řeči, k řeči zase vrací v tom, že z ní uchovává hlubokou, přirozenou shodu zvuku a smyslu. Žalm 45 v textu Vulgáty vkládá ve druhém versetu do božích úst tato slova: „Lingua mea, calamus scribae.“ Jazyk boží je perem, a pero funguje jen díky jazyku a pro něj. Z druhého konce tohoto očividného řetězce – ze strany psaní – je text opisovaný písařem určen ke čtení a dalšímu ústnímu předávání kleriky, kterým tato služba přísluší institucionálně. Tak to alespoň v prvních verších Románu o Rollonovi [Roman de Rou] předkládá Wace:

Si escripture ne fust feite
E puis par clers litte et retraite,
mult fussent choses ubliees...

(Kdyby rukopisy nebyly vytvořeny
a poté kleriky čteny a předávány,
mnohé věci by byly zapomenuty...)

Předchozí věta glosuje tento výrok. Nejde o libovolné vědění, nýbrž o to, udržet živou a vznešenou připomínku toho, co tvoří jednotu a soudržnost skupiny. Retraire (předávat), znamená vyprávět, ústně přeformulovat tak, aby se udržovala auctoritas řeči.

Psané glosuje promluvu; jiný psaný text glosuje ten první a vytváří druhotnou promluvu, která je zase glosována. Tak se utváří věda, nerozlučitelně svázaná s operací hlasu. Taková je translatio, termín pocházející z rétoriky, který odpovídá současně řeckému metafora a hermeneia a zahrnuje současně ideu změny, pronikání do neznámého, ale také zvnějšnění prostřednictvím slova._1 Pokud jde o texty, translatio se střídá s interpretatio, která v rétorice označuje parafrázi, což posiluje konotaci fyzické přítomnosti. „Překlad“ [translation] a „interpretace“ se uplatňují mezi nimi dvěma a jsou neoddělitelné od vnímání živého slova.

Básnický obraz – ne-li přímo teologický symbol – Knihy sjednocující kosmos s organizovaným sledem dějin, jak jej oslavuje závěrečná vize Ráje (XXXIII, 85–87), pro středověkou mysl nevychází ze zkušenosti a praxe písma, nýbrž (v perspektivě vlastní židovství) výhradně z úvah o bibli, „Písmu svatém“, projekci božského Slova, od kterého lze jen stěží oddělit pojem grammatica. Pokud jde o klišé, které pro básníka spočívá v tom, že se dovolává záruky knihy – přednostně latinské –, jistě potvrzuje autoritu vyžadovanou pro písmo, znamená však (nebo se tváří, jako by znamenalo), že funkcí písma je dospět k textu „establi par rime“ jako Enfances Guillaume, ke skladbě „del role de l’église… translatee“ jako Destruction de Rome a celá řada románů, epických vyprávění nebo mravoučných veršování – což jsou všechno přednášené, nebo dokonce zpívané texty. Toto klišé se objevuje ve dvaceti procentech prologů Mölkovy antologie: v osmi chansons de geste, ve čtyřech románech a čtyřech různorodých dílech.

V posledních několika letech naopak mnohé studie odhalily „vliv“ některých orálních forem na psaní. Spíše bych řekl, že v celé její průzračnosti ukázaly stálou přítomnost vokálního modelu za vepsaným povrchem textu. To podle teze H. R. Jausse, pro nějž, jak nedávno připomněl Jean Dufournet, probíhá hranice mezi orálním a psaným napříč texty, platí například v Románu o Lišákovi [Roman de Renart]._2 Písmo tu, jak se zdá, (za cenu zkreslení, které dokážeme jen obtížně vnímat a ještě obtížněji definovat) přijímá roli a možná také funkci živého hlasu. V jiné optice bychom se mohli odvolat na kultivované básnické žánry utvářené vzhledem k písmu, ale označované termínem, který implicitně odkazuje k orální lidové poezii, jako jsou španělský villancico v praxi 14. století a snad francouzská pastourelle v praxi století 13. Na nejzazších hranicích západního světa do téže perspektivy historicky přísluší celá obdivuhodná islandská literatura 12. a 13. století. Orální tu má roli modelu – a tím víceméně záměrné meze – psaného; hlas má roli modelu a meze vyznačených znaků.

Samotná fixace tradice, která byla orální, skrze písmo a v písmu nemusí nutně znamenat konec této tradice, ani ji nemusí vytlačovat na okraj. Může se ustavit symbióza, nebo alespoň určitý soulad: orální se zapisuje, psané chce být obrazem orálního, a v každém případě se odkazuje k autoritě hlasu. Aktivní koexistenci právě tohoto druhu dosvědčuje tradice textů na okraji poezie jako jsou Dialogy Šalomouna s Marculfem, „fabulose popularium narrationes“. Její působení ale stejně dobře zjistíme, když zkoumáme staré dokumenty o Vilému Oranžském a zabýváme se prehistorií jeho epického cyklu, či (podle U. Mölka) zkoumáme pronikání trubadúrské poezie v okruhu Friedricha II._3

Ani opačná skutečnost, kdy písemná tradice vstupuje do orální oblasti, nemá nakonec za následek její úpadek ani sterilizaci. Jistě se nyní obecně vzato zaměřuje na širší publikum, což může podle mínění některých vést k jejímu snížení. Takto obnovená tradice ale zůstává stále produktivní. To platí (jak jsem uvedl ve své první přednášce) na celém Západě až do 18. století pro vánoční poezii ze 13., 14. a 15. století, v níž byly reprodukovány mnohé literární náboženské i profánní básnické formy; tak je tomu v předmoderní Itálii s „lidovými“ žánry, vycházejícími z epických románů 14. století, počínaje maggi z údolí Pádu až po sicilské puppi.

Neměli bychom těmto textům připisovat víc, než nám vyzrazují, ani víc, než skrývají. Jisté je, že civilizace středověkého Západu byla civilizací řady populací malého poloostrova na okraji Eurasie, které v průběhu celého tisíciletí všemi možnými způsoby, ve všech oblastech a na všech úrovních věnovaly hlavní část svého úsilí tomu, aby zvnitřnily své rozpory. V těchto mezích a v tomto smyslu budeme připomínat podstatnou orálnost jejich kultur. Jako bezpochyby komplexní a heterogenní soubor společných diskursivních představ, chování a modalit; ale současně jako schopnost všech členů společenského tělesa vytvářet určité znaky a identifikovat je a interpretovat stejným způsobem; jako – právě proto – jeden z více faktorů sjednocení individuálních aktivit. Nic víc; avšak dosah tohoto rysu je významný, neboť odkazuje k poslednímu zdroji autority, která řídí praxi (není-li ideologie) určitého světa.

Na této úrovni univerzality je vhodné rozvinout to, co jsem ve své první přednášce řekl o poezii. Nejde příliš o to, abychom se dohadovali o kvantitativní důležitosti hlasu při fungování středověkých institucí, ale o to, abychom v nich pocítili důsledky převahy hlasu. Z myšlenky reálné moci slova, hluboce integrované v mentalitách tehdejší doby, se odvíjí morální pohled na svět: každá řeč je totiž psychicky účinným činem. Odtud etická struktura artes memoriae.

Dvojí původ božího poselství v řádu víry a rituálu, Verbum a Scriptura, zakazoval, aby byla vůbec brána v pochybnost autorita prvního z nich. Sám Luther vzýval tento „hlas, který zní vesmírem“. Katolicismus udělal z „Tradice“ jeden ze dvou zdrojů dogmatu, a tento pojem spolu se spisy církevních otců obsáhl široký okruh orálních diskusí a vyznání, institucionalizovaných v pastýřské a koncilní praxi. Přesto až do počátku novověku, a v zapadlých oblastech ještě déle, na Západě ne bez problémů koexistovalo dvojí křesťanství: kněžské náboženství, obvykle uctívané jako jediné, a ono lidové náboženství, smíšené s předkřesťanskými přežitky, které později odkryjí práce Etienna Delaruella a po něm práce Roberta Manselliho. Pouze první z obou náboženství přímo vyžadovalo autoritu neodlučně spojenou s písmem; naučení a rituály toho druhého se předávaly ústní cestou. Avšak ve světě, kde velmi vřelé a zároveň úzké vztahy spájely lidi v jedinečnosti jejich osudu navzájem mezi sebou i s přírodou, byla oblast náboženství, obtížně odlišitelného od magie, stejně široká jako životní zkušenost. Ohromné většině lidí poskytovalo „náboženství“ jediný dostupný systém výkladu světa a symbolického působení na realitu. Tento systém ale závisel na vokální moci těch, kdo věděli, předával se pouze v jejich řečích: ve zlomcích Evangelia naučených nazpaměť, ve vzpomínkách z biblických dějin, v nesouvisejících částech Kréda a Desatera, utopených v proměnlivém souboru legend, bajek, ponaučení či zlidovělých hagiografických vyprávění atd. Odsud, můžeme se domnívat, ona hloubka, s jakou se do kolektivní i individuální psychiky zapisovaly vlastní hodnoty i latentní význam tohoto Hlasu.

Stejně tak se veškeré předávání vědění přednostně a často výhradně odehrávalo prostřednictvím Hlasu, tedy přijímalo jeho formu. To byl případ školní výuky. Vokální funkce se tu (podobně jako u kabalistů) halí do vážnosti iniciace: v živém slově zaznívá tajemství veškerého poznání. Nijak zvlášť se od toho neodlišuje ani výkon moci: být vládcem tradičně znamená „prohlašovat právo“, v přítomném projevu dávat najevo, co je spravedlivé, co je norma; a toto „zvykové právo“ předpokládá kolektivní souhlas s představou, že orálnost pravidla zaručuje jeho autenticitu. Pravidlo, jež vychází ze zvnitřněné kolektivní paměti, vyvolává ontologický vztah s minulostí skupiny a právě tento vztah zakládá zvyk. Když se postupem času někteří panovníci nebo skupiny pokusili určité zvyky zachytit písemně, Lex salica, Sachsenspiegel nebo sbírky právních obyčejů sestavené na žádost Karla VII. měly mít jen průkazní funkci; tím, že zvyk fixovaly, jej ale odsoudily k odumírání. Na rozdíl od našich zákonů alespoň nebyly veřejně vyhlašovány a svou jedinou sílu stále čerpaly z onoho velmi starobylého hlasu, který jako takový je cizí mocím. Pomalé znovuobjevování textů římského práva, které v Evropě probíhalo od 12. století, a (zčásti pod tímto vlivem) znovu se objevující psané zákonodárství nakonec prozrazovaly univerzálnost společenských vztahů. Jako psané se právo stalo projektivní, uvádělo do hry budoucnost. Souhrn struktur konstitutivních pro naše moderní národy doslova vstoupil do dějin. Cena za tuto transformaci byla jistě vysoká a naše stará společenství, vězící v zastaralé, avšak stále živé feudalitě, neměla dost pevná bedra, aby se vším všudy unesla takový náklad.

Poněkud umíněně zdůrazňuji tento bod, neboť jsem, opakuji, přesvědčen, že středověká básnická řeč je ještě více než s diskurzem rituálu a vědění spojena s diskurzem moci – svou povahou, svou funkcí a typem vztahu, který udržuje s jinými kolektivními aktivitami. Nerad bych tu překrucoval srovnání, nemohu však (ze svého pohledu) nezmínit paralelnost, kterou vykazují silokřivky dějin práva a dějin poezie mezi 9. a 16. stoletím. Poezie, naroubovaná na moc vládnoucí lidské společnosti a živená vřelými pravidly, která ji udržují, se pozvedá ze stejného místa, staršího než pronášená slova, ale zaznívajícího ve všech těchto ozvěnách. Nechci těmito obrazy prosazovat žádný ideologický obsah – s nímž bychom si zde nevěděli rady –, nýbrž označit samu materiálnost, která tu nakonec zakládá veškerou formu a veškerou schopnost, sonoritu přítomného hlasu.

Tato převaha hlasu v praktikách, ale nutně také (alespoň latentně) ve vědomích, prosycuje struktury jazyka. Zde ovšem naléhavě vyvstává otázka: „Co je tento jazyk, kterého se dovoláváme v souvislosti s našimi starými texty?“ Ať se jedná o „starou francouzštinu“, „středohornoněmčinu“ nebo starou severštinu, nikde už není mluvčí, kterého bychom mohli slyšet, ani žádný subjekt, který by se tak dožadoval svého mateřského jazyka. Co nám zbývá, je soubor promluv, rozložených a jakoby vychladlých na papíře, které jsou větší či menší měrou rozvrženy podle záměrů (až na nejvzácnější výjimky) jiných, než aby podávaly svědectví o dobovém úzu. Jak bychom za těchto podmínek mohli chtít uchopit živý jazyk, vypodobnit jeho tvář a gesta, aniž bychom upadali do pseudovědeckých iluzí, které naše náhledy začínají dnes právem rozhánět? Tyto promluvy mají svá vlastní pravidla, která je třeba zkoumat a uznávat jako taková, zpracovávat na úrovni jejich specifičnosti. Ta pravděpodobně něco pokřivuje nebo zakrývá, ale co? Text není nikdy více než částečným nebo rozbitým zrcadlem. Text (bez ohledu na jeho výslovné záměry) filtruje řečovou realitu, u níž můžeme v tak rozrůzněném kulturním kontextu, jaký mělo 12., 13. a 14. století v Evropě, předpokládat proměnlivou, rozmanitou a složenou povahu.

Ve skrytých základech textu můžeme nepřímo, ale téměř neustále pozorovat tři stále aktivní faktory:

– Schopnost paměti, která tomu, co se předává pomocí písma, zajišťuje zakotvení v potenciálně stálé tradici; k tomuto zásadnímu bodu se hned vrátím.
– Využívání (na libovolném stupni) vědění a technik, které tvoří „artes liberales“, a speciálně rétoriky: je známo, jak rozsáhlá, a svým významem velmi nevyrovnaná bibliografie vznikla k tomuto tématu během 20., 30. a 40. let, i když k ní připojíme slavného E. R. Curtia. Domnívám se však, že se příliš nebrala v úvahu ta skutečnost, že samo předávání artes se dělo zejména prostřednictvím hlasu a že některé rysy orálního výrazu (schopnost přizpůsobit se okolnostem, splácená pojmovou nepřesností, teatralita, ale také sklon ke zkratkovitosti a současně k redundanci…) se začlenily přímo do jejich techniky. To platí zvláště o rétorice, která si i s omezeným statusem umění psát, jak bylo mnohokrát uvedeno, uchovávala určitý rys svého původního určení ars bene loquendi.
– Třetí faktor: dvojjazyčnost kleriků-písařů, patrná často v lidovém jazyce, věc přemístění, které se po materiální stránce nutně přenáší živým hlasem.

Odtud ambivalence, „dialogismus“ středověkého písemnictví (toho písemnictví, které nám jediné zůstává) nejen na rovině označovaného, ale právě na rovině označujícího, a především označujícího. Právě při sledování stop tohoto dialogismu v jazykovém tkanivu se uplatňuje způsob čtení, který jsem připomínal při své poslední přednášce. Protiklad hlas–písmo, jak jsem upozornil, prochází všemi kulturními vrstvami, které tvoří evropskou civilizaci na všech jejích územích. Dialogismus je tu tedy v principu vlastní všem druhům textu bez ohledu na to, o jaký přirozený jazyk se jedná. Pro nás je nicméně snáze zjistitelný v románských jazycích pro jejich dvojznačný vztah k jednomu mateřskému jazyku, jinak dobře doloženému. Národní jazyky keltské, germánské či slovanské před námi takříkajíc skrývají tajemství hlasů, které je formovaly a dovedly k zralosti. O francouzštině, italštině a dalších jazycích víme nejen to, že představují krajní bod orální odchylky latiny, ale srovnání výsledku a počátku (bez ohledu na historické faktory, které takové srovnání narušují) dovoluje alespoň povšechně zhodnotit rozsah a směr této odchylky.

Tyto jazyky byly opracovávány hlasem; byly formovány v užívání mluvčích nevzdělaných (nebo jen málo se starajících o „lettrure“), jejichž hrdly procházela jediná síla, jíž podle své víry mohli působit na svět, střídavě hrozivý i slibující. A ode dne, kdy písmo prosadí svou vládu a podrobí si živý jazyk, bude potřebovat ještě dlouhá staletí, aby do svého řádu začlenilo dědictví této prehistorie.

Úhel pohledu, který předkládám, je tak zřejmě potvrzován tím, co se v dnešní době nazývá „skriptologie“, studium lidového jazyka, použí vaného v listinách od 12. do 14. století. Tato zkoumání, která zahájil Louis Remacle krátce před rokem 1950 a poté Charles-Th. Gossen rozvinul v samostatnou disciplínu, umožnila popsat místní normy, často navzájem značně odlišné, které řídily úzus notářů a jiných právních úředníků. Díky neexistenci dostatečně silné přitažlivosti královského dvora je všude, bez ohledu na setrvačnost opisovačů, patrné napětí mezi psanou normou (psanými normami) a mluvenou řečí. Způsob zápisu, který byl nakonec přijat, třebaže náhodně vykazuje některé odchylné rysy, předpokládá záměr obnovit řeč, zakládající právo. Toto napětí je zřejmé především na té jazykové rovině, která je s vokalitou nejzřetelněji spojena ve znázornění zvuků. Tudy především prosakují dialektické prvky, konkrétní stopy živé solidarity ve stísněnosti bezprostředního okolí. Ve značně oslabené formě tyto stopy zaznamenáváme pod pery opisovačů básnických textů ještě během 13. století. Skrze ně slyšíme zabarvení hlasu, možná onen artoiský přízvuk, kterému se posmívali v Paříži, máme-li věřit Cononu de Béthune.

Souhrn těchto termínů je za cenu drobných transformací používán pro básnický jazyk. Lyrický a v poněkud jiné míře také narativní diskurz se až do 15. století tradičně utváří podle rytmů, v nichž zaznívají vzájemné srážky vokálního mnohohlasí: porušení stylu a tónu, syntaktické heterogenity, neustálé slovní experimenty. Současně se projevuje vůle učit a přesvědčovat, přecházet životní zkušenost a poté se k ní, obohacené o významy paběrkované na druhé straně, kruhem zase vracet, je to poezie bytostně řečnická, stavěná na odiv na veřejných místech jako divadlo. Více než která jiná (protože má blíž k tradičním zdrojům?) dosahuje krajního bodu tohoto napětí poezie trubadúrů. Cansó je bez ohledu na prvky, které v ní rozliší analýza, konkrétní chvílí, v níž hlas, podle slov Gérarda Le Vot „probouzí formu“. „Psaná forma,“ říká dále, „je zde jen otiskem účinku, který byl vytvořen a šířil se díky rozvinutí hlasu, jímž se dílo vydává k poslechu.“_4

Ve vysokém dvorském zpěvu tak vládnou zjevné formy „artificiální“ hudby (dle terminologie Eustacha Deschampse). Avšak zcela mimo tuto dokonalou a vzácnou shodu směřuje „přirozená“ hudba básnické řeči k obdobným výtvorům. Ještě v polovině 15. století budou Villonovy verše vynášet tento model – krátce předtím, než jej potlačí Gutenberg, nebo alespoň Petrarkovi epigoni – závratnou litanii osmi oktosylabů v rychlém rytmu, udržovaném ale širokým sledem nádechů; skupiny oktosylabů, které nelze navzdory rétorickým tradicím literárně-analyticky rozložit jinak než na dechové jednotky, v nichž se dále nevelký počet navracejících se témat proplétá pomocí zesílených motivů, navzájem svázaných asociací idejí nebo slov, zvuků či rýmů, využívajících až k naprostému opotřebení a grotesknímu převrácení témata, která jsou již po staletí klišé. Monolog na hranici šílenství; nesejde příliš na tom, zda známe jeho nepravděpodobného autora, tak silně je přítomné zabarvení a smyslnost tohoto hlasu.

Výslovný záměr autora, motivovaný nezbytností šíření v prostředí s převládající oralitou, mohl obecněji řečeno v každém okamžiku v jistých písemně koncipovaných dílech silně zdůraznit tendence jinak více rozptýlené. O tom například podle Alberta C. Baugha (ovšem proti Bensonovu názoru) svědčí texty středoanglických románů jako Guy z Warwicku [Guy of Warwick] nebo Bevis z Hamptonu [Beve of Hampton]._5 Jsem nakloněn tomu, připisovat týmž hlubším příčinám často zaznamenaný rys narativních textů 12. a 13. století, totiž častý výskyt přímé řeči. U autorů této doby pozorujeme jakousi starost o řeč, cizorodý prvek ve vyprávění, který je do něj možné vtělit pomocí mimetické figury, když ji ve vyprávění zobrazíme. Ale – dodal bych – přímou řeč nelze do vyprávění skutečně začlenit z důvodu základní nepřevoditelnosti: tím myslím nepřevoditelnost samotné materiality hlasu. Odsud efekt mnohohlasí, patrný zvláště v próze, kde se systém provázání mezi vyprávěním a řečí jeví v celku rafinovanější, složitější a „čitelnější“ než ve verších.

V těch nejstarších chansons de geste, ponořených snad stále ve světě, téměř bezvýhradně vydaném silám živé řeči, promluva vystupuje z vyprávění syrová a takřka nahá; vybuchne, srazí se s jinou promluvou a nárazy rozeznívají verš proti verši. Řeč, plod násilí, ostrá jako meč, vrhá na svět svůj jas a zase umlká. Nejvýraznější a nejvýznamnější místo v Písni o Rolandovi tvoří bezpochyby laissy 170 až 172 oxfordského rukopisu (které se objevují také v benátském rukopisu V4, v pařížském, cambridgeském a lyonském rukopisu, i v německé a staroseverské adaptaci!), monolog, v němž se umírající Roland obrací k Durendalu a meč a slova se pojí v této konečné pravdě hrdiny. Ale nezávisle na tomto mytickém zobrazení verš sám jakožto vázaná řeč znamená živý hlas. Skutečnost, že na celém Západě až do počátku 13. století měl veškerý básnický diskurz veršovanou formu, nemůže mít jiný původ. Již mezi válkami takový Georges Lote, ačkoli patřil k akademické generaci spoutané předpoklady písemnosti, se v několika kapitolách svých rozsáhlých Dějin francouzského verše výslovně dovolával praxe liturgické či laické kantilace jako zdroje některých rysů románského veršového systému._6 Nedávno jsem měl možnost vylíčit historii slova rime, které až do začátku novověku sloužilo jako pojmenování „verše“, ukázal jsem, jak se domnívám, že toto slovo, pocházející z latinizovaného řeckého rhythmus, po celá staletí přenášelo konotace související s vokálním projevem. Jedno pojednání z 10. století jej glosuje jako „canendi aequitas“ (vyváženost zpěvu).

Dle běžného a zjednodušujícího názoru verš, protože podporuje memorování, přirozeně vyhovuje orální poezii. Tím se ovšem rozsah celého problému komickým způsobem redukuje. Tvrzení však není v zásadě nepravdivé, v antropologických hloubkách skutečně existuje živé pouto mezi rytmickými a paměťovými formami. Záměrnost verše a valorizace některých řečových meter na úkor všech ostatních, kterou předpokládá, není – ve svém vlastním řádu mluveného slova – bez obdoby s postupy artes memoriae, která, jak víme, vděčí za svůj velký rozvoj ve 13. a 14. století dominikánům (díky jejich kazatelskému poslání). Umění paměti převedené do teorie, začleněné do scholastiky a určené k tomu, aby obsáhlo veškeré vědění, se zaměřuje na užitečnost řeči. Projevuje se v aktu vypovídání. Paměť, část prudentia, se podle Tomáše Akvinského, jenž v tom následuje Aristotela, v člověku dělí na memoria a reminiscentia podle toho, zda podléhá smyslové nebo rozumové duši._7 Ve skutečnosti obklopuje celou existenci, proniká vším žitým a udržuje je přítomné v kontinuitě lidských diskurzů.

Odtud básnická metafora „knihy Paměti“, jak ji čteme na úvodní stránce Dantovy Vita nuova. To v knize své paměti, říká básník, jsem nalezl napsaná slova, z nichž vytvořím tuto knihu. Paměť je tedy knihou jen v obrazném smyslu, ve skutečnosti je tu označena jako živá řeč, pramen, z nějž vychází soudržnost psaného textu. Soudržnost zápisu člověka a jeho (osobních i kolektivních) dějin v realitě osudu. Ještě v pozdním 16. století se evropská společnost jeví takto posedlá starostí „uchovat v trvalé paměti“ to, co zakládá její společenství. Odtud taková obliba poslouchání a vyprávění, odtud ona snaha dobývat ze všeho životní ponaučení. To všechno vrcholí v operaci hlasu. „Francouzská látka“ kolem roku 1200 má podle Jeana Bodela tu význačnou vlastnost, že je „pravdivá“ a vždy se taková jeví. Touto látkou je poezie chansons de geste, stylizující „orální historii“ (ve významu, který tomuto výrazu dáváme dnes). Avšak cílem chansons de geste je vyprávěním o jistém nebo přislíbeném vítězství – našem vítězství – obnovit ve světě světlo smyslu, které narušilo zlo. Tato řeč pravdy se zakládá výhradně na paměti.

V tomto relativně stálém universu se tato pravda neposouvá a svůj vzhled mění poznenáhlu jen nepostřehnutelným způsobem. Paměť každého jednotlivce, jak ji zjevují jeho slova, dává dostatečné svědectví o tom, co utužuje a jednotí skupinu. Společná minulost, jež se přelévá ve větách pronášených hic et nunc, nedovolí, aby se vytvořil odstup, který by umožnil kritický pohled na ni samu. Tento stav věcí se ovšem od 12. století začíná pomalu lokálně proměňovat spolu s tím, jak se utvářejí městské společenské skupiny. Ještě dlouhou dobu však nic neoslabí celkovou účinnost vokalizované paměti. Není to stále jen ona, jíž se dožadují básníci 15., a dokonce i 16. století, když oslavují své panovníky? Nesporné (ale velmi relativní) zrychlení dějinných rytmů od poloviny 12. století totiž nebrání tomu, abychom mentální struktury a kulturní formy Západu až zhruba do roku 1500 spojovali s modelem dlouhodobých tradic. Což Graus před osmi lety ve své pronikavé práci označil jako kulturu živé minulosti._8

A. B. Lord spojil dohromady pojmy orálnosti a tradice, z nichž první odkazuje k prostředku a druhý ke třídě poselství. Poezie určená pro ústní podání se tak dostává – mnohem jasněji a závaznější látkou než poezie určená ke čtení – na samo místo, kde se s velkou hustotou a současně protíná většina živých kulturních kódů: jazykové, rituální, morální a ostatní. Proto – mnohem silněji než by to dokázala čtená poezie – vytvářejí texty poezie, určené k poslechu, ve vědomí společenství, v jeho imaginární skutečnosti a v jeho řeči někdy velmi rozsáhlé diskursivní a paměťové sítě, v nichž každý prvek sémantizuje (podle chronologie performance) všechny ostatní.

Tato poezie uvádí v platnost uznanou pravdu, paradigmaticky ilustruje společenskou normu. Jen velmi postupně a zpočátku s omezením na některé třídy textů dokázala v tomto ohledu oddělit soukromé od veřejného, a ještě později já od my. Hlas totiž sjednocuje; pouze písmo účinně rozlišuje mezi hranicemi toho, co umožňuje analyzovat. Ve vřelosti účastí, které projev činí současnými, nemá básnický hlas jinou funkci ani jinou moc než roznítit toto společenství v souhlasu nebo odporu. Vítězství písma, což jsem zdůraznil ve své druhé přednášce, bylo ale pomalé, zdržované a váhavé a skripturální mentalita zůstávala až do 16. či 17. století značně menšinová. Proto (je možné paradoxně zdůraznit) rozdíl, ostatně spíše intuitivní než prokazatelný, který děláme mezi „fikcí“ a „historickou skutečností“, nelze použít pro tyto texty. Ty ve svém celku mají původ v téže instanci, v paměťové tradici, předávané, obohacované a ztělesněné hlasem. Odtud vážnost již řečeného, dřívějšího, Vieil antif, jak Roland podivně nazývá svého bujného koně! Všechen čas je epický, měřený jen kolektivními pohyby (vjemů a těl) v souladu přednesu. To byl po celá staletí základní společný rys jedné kultury; a neustálé a velmi rozmanité projevy jeho tvořivosti jej pouze povrchově modulovaly a tu a tam i na čas zastiňovaly.

Proto po celé délce takto spřádaných sítí intenzivně obíhá vše, co s sebou hlas nese a co pozitivistická kritika kdysi interpretovala za pomoci pseudopojmů jako „napodobení“ či „vliv“; zvláštní druh vokální intertextuality, bližší vzájemným mimetismům mluveného rozhovoru než přenosům v psaných textech. Nemíním teď pouze uchovávání dlouhodobých „témat“ ani stěhování konkrecí imaginárních prvků, které jsou velmi stálé a přitom formálně velmi obtížně definovatelné. Otázkou je u nich spíše způsob začlenění do společného diskurzu: na jakém stupni a jakým druhem jazykového, vokálního, gestického ztvárnění „téma“ vstupuje do poezie, nebo v ní zůstává, tedy získává schopnost ztotožnit se – v recepci – s prožitkem posluchače? Existují nesčetné příklady diskursivních fragmentů putujících prostorem a časem, které se slučují do napohled zcela nepodobných konfigurací. Tak ony dolnobretonské básně z 19. století, v nichž Donatien Laurent zjišťuje stopy jedné velšské básně zachované v rukopisu z 12. století, bezpochyby ale ještě starší; od jedné básně ke druhé se v náznacích rýsuje ne lineární genealogie, nýbrž soubor složitých vztahů, souvisejících s rozsáhlou oblastí tradiční keltské kultury._9

Psané dílo, nabízející se ke čtení, překonává časoprostorové rozptýlení takříkajíc roztažením, prodloužením, takže pokrývá onu dvojí rozlohu, a je-li třeba, rozpíná se spolu s ní. Dílo s vokálním určením směřuje ke stejnému cíli opačnými prostředky, redukuje trvání až na nekonečné opakování jedinečného okamžiku, a omezuje prostor na obraznou jedinečnost konkrétního afektivního místa.

Tímto způsobem se v našich očích vyjasňují – a pro uši posluchačů se valorizují – varianty svázané s orálním přenosem i s rukopisnou tradicí, která se s ním pojí. W. Holland před několika lety na příkladu středoanglického textu Arthour and Merlin ukázal, jak se oba dva druhy variant kříží a jak je lze je jen obtížně oddělovat._10 Když jsem před nějakými deseti lety navrhoval pojem pohyblivosti [mouvance] textů, chtěl jsem tím (ovšem méně jasně než dnes) definovat základní rys spojený s orální realizací poezie. Držel jsem se v tom podnětů Menendeze Pidala týkajících se poesia tradicional. Příklad Romancera se totiž vyznačuje výjimečnou bohatostí díky množství dokladů. Mohli bychom ale také uvést příklad italských cantari, jejichž poznání v posledních letech oživily práce Bariniho, Balduina, Varaniniho a dalších. Od této chvíle se však problém variant, přesahující perspektivy tradiční filologie, interpretům klade v celku medievistického pole bádání. Jestliže stále není dotčen, ba ani formulován v pojmech odkazujících k vokální povaze textu, vokalita přesto zůstává, byť mlčky, nebo dokonce nechtěně, v zorném poli. Vynikající edice Jaufré Rudela, kterou v roce 1978 připravil Rupert Pickens, je v tomto ohledu příkladná.

Co nakonec vyprazdňuje pojem pohyblivosti, je (spolu s pozitivistickým mýtem „pramenů“) platnost určité řady pojmů, vycházejících z naší klasické praxe psaní a strukturálně s ní svázaných: stálost textu, autentičnost, identita – a všechny interiorizované metafory našich „literárních dějin“: původ, tvoření, osud díla; vývoj, vrchol, úpadek žánru aj. a jistě také otcovský obraz autora. Hlas nemá ani původ ani osud, nevyvíjí se ani neupadá, nevyžaduje žádnou filiaci, je přítomností formalizovanou fyzickými pohyby těla stejně a ještě více než pronášenými slovy. Vše, co směřuje k tomuto aktu performance, je jím jakoby předběžně vyznačeno, všemi svými částmi a všemi způsoby směřuje k tomuto cíli. Tím pádem ale každá orální báseň v každé situaci odkazuje posluchače ke konkrétnímu, vnějšímu básnickému poli, jinému než to, co vnímá teď a tady: k tradici, jež je způsobem existence. I psaná poezie samozřejmě odkazuje k vnějším modelům, dělá to však s menší naléhavostí a nezbytností.

Soubor naší staré poezie se z tohoto pohledu jeví jako spleť textů, z nichž žádný nepožaduje plnou autonomii. Nejasné obrysy jej obsáhnou jen nedokonale, špatně naznačené a často neúplné hranice jej spíše spojují s jinými texty, než aby jej oddělovaly. A komunikace mezi jednotlivými úseky této sítě se nikdy nepřeruší; vším prochází intertextuální proud. V každém textu se odráží ozvěna všech ostatních textů stejného žánru a možná dokonce kontrastně a parodicky (někdy bez prokazatelného záměru) ozvěna všech možných textů.

Taková je alespoň situace, kterou ustavují a snaží se generalizovat kulturní energie převládající v 11., 12., 13. a ještě ve 14. století. Ale (to jsem zdůrazňoval od své druhé přednášky) od té doby se v tomto poli rýsují jiné siločáry: před očima a pod rukama rostoucí menšiny kleriků, vládců a měšťanů se vynořil svět, v němž se jednoho dne projeví určující význam oka, ubíhání času a otevření k nepředvídatelné budoucnosti. Západ nesmělými kroky vstoupil do věku písma, jehož model se nepodařilo prosadit karolínským scriptoriím. Odtud napětí, o kterých jsem hovořil, a pomalý posun k tomu, co mohou historici od doby kolem let 1200 –1250 předvídat: k dlouhodobé nadvládě písemného modelu.

Od poslední třetiny 12. století a především ve Francii se objevují nové básnické formy narativní povahy a jejich fungování neponechává hlasu o mnoho víc než roli nástroje podřízeného psanému textu, který má za úkol text uvádět ve známost. Působení díla bude ovšem ještě dlouho záviset na posluchačstvu a básníci na to stále budou citliví. To je bezpochyby jeden z důvodů, proč se versifikace udrží v narativních žánrech. Text však získává schopnost abstrakce, sebereflexe, samoúčelnosti, kterou neměl v režimu svobodné orality; jazyk již není zcela průzračný, vyžaduje od svého posluchače zvnitřněný poslech a osamocenost. Co je řečeno, není již v naprosté shodě s pravdou; nebo spíše pravda se jeví problematická, ne-li přímo dvojznačná; minulost v psaném textu přetíná kotevní lana, nechává se unášet, staví se proti přítomnosti hlasu, stává se složitou a existuje – mimo nás, mimo toto místo.

