Úvodní poznámka k biosémiotice
Ve dnech 30. června až 4. července 2009 proběhlo v Praze 9. setkání Mezinárodní společnosti pro biosémiotická studia (International Society for Biosemiotic Studies), které tentokrát zaštítila katedra filozofie a historie vědy Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Biosémiotika se v poslední době rozvíjí jako jeden z nových a pozoruhodných vědeckých přístupů, které se snaží „křížit“ postupy humanitních a přírodních věd a díky tomu nacházet nový modus vědy vůbec. Vedle pořádání pravidelných setkání toto mezinárodní společenství vydává od roku 2008 v nakladatelství Springer časopis Biosemiotics (nahradil Journal of Biosemiotics vycházející od roku 2005 v nakladatelství Nova Science Publishers) a stejnojmennou edici. Na redakci časopisu se podílejí Marcello Barbieri (Ferrara), Claus Emmeche (Kodaň), Donald F. Favareau (Singapur), Jesper Hoffmeyer (Kodaň), Kalevi Kull (Tartu) a Anton Markoš (Praha), edici řídí Marcello Barbieri a Jesper Hoffmeyer. Časopis spolu s edicí poskytují publikační rámec pro studie, jež se pokoušejí propojovat vědecké přístupy biologie, antropologie, ekologie atd. na jedné straně a filozofie, historie vědy, estetiky či lingvistiky na straně druhé, soustředí se tedy na rozšiřování výsledků výzkumů na, jak říkají editoři, vznikajícím poli biosémiotiky. To vymezuje základní předpoklad, že vedle člověka také zvířata, rostliny i každá buňka, zkrátka veškerá živá příroda, vstupují do procesu semiózy – neboli proměny fyzických signálů v konvenční znaky. Což má značné důsledky pro mnohé ze současných věd o životě od etologie, mikrobiologie po lidskou psychologii a kognitivní vědy.
V edici Biosemiotics se jako její čtvrtý svazek v roce 2009 objevila kniha Life as Its Own Designer. Darwin’s Origin and Western Thought autorů Antona Markoše, Filipa Grygara, Laszló Hejmala, Karla Kleinera, Zdeňka Kratochvíla a Zdeňka Neubauera, která vznikla právě na půdě Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Jednotlivé studie této profilové knihy české biosémiotické skupiny vycházejí ze sémiotiky a dalších humanitních disciplín a z nových zkoumání v oblasti biologie. Kniha představuje pokus pochopit dva kontradiktorní epistemiologické rámce, v nichž se formuje lidské porozumění světu. Jak říkají autoři sami, rozkol v tomto porozumění pravděpodobně poprvé vyslovil předsokratický filozof Xenofanes z Kolofonu (narozený okolo roku 570 před Kristem), znechucený Homérovým neuctivým zobrazováním bohů. Proti rozhádaným lidským bohům, jejichž příhody básník vyprávěl, postavil Xenofanes panteistický koncept jediné nehybné, racionální a morální božské autority. „Tyto dva logy nazýváme ,racionální‘ a ,narativní‘. Mezi těmito pozicemi není příliš jasná hranice, ale v historii se spor neustále opakuje v podstatě se stejnými argumenty. ,Racionální‘ – tedy pokroková, nová, často zjevená jediná morální pravda stojí proti pravdě ,narativní‘ – perverzní a šílené.“ Při našem rozumění světu a jeho popisování jsme nakloněni autoritě racionality. „,Objektivní‘ evidenci se dává přednost před sdělitelným a sdíleným vědomím.“ Přírodní zákony anebo zákony „morální“, dané božskou či jinou autoritou, jeví se jaksi „lepší“. Chaos života, který se sám organizuje a který můžeme jen sledovat a vyprávět, je tak trochu nesnesitelný. Lidské modely světa, ať jsou kreacionistické nebo ateistické, by chtěly život podřídit zákonu, ať je to zákon boží či vědecký. Tato lidská a přitom metafyzická racionalita je z pohledu autorů knihy (sémiotiků i biologů) ve vztahu k dění světa neadekvátní. „Kniha je pokusem ukázat, jak nesamozřejmý je takový kult racionality ve světě, který je ,physis‘.“ Tento fyzický svět, jehož jsme součástí, nelze tak snadno opustit. A je otázka, zda se z onoho physis, tedy našeho žitého světa, na nějž zapomínáme díky svému racionalizovanému rozvrhu, normovanému pravidly, vůbec dá vystoupit. Možnou perspektivou zvenčí tohoto racionálního systému se stala evoluční teorie – teorie, která vlastně oslavuje chaos a kromě jiného naznačuje, jak důležité pro vnikání nového jsou „chybné“, nepravděpodobně „neřádné“ změny, jež se jinak jeví jako „perverzní“ porušení systému.
Biosémiotika, k níž se kniha Life as Its Own Designer hlásí, za své neobvyklé perspektivy studia živého světa v mnohém vděčí sémiotice, především sémiotice tartusko-moskevské školy, která sama bezprostředně navázala na Jakobsonův lingvistický strukturalismus, pražský strukturalismus a hlavně epistemiologickou dialogičnost myšlenek Michaila Bachtina. V Lotmanově kulturní sémiotice se objevuje pro prostor formovaný člověkem pojem sémiosféra, což je typ heterogenního prostoru, který se modeluje analytickým dialogem mezi jeho jednotlivými prvky (monádami), prostředkovaným určitým kódem, jeho jednota je dána pamětí, a to jak kolektivní, tak individuální. Dialogem vzniká význam a tento význam, pokud je nějakým způsobem opakovatelný a formativní, vstupuje do paměti. V semiosféře, kde se zvlášť významně uplatňuje záznam paměti zvaný text, se vše podřizuje především jednomu (zdánlivě vnějškově) danému zákonu, vše je měřeno tímto textem. Avšak protože je semiosféra složena z jednotlivých monád, je v určitých momentech neprediktabilní i silně textově organizovaný prostor: někdy převládne tlak chaotického „chybného“ jednání – a dojde k výbuchu, rodí se nové, nepředpovídatelně nové. Lotmanova koncepce takto umožňuje propojit dva výše zmíněné základní epistemiologické přístupy k žitému světu. Pojem sémiosféra může napomoci k popisu i jiné než člověkem modelované soustavy – pokud přijmeme představu, že jednotlivé monády mohou být nejen lidské bytosti, ale živé bytosti vůbec. A v tomto ohledu se Lotmanova teorie dotýká s teorií umweltu, jež se stala se dalším zdrojem biosémiotických úvah. Tato teorie má své kořeny v protievoluční teorii barona Jakoba von Uexkülla. Karel Kleisner v úvodu k českému překladu Uexküllovy Nauky o významu říká: „Teorie umweltu nás přivádí k myšlence biologického pojetí prostoru. Není žádného objektivního prostoru, neboť každý organismus si svůj životní prostor spoluvytváří sám za účasti okolí. Organismus sám vytváří, co z vnějšího světa ponese význam a jaký, tudíž určuje, co bude konstituovat jeho biologický prostor.“
Anton Markoš ve své studii k Uexküllově umweltu Mezi zvonkohrou a improvizací upozorňuje na to, že přestože je tato teorie neslučitelná s Darwinovou evolučností, lze je považovat za komplementární. Představují dva typy perspektiv, dva jazyky, jimiž opisujeme žitý svět. Jedna představuje svět, kde nelze odhalit žádné zákonitosti, druhá tyto zákonitosti jasně stanovuje. Již na počátku 20. století biologické disciplíny „svedly urputný zápas, jehož výsledkem byl kompromis s darwinismem; často se mu říká Velká syntéza. Uexküll se nepřidal, a tak na konci svého života běhu už vystupuje jako anachronismus.“ I přesto, že se Uexküllově Nauce o významu může dostat „přezíravé kritiky“, podněcuje vědu k tomu, aby nezapomínala na to, že jejím úkolem není zákonitosti postulovat (jak říká Anton Markoš na jiném místě: „živé bytosti nepřehrávají biosémiotiku, fyziologii, embryologii nebo molekulární biologii – ony prostě žijí“). Ukazuje se tedy jako „nástin programu, na kterém se dá stavět sémiotika a hermeneutika živého. Život se stará, buduje svět, objevuje významy a klade je do souvislostí. Tato melodie opravdu vítězí nad smrtí, ale nikoliv proto, že se hraje podle předem dané partitury!“
Biosémiotika vznikla vlastně jako nový dialog současné biologie s Uexküllem, biologie, jež jeho teorii posunuje ještě blíže k sémiotice jako sledování a výkladu performací živých bytostí. V tomto ohledu biosémiotika představuje pokus najít interpretaci živého světa překlenující epistemiologický rozkol zmíněný v úvodu našeho krátkého vstupu – interpretaci mezi logem „zákona“ a logem „vyprávění“.
Libuše Heczková
