Rozhovor s Prof. Annalisou Cosentino

Prof. Annalisa Cosentino (1964) studovala bohemistiku na Univerzitě La Sapienza v Římě, na Státní univerzitě v Miláně a v rámci stipendií v Praze na Filozofické fakultě UK. Od roku 1996 vede bohemistiku na Università degli studi di Udine. Jako překladatelka se dlouhodobě věnuje literatuře Bohumila Hrabala. Spolupracovala na italském vydání výboru Hrabalových textů, které vyšlo v roce 2003 v prestižní edici Il Meridiani nakladatelství Mondadori. Vedle toho pořádá nebo iniciuje množství kulturních akcí, které popularizují českou literaturu a kulturu v Itálii.

V průběhu studia jste absolvovala několik stipendijních pobytů na pražské Filozofické fakultě, díky kterým jste se několikrát setkala se Skácelem a Hrabalem. To musely být silné můstky k literatuře… Jak vzpomínáte na Skácela?

Seznámila jsem se s ním v roce 1986. Pracovala jsem tehdy na diplomové práci o jeho poezii. Moc jsem ji neznala, v italštině bylo málo překladů, ale četla jsem výbor z jeho čtyřverší, který uspořádala Sylvie Richterová, a to mně učarovalo. Tušila jsem, že jeho poezie je uvnitř velmi konzistentní, že má pevné jádro a chtěla jsem ji proto poznat do hloubky. Jednou jsem ho jela navštívit do Brna. Setkali jsme se ve známé, zakouřené kavárně Bellevue.

Jak jste si popovídali?

Nijak. Připravovala jsem si otázky, ale jeho odpovědí bylo, že „básník se ptá a neodpovídá“. To je z jedné jeho básně, kde tuším píše „já jsem pouhý básník radar pod lípami, není mi odpovídat, ptám se…“ Ale oceňoval, že jsem kouřila. On kouřil neustále, i když byl nemocný.

Co bylo tím jádrem Skácelovy poezie, které se Vám odkrývalo?

Neustále se zabýval základními životními tématy. Smrt… samozřejmě. Ale vždy jako předpoklad života. Vždy jako součást přirozeného životního rytmu. Jeho poezie má v sobě dialektiku protikladů, ve které protiklad je vždy předpokladem. Slovo lze vyslovit, jen když je ticho… Život je možný pouze tehdy, když na něj ukazuje smrt. Právě to mě k jeho poezii táhlo.

A pak jsem byla požádána, abych přeložila jednu jeho báseň do italštiny. Skupina brněnských architektů připravovala návrh na rekonstrukci Ponte Vecchio („Starého mostu“) ve Florencii a svůj návrh motivovala Skácelovou básní Most. Skácel mi tehdy poslal dopis, ve kterém mi dal povolení přeložit ji bez rýmu. V jeho poezii je rým velmi důležitý, básně mají uzavřené formy. Ale v italské poezii 20. století pravidelný rým není možné uplatnit, protože pak zní archaicky, evokuje básně 19. století. Takže později, když jsem vydala výbor z jeho poezie v italštině, přeložila jsem ji s klidným svědomím pravidelným jedenáctislabičným veršem, avšak skoro bez rýmů.

Předpokládám, že s Bohumilem Hrabalem jste se sešla spíš v hospodě než v kavárně… Jak se ale takové setkání přihodí?

Hrabalova literatura mi nejdřív přišla nudná. V roce 1992 jsem ale od římského nakladatelství Edizioni e/o dostala nabídku, abych přeložila jeho Městečko, ve kterém se zastavil čas. To byla pro začínající překladatelku velká výzva, překládat tak významného autora. S Hrabalem mě potom v Praze seznámila moje kamarádka, švýcarská bohemistka Susanna Roth, kterou Hrabal vnímal skoro jako dceru. Zavedla mě za ním do Krušovické pivnice na rohu Široké a Pařížské, které se říkalo Brčálka, protože všechny lavice a stoly tam byly zelené. Ano, Hrabal měl hospody rád. Měl to zajímavě rozdělené – v pondělí býval tuším v hospodě ve Štupartské, úterky trávil v Husově ulici U Tygra a jiná odpoledne zase chodil do Brčálky. Všude měl svůj rezervovaný stůl.

Takových tradičních zákazníků je ve všech časech hodně, předpokládám ale, že se lišil od běžných štamgastů v tom, že pro něj i hospodské prostředí bylo zdrojem literární inspirace.

