Svetozar Nevole
Přepracovaná přednáška Svetozara Nevoleho (1910–1965) pro Purkyňovu společnost pro studium duše a nervstva_1 zveřejněná v roce 1943 v Časopise lékařů českých pod názvem O náhlém znovuprožití života „jako ve filmu“ při nebezpečí smrti a o jevech podobných zkoumá výpovědi pacientů o prožitcích a zření vnitřních obrazů, které vyvolal šok či smrtelné ohrožení. Nevole tyto výpovědi analyzuje obdobně, jako činil u psychotiků či lidí pod vlivem opojných látek, tedy s využitím nástrojů fenomenologie, Gestalt psychologie a výzkumů subjektivního vnímání.
Svetozar Nevole promoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 1935. Již za studií se začal zajímat o principy vnímání, respektive o poměr subjektivních vjemů k vnímání „normálnímu“, k vnímání obecně považovanému za objektivní a reálné. V té době v českém vědeckém diskurzu převládalo pozitivistické myšlení, které nebylo pro výzkumy Svetozara Nevoleho vhodnou metodologickou základnou. Proto v letech 1937–1938 odjel na studijní pobyt do Paříže, kde byl asistentem u profesora Henriho Clauda. Psychiatr a neurolog Claude (1869–1945) představil Francii Freudovy teorie psychoanalýzy a pod jeho vedením vznikla při pařížské univerzitě první laboratoř psychoterapie a psychoanalýzy pro výzkum poruch mozku a patologických psychických poruch. Claude se později začal orientovat na fenomenologicko-antropologickou psychiatrii, která tolik ovlivnila právě Svetozara Nevoleho.
Po návratu do Čech Nevole pokračoval ve výzkumech (subjektivních) vjemů a proměn lidského prožívání světa z pohledu fenomenologicko-antropologické psychiatrie a Gestalt psychologie, které nepojímají lidský organismus jako sadu akcí a reakcí, nechápou tělo jako čistě biologický mechanismus. Jeho originálním výzkumům však začaly být záhy kladeny četné překážky. Za války byl perzekuován za sňatek s ženou židovského původu a zbaven možnosti pracovat ve veřejných službách. Kvůli svému specifickému přístupu, který rozhodně nesouzněl s oficiální pavlovovskou metodou, nemohl po roce 1948 vykonávat teoretickou psychiatrii, realizovat vědecká bádání ani se věnovat pedagogické činnosti. V roce 1951 byl zatčen a na téměř dva roky uvězněn za hospitalizaci stíhaného básníka a překladatele Josefa Kostohryze. Až do roku 1965, kdy spáchal sebevraždu, se věnoval zejména praktické psychiatrii, statistikám a přehledovým studiím. Jádrem jeho práce jsou tedy hlavně studie a monografie psané do roku 1948, které zkoumají lucidní sny, halucinace, pseudohalucinace a iluzivní vjemy, stavy depersonalizace, prostorové vjemy a vjemy čtvrté dimenze. Tyto výzkumy nejsou přínosné pouze pro psychiatrii a psychologii, nýbrž mohou být inspirativní pro veškeré teoretické disciplíny, které zkoumají rozhraní mezi člověkem a světem, mezi člověkem a reprezentací světa.
Stať O náhlém znovuprožití života „jako ve filmu“ při nebezpečí smrti a o jevech podobných upozorňuje na stavy, kdy se v toku žitého času zastavujeme, vystupujeme z časového plynutí, pohlížíme zpět, abychom mohli reflektovat právě prožité. Proces, který je v každodenně prožívaném životě zcela nezbytný (viz Schütz 1944–1945), nabývá pod vlivem šoku extrémních podob, zastavení se zhušťuje a koncentrovaná reflexe metamorfuje do mentálního obrazu či výjevu. Tento mnohovrstevnatý vizuální obraz je zajímavý nejen pro zpochybnění některých ustálených entit, jako jsou lineární čas, trojdimenzionální prostor a objektivita vnějšího světa, pro pochopení principů subjektivního vnímání, ale je přínosný i pro pole výzkumů vizuálních studií, vstupuje do debaty o historii myšlení v obrazech i o různorodých proměnách reprezentací světa. Tento úvodní text si dovolí upozornit na tři témata z tohoto shluku, která lze zahlédnout právě po vystoupení z toku času, z běžné situace i „normálního“ uvažování. Zaměří se na problém samotného kroku stranou, na subjektivní čas, objevující se mimo lineární, kauzálně provázaný časový tok, a na metaforu stavu bytí „jako ve filmu“, který lze zahlédnout právě díky takto změněnému kontextu a specifické modifikaci vlastního vědomí a vnímání.
Z psychiatrického hlediska je zmíněný krok stranou zajímavý zejména proto, že při něm dochází k depersonalizaci, tedy k odstoupení od sebe sama, k pohlédnutí na vlastní život odjinud, z boku. Nevole se v mnoha pracích soustředil na toto rozdvojení osobnosti, zejména v důsledku patologických poruch vnímání, při pseudohalucinacích, ve snu, ve stavu ohrožení či při drogovém opojení. Rozklížení na pohled zevnitř a pohled na sebe sama odráží bergsonovské rozštěpení na vztah „mundánního ega“ a nezúčastněného pozorovatele, jež později rozpracovali zastánci fenomenologie (Petříček 2003, s. 40–47). V momentě šoku, při ztrátě osvojených a automatizovaných souřadnic bytí, se zkoumaný jedinec často odděluje od svého těla a pohlíží na své jednání „jako na divadle“. Jedinec se rozštěpuje na jednající já a já voyeuristické, které tomuto jednání jen pasivně přihlíží. V jistých aspektech se tedy toto pojetí blíží Freudovu pojetí psychického aparátu jako projektoru, pozdějším ideologickým koncepcím filmového aparátu či současným teoriím virtuálních realit. Konkrétně například k teoretickému uvažování o člověku jako pasivním voyeurovi hledícím na filmové plátno (Baudry 1985) či o bytosti, která „odkládá své tělo“ na prahu virtuálních prostředí (Hayles 1999) a vstupuje do virtuálního dobrodružství řízeného počítačovým strojem.
Vystoupení ze svého těla a z toku žitého času nasvědčuje tomu, že neexistuje pouze jediný univerzální svět a jeho přesně daný, fyzikální a měřitelný čas. Jsou zde uvedeny nesčetné příklady, kdy se pod vlivem vyhrocené situace časová linie náhle rozpadá, vědomí času opouští tři základní dimenze, čas se smršťuje a nabývá simultánní podoby, jak bylo možné sledovat u jedné z pacientek: „Při tom viděla v jediné chvíli celý svůj život se všemi jeho zapomenutými příhodami, seřazenými před ní jako v zrcadle, ne postupně, nýbrž současně; a zrovna tak náhle se v ní rozvinula schopnost, aby obsáhla celek a každou část“ (Nevole 1943). Naše vědomí tedy není vnímáno jako rozložené od minulosti do budoucnosti, ani jeho obraz není chápán jako setrvalý, jako momentka zachycená v jednom bodu časové osy. Subjektivní čas není souborem tvořeným neustálými střelami přítomného (Kittler 1999), nýbrž je časem prorůstajících se rovin a linií. Zcela se tak odchyluje od západní tradice, jež se upíná na lineární vývoj a přibližuje se Bergsonovu pojetí času vrstvícího se v jednom okamžiku, zde v okamžiku extrémní úzkosti a šoku. Bergson přirovnává časový sled k vějíři, jehož vzorky (životní momentky) lze sledovat v postupném odvíjení, je však na ně možné pohlédnout i v jisté totalitě, v níž se navzájem překrývají. „Vějíř, jejž rozvíjíme, je možné otevírat stále rychleji a mohl by se rozvinout okamžitě. Vždy ukáže stejný vzorek všitý do hedvábí“ (Bergson 2003, s. 20). Bergson dále používá metaforu odvíjení kinematografického filmu. Filmem ilustruje minulé, možné, virtuální, které je aktualizováno sledem obrazů, jež byly předem dopočítané, vetkané do látky vějíře (tamtéž). „Film, na němž jsou zkresleny následné stavy plně propočitatelného systému, by se teoreticky mohl odvíjet libovolnou rychlostí, aniž by se na něm něco změnilo. […] I když můžeme z vesmíru vykrojit systémy, pro něž je čas jen abstrakcí, vztahem nebo číslem, svědčí tato nutnost o tom, že vesmír sám je něčím jiným. Kdybychom jej mohli obsáhnout v jeho celku, jako anorganický, ale protkaný ústrojnými bytostmi, viděli bychom, jak bez přestání nabývá forem stejně nových, nepředvídatelných jako stavy našeho vědomí“ (tamtéž, s. 21).
Mentální obrazy a paměťové stopy prorůstají současnou existencí a ukazují tak nejen subjektivní zření, ale i způsob konstruování lidského vnímání, jež nemusí být tvořeno z narativních kauzálních celků, nemusí vytvářet řady, ale možná je spíše „kontinuováno“ do sousledností, ukazuje obrazy, jež existují vedle sebe, nikoli za sebou, překrývají se a vzájemně se prorůstají po způsobu vesmíru „protkaného ústrojnými bytostmi“._2 Tyto vrstvy obrazů a reprezentací nás přivádějí k dalšímu bodu této práce: jakou roli pro západní uvažování o světě a lidském vnímání tohoto světa hrají obrazy a jak se tyto obrazy‑metafory výrazně proměňují.
Reprezentace jsou vnímány jako nástroj i filtr při komunikaci mezi jedincem a světem, mezi individuálním vědomím a předmětnou materií a ostatními vědomími. Důraz na myšlení obrazy a v obrazech (o němž svědčí i četné metafory lidského vnímání) je důsledkem okulocentrismu západního světa, který v pozdně moderní době graduje „vizuálním obratem“, „věkem obrazů“, začíná se vztahovat k pojmu „svět-jako-obraz“ (Mitchell 2005, s. 14; srov. Heidegger 1977, s. 127–129), nebo je dokonce svět nahrazen obrazem, stává se simulakrem. Obrazy v dějinách vizuální kultury mohou být vnímány nejen jako materiální, mediální prezence, ale i jako mentální zření, které je vázáno na sugesci, mystické vytržení či drogové opojení, zhmotňuje se v mysli média a může být zprostředkováno vědeckými simulacemi.
Nevoleho text zachycuje proměnu od světa, který je vnímán jakožto statický obraz, ke světu všestranně rozpohybovanému. Dynamická fluktuace a neustálá metamorfóza obrazů je analogická posunu percepce od frontálního pohledu na obraz k „panoramatickému vidění“ (Schivelbusch 1989) a k mobilnímu pohledu (Friedberg 1993) v historii vizuální kultury. Svět‑jako‑obraz se v obou případech přibližuje světu-jako-filmu. Je to opět Bergson, který píše: „Je tedy základní rozdíl mezi vývojem, jehož souvislé části se pronikají v určitém vnitřním narůstání, a odvíjením, jehož odlišené části se kladou vedle sebe. […] Když však skutečný vývoj jen nepatrně zrychlíme nebo zpomalíme, změní se vnitřně a od základu. Jeho zrychlení nebo zpomalení je právě touto vnitřní změnou. Jeho obsah spadá vjedno s trváním“ (Bergson 2003, s. 20). Nevole na toto navazuje, přirovnává „vnitřní životní příběh“ (blízký tomu, jak o něm píše hermeneutika) ke kinematografii, k odvíjení filmu, který byl „předtočen“ v naší minulosti, nyní, v momentě šoku, se aktualizuje a odvíjí se před našima očima, vzpomínky před námi mohou „pádit“ závratnou rychlostí, vynořují se vedle sebe, přes sebe. Začíná přehlídka „vnitřního archivu obrazů“, o jakém mluví Hans Belting (Belting 2009, s. 53), konstrukce vnitřního filmu, sled bergsonovských aktualizací v současném bytí.
Nevoleho text zprostředkovává pojetí světa, jež se neshoduje s „normálním“, většinově přijímaným uvažováním (a s českým teoretickým diskurzem v době jeho vzniku), které bylo a je dominantní ideologií neustále obnovováno a zdůrazňováno. Tyto poznámky navazují na uvažování o čtvrté dimenzi, o jiném pojetí času a časoprostoru, o decentralizaci myšlení. Zároveň ukazuje transformace okulocentrismu, a jak se do čela imaginací (jak projektivních, tak introjektivních) dostává film, warburgovské „kinematographish“, jako základní metafora lidského myšlení. Svět nahlížený skrze obraz je takto nahlížen skrze film, filmový pás a jeho fragmentárně kontinuální pohyb. Článek českého psychiatra tak předznamenává éru, kdy hlavní metaforou lidského myšlení a filozofického přístupu ke světu může být právě film.
Kateřina Svatoňová
POZNÁMKY
_1
Nevole se aktivně podílel na činnosti mnoha spolků, vedle Purkyňovy společnosti byl např. členem Společnosti astronomické, Společnosti mykologické, Sdružení vědeckých pracovníků, Spolku lékařů českých, Československé společnosti pro péči o duševní zdraví, Československého abstinentního svazu, Svazu českých knihovníků či Veslařského klubu.
_2
Pojetí obrazu nikoli jako koláže, nýbrž jako prostupujících se vrstev, blízkých vidění rentgenovému, je zcela zásadní pro zpochybnění „normálního“ centrálně perspektivního pohledu, jemuž se v tomto čísle podrobněji věnuji ve stati Existence v čtyřdimenzionalitě.
LITERATURA
Baudry, Jean-Louis: Ideological Effects of the Basic Cinematographic Apparatus. In: Bill Nichols (ed.): Movies and Methods: An Anthology II. University of Califoria Press, Berkeley 1985, s. 531–548. Přel. Alan Williams.
Belting, Hans: Jak si vyměňujeme pohledy s obrazy. Otázka obrazu jakožto otázka těla. Iluminace 21, 2009, č. 1, s. 53–67. Přel. Václav Hájek.
Bergson, Henri: Myšlení a pohyb. Mladá fronta, Praha 2003. Přel. Jakub Čapek.
Čapek, Jakub (ed.): Filosofie Henri Bergsona. Základní aspekty a problémy. Oikoymenh, Praha 2003.
Debray, Régis: Media Manifestos. On the Technological Transmission of Cultural Forms. Verso, New York 1996. Přel. Eric Rauth.
Didi-Huberman, Georges: Před časom. Dejiny umenia a anachronizmus myslenia. Kalligram, Bratislava 2006. Přel. Radana Šafaříková.
Friedberg, Anne: Window Shopping: Cinema and the Postmodern. University of California Press, Berkeley1993.
Hayles, Katherine N.: How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature and Informatics, University of Chicago Press, Chicago 1999.
Heidegger, Martin: The Age of the World Picture. The Question Concerning Technology and Other Essays, Harper Torchbooks, New York 1977, s. 115–154. Přel. William Lovitt.
Jay, Martin: Downcast eyes: The Denigration of Vision in Twentieth-Century French Thought. University of California Press, Berkeley 1993.
Kittler, Friedrich A.: Gramophone, Film, Typewriter. Stanford University Press, Stanford 1999. Přel. Geoffrey Winthrop-Young a Michael Wutz.
Minkowski, Eugène: Ticho a temnota (Diference negativity). Slovo a smysl 2, 2005, č. 4, s. 319–324. Přel. Josef Fulka.
Mitchell, Thomas W. J.: What do pictures want? The Lives and Loves of Images. University of Chicago Press, Chicago 2005.
Nevole, Svetozar: O náhlém znovuprožití zivota „jako ve filmu“ při nebezpečí smrti a o jevech podobných. Časopis lékařů českých 82, 1943, č. 45, s. 1306–1312.
Nevole, Svetozar: O vidění barev a osvětlení v subjektivních jevech optických, zvláště ve snech. Sborník lékařský 50, 1948, č. 2, s. 37–88.
Petříček, Miroslav: Fikce obrazu. Bergsonova imagologie. In: Jakub Čapek (ed.): Filosofie Henri Bergsona. Základní aspekty a problémy. Oikoymenh, Praha 2003, s. 40–47.
Schivelbusch, Wolfgang: Railway Journey: The Industrialization and Perception of Time and Space in the 19th Century. University of California Press, Berkeley 1989. Přel. Anselm Hollo.
Schütz, Alfred: Multiple Realities. Philosophy and Phenomenological Research 5, 1944–1945, s. 533–576.
Stoichita, Victor I.: A Short History of the Shadow. Reaktion Books, London 1999. Přel. Anne-Marie Glasheen.
Vojvodík, Josef: Eugène Minkowski. Slovo a smysl 2, 2005, č. 4, s. 324–326.
