O náhlém znovuprožití života „jako ve filmu“ při nebezpečí smrti a o jevech podobných

_1
Z literatury jsou známá líčení, kde člověk v náhlém nebezpečí smrti v jediném třeba okamžiku znovu v mysli prožije celý svůj dosavadní život, jehož jednotlivých příběhů a událostí znovu oživené obrazy jako nezadržitelný příval rychlosti blesku míjejí před duševním zrakem nešťastníkovým.

Tento jev pokládají někteří za pouhou tradicí udržovanou báchorku; proto vzbudilo mou zvýšenou pozornost, když jsem prožitky podobné – byť za jiných situací – shledal u některých psychotiků, a setkav se nyní v poslední době s osobami, jež tonouce viděly v pouhé chvilce před sebou znovu svůj život takto defilovati, pokládám tento prožitek za dosti charakteristický úkaz, a dovoluji si proto naň obrátit i Vaši laskavou pozornost.

Mimo popisy tohoto jevu v beletrii setkáváme se se zmínkami o něm nebo s jeho líčením i v písemnictví odborném. Tak např. Krejčí zmiňuje se – v kapitole o paměti – o hypermnézii, připomíná Tolstého líčení okamžiků před smrtí z obležení Sevastopole, kdy Praskuchinovi proletí myslí v krátké době několika vteřin celý životopis do nejútlejšího mládí. Driesch praví, že paměť může býti naprosto úplná, a že snad v nejhlubší hypnóze může jíti o takovouto formu reprodukčního prožívání, se všemi podrobnostmi, se všemi významovými přízvuky a se všemi reakcemi. „Tato forma paměti může pracovati přímo kinematograficky, znázorňuje-li našemu Já celý život v rychlé posloupnosti, jak se tvrdí o těch, kdož tonuli, byli však zachráněni a přišli opět k vědomí.“ Rovněž Mareš se zmiňuje o tom, že se uvádí, že lidé v okamžiku hrozící smrti přehlédli celý běh svého života. Vidí v tom podobnost se snem, jenž také tak „zhušťuje v kratičký čas složité události, jejichž průběh by vyžadoval ve skutečnosti dlouhé doby“. O. W. Holmes uvádí, že lidé, kteří se topili, zřeli před sebou rozvíjet se panorama minulého svého života a dodává, že se tak stalo i jemu samému. G. Lalend ve své práci O paměti zrakové, v níž upozorňuje na to, že představy a vzpomínky mohou nabýti smyslové živosti vjemu (líčí zejména úkazy popsané později pod jménem jevů eidetických), uvádí právě jako doklad toho příhody, kde tonoucí vidí před sebou probíhat obrazy ze svého minulého života, jakž zažil i jeho bratr Jindřich, jenž vyvázl smrti utonutím. K. Kleist praví (s. 1926), že z četných pozorování zřítivších se a tonuvších osob je známo, že před nimi přeletí bezpočet osobních vzpomínek, než nastane bezvědomí. Egger pojednává ve zvláštní studii o duševních stavech lidí nacházejících se blízko smrti, buď že se topili, padali z veliké výše nebo se vůbec nějak octli v nebezpečí života; tito lidé, patříce v tvář smrti, prý zažili hlavní události svého života znovu ve svém duchu. Curyšský geolog Heim_2 shledal prý souhlasně u cestovatelů, kteří se byli zřítili ze skály, že po jistých psychických prodromech dostaví se stav neobyčejně rychlého myšlení a představování, takže duch v té chvíli přehlédne celý běh minulého života. Každému z řady obrazů, jež se tu duchu odhalí, prý odpovídá zvláštní odstín radosti nebo žalosti. Jmenovaný autor se sám jednou v Alpách na túře zřítil: Padaje vzduchem pomyslí na své brýle a snaží se je sejmout, aby snad při dopadu nevnikly střepiny do očí. Pak ho napadá, že nebude moci konat svou na příští týden ohlášenou zahajovací přednášku. Dále pomyslí na to, jak zpráva o jeho smrti zastihne jeho rodinu a v myšlenkách ji utěšuje. „Nato jsem viděl,“ píše, „v jisté vzdálenosti se v četných obrazech jako na jevišti odehrávati celý svůj uplynulý život; viděl jsem sebe sama jako hlavní osobu ve hře – vše bylo jako ozářeno nebeským světlem; bylo to krásné, bez bolesti, bez úzkosti, bez utrpení.“ Chaslin uvádí pozorování vojáka, jenž se náhle zřítil z výše 10 metrů: „Jakmile jsem pocítil, že nemám půdu pod nohama, zmocnila se mne pronikavá úzkost s nedefinovatelným pocitem v žaludeční jamce. Čas, jehož jsem potřeboval k dopadení na zemi, mi připadal nekonečný a tu jsem měl rychlé, avšak velmi jasné vidění celé své minulosti a vykonal jsem jakousi retrospektivní zkoušku svědomí, vyslýchaje se o tom, co bych si byl býval mohl vyčítati“ (Delacroix). Macario se málem utopil v Seině; „v posledním okamžiku přehlédl všechny děje svého života“ (podle Eggera, Delacroix).

Raněný Derepas_3 ležel v bitvě 50 kroků před nepřítelem v dešti střel; v tom okamžiku, kdy nabyl jistoty, že smrt je neodvratná, představil si s nejmenšími podrobnostmi celý sled jeho života. Egger cituje vyprávění ředitele škol L., jenž ve věku 8½ roku o vlásek unikl smrti utopením: „Najednou pocítil jsem jasně marnost všeho namáhání, že jest mi umříti, i ustal jsem v pohybech a voda vnikala do mých úst a uší, kloktajíc. Tu v mém vědomí povstalo samo sebou defilování mnohých epizod mého života, oněch zvláště, jež na mne byly učinily hlubší dojem. Bylo to defilé obrazů vědomí velice jasných, určitých a ven promítnutých, takže jsem je viděl takřka před sebou. Viděl jsem představení se cvičeným psem, jemuž jsem byl přítomen před málo dny. Scény ze školy, hádky se soudruhy, přednášky, rozdělování cen, náboženské obřady – potom scény při smrti rodičů, zvláště mé matky; konečně veliký strach, jejž jsem zažil přede dvěma roky: za bouřlivého letního dne jsem viděl slunce zapadající jako ohnivou kouli bez světla do hustých mraků; zdálo se mi, že slunce hasne a že nastává konec světa… Řada obrazů mizela, nastalo bezvědomí…“ Šlo tu o události předchozích 3–4 let jeho života. Giessler potvrzuje údaje Eggerovy z vlastní zkušenosti: když byl v nebezpečí smrti utonutím, dostavil se u něho zvláštní stav blaženosti, v němž již nevnímal, co se kol něho děje; v stavu tom mu proběhlo zimničnou rychlostí veliké množství myšlenek; myšlenky na rodiče, dobu dětství a studií.