V každé hospodě se kolem něho soustředil rozmanitý kroužek, který byl ale pouze pro pozvané a známé. Někdy se jen tak hospodsky žvanilo u piva, často to ale byly velmi zajímavé debaty. V kroužcích se setkávali různí intelektuálové a umělci. Převážně to byla mužská společnost, občas tam ale také chodila třeba zpěvačka Hegerová nebo režisérka Věra Caïs, která pak zfilmovala Hrabalovu Příliš hlučnou samotu. Já jsem měla od Hrabala protekci v tom, že jsem jako jediná mohla pít kafe… Debatovalo se celé odpoledne. Hrabal často jen seděl a poslouchal.

A jak to bylo s tou literární inspirací? O něm se často říká, že tvořil bezprostředně z toho, co kolem sebe vypozoroval. Někteří lidé říkají, že byl spíše zapisovatel než spisovatel.

Určitě platí, že měl výborný pozorovací talent. Není ale pravda, že by tvořil takhle spontánně. Někteří čtenáři si to o něm mysleli a on to postupně přijal jako svoji literární stylizaci, což můžeme v jeho knihách vidět. Je ale důležité vědět, že Hrabal byl ohromně sečtělý, že to byl velice kultivovaný člověk, který měl velké vzdělání v literatuře a filozofii. Že o něm někdo mluví jako o zapisovateli, z toho by si nic nedělal. On sám to ostatně o sobě říkal. Byl to člověk cudný, plachý a moc dobrý. Díky tomu, že jsem ho osobně poznala, měla jsem pak silnou motivaci k četbě jeho díla a k překladům.

Hrabalovi jste věnovala úsilí nejen při mnoha překladech, ale i jako organizátorka výstav a dalších popularizačních akcí. Jeho literaturu znáte důkladně. Čím Vás tolik láká?

Na to se nedá odpovědět stručně. Jeho literatura je zkrátka dobrá. Každý překlad je výzva, ale tady člověk cítí, že se měří s něčím, co je skutečně umění. Chápu, že každému nemusí sedět jeho poetika, ale důležité je, že Hrabalova literatura je mnohovrstevnatá. Když jsem třeba překládala Něžného barbara, fascinovalo mě, jak pod nápadnou biografickou stylizací skrývá o hodně hlubší strukturu traktátu o současném umění. Románovým způsobem je schopný podávat látku, která je nesmírně složitá. V téhle knize je vlastně kus estetiky 20. století.

Italskou společnost se snažíte „infikovat“ českou literaturou také jako editorka a autorka několika edičních řad. Založila jste edici OltrE v univerzitním nakladatelství Forum. Na jaké autory se zaměřovala?

Byla to edice středoevropské literatury, do které jsme ovšem přibrali německou literaturu, takže jsem edici řídila s kolegou germanistou. Otevřelo ji vydání básní Ryszarda Kapuścińskyho Taccuino d’appunti, které bylo vůbec prvním vydáním jeho veršů na světě, byl to od něj hezký dárek, polsky vyšly až potom. Kniha dostala prestižní cenu Premio Napoli. Z české literatury vyšly například knihy Daniely Hodrové (Město vidím a Podobojí), dvě sbírky Ivana Wernische v jednom svazku (Proslýchá se a Cesta do Ašchabadu), Rok perel od Zuzany Brabcové, próza Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí, dvě hry Václava Havla a jiné.

Tato edice byla ale z ekonomických důvodů zastavena. Byla financována z programu Evropské unie, který vyžadoval nějaký podíl ze strany naší univerzity. V rámci šetření se ale po pěti letech rozhodlo, že na ni univerzita už peníze nedá. Celkem jsme vydali 30 svazků. To poslední, co z české literatury v této edici vyšlo, bylo Havlovo Odcházení.

Bude mít edice nějaké pokračování, nebo ji pohřbily finanční škrty?

Chtěla jsem ten nashromážděný poklad využít, vždyť jsme měli zaplacená autorská práva, ale taky jsem měla odpovědnost vůči autorům, se kterými jsme uzavřeli smlouvy. Nabízela jsem ji jinému nakladateli, ale měl představu, která se příčila její koncepci, tak jsem se raději smířila s koncem. Domluvila jsem se ale na nové edici s nakladatelstvím Marsilio, které sídlí v Benátkách a je to nakladatelství s velkou tradicí, které má větší finanční možnosti než univerzitní nakladatelství. Připravujeme ji opět s kolegou germanistou Luigim Reitanim, protože z té původní edice vychází. Také se zaměřuje na literaturu střední Evropy, ale cílíme ji na klasická díla. To neznamená primárně starší literaturu, ale díla, která mají jasnou a uznávanou hodnotu. První svazky by měly vyjít během roku 2012, budou to Kafkovy Dopisy Mileně, Hotel Savoy od Rakušana Josepha Rotha a Máchův Máj. Poslední překlad Máje do italštiny je totiž od slavisty Ettore Lo Gatta z roku 1950.

Jak probíhala komunikace s nakladatelem, shodli jste se jednoduše na této podobě? Pokud se jedná o díla klasiků, jaká další kritéria kromě klasičnosti nakonec rozhodují o knihách, které zařadíte do plánu?

Výsledná podoba edice je pochopitelně vždy závislá na kompromisu mezi jejími autory a nakladatelstvím. Věděla jsem, že Marsilio vydává edice založené na jazykovém principu (anglická literatura, francouzská atd.), já jsem mu ale nabídla jinou myšlenku, edici, která by byla založena na principu kulturním: v naší edici budou vycházet klasická díla literatury německé (samostatná edice německých klasiků byla zrušena), rakouské, české, polské, maďarské atd., prostě díla, která spoluvytvářejí kulturní prostor, jemuž se běžně, i když možná ne úplně přesně říká střední Evropa. Snad naše edice najde a nabídne nový klíč k průzkumu a k poznání evropského kulturního prostoru.

Obsah edice ve výsledku záleží na řadě okolností. Nemůžete vydat všechna klasická díla, protože některá vyšla přeložena nedávno. Na druhou stranu některá z nich mohou být špatně provedená. Někdy se nápad nelíbí nakladateli, jindy nezískáte příliš drahá autorská práva… Občas rozhoduje náhoda. Hlavním kritériem je ale literární hodnota. Mimochodem, když mluvíme o hodnotách: do edice I Meridiani Mondadori připravuji Vybrané spisy Jaroslava Haška, které budou obsahovat nový překlad Osudů dobrého vojáka Švejka a kratších Haškových próz s rozsáhlým komentářem.

Edice středoevropské literatury ve Foru vznikla v rámci širšího projektu. V roce 2003 jste na univerzitě otevřeli středoevropská studia, se kterými se edice propojovala. Jak jste je pojali?

Studentům bakalářského programu jsme předložili model studia, ve kterém si mohli vybrat dva obory koncipované k poznání středoevropské kultury s akcentem na moderní dějiny. Byla to tedy taková v širokém kulturním kontextu studovaná bohemistika, polonistika, ungaristika a také germanistika. Angličtinu přitom mohli studovat jen jeden rok.

Studenti měli o tento projekt velký zájem, myslím, že proto, že si mohli důkladně zmapovat středoevropský kulturní prostor. Hlavní objem zkoušek byl z literatury a jazyka, mohli ale zároveň studovat speciální předměty, jako jsou dějiny filmu nebo třeba srovnávací právo, které jsme zaměřili na osvojení si terminologie, na získání rozhledu v nových ústavách atd. V rámci tohoto předmětu studenti například přeložili část české právnické příručky, což bylo významné, protože o českém právu se toho v italštině moc nedočtete.

Jak studenti spolupracovali na edici OltrE?

Mohli se například podílet na překladech, někteří také díla revidovali, zkrátka reálně poznávali, v čem spočívá práce nakladatelského redaktora. Myslím, že právě díky těmto možnostem lákala naše studia studenty z celé Itálie. A ostatně i učitele.

Čím si potom vysvětlujete, že vedení univerzity tento obor odmítlo financovat? Muselo jí to přece zvyšovat prestiž.

To jsme si taky mysleli také. Nechápali jsme to, protože ta studia nebyla finančně nákladná. Odpovědí vedení bylo ticho po pěšině. Nestalo se to jen s našimi studii, obecně platí, že současná reforma systému vysokoškolského a univerzitního vzdělávání je ve skutečnosti navíc jen redukcí možností. Ta se provádí mechanicky, bez ohledu na kvalitu. Tradicí ale je, že nejvíce a nejdříve se ořezávají obory takzvaných minoritních zahraničních jazyků a literatur.

To tedy znamená, že už tak podfinancovaná bohemistika bude v Itálii ještě více upozaďovaná.

Ano, finance jsou rok co rok menší. Nevíme, jestli tady bohemistiku udržíme. Kromě Udine se učí ještě v Padově, Neapoli a Římě. Problém ale je, že v rámci šetření funguje pravidlo, podle kterého se neobnovuje místo vedoucího učitele oboru, který jde do penze. V případě bohemistiky to znamená, že když tento člověk odejde, obor zanikne. Stalo se to v Benátkách a skoro i v Římě, kde má bohemistika největší tradici. Na začátku 60. let ji tam založil nejslavnější italský bohemista A. M. Ripellino, autor Magické Prahy. V roce 2009 šla totiž do penze bohemistka, překladatelka a spisovatelka Sylvie Richterová, za kterou od té doby supluji. V současnosti jsou v Itálii jen čtyři lidé, kteