Biosémiotika
Jedna ze základních tezí knihy Juriho Lotmana Universe of the Mind (Vesmír mysli, 1990) spočívá v tom, že text, kultura a duch_1 si jsou v něčem podstatném podobné. A že to, co je v nich podobné, může vysvětlit sémiotika, až jednou dospěje ve svém vývoji tak daleko.
Jestliže ducha vymezíme jako všechno to, co je svou povahou znakové nebo významové, pak je sémiotika, jako oblast zkoumající znakovost, současně teorií ducha, jež ducha současně také konstituuje. Znakovost lze definovat jako „něco jsoucí místo něčeho“ – znakové je tedy to, co je svou povahou mnohočetné. Oblast ducha je oblastí mnohočetnosti, plurality._2
Koncem 19. století se ustavil názor, že ducha lze pochopit prostřednictvím jazyka. Neboť duch je znakový a logika operující se znaky je zase svým způsobem jazyková. Toto přesvědčení se stalo současně základem pro tři hlavní směry filozofického myšlení 20. století: fenomenologii, k níž dal podnět Edmund Husserl, analytickou filozofii, vycházející z Gottloba Fregeho, a sémiotiku, jejíž vůdčí osobností byl Charles Sanders Peirce, alespoň tak bývají dnes většinou definovány.
V šedesátých letech 20. století, kdy sémiotický přístup vyzrál do samostatné disciplíny, se přenesl z jazyka (kde byl efektivně použit Ferdinandem de Saussure) do kulturní sémiotiky, kam jej nasměroval Juri Lotman, a ve stopách Thomase A. Sebeoka do zoosémiotiky. Prosadil se tedy názor, že strukturní zákony ducha dosahují do obou těchto oblastí (jak nadindividuální, tak individuální): prostřednictvím sémiotiky textu do kulturologie a prostřednictvím sémiotiky zvířat do biologie.
Zjištění, že chování zvířat není pouze řetězem automatických reakcí, které jsou předpověditelné na základě univerzálních přírodních zákonů, jako je chování ohně, vzduchu a vody nebo jakákoliv chemická reakce, nýbrž je kódované, zakládá se na zkušenosti, předpokládá určitou znalost, a je tudíž znakové, přineslo nový pohled na biologii.
Pokud spolu znakově komunikují liška a její hrající si liščata, ale i mravenci a včely, pavouci a žížaly – a vůbec všechna zvířata, platí to také o jednobuněčných organismech? Kam až duch vlastně dosahuje?
Dnešní pojetí biosémiotiky se, pokud jde o typy a rozsah znakovosti, překvapivě takřka shoduje s Aristotelovými názory. Aristoteles totiž ducha (anima) rozdělil do tří základních typů: vegetativní (anima vegetativa), animální (anima sensitiva) a propozicionální (anima rationale). Stejně se dělí také znakovost, která tvoří tři hlavní stupně znakových procesů – semiózy: vegetativní (rostlinná), animální ( živočišná) a jazyková semióza.
Historie ze vzdálenější perspektivy
V biologii se už dlouho vede diskuse o redukcionismu a holismu. Do jaké míry je život redukovatelný na neživot, do jaké míry se shodují zákony živé a neživé přírody._3
V jistém smyslu je rozdělení na duchovní a neživé daleko hlubší než jakýkoli jiný biologický problém. Jedním z východisek biosémiotiky je odpoutání se od Descartova dělení na ducha (res cogitans) a tělo (res extensa). Samozřejmě je třeba rozlišovat duchovní od neduchovního, avšak toto rozlišení nespočívá na karteziánských základech.
Názor, který uznává propojení duchovního a živého a neredukovatelnost na fyzikální zákony a uznává význam zkoumání této souvislosti, se objevuje poměrně často v epigenetické biologii. A právě o ni se opírá sémiotická biologie.
Dělení biologických názorů na performistické a epigenetické a střídání příslušných období utvářelo historii biologie až do současnosti. Performismus představuje názor, že struktura organismů se vyloupne ze semínka, že už v buňce je obsažena celá složitost, že dochází pouze k zvětšování, růstu. Tento názor převládal v 18. století a byl zavržen po objevu embryologie, především díky fundamentálnímu dílu Karla Ernsta von Baera Über Entwickelungsgeschichte der Thiere (O dějinách vývoje zvířat), vydanému v roce 1828, druhý svazek vyšel 1837. Následovalo stoleté období epigenetiky, kdy mnoho kapacit zastávalo názor, podle nějž během vývoje organismů vznikají zásadně nové vlastnosti, takové vztahy a funkce, které ve vaječné buňce ještě obsaženy nejsou. Nový obrat v biologii se nazýval modern synthesis_4 a došlo k němu ve třicátých letech 20. století. Šlo o syntézu genetiky, populační biologie, nauky o přirozeném výběru a částečně paleontologie. Tato syntéza představovala příklon k tzv. genetickému performismu, podle nějž je veškerá složitost organismu obsažena už v genomu, což zároveň znamená, že znovu začal převládat darwinistický názor. Náznaky dalšího obratu, který zřejmě trvá doposud, se objevily na počátku devadesátých let 20. století, kdy začala vývojová biologie opět klást do popředí epigenetickou dědičnost._5 Důležitou roli při něm sehrála také biosémiotika, jejíž základy byly položeny už koncem předchozího epigenetického období (třicátá léta 19. století až třicátá léta 20. století) a kromě jiného se opírala o knihy Jakoba von Uexkülla Theoretische Biologie (Teoretická biologie, 1. vydání 1920, 2. doplněné vydání 1928) a Bedeutungslehre (Nauka o významu,_6 1940).
Slovo „sémiotika“ se používalo v první polovině 20. století zřídkakdy a v biologii se téměř neobjevovalo. Používání odlišných pojmů však není překážkou pro blízkost názorů. Uexküllova Nauka o významu se opírala o dlouholeté studium fyziologie chování zvířat. Objevený mechanismus, který Uexküll popisoval modelem funkcionálního okruhu (něm. Funktionskreis), je základem všeho účelového chování. Je na něm založen i žitý svět (něm. Umwelt) organismů, který je pro ně realitou. Jednou z hlavních otázek biosémiotiky je právě to, jaký je jejich svět, jak se ony vidí navzájem._7
Uexküll vyvinul teoretické i empirické metody, jejichž pomocí lze popsat znakový svět jiných organismů. To předpokládá znalost jak vnějšího, tak i vnitřního fungování neboli chování a fyziologických procesů. Uexküll rozlišoval znaky vnímání (Merkzeichen) a znaky působení (Wirkzeichen). Pouze společně a zpětnou vazbou vytváří žitý svět. Pro popis žitého světa zvířat je třeba zkoumat jejich schopnost rozlišování. Prostřednictvím znaků je každý organismus v souladu se světem – funkcionální okruh (což je vlastně znakový proces) uvádí do souladu poznatelné a poznané.
Uexküllův přístup se v lecčems podobá pragmatickému názoru, tak jak ho rozvíjel Charles Peirce._8 Evoluční aspekt je při vysvětlování chování organismů podle Uexküllova názoru sekundární.
Uexküll ve své práci vycházel z Baerových biologických názorů._9 Z toho vyplývá i jeho epigenetický přístup, upřednostňování ekologického a ontogenetického před evolučním, rozlišování vlastního času organismů, přesvědčení, že druh a rytmus jsou stavebním základem organické formy. Uexküll ovšem zkoumal také fyziologii a chování: aspekty, jimiž se Baer nijak nezabýval.
Během několika desítek let po moderní syntéze měla Uexküllova teorie pouze několik málo pokračovatelů, mezi jinými Helmutha Plessnera, Adolfa Meyer‑Abicha a Adolfa Portmanna. Přesto se mu podařilo silně ovlivnit Ernsta Cassirera i Martina Heideggera._10
Historie z blízké perspektivy
I když byla biologie zahrnuta do oblasti sémiotiky v pracích několika klasiků: Charlese Peirceho nebo Charlese Morrise (Santaella 1999, Petrilli 1999), ve větší míře se přímá aplikace sémiotiky v biologii objevuje až ve studiích Thomase Sebeoka. Když se počátkem šedesátých let 20. století zabýval neverbální komunikací, soustředil se na studium komunikace zvířat a etologii a celou tuto oblast interpretoval jako zoosémiotiku (Sebeok 1977). Sebeok sestavil také rozsáhlé přehledy o komunikaci zvířat.
Paralelně začal používat pojem biosémiotika spolu se sémiotickým přístupem Friedrich Rothschild (Rothschild 1962), který se zabýval převážně studiem mozkových procesů. O něm se však většina sémiotiků dozvěděla teprve v devadesátých letech 20. století.
Je překvapující, že Thomas Sebeok a Juri Lotman projevili zájem o sémiotiku téměř současně, někdy na počátku šedesátých let 20. století. V biologii se tehdy sémiotické teorie neobjevovaly, vztah mezi sémiotikou a biologií se zdál být jednostranný – spíše jako možnost využití sémiotiky v biologii._11 Mezi biology sémiotika zpočátku žádný velký zájem nevzbudila. Přesněji řečeno, zájem tu byl, ale chyběl klíč pro její efektivní použití, panoval velký metodologický nesoulad a vzájemné vztahy nebyly rozvinuté. Situace se podstatně změnila, když pro sebe v sedmdesátých letech 20. století objevil Uexkülla Thomas Sebeok a začal jeho práce v druhé polovině desetiletí široce propagovat._12 V roce 1981 už Jakob von Uexküll patří mezi nejdůležitější klasiky světové sémiotiky (Krampen et al. 1987)._13
Pod přímým vlivem Uexküllova díla předložil potom Martin Krampen analýzu, ve které zdůvodnil existenci semiózy v rostlinné říši a nazval příslušný obor fytosémiotikou (Krampen 1981)._14
V roce 1984 sepsaly vůdčí osobnosti skupiny sémiotiků manifest o místě sémiotiky a jejích vztazích s ostatními vědami (Anderson et al. 1984), jímž se současně sémiotice otevřela cesta do biologie. Tím byly do obecné sémiotiky zařazeny pojmy jako žitý svět, koevoluce, symbiogeneze atp.
Intenzivní rozvoj biosémiotiky začal vlastně až v devadesátých letech 20. století. V této souvislosti má symbolický význam první kniha nesoucí název biosémiotika, kterou byly zároveň položeny základy mezinárodnímu společenství biosémiotiků (Sebeok – Umiker‑Sebeok 1992).
V roce 1992 proběhlo v jihoněmeckém Glottertalu malé sympozium, kde se poprvé sešlo jádro skupiny. Během následující půldruhé dekády skupina organizovala většinu mezinárodních diskusí na téma biosémiotiky. Téměř na všech velkých sémiotických konferencích byla také sekce biosémiotiky, i když zpočátku pouze pod patronátem sémiotiky (viz Emmeche et al. 2002, Favareau 2007).
Od roku 2001 se konají samostatné mezinárodní biosémiotické výroční konference. První byla uspořádána v Kodani, druhá v Tartu a potom už na různých místech Evropy (viz Witzany 2007).
V roce 2005 byla založena Mezinárodní společnost pro biosémiotická studia (International Society for Biosemiotic Studies, více viz Favareau 2005). Ve stejném roce začalo nakladatelství Nova Science (USA) vydávat Journal of Biosemiotics, ten sice vyšel pouze ve dvou číslech, ale od roku 2008 pokračuje se stejnými redaktory jako mezinárodní časopis Biosemiotics v nakladatelství Springer. Stejné nakladatelství zahájilo vydávání ediční řady zaměřené na biosémiotiku (Barbieri 2007, 2008).
V posledních letech lze pozorovat rostoucí zájem o biosémiotiku jak mezi humanitními vědci, tak mezi biology.
Sémiotika a fyzika, pravidla (vztahy) a zákony
Pokud definujeme fyziku (jednu z exaktních věd) jako soubor disciplín zabývajících se výzkumem zákonů, které nikdo nepostuloval, jelikož přírodní zákony jsou univerzální a nestvořené, sémiotiku lze definovat jako obor zabývající se studiem zákonitostí (vztahů, pravidel) postulovaných životem (také lidmi a kulturami).
Postulované zákonitosti neboli pravidla (kódy) přetrvávají díky dědičnosti, jsou založeny na paměti. Fyzikální zákony pro své trvání žádnou dědičnost nebo paměť nepotřebují.
Paměťový proces je svou obecnou strukturou stejný jako komunikační proces. Zahrnuje registraci – kódování, uchovávání – přenos, obnovování – znovunalézání – dekódování. Jinými slovy, komunikační model Romana Jakobsona lze stejně dobře použít na paměťový proces, tedy autokomunikaci. Paměťový proces sám o sobě je procesem života, udržuje vztahy a současně nově uspořádává materii. Vladimir Vernadsky, geobiochemik, tvůrce nauky o biosféře a noosféře, definoval biosféru jako materii nově uspořádanou životem a noosféru jako materii nově uspořádanou lidským rozumem (Vernadsky 1998).
To, že život věci nově uspořádává, je dáno tím, že je založen na kódech. Kódy jsou takovými shodami, které nevyplývají z obecných fyzikálních zákonů (ani s nimi nejsou v rozporu), nýbrž jsou historicky utvořenými lokálními pravidelnostmi. Aby se kód uchoval, je třeba ho neustále znovu vytvářet neboli dědit, to znamená, že je založen na paměti. Přičemž kód neexistuje nikdy sám o sobě. Aby mohl trvat jako proces, je zapotřebí „načítání a čtení“, vnímání i působení. Jak zdůrazňoval Lotman: nemůže být pouze jeden jazyk, v minimálním kulturním procesu jsou jazyky přinejmenším dva. Obecněji řečeno, minimální znakový proces předpokládá přinejmenším dva kódy. V biosémiotice totéž formulovali Jesper Hoffmeyer a Claus Emmeche (1997) jako požadavek dvojího kódování života, i když přesnější by bylo definovat život jako polykódovaný. Život je soubor sebe obnovujících kódů neboli kódový proces, jenž je současně znakovým procesem neboli semiózou. Sémiosféra, kterou Lotman zřetelně rozlišoval od Vernadského biosféry jako životem nově uspořádané materie, je tedy souhrnem všech vztahů – netvoří ji materie, nýbrž vztahy. Sémiosféra je jinak řečeno život sám in toto.
Už z toho je zřejmé, že podle biosémiotického názoru je primární hranice mezi živým a neživým, zatímco hranice mezi živým a myslícím je sekundární. Anebo řečeno jinak, sémiotický práh (pojem, který začal používat Umberto Eco) je hranicí mezi živým a neživým. Ovšem i ve sféře živého se ustavují různé hranice včetně hranic mezi tím, co se nalézá uvnitř kultury, a tím, co je vně kultury, ta zároveň představuje práh mezi různými typy semiózy a podle biosémiotika Terrence Deacona (Deacon 1997) se shoduje s prahem symbolična.
Biosémiotické nazírání
Když se pokusíme stručně formulovat specifičnost biosémiotického přístupu z hlediska biologie, lze ji shrnout do teze, že proces a fenomény života jsou svou povahou komunikační. Jako příklad může posloužit biologický druh, tj. způsob uspořádání zahrnující převážnou část organismů. Druh byl v biologii dlouhou dobu jedním z nejsložitějších a nejdiskutovanějších teoretických problémů. Jeho podstatou je ontologická otázka: jakým způsobem druh existuje?
Podle biosémiotického názoru je biologický druh komunikační kategorií, která je založena na schopnosti organismů navzájem se odlišit. To znamená, že druh není dán individuálními znaky nějakého organismu ani skupiny organismů. Určující je to, že se organismy od sebe navzájem odlišují, čímž se zajišťuje obnova druhu. Z toho plyne, že druh se definuje prostřednictvím vztahů, a nikoli prostřednictvím znaků. Stejným způsobem, na základě vztahů, jsou ustaveny i všechny ostatní sémiotické kategorie.
Proces života je svou povahou procesem interpretace. Ve své jednodušší nebo složitější podobě je rovněž procesem učení se – rozhodování. K tomuto pojetí podstatnou měrou přispělo objevení genetického kódu v šedesátých letech 20. století,_15 jež dalo podnět k diskusi o pojmu a významu informace. V genetickém kódu je podstatný proces translace: to je vlastně soubor procesů zajišťujících shodu triplet nukleotidů (kodónů) a aminokyselin. Jestliže byly zpočátku pojmy „kód“ a „translace“ používány metaforicky, jeden z důležitých závěrů biosémiotiky spočívá v tom, že jde skutečně o sémiotické procesy, tj. o skutečné kódy. Stejně jako nelze odvodit shodu fonému s jeho napsanou podobou na základě obecných fyzikálních zákonů, nelze něco takového udělat ani v případě genetického kódu (co se týče shody kodónů a aminokyselin), protože jde o historicky utvořenou nedeterminovanou shodu.
Spodní sémiotický práh by se měl také nalézat na úrovni buňky, neboť v neživém světě, tj. vně biosféry a noosféry, neexistují nedeterminované dědičné shody neboli kódy. Minimálním předpokladem pro semiózu jsou živé buňky._16 Přičemž v buňkách probíhá daleko více procesů interpretace než jen výše jmenované genetické translace, například takzvané transdukce neboli vnitro‑vnější komunikace přes buněčnou membránu. I v tomto případě jde o shodu založenou na paměti, díky níž může být fungování buňky selektivní a individuální._17
V komunikaci mezi buňkami se objevuje řada znaků, jež jsou charakteristické pro většinu komunikativních společenství. Ty individuality, které se k sobě hodí, se vzájemně synchronizují a připodobňují a současně se vymezují proti cizím. Tak vznikají v shlucích buněk prostorové kategorie neboli tkáně. V rámci jednoho organismu jsou buňky geneticky identické, veškeré tkáňové rozlišení je epigenetické, je výsledkem komunikace buněk.
Znakové procesy v komunikaci buněk jsou v jistém ohledu velmi omezené. Na druhé straně se organismy neskládají z ničeho jiného než z buněk, veškerý život je buněčný.
Jestliže jde pouze o rozpoznání podobností, ikonicitu, je možné se omezit na vegetativní semiózu, která se týká těch znakových procesů, jež probíhají v těle jednobuněčných organismů, rostlin a hub a také zvířat. Vegetativní semióza pravděpodobně zahrnuje převážnou část vnitrotělesných znakových procesů organismů, které Thure von Uexküll a jeho kolegové nazvali endosémiotické (Uexküll et al. 1993). Tyto procesy jsou sice prostorové, nijak se v nich však neuplatňuje vnímání prostoru, směru a vzdálenosti. Ačkoliv jde o pohyb, veškerá orientace spočívá pouze v kontaktním rozlišení formy, v pohybu bez mapy.
Přechod z rostlinné semiózy na živočišnou se zdá být poměrně náhlý – tak náhlý, že můžeme hovořit o druhém sémiotickém prahu, indexikálním. Indexikalita spočívá ve spojování, asociování. Rostliny nemají asociativní paměť. K tomu je zřejmě zapotřebí nervový systém a možnost měnit buněčné vztahy na základě zkušenosti, komunikace jedné buňky současně s několika jinými. Teprve když existuje taková možnost, lze využít mnohobuněčné smyslové orgány rozlišující směr. A současně lze účelně používat i pohybové orgány pro změnu směru pohybu. Animální semióza umožňuje vnímání prostoru._18
Nejvíce byl analyzován třetí sémiotický práh, objev symbolična, jelikož ten dovoluje vysvětlit vznik jazyka a člověka. Pro sféru symbolična je příznačná schopnost kombinace, konvence neboli samostatné substituce._19 U lidských potomků se tato schopnost vytváří někdy kolem jednoho roku věku. Od té doby lze tvořit věty, rozlišovat slovesa od podstatných jmen, volně ukazovat, čímkoli označovat. Sebeok dospěl k názoru, že od toho okamžiku existuje syntax, a tedy i znaky označující druh vztahu (například spojky, které v animální semióze chybí). Schopnost přenášet a zařazovat, spjatá se sférou symbolična, vytváří základ pro vnímání budoucnosti a časového proudu vůbec. Vedle spodního, prvotního sémiotického prahu, který současně tvoří hranici mezi neživým a živým, lze tudíž rozlišovat druhý sémiotický práh mezi vegetativním a animálním a třetí mezi animálním a jazykovým. Ty rovněž vymezují druhy živého světa organismů na základě těch nejobecnějších znaků. Ve vegetativním žitém světě (rostlin) neexistuje čas ani prostor; animální žitý svět (zvířat) je prostorový, ovšem bezčasový; v jazykovém žitém světě (člověka) existuje prostor i čas.
Biosémiotika se pokouší přeložit bezčasový a nevětný text do časového jazyka (podrobněji viz Kull – Torop 2003), a co je ještě šílenější – pochopit význam v žitém světě, v němž není dokonce ani prostor. Pokud budeme postupovat pozvolna dál, zdá se, že máme naději.
POZNÁMKY
_1
Používám slovo duch jako ekvivalent k anglickému slovu mind. Duch zahrnuje také všechny druhy Aristotelovy anima a souzní s estonským duch života. Když takto překládám Juriho Lotmana, vycházím z jeho flexibilního používání slov. V názvu ruské verze knihy Vnutri mysljaščich mirov je na místě slova mind použito slovo mysljaščije (myslící). Lotman definuje intelekt poměrně obecně, ne pouze jako něco, co patří člověku (srov. Hoffmeyer – Kull 2003).
_2
Když současně připustím, že kromě ducha existuje také neduchovní oblast (neboli nepluralitní neboli jednoznačná), stane se popsaný názor lokálním pluralismem.
_3
Pozn. red.: Blíže k této otázce viz např. Zdeněk Neubauer: Redukcionismus v biologii. SciPhi – Scientia & Philosophia. Interní sborník pro potřeby učitelů a studentů kateder základní vzdělanosti, sdružených v IZV UK, 1991, č. 1, s. 25–29.
_4
Pozn. red.: Moderní syntéza, jinak též moderní evoluční syntéza či neo‑darwinismus.
_5
Událostí příznačnou pro tento obrat je například i ne právě darwinistické evoluční setkání (pokus překonat předchozí syntézu), které se konalo letos 11.–13. července v rakouském Institutu Konrada Lorenze. Už předem bylo toto setkání nazýváno evolucí ve Woodstocku (podle amerického festivalu z roku 1969, kterým začala doba hippies).
_6
Česky in Umwelt – koncepce žitého světa Jakoba von Uexkülla. Eds. Alice Kliková, Karel Kleisner. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2006, s. 11–70.
_7
Takový úkol formuluje kromě jiného Rosen et al. 1979, s. 87; viz též Kull et al. 2008.
_8
Podrobnější srovnání předložil Thure von Uexküll (Uexküll 1992).
_9
Více o Baerových názorech viz Baer 2002. Mimochodem stojí za pozornost, že Baer byl v roce 1826 jmenován na Univerzitě v Tartu profesorem fyziologie, patologie a sémiotiky (!), ale on se místa vzdal, protože v té době prováděl pokusy v Královci. Lékařská sémiotika, jedno z nejstarších odvětví sémiotiky, zabývající se znaky a symptomy nemocí, byla v lékařských vědách 19. století dobře rozvinutá. Lékařská sémiotika, biosémiotika a obecná sémiotika se později setkávají v pracích Thure von Uexkülla, syna Jakoba von Uexkülla. (Thure von Uexküll byl jmenován v roce 1994 čestným doktorem Univerzity v Tartu v oboru sémiotiky a lékařství.)
_10
O těchto vlivech podrobněji viz např. Mildenberger 2007.
_11
I když v tomto ohledu existuje více aspektů, viz např. Kull 1999.
_12
Thomas Sebeok toto období několikrát popsal, např. Sebeok 1998.
_13
Později vypracoval John Deely (Deely 2001) analýzu, ve které uvádí, že Uexküll spolu s Peircem byli první, kdo dal podnět k obratu, jenž ukončí éru modernismu.
_14
Takový název je bohužel do jisté míry zavádějící, protože podle promyšlenějšího rozdělení není sémiotika rostlin tak důležitá jako sémiotika vegetativní úrovně.
_15
A daleko pozdější objev, že se nejedná o jeden kód, nýbrž o množství genetických kódů.
_16
To je jedna ze základních tezí biosémiotiky, kterou zevrubněji obhajoval Jesper Hoffmeyer (Hoffmeyer 1996).
_17
Když Umberto Eco hovoří o sémiotickém prahu (Eco 1979; 1988), umísťuje jeho hranici mezi stereochemii a svět významů. Skutečně, v případě transkripce se jedná o stereochemické kopírování, v případě translace však už o zcela jiný typ vazby, který není ve fyzikálním slova smyslu determinován, tak jako není determinována posloupnost nukleotidů v DNA a RNA (Barbieri 2003).
_18
Na téma zoosémiotiky viz také Turovski 2001, Maran 2007.
_19
Neurosémiotický základ prahu symboličnosti popisoval Terrence Deacon (Deacon 1997).
LITERATURA
Anderson, Myrdene – Deely, John – Krampen, Martin – Randsdell, Joseph – Sebeok, Thomas A. – Uexküll, Thure von: A semiotic Perspective on the Sciences: Steps toward a new Paradigm. Semiotica, 1984, sv. 52, č. 1–2, s. 7–47.
Baer, Karl Ernst von: Milline vaade elusloodusele on õige? Ning kuidas seda rakendada entomoloogias? [1864] Akadeemia, 2002, č. 12, s. 2556–2589.
Barbieri, Marcello: The Organic Codes. An Introduction to Semantic Biology. Cambridge University Press, Cambridge 2003.
Barbieri, Marcello (ed.): The Codes of Life. The Rules of Macroevolution. Springer, Dordrecht 2008.
Deacon, Terrence: The Symbolic Species. Penguin, London 1997.
Deely, John: Four Ages of Understanding. The First Postmodern Survey of Philosophy from Ancient Times to the Turn of the Twenty‑first Century. University of Toronto Press, Toronto 2001.
Deely, John: Semiotics and Jakob von Uexküll’s concept of umwelt. Sign Systems Studies 32, 2004, č. 1/2, s. 11–34.
Eco, Umberto: A Theory of Semiotics [1976]. Indiana University Press, Bloomington 1979.
Eco, Umberto: On Semiotics and Immunology. In: E. E. Sercarz – F. Celada – N. A. Michison – T. Tada (eds.): The Semiotics of Cellular Communication in the Immune Systém. Springer, Berlin 1988, s. 3–15.
Emmeche, Claus – Kull, Kalevi – Stjernfelt, Federik: Reading Hoffmeyer, Rethinking Biology. Tartu Semiotics Library 3. Tartu University Press, Tartu 2002.
Favareau, Donald: Founding a World Biosemiotics Institution. The International Society for Biosemiotic Studies. Sign Systems Studies 33, 2005, č. 2, s. 481–485.
Favareau, Donald: The Evolutionary History of Biosemiotics. In: Marcello Barbieri (ed.): Introduction to Biosemiotics. The New Biological Synthesis. Springer, Berlin 2007, s. 1–67.
Hoffmeyer, Jesper: Signs of Meaning in the Universe. Indiana University Press, Bloomington 1996.
Hoffmeyer, Jesper – Emmeche, Claus: Topeltkodeeritus ja eluslooduse semiootika [1991]. Akadeemia, 1997, č. 10, s. 2114–2148.
Hoffmeyer, Jesper – Kull, Kalevi: Baldwin and Biosemiotics. What Intelligence is for. In: B. H. Weber – D. J. Depew (eds.): Evolution and Learning. The Baldwin Effect Reconsidered. MIT Press, Cambridge 2003, s. 253–272.
Krampen, Martin: Phytosemiotics. Semiotica, 1981, s. 36, č. 3–4, s. 187–209.
Krampen, Martin – Oehler, Klaus – Posner, Roland – Sebeok, Thomas A. – Uexküll, Thur von (eds.): Classics of Semiotics [1981]. Plenum Press, New York 1987
Kull, Kalevi: Towards Biosemiotics with Yuri Lotman. Semiotica, 1999, sv. 127, č. 1–4, s. 115–131.
Kull, Kalevi – Emmeche, Claus – Favareau, Donald: Biosemiotic Questions. Biosemiotics 1, 2008, č. 1, s. 41–55.
Kull, Kalevi – Torop, Peeter: Biotranslation: Translation between Umwelten. In: Susan Petrilli (ed.): Translation Translation. Rodopi, Amsterdam 2003, s. 315–328.
Lotman, Juri M.: Universe of the Mind. A Semiotic Theory of Culture. I. B. Tauris, London 1990.
Maran, Timo: Semiotic Interpretations of Biological Mimicry. Semiotica, 2007, sv. 167, č. 1–4, s. 223–248.
Mildenberger, Florian: Umwelt als Vision. Leben und Werk Jakob von Uexkülls (1864–1944). Sudhoffs Archiv 56. Franz Steiner, Stuttgart 2007.
Petrilli, Susan: Charles Morris’s Biosemiotics. Semiotica, 1999, sv. 127, č. 1–4, s. 67–102.
Rosen, Robert – Pattee, Howard H. – Somorjai, Raymond L.: A Symposium in Theoretical Biology. In: P. Buckley – F. D. Peat (eds.): A Question of Physics. Conversations in Physics and Biology. University of Toronto Press, Toronto 1979, s. 84–123.
Rothschild, Friedrich S.: Laws of Symbolic Mediation in the Dynamics of Self and Personality. Annals of New York Academy of Sciences, sv. 96, 1962, s.774–784.
Santaella, Lucia: Peirce and Biology. Semiotica, 1999, sv. 127, č. 1–4, s. 5–21.
Sebeok, Thomas A.: How Animals Communicate. Indiana University Press, Bloomington 1977.
Sebeok, Thomas A.: The Estonian Connection. Sign Systems Studies, 1998, č. 26, s. 20–41.
Sebeok, Thomas A. – Umiker‑Sebeok, Jean (eds.): Biosemiotics. The Semiotic Web 1991. Mouton de Gruyter, Berlin 1992.
Turovski, Aleksei: On the Parasite’s Association as a Vectorizing Factor in Biosemiotic Development. Semiotica, 2001, sv. 134, č. 1–4, s. 409–414.
Uexküll, Jakob von: Theoretische Biologie [1920]. (2te gänzlich neu bearbeitete Auflage.) Springer, Berlin 1928.
Uexküll, Jakob von: The Theory of Meaning [1940]. Semiotica, 1982, sv. 42, č. 1, s. 25–82.
Uexküll, Thure von: Introduction. The Sign Theory of Jakob von Uexküll. Semiotica, 1992, sv. 89, č. 4, s. 279–315.
Uexküll, Thure von – Geigges, Werner – Herrmann, Jörg M.: Endosemiosis. Semiotica, 1993, sv. 96, č. 1–2, s. 5–51.
Vernadsky, Vladimir J.: The Biosphere [1967]. Copernicus, New York 1998
Witzany, Günther (ed.): Biosemiotics in Transdisciplinary Contexts. Proceedings of the Gathering in Biosemiotics 6, Salzburg 2006. Umweb, Helsinki 2007.
Z estonštiny přeložil Jonatan Tomeš.
Přeloženo z: Keel ja Kirjandus [Language and Literature] 51, 2008, č. 8/9, s. 665–674.