Delacroix píše, že se uvádí pod označením „panoramatického vidění“ jistý druh hypermnézie, následující po emočním šoku: takže prý některé osoby v jistých smrtelných nebezpečích, při myšlence hrozící a nenadálé smrti, znovu přehlédly „v několika okamžicích celý běh svého minulého života“. Sám měl sklon nedůvěřovati takovýmto pozorováním, tím spíše, že vyptávaje se za války nebo po válce četných lidí, již byli vystaveni nejvážnějším nebezpečím, dostával samé záporné odpovědi. Ale nakonec zvěděl od dvou hodnověrných osob o dvou takových případech:

Jeden z nich byl zasažen granátem do pravé paže, částečně též do čela a do boku a v několika vteřinách ztratil vědomí. O této krátké chvilce praví: „Viděl jsem s halucinační jasností se rozvinout sérii obrazů mého minulého života od období dětství až do doby dosti vzdálené od přítomné chvíle. Byla to řada vizuálních obrazů… Nehrál jsem v nich žádnou úlohu, viděl jsem prostě obrazy ze své existence; pokoj s postelí, místo ozářené sluncem, obličej svých rodičů a všechny ty obrazy se sledovaly v dokonalém chronologickém pořádku. Byl jsem ostatně ve stavu čiré kontemplace, bez jakékoli úzkosti a bez zájmu, leč nicméně s jakýmsi lehkým potěšením, že znovu prožívám svůj život.“

Konečně teozofie (cit. podle Bezděka) učí, že se v okamžiku smrti zjevuje před duševním zrakem umírajícího celý jeho právě minulý život ve všech podrobnostech. Jako ve filmu že se před ním rozvíjí jeho život, a to nejen jeho význačné události, ale i všechny už dávno zapomenuté podrobnosti.

I mezi širšími vrstvami je rozšířena známost o tom, že prý lidé v nebezpečí smrti v okamžení znovu jako v biografu prožijí celý svůj minulý život. Někdy se tu dokonce proti obyčejným vzpomínkám zdůrazňuje jako něco mimořádného, že toto prožívání nebo vnitřní vidění je zcela zvláštního rázu v tom smyslu, že obrazy z minulého života neproběhnou tu v řadě za sebou, nýbrž že se všechny vybaví najednou, takže současně zaplaví mysl. Leč namnoze je to vše pokládáno jen za bajku. Tolik je ovšem jisto, že k popsanému jevu – jenž, jak se zdá, nastává nejspíše u lidí řítících se z výše nebo u tonoucích – nedochází ani v takových případech pravidelně.

Tak Giessler se vyptával natěračů a jiných dělníků, kteří spadli z veliké výšky: všichni ujišťovali, že neměli jiné myšlenky, než jak by náraz pádu přiměřeným pohybem těla zastavili: „vznícení fantazie“ prý nepozorovali žádné. Podobně kolega dr. V., jenž se byl zřítil v Tatrách, mi sdělil, že ve chvíli pádu pomyslil na to, že nyní sám prožívá to, co viděl nedávno v biografu, trápilo ho, že ještě strhne ostatní do hlubiny, uvažoval, zda spadne na sníh nebo na skálu, a snažil se, aby co nejlépe dopadl a lyžařskou tyčí si snad ještě neublížil; nic podobného, o čem pojednává náš článek, neprožil, a pokládá podobná líčení za bajky. Rovněž zřítivší se letci, pokud vyvázli smrti, nereferovali o takových prožitcích. Spíše se tu stávalo, že když již byla situace beznadějná a zřeli smrt jistou, upoutala jejich pozornost nějaká nejbezvýznamnější maličkost – např. pluh na poli, jejž viděli pod sebou, a všechen zájem věnovali některému detailu. Ani při anoxemii letců (ať již při skutečných výškových letech nebo při pokusech v laboratoři) nebylo žádné znovuprožití minulého života pozorováno, ač by to snad mohlo být – po analogii s tonoucími – očekáváno._4

Proti Eggerovi a jiným autorům, již měli tendenci zevšeobecnit pozorování Heimovo, De Quinceyovo aj. na všechny, kteří se zřítili nebo tonuli, staví se zvláště Bloch, jenž pohlíží na podobná líčení skepticky, pokládá je za nehodnověrná a uvádí ve svém díle řadu líčení osob, jež unikly smrti pádem z výše nebo utopením, kde takových žádných prožitků neudávaly. Stejně kriticky se na „znovuprožití života“ v těchto případech nebezpečí smrti dívá i Perthes, upozorňuje např. na ojedinělost líčení Heimova a pokládá takové prožitky za nedokazatelné. Bloch má jen tolik za jisté, že se u tonoucích dříve, než nastoupí smrt, kalí vědomí a že v tomto obestření smyslů může tonoucí mít libé pocity tělesné i krásné halucinace; že u tonoucího je tomu jako u usínajícího, jenž může upadnout do spánku se sny nebo beze snů. Rovněž Kořínek se ve své poslední knize esejí staví skepticky k tvrzení, že umírajícímu proběhne v mysli celý dosavadní život atd., a pokládá je za překonanou romantickou představu.

Naproti tomu jsem však mohl tři osoby sám vyšetřovat a o dvou dalších se dověděl, jež takové prožitky udávaly._5

[…]

Nahlédnout blíže do podstaty těchto prožitků a posoudit jejich hodnověrnost je nám umožněno zkušenostmi psychiatrickými.

Po této stránce jsou tu ze starší literatury pozoruhodná pozorování De Quinceyova. Jistá jeho příbuzná spadla asi v 9 letech do řeky a byla by již již propadla smrti, nebýt šťastné náhody, jež ji zachránila. „V polovědomí zápasila a byla svírána smrtícím dušením. Skončilo se to náhlou ranou zdánlivě do mozku nebo v mozku, po níž nebylo ani bolesti, ani zápasu; ale ve chvilce potom přišel oslňující příval světla a hned potom se jí slavnostně zjevil všechen minulý život… Při tom viděla v jediné chvíli celý svůj život se všemi jeho zapomenutými příhodami, seřazenými před ní jako v zrcadle, ne postupně, nýbrž současně; a zrovna tak náhle se v ní rozvinula schopnost, aby obsáhla celek a každou část.“

Důležitá jest tu pro nás právě poznámka De Quinceyova, že podle svých některých zkušeností tomu může uvěřiti. Udává totiž o svých duševních stavech, podmíněných chronickým požíváním opia, toto: „Nejnepatrnější příhody z dětství nebo zapomenuté výjevy let pozdějších často ožívaly. Nemohlo se říci, že si je připomínám; neboť kdyby se mi o nich bylo řeklo, když jsem bděl, nebyl bych býval s to, abych je poznával jako části minulé zkušenosti. Ale když se přede mnou objevily ve snech… se všemi svými prchavými okolnostmi a provázejícími je city, poznával jsem je ihned…“ De Quincey se také zmiňuje o tom, že u něho bylo vnímání prostoru a na konec i vědomí času silně dotčeno. Toto ohromné rozpětí času ho silně znepokojovalo. Někdy se mu zdálo, že prožil 70 nebo 100 let v jediné noci, a někdy měl dokonce dojem, jako by byl prožil dlouhé doby, přesahující daleko meze každé lidské zkušenosti.

Už tyto postřehy De Quinceyovy nás nabádají bližší poznání a vysvětlení jevů, jimiž se obíráme, hledat u duševně nemocných, event. je zkoumat experimentálně v intoxikačních stavech opojnými jedy.

Uvádíme tu v této souvislosti pozorování, jež učinil Benedek: 33letý nemocný s diagnózou mánie, léčený inzulinovými šoky, udává jednou po probuzení ze šoku, že měl předtuchu smrti, a něco později vypráví: „Zdálo se mi, jako by byl můj spánek velmi dlouhý, jako by trval více dní, snad i týden. Mezitím jsem snil celý svůj životopis – resp. můj život míjel v obrazech přede mnou.“ Týž nemocný měl jednou (po přerušení šoku glukózou) krátký stav zmatenosti, v němž měl příjemné sny… „bylo to, jako v mém mládí“.

Také C. W. Beers se ve své Duši, která se našla zmiňuje o tom, že „mnoho chvil jeho duševní choroby bylo, jak si představuje, tuze podobno posledním okamžikům vědomí, jaké prožívají lidé tonoucí“. „Mnozí, kteří těsně unikli takovému osudu, mohou dosvědčit životnost, s jakou dobré i špatné dojmy celého života se řítí jejich zmatenou duši… Takových bylo mnoho z mých chvilek.“

L. van Bogaert uveřejnil případ nemocné, stižené epidemickou encefalitidou, jež od 35. roku trpí očními záchvaty, při nichž v pozdějších letech dochází pravidelně k zvláštním stavům oneiroidním: před nemocnou probíhají tu halucinační obrazy vzpomínek z jejího dětství, z pobytu v Brazílii. Od počátku záchvatu se cítí, jako by byla jinde, její přítomný život přestává. Ocitá se v letech svého dospívání: znovu prožívá svůj život v domě svých rodičů, znovu je vidí u stolu, v zahradě, na ulici, usmívá se na ně, tiskne jim ruku, libá je atd. Vidiny jsou živých barev, zobrazují věci v normální velikosti a nemocná si uvědomuje dobře, že jde o jev chorobný. Jakmile oční záchvat končí, přeludy mizejí. L. van Bogaert tu soudí na postižení krajiny parietotemporální. Připomíná tu obdobu s „dreamy states“, při nich nemocného také může zahrnout záplava vzpomínek a pocitů, rozvíjejících se se závratnou rychlostí a provázených úzkostí, a uvádí, že tu Kennedy soudí na iritaci v oblasti gyri fornicati. Kennedy totiž připomíná, že archipallium, zvl. hippocampus, jeví v průběhu vývoje tendenci zřejmě regresivní; gyrus fornicatus, prvotně značné vyvinutý, stává se u dospělého člověka relativně rudimentárním, a domnívá se, že tato oblast kortexu má asi v prvních vývojových fázích důležitou úlohu a že se zde dětské vzpomínky jistě částečně střádají.

Lhermitte, Masquin a Trelles také uvádějí, že uncusové krize jsou často sdruženy s velmi zvláštním stavem zúženého vědomí a anxiozity, přičemž dochází k panoramatickému vidění minulosti, ke skutečným snovým stavům.

Podobně měl jeden nemocný Sollierův (cit. podle Wallona) při synkopě v odvykací kůře morfinu panoramatické vidění celého svého minulého života.

Pozorování zvláště zajímavé publikoval Reichardt: Při opětovně prováděné subokcipitální punkci u mladé pacientky došlo k závažné nehodě: nemocná hodila náhle hlavou nazad a jehla vnikla do nedovolené hloubky. Pacientka vykřikla, chytila se rukama za pravou polovinu hrudníku a zůstala asi 15–20 vteřin v bezvědomí. Když se probrala, měla zvláštní pocit cizoty v pravé polovině těla, zvláště v pravé dolní končetině, a vylíčila takto své prožitky: Jehla již vězela uvnitř, nezpůsobivši žádných bolestí. Náhle bylo cítit škubnutí, úder v pravé polovině, zatmělo se jí před očima a zdálo se jí, jako by se její celý život rychlostí blesku hnal kolem ní, viděla sebe samu a pak ztratila vědomí.

Sám jsem na psychiatrickém oddělení prof. dr. Myslivečka pozoroval jev „znovuprožívání života jako ve filmu“ u tří schizofreniků.

1. Františka F., 39letá choť inženýra. Paranoidní schizofrenie. – Nepřesně orientovaná, nevyzná se v situaci, je zřejmě nepřiléhavá až zmatená. Stěžuje si, že v noci dostává narkózu, že je v noci chloroformována. Má prý vybraný mozek, takže nemá žádných myšlenek a jiné věci. Bojí se, že bude usmrcena a sama se opětovně pokouší o sebevraždu. Později udává, že byla stále v jakémsi polovědomí, což přičítala domnělé otravě. „V tom polovědomém stavu jsem si vzpomínala na vše, co jsem kdysi říkala – celý můj předešlý život se mi jaksi jako ve snu opakoval i se všemi větami, které jsem kdysi povídala.“ Bližší popis svých prožitků nedovedla podat.

2. Štěpán K. (č. prot. 9454), 28letý právník. – Akutní ataka schizofrenická s rysy delirantně katatonickými. – Po přijetí řadu dní velice neklidný, chová se a mluví zcela zmateně, nereaguje na podněty a oslovení; krmen sondou. Ve stavu zlepšeném pak udává, že byl „v bezvědomí“ a měl jen jakási „lucida intervalla“: „Tady jsem měl takové zajímavé stavy, jako by se mi vracely ty dojmy, jenže v obráceném pořádku – asi jako by se natáčel film pozpátku… jako by se mi vše opakovalo. Já už se na ty dojmy dobře nepamatuji. Bylo to jako v horečce… pletl jsem si sen a skutečnost. Právě v tom snu se mi začínala odvíjet ta cívka těch vzpomínek pozpátku – abych se technicky vyjádřil… opakovaly se mi dojmy ze zdejšího ústavu, ale i z dřívějšího života. Přicházely mi vzpomínky – dojmy z dětství.“

3. Antonín H. (č. prot. 8048), 26letý lakýrník. – Akutní ataka schizofrenická. – Cítil se ve zvláštním opojení, jako by byl v tranzu, v polovědomí, pod vlivem sugesce apod., jako by byl někým veden. Cítí, že mu působí zvláštní aparáty na mozek aj. Otázán, zda měl také nějaká vidění: „To jsem měl různá… moc věcí se mi pletlo. Ty momenty minulého života – tak jako když se mi to promítne v biografu – ve filmu – a já to skutečně viděl a vůbec prožíval. A co jsem dělal ty chyby – a o kterých jsem nevěděl – tak se mi teď ukázalo – že jsem kolikrát i proti sobě jednal…“

Prožitky, jichž studiem se tu obíráme a jež připadají leckomu jako cosi fantastického, ztrácejí na své romantice, porovnáme-li je s jinými nám běžnějšími příznaky psychopatologickými, s nimiž je pojí četné povlovné přechody.

Míním tu zvláště některé jevy z psychopatologie prožívání času, dále onu neobyčejnou rychlost, s jakou tu v mysli defilují představy a myšlenky, a konečně onu hypermnézii a halucinační jasnost vzpomínkových obrazů i některé jiné stránky námi studovaného jevu, které se vyskytují v jiné souvislosti za nejrůznějších stavů chorobných.

V uvedených případech, kdy člověk v okamžiku znovu prožije celý svůj minulý život, bývá tomu někdy tak, že prožíval subjektivně dlouhá období, a teprve dodatečně mohl usoudit, že ve skutečnosti šlo o pouhou krátkou chvilku. Podobně např. citovaný nemocný Benedekův měl dojem, že v době trvající jen hodinu, prožil řadu dní. Analogicky De Quincey, jak výše uvedeno. Tu chci jmenovitě upozorniti na obdobné prožívání ve snech, kde v objektivně zjištěné kratičké chvíli možno subjektivně prožít velmi dlouhá údobí časová. Podobně je také známo, že v intoxikacích opojnými jedy nastává změna subjektivního prožívání času; obvykle se otrávenému zdá, že prožívá doby až nezměrně dlouhé, kdežto ve skutečnosti jde o krátké intervaly časové. Taková pozorování učinil již na sobě samém Purkyně v otravě kafrem i v otravě muškátovým ořechem a poukazoval tu na obdobu nastalého zde subjektivního nadměrného přeceňování času s prožíváním času ve snech. Z poslední doby jsou tu známa zejména pozorování z experimentálních otrav mezkalinem a hašišem, jak na ně u nás upozornil Vondráček, a dále řada publikovaných pozorování z různých případů lézí mozkových aj.

U psychóz se podobná dilatace subjektivního času pozoruje zejména v syndromech delirantních. Celkem lze říci, že se takovéto změny psychického času pozorují při různých stavech alterace vědomí (ať fyziologických či patologických). Anatomicky podklad změněného tempa subjektivního proudu času hledáme s Kleistem v kmeni mozkovém. Kleist tu soudí na souvislost s centry vegetativními. Souhlasí to také se vztahem mozkového kmene k funkci vědomí a s tím, že léze kmene mohou působit jak změnu toku psychického času, tak změny vědomí, tj. zákal až bezvědomí. Kleist tu dále upozorňuje na vztah funkcí, resp. poruch centrálně vestibulárních k prožívání času a na vestibulární jevy (závrať), jež obvykle provázejí nadcházející bezvědomí; uvádí to v souvislost právě s oním bleskurychlým znovuprožíváním chvil z minulého života u osob řítících se z výše.

Z obsáhlé otázky psychopatologie času bych se tu jen ještě zmínil o jednom důležitém poznatku. Zabýváme‑li se zevrubněji fenomenologií patologických prožitků časových (např. v pokusné otravě mezkalinem), pozorujeme, že tu nejde jen o tu změnu, že např. nějaká doba připadá subjektu neobyčejně krátká nebo naopak dlouhá, že se totiž zdá, že čas plyne neobyčejně rychle nebo neměřitelné pomalu apod., ale o ten nepředstavitelný fakt, že psychický čas (prožitek i pojem času) vůbec mizí, totiž, že se subjekt ocitá svým prožíváním mimo čas – v onom podivuhodném světě, kde stejně přestává existovat i prostor, a kde proto může dojít např. k něčemu tak paradoxnímu, jako jsou vidiny extrakampinní ve světě, kde není ani teď, ani dříve nebo potom, kde vše je v jakési změti bez času.

Tak např. popisuje pokusná osoba Beringerova v otravě mezkalinem: „Kontinuita času se ztrácí, prožitky jsou zvláštním způsobem seřazeny vedle sebe, nikoliv za sebou, nejsou nijak časově umístěny, čas tu nemá žádného smyslu“ (s. 148). Jiná jeho pokusná osoba tu líčí pozorování svých ornamentálních vidin: „Nejzvláštnější bylo, že se mi vzhledem k těmto figurám tu a tam úplně ztrácelo normální vědomí času. Čas již nebyl proudem, jenž míjel a jehož plynutí bylo možno odměřovat, nýbrž byl téměř mořem, jež se jako celek zastavilo a jen v sobě bylo chaotickým zmatkem. Nebyl jsem už s to vnímati stálé vznikání figur jako i posloupnost v jistém časovém směru, nýbrž mnohdy splývaly barvy a tvary v jediný nepopsatelný zmatek, jako by figury dříve se střídající byly nyní prožívány všecky současně“ atd. (s. 311). Podobná prožívání vyskytla se někdy i v obyčejném snu, např. Franková tu líčí z vlastní zkušenosti: „Kdežto se jinak děj snu odehrával v jistém pořádku – prožívala jsem jej vždy jako jisté sledování děje za dějem – nastává v tomto prožívání rozpad časové kontinuity. Prožívala jsem nenázorově slova, aniž bych byla mohla udati jejich časové uspořádání.“ Tyto zkušenosti moderní experimentální psychopatologie nám mohou jen potvrdit hodnověrnost líčení oněch osob, jež v okamžiku nebezpečí smrti prý děje svého minulého života prožili ne za sebou, ale všechny současně. Patrně tu šlo o onen nepředstavitelný a bizarní druh prožívání, kde psychický čas přestává mít smysl, kde přestává existovat, a dění jako by bylo prožíváno vedle sebe místo za sebou. Tak popisuje Boutheiller – podle Eggera – jak ve věku 36 let při potápění uvízl na dně nohou a nemohl z hloubky zpět k hladině. Tu se v okamžiku odehrálo toto: Vidí sebe sama, jak o několik let mladší sedí doma s matkou a sourozenci a oplakávají nezvěstného otce; dále se vidí pohromadě se svými učiteli a spolužáky ve třídě a konečně vidí, jak hraje s míčem na hřišti – a to vše neobyčejně zřetelně a vše současně, jednotlivé obrazy nenásledovaly po sobě.

Pokud jde o nesmírnou rychlost, s jakou tu představy a vzpomínky z minulého života mohou myslí letět, máme tu rovněž řadu obdob z jiných stavů chorobných. Nejde nám tu o ono zvýšení rychlosti myšlení a představ a usnadnění vybavitelnosti vzpomínek, jež se vyskytly za jasného vědomí při stavech hypomanických a manických a v nichž si subjekt zachovává svou aktivitu myšlení, ale o onen závratný a nemocnému trapný trysk myšlenek, vzpomínek a dojmů, zaplavujících až chaoticky neovladatelně mysl, příval představ, jež se na mysl derou samy od sebe bez vůle subjektu, ba proti jeho vůli a vůči nimž subjekt zaujímá spíše postoj pasivního diváka. Příznak tento, jemuž Francouzi říkají podle Chaslina mentisme, Němci Ideenjagd, pozorujeme u některých stavů psychotických. Např. v deliriích, někdy při schizofreniích, ale také ve stavech horečnatých i při jiných stavech zákalů vědomí. Jahrreiss připomíná, že ve stavech snového zastření vědomí míjejí přeludy jako ve filmu, a to často velmi živé, vtíravé, pestré a v překotném tempu. Takovýto hon představ a myšlenek se pozoruje též v různých stavech opojení a dá se tu pokusně studovat. Purkyně popisuje ze své pokusné intoxikace kafrem: „Bouře myšlenek hnala se v mém duchu s nezvyklou rychlostí. Představa rychle sledovala představu, pádění myšlenek stávalo se stále rychlejší…“ Podobně líčí např. z opojení hašišem von Schroff,_6 že s nezvyklou rychlostí proletěl celé řady představ. Zucker a Zádor uvádějí o otravě mezkalinové, že při onom často velmi rychlém a individuem samým jako nechtěně prožívaném plynutí představ, nebo myšlenek, dochází – zejména tehdy, je‑li pokusná osoba ponechána sama sobě a není‑li tu žádných podnětů ze zvnějška – k charakteristickému „honu myšlenek“. Jedna jejich pokusná osoba tu líčí: „V těch několika minutách, kdy jsem byl ponechán o samotě v klidu, jsem zřetelně pozoroval, že mé myšlenky probíhají šílenou rychlostí, takže jsem jich nemohl už zadržet. Měl jsem dojem, že se myšlenky vynořují s takovou rychlostí a v takové hojnosti, že praskají jako bubliny.“ Jiný opět udává: „Představy… nepocházely již ode mne a střídaly se strašně rychle.“ Zucker a Zádor připomínají, že se tu při zavřených očích stávají dočasně představy zřetelnějšími a plastičtějšími. Trysk myšlenek mění se v trysk obrazů, jenž se může velmi podobat prožitkům snovým. – Podobné prožitky v otravě mezkalinové mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.

Pokud jde o fakt, že v kratičkém úseku časovém možno v takových zvláštních stavech prožít v představách celou nesmírnou spoustu jednotlivostí, je třeba poukázat na to, že tu nejde pouze o změnu kvantitativní (zvýšenou rychlost sledu představ), ale i o podstatnou změnu kvalitativní; míním tu totiž onu značnou zhuštěnost představ a myšlenek, jak ji známe z různých stavů zúženého vědomí, ze snu a ze schizofrenií. V jediné představě a v jediném okamžiku možno tu prožít – řekl bych synopticky – takové množství jednotlivostí, na které ve stavu obvyklého myšlení spotřebujeme představ celou řadu a delší chvíli. Možno to ukázat nejlépe např. na tomto příkladu z normální psychiky: Chceme‑li vyslovit nebo někomu sdělit třeba nějakou značně složitou souvislost nebo spletitější případ, tedy ještě dříve, než upravíme své myšlenky do formy řeči, máme již hotovou představu toho všeho, co chceme říci, představu zhuštěnou, ne sice tak exaktní a logickou jako vyjádření řeči, ale za to daleko „rychlejší“. Teprve její „překlad“ do řeči ji rozvine i do času. Pokud pak jde o vzpomínky z minulého života, mohou tu být celé takovéto vzpomínkové komplexy uvedeny naráz jako celek do vědomí. Takového rázu je též ono „zrychlené“ myšlení u lidí v náhlém nebezpečí smrti, kde i za zcela jasného vědomí vybaví se někdy neobvyklé množství různých vzpomínek, myšlenek a představ, jak popisují celkem shodně různí lidé ocitnuvší se v podobných situacích. (Např. známý automobilový závodník P. aj.)

Delacroix je toho názoru, že uvědomění si neodvratnosti hrozící smrti může někdy – jak pravil Egger – vybavit prožitek syntetického dojmu minulého života, prožitek, jenž je často provázen více či méně četnými a více či méně upoutávajícími a rychlými obrazy. „Panoramatické přehlédnutí“ minulého života zdá se prý kombinací tohoto syntetického dojmu, této totální apercepce sebe sama, tohoto živého citu svého „já“, s oním rychlým defilé obrazů, jež skýtá, promítnuté na tomto pozadí, dojem, že byl znovu úplně přehlédnut, prožit život celý.

Ten veliký počet jednotlivých vzpomínek dávno zapadlých a to množství znovu oživených dojmů, jež byly zapomenuty, nám připomíná analogické jevy hypermnestické, pozorované za stavů obdobných, např. v horečce, opiovém opojení (K. Schneider), v mrákotném stavu epileptickém (Zahn), v deliriích, dále v hypnóze a normálně ve snech. Základním pilířem, o nějž se opírá veškerenstvo obrazů vzpomínkových, je skupina představ, reprezentujících kontinuovanou řadu paměti od dětství až do dob posledních, našeho jáství se týkajících (Kuffner). Na zapomenuté se nedovedeme rozpomenouti, poněvadž obyčejný stav vědomí reprezentuje jinakou asociační konstelaci představ. Scházívá nám admonikulum, totiž onen vazebný článek, ona prostředkující asociace, pomocí které latentní představa souvisí s řetězem našeho vědění. Nastane‑li opět tatáž konstelace našich představ a citů, závislá někdy na výbavě týchž organických senzací a někdy na okolnostech, dostaví se spontánně i reprodukce vjemů zdánlivě z paměti ztracených (Kuffner). Lze míti za to, že vše, co bylo jednou percipováno, se už nikdy neztratí. A že engramy jednou vzniklé trvají tak dlouho jako mozek, jenž je nosí (Bleuler). Podobně soudí na základě úvah o hypermnézii snové i Mareš. Zapomínání není totiž jen jev pasivní, ale i aktivní, neboť v dané konstelaci při dané determinující tendenci jsou všechny představy potlačovány, které se k ní nehodí. A proto v jistých stavech alterace vědomí, kdy aktivita myšlení ochabuje a před subjektem míjejí představy, myšlenky a obrazy, jichž už není pánem, ve stavech, kde – se zánikem determinujících tendencí myšlení – zanikají i jejich inhibiční vlivy představy a vzpomínky náležející jiným okruhům konstelačním, může právě dojít k hypermnézii. Zajímavé je, jak často tu obzvláště dochází k evokaci vzpomínek z dětství. Snad to souvisí také s tím, že celý duševní stav při jistém druhu zúžení vědomí se blíží svým „primitivním myšlením“ duševnímu stavu dětskému. Fränkel a Joël pozorovali něco podobného v otravě hašišem: „Vynořují se obrazy a řady obrazů, dávno zapadlé vzpomínky, prožitky z dětství; sám opojený se stává dítětem, naplňuje ho nálada nedospělosti a nezralosti.“

Nelze tu konečně opominout – v jistém směru puerilismu blízký – příznak ekmnézie (Pitres), pokládaný kdysi dokonce za patognomonický pro hysterii, jejž však mohl Baruk a po něm i řada jiných autorů konstatovat v delirantních stavech u tumorů mozkových. Příznak ekmnézie spočívá v tom, že celý duševní život nemocného je přenesen do jistého dřívějšího období jeho existence. Zatímco vzpomínky na čerstvé události přechodné z paměti mizejí, vynořují se naopak vzpomínky z dětství, nemocný tu znovu vidí dřívější období svého života jako ve snu a může je úplně znova prožívat (podle Baruka). Jeden Barukův nemocný s nádorem IV. komory znovu prožíval v jakémsi polosnu doby svého života v rodné vsi, znovu se viděl orat nebo si hrát jako v dětství se svými bratry. Prožíval takto pouze příjemné okamžiky, jako by tu nějaký výběr eliminoval všechny vzpomínky trapné.

Zrevidujeme-li si to vše, vidíme, že na jevu okamžitého znovuprožití celého života při nebezpečí smrti – kterýžto jev se ostatně, jak jsem ukázal, může vyskytovat téměř ve stejné podobě v různých duševních poruchách a chorobách i mimo nebezpečí smrti – není žádných mimořádných prvků, jež by nám nebyly v psychopatologii známé i odjinud. Týká se to jak onoho změněného prožívání času nebo onoho překotného trysku představ a vzpomínek, tak i hypermnézie na minulá období životní aj.

Vidíme, že tyto jednotlivé příznaky přicházejí pravidlem v syndromech charakterizovaných hlubším či mělčím zákalem vědomí. Také v případech schizofrenie, kde nemocní znovu jako ve filmu prožívali období ze svého minulého života, šlo o zřejmě hlubší poruchy vědomí, jež si ostatně nemocní sami uvědomovali a jež líčili např. jako zvláštní stav polovědomí, „transu“ apod. Ve stavech zkaleného vědomí právě tak může dojít k tomu, že vzpomínky nabývají smyslové živosti vjemu, zvláště že se vizualizují jako ve snu, a ztrativše personalizaci, probíhají – na rozdíl od obvyklých vzpomínek a představ – myslí samy od sebe jako něco cizího, bez přičinění nebo vůle subjektu. Tato depersonalizace může však postihnout i samotný subjekt a tu pak, místo aby člověk svůj život znovu sám prožíval, vidí sebe sama jako někoho cizího hrát svůj život jako na divadle. Tak to prožil Heim, jak výše uvedeno, také zmíněná Reichardtova nemocná viděla sebe samu a podobně sebe sama zřel shora citovaný Boutheiller při tonutí. Analogické halucinace autoskopické popisují se za různých stavů psychopatologických a také se vyskytují i v normálních snech.

Sluší ovšem připomenout, že tu nemusí jít jen o oživení starých optických vjemů, resp. vizualizaci vzpomínkových představ, ale i o smyslově živé vybavení dávných vjemů akustických, jak dosvědčuje naše nemocná schizofrenická Františka F. nebo uvedený ing. E. B. A někdy ovšem zůstává při pouhých myšlenkách a představách bez smyslové živosti.

Vznik zákalu vědomí v případech, jež tu studujeme, si vysvětlíme u tonoucích snadno dušením. U ostatních případů uvažme, že krátkodobý přechodný zákal vědomí může být vyvolán i prudkým hnutím mysli. (Při pádu z výše tu snad podle Kleista má úlohu i systém vestibulární.)

Pokud jde o obsahovou stránku námi studovaných prožitků, uplatňují se tu jistě ve značné míře momenty psychogenní.

Že se zvláště při představě hrozící smrti asociativně vybavuje představa života, tj. konkrétně vlastního dosavadního života, jest, myslím, skoro i samozřejmé. Pokud tu nastane alterace vědomí, jež umožňuje takové změněné prožívání, jak jsme je výše rozebírali, může dojít i k tomu, že osoba tu v jediném okamžiku takřka celý svůj život znovu jako ve snu prožije. (Že tu ovšem vybavujícím podnětem nemusí být právě nebezpečí smrti, strach ze smrti, ukazují některé zmíněné případy tohoto prožitku u psychóz, u nádorů mozkových aj.) Úkaz, že zde vzpomínek není užíváno po způsobu snového dění jako prvků k fantazijnímu novotvoření, ale že se jen jakoby prostě mechanicky, kinematograficky reprodukují,_7 dalo by se vysvětlit základní, byť i neuvědomělou tendencí držet se svého života, vrátit se k němu, snad si jej zachovat takový, jaký jest. Ale možná, že tu jde o bližší vztahy k organickým poruchám paměti, jak je vyjadřuje známý zákon Ribotův: Paměť hasne retrográdně (nejčerstvější vzpomínky nejdříve zanikají) a při její restituci opět starší vzpomínky ožívají před mladšími. Pokud jde o ráz vybavených vzpomínek – o to, zda se vybaví více to či ono období života, zda vzpomínky příjemné či nepříjemné,_8 závisí jistě v neposlední řadě na různých individuálně psychologických činitelích, na povaze a konstituci. Na tyto bližší psychologické rozbory tu nehodlám zacházet. Jen tolik bych jako příklad uvedl, že náš demonstrovaný ing. E. B. se také zabýval spiritismem a míval někdy pseudohalucinační prožitky rázu patologických vidin hypnagogických.

V principu lze též v jevu námi studovaném vidět – ovšem jenom pokud jde o obsah těchto prožitků – tzv. útěk do psychózy. Nesnesitelný zážitek (vědomí neodvratné smrti) je potlačen a místo jiného individuum prožívá podle své instinktivní tendence znovu svůj život, buď úplněji, nebo méně úplně, buď ty, či ony scény z života – podle své povahy, podle konstelace předchozích okamžiků a podobně. Avšak takovéto „proražení tendencí instinktivně afektivních do sféry orientace a kauzality“ (Monakow a Mourgue) je možné jen tam, kde je ústředí duševní již alterováno, kde totiž již např. nastal zákal vědomí.

Ještě bych tu upozornil na tzv. „dvojitou orientaci“, jak ji pozorujeme v některých stavech oneiroidních, v některých syndromech schizofrenních apod. Dá se tušit i zde. Totiž subjekt jako by jednou částí svého já byl ještě v normálním kontaktu s realitou, ale druhou již žil v pouhém snění či v halucinacích. Tu chvílemi může buď ta či ona „orientace“ převládnout. Nabude‑li opět vrchu orientace zdravá, může se ještě subjekt vytrhnout a zachránit se, je‑li to možno (např. při topení). Snad to závisí i na průbojnosti, resp. pasivnosti, poddajnosti povahy příslušného individua. Tam pak, kde subjekt nabude definitivně přesvědčení, že vše je ztraceno, nabývá tím snadněji a bez překážek vrchu „orientace“ snová, delirantní. A tu pak dynamikou komplexu života – ať už vědomě či nevědomě – jednou v pohyb uvedený sled představ může probíhat už bez aktivity subjektu sám od sebe nezadržitelně dále. Ovšem, o většině takových prožitků se už asi nikdo jiný nedoví.

Chtěl jsem touto přednáškou a demonstrací upozorniti na úkaz, jenž si zasluhuje bližšího studia jak po stránce psychologické a psychopatologické, tak snad i po stránce neurologické. Aspoň některé případy výše citované poukazují tu na souvislost s ložiskovými lézemi, zvláště kmene mozkového. Bude-li prožitkům těmto a prožitkům jim analogickým věnováno více pozornosti a bude-li po nich soustavně pátráno, může to přinésti nové poznatky i další podněty pro studium duše a nervstva.

Souhrn

Některé osoby prožijí v náhlém nebezpečí smrti (nejčastěji jde o tonutí nebo pád z výše) znovu v duchu více či méně úplně svůj minulý život. Někdy tu jde asi o vybavení celkového syntetického dojmu dosavadního života, jindy spíše o vybavení celé řady neobyčejně podrobných a jasných a často už jinak úplně zapomenutých jednotlivých vzpomínek z uplynulého života; obojí tu právě může splynout v dojem, že byl se všemi nejpodrobnějšími příhodami a událostmi znovu prožit život celý.

Vybavené vzpomínky, reprodukujíce kinematograficky minulý život, se vynořují, depersonalizovány, samy od sebe, pádíce závratnou rychlostí před subjektem, nabývajíce zhusta smyslové živosti skutečných vjemů. Depersonalizace tu někdy postihuje i samotný subjekt, takže pak umírající vidí sebe sama jako cizí osobu hrát svůj život jako na divadle (halucinace autoskopická). Stává se také, že vybavené vzpomínky, resp. obrazy, vidiny apod. nejsou prožívány postupně za sebou, nýbrž že se vynoří všechny jako by současně, najednou.

Ježto je v psychopatologii známa řada analogických prožitků z nejrůznějších jiných stavů chorobných (jde o psychózy, ložiskové léze mozkové, přechodné krátkodobé alterace vědomí aj.) – ale i normálních (sny!) – jest třeba pokládati takováto líčení osob smrti vyváznuvších za hodnověrná.

Uvedený jev okamžitého znovuprožití života je po stránce formální (fenomenologické) umožněn nastalou alterací vědomí, po stránce obsahové pak hlavně asociací na – byť i jasně neuvědomělou – představu smrti. Záleží tu ovšem i na přítomné konstelaci psychické, dále na povaze a konstituci příslušné osoby, zda právě dojde k jevu popsanému. Alterace vědomí tu nastává buď „organicky“ – např. dušením při tonutí, při pádu z výše snad i z podnětů vestibulárních (Kleist), nebo spíše psychogenně – jako následek emočního šoku.

Převzato z: Svetozar Nevole: O náhlém znovuprožití života „jako ve filmu“ při nebezpečí smrti a o jevech podobných. Časopis lékařů českých 82, 1943, č. 45, s. 1306–1312, č. 46, s. 1349–1350.

POZNÁMKY

_1
Původně připraveno k přednášce a demonstraci v Purkyňově společnosti pro studium duše a nervstva.

_2
Cit. podle Eggera, Perthesa, Blocha.

_3
Cit. podle Eggera.

_4
Za laskavé informace týkající se letců děkuji panu doc. dr. Dom. Čapkovi.

_5
Za laskavé upozornění na případ III. a IV. děkuji panu MUDr. Ctiboru Bezděkovi.

_6
Reko, 1. c., s. 99.

_7
Snad není bez zajímavosti, že tento „film“ se někdy též odvíjí pozpátku – srov. našeho II. demonstrovaného ing. E. B. a našeho 2. pacienta Štěpána K.

_8
Tak např. Barukův nemocný prožíval takto znovu jen okamžiky příjemné, kdežto u námi vyšetřované paní H. S. tomu bylo spíše naopak. Chaslinovu vojáku se vybavovaly zvláště vzpomínky na to, co by si byl mohl vyčítati, a mluví tu o „retrospektivní zkoušce svědomí“. Podobně se našemu třetímu nemocnému Antonínu H. zjevovaly chyby, jež v životě dělal a o nichž ani dříve nevěděl. Rovněž námi demonstrované paní V. se vybavily myšlenky na chyby, jichž se v životě dopustila, věci, za něž se styděla apod.

LITERATURA

Baruk, Henri: Les troubles metaux dans les tumeurs cérébrales. Paris 1926.

Baruk, Henri: Psychiatrie médicale, physiologique et expérimentale. Paris 1938.

Beers, C. W.: Duše, která se našla. Praha 1937. Přel. M. Brandejs.

Benedek, L.: Insulin-Schock-Wirkung auf die Wahrnehmung. Berlin 1935.

Beringer, K.: Der Meskalinrausch. Berlin 1935.

Bezděk, C.: Záhada nemoci a smrti. Etikotherapie. Brno 1931.

Bleuler, E.: Lehrbuch der Psychiatrie. 5. vyd. Berlin 1939.

Bleuler, E.: Naturgeschichte der Seele. 2. vyd. Berlin 1932.

Bloch, O.: Vom Tode. Stuttgart 1903. Přel. P. Misch.

Bogaert, L. van: Sur les états hallucinatoires au cours des crises oculogyres etc. Archives Suisses de Neurologie, 1933, sv. 32, s. 321.

Delacroix, H.: Les Souvenirs. In: G. Dumas: Nouveau traité de psychologie, sv. V. Paris 1936, s. 305.

De Quincey, Th.: Zpověď anglického poživače opia. Praha 1926. Přel. J. Skalický.

Driesch, H.: Základní problémy psychologie. Praha 1933. Přel. H. Sýkora.

Egger: Le moi des mourants. Revue philosophique, 1896. [Ref. Živa,1896, sv. 6, s. 314.]

Fränkel, F. – Jöel, E.: Beiträge zu einer experimentallen Psychopathologie. Der Heschischrausch. Zeitschrift für die gesamte Neurologie und Psychiatrie, 1927, sv. 84, s. 111.

Frank, J.: Die Weisen des Gegebenseiens in Traum. Psychologische Forschung, 1932, sv. 16, s. 111.

Holmes, O. W.: Mechanism in Thought and Morals. Cit. podle Lalenda.

Jahrreiss, W.: Störungen des Bewusstseins. In: Handbuch der Geisteskrankheit, sv. I. Ed. O. Bumke. Berlin 1928, s. 601.

Kleist, K.: Gehirnpathologie. Leipzig 1934.

Kořínek, J.: Očima přírodopisce. Praha 1942.

Krejčí, F.: Psychologie (pro školy). Praha 1897.

Kuffner, K.: Psychiatrie I. Praha 1897.

Lalend, G.: O paměti zrakové. Pedagogické rozhledy, 1889, sv. 2, s. 76.

Lhermitte, J. – Masquin, P. – Trelles, J.: Précis d’anatomopsychigie normale et pathologique du système nerveux central. Paris 1937.

Mareš, F.: Fysiologická psychologie. Praha 1926.

Perthes, G.: Über den Tod. 2. vyd. Stuttgart 1927.

Purkyně, J. E.: Einige Betrage zur physiologischen Pharmacologie. Neue Bresslauer Sammlungen aus dem Gebiete der Heilkunde, 1829, sv. 1, s. 423.

Purkyně, J. E.: Rozprava o tom, jak rozličné věci lékařské na svém těle zkoušel. Časopis lékařů českých, 1866, sv. 5, s. 12.

Reichardt, M.: Hirnstamm und Psychiatrie. Monatschr. Psychiatr. [Monatschrift für Psychiatrie und Neurologie], 1928, sv. 68, s. 470.

Reko, V. A.: Magrische Gifte. Stuttgart 1939.

Schneider, K.: Störungen des Gedächtnisses. In: Handbuch der Geisteskrankheiten, sv. I. Ed. O. Bumke. Berlin 1938, s. 508.

Wallon, H.: La conscience et la vie subconsciente. In: G. Dumas: Traité de psychologie, sv. II. Paris 1924, s. 479.

Zucker, K. – Zádor, J.: Zur Analyse der Meskalin- Wirkung am Normalen. Z. Neur. [Zeitschrift für die gesamte Neurologie und Psychiatrie], 1930, sv. 127, s. 15.

---

Kateřina Svatoňová: Svetozar Nevole