Román, od počátku spočívající na písmu a přenosný pouze prostřednictvím čtení (ovšem nahlas a pro posluchače), popírá čistou orálnost starého eposu. Komponovaný sice ve francouzštině, ale podle vysokých narativních a rétorických nároků, popírá jedinou autoritu latiny, ezoterickou mluvu kleriků a oporu jejich moci. Vytváří fikci, kterou vydává za historii, proti světu zkušenosti staví ideální postavu, a nás nechává, abychom si představovali, že ona nabízí tu pravou tvář. V protikladu k povídkám, které šíří lidový hlas, vyžaduje román velké rozměry: dlouhotrvající čtení nebo promluvy, kde sled událostí ve vyprávění, jakkoli se někdy jeví zamotané, je vrhán vpřed, do otevřeného prostoru bez jakékoli cykličnosti, a vzhledem k fiktivní minulosti, o níž svědčí, určuje imaginární přítomnost společenské skupiny a neurčitost budoucnosti [avenir] („dobrodružství“) [aventure], která se před ní otevírá, a vzhledem k těmto třem momentům homogenního trvání si činí nárok na opravdové poznání.

Nicméně ještě dlouho po prvních románových pokusech se bude vedle záruky textů odkazovat k záruce orální tradice. Ve velkém míšení novinek, které otřásá druhou polovinou 12. století, zůstává živé slovo nenahraditelným zdrojem informací, ale také emocí. Sám Chrétien de Troyes, když z titulu autora zasahuje do svých románů a uchyluje se k prostřednictví vypravěčů, jako je Calogrenant v Rytíři se lvem [Che- valier au lion] začleňuje do své literatury jakoby en abyme fiktivní vokalitu._11 Ve stejné době Marie de France v prologu ke svým lais zdůrazňuje (jak si všímá R. Dragonetti)_12 poslech, který předcházel psaný text a z nějž text čerpá své konečné oprávnění. Až do 15., 16. století se prohlubuje a stupňuje tázání, které od této doby (často v rozporných pojmech) tyto odvážné objevy vznášejí vůči jazyku, jeho vlastní tvořivosti a tajemství jeho významovosti. Všeobecné rozšíření psaní u vzdělanců jistě zesiluje pocit, že jazyk představuje problém. Avšak – díky zděděným návykům myšlení… a neméně zřejmě také s augustinovskými reminiscencemi – je tento problém kladen spíše ve vztahu k hlasu než (podle našeho nedávného způsobu) vzhledem k písmu. V díle vydaném před nějakými deseti lety ukázal Claude-Gilbert Dubois, že ještě i v době Viléma Postela, Giordana Bruna a Athanasia Kirchera vycházely první nesmělé projevy budoucí lingvistiky z kolébky přichystané teologií Živoucího slova._13 To, co poutalo pozornost těchto humanistů, se jim víceméně nejasně jevilo jako konstelace sil předcházejících genezi písma, nebo dokonce jako hlas před jazykem, hlas, který bere jazyk v pochybnost a v ontologickém smyslu jej zná.

Úryvek z knihy Paula Zumthora La Poésie et la voix dans la civilisation médiévale (Presses Universitares de France, Paris 1984) přeložil Josef Hrdlička.

POZNÁMKY

_1
Viz H. Lausberg: Handbuch der literarischen Rhetorik. M. Hueber, München 1960, § 558, s. 658–659, 1100 a Rejstřík pod heslem „translatio“.

_2
Littérature oralisante et subversion: la branche 18 du Roman de Renart. Cahiers de Civilisation médiévale 88, 1979, s. 321–336.

_3
V. Saxer: Le culte de Guillaume à Gellone. In: Mélanges offerts a René Louis. Musée Archéologique, Saint-Père s/Vézelay, 1981, s. 576–579; U. Mölk: Die sizilianische Lyrik. In: H. Krauss (ed.): Europäischer Hochmittelalter. Athenaion, Wiesbaden 1981, s. 49–50.

_4
Troubadours et trouvères. In: Histoire de la musique: la musique occidentale. Bordas, Paris 1982, s. 70.

_5
A. C. Baugh: The middle English Romance. Speculum, 42, 1967, s. 1–31; L. D. Benson, The literary character of Anglo-Saxon formulaic poetry, Publications of the Modern Language Association 81, 1966, s. 334–341.

_6
Histoire du vers francais, tak v I. sv. (reed. Boivin, Paris 1949), s. IX–XIV, 53–56, 69–78; II. sv. (reed. Hatier, 1955), s. 4–48.

_7
F. A. Yates: The art of memory. Penguin, Harmondsworth 1969, s. 81–84.

_8
Lebendige Vergangenheit: Überlieferung im Mittelalter. Böhlau, Vídeň 1975.

_9
La gwerz de Skolan et la légende de Merlin. Ethnologie française I, 1, 1971, s. 19–54.

_10
Formulaic diction and the descent of a middle English Romance. Speculum, 48, 1973, s. 89–109.

_11
M. L. Ollier: Le discours en abyme ou la narration équivoque. Medioevo romanzo I, 3, 1974, s. 351–364; týž: The author in the text: the prologues of Chrétien de Troyes. Yale French Studies, 51, 1974, s. 26–41.

_12
Le lai narratif de Marie de France. In: Littérature, histoire, linguistique (Mélanges B. Gagnebin), L’Age d’Homme, Lausanne 1973, s. 31–35.

_13
Mythe et langage au XVIe siècle. Ducros, Bordeaux 1970, s. 19–92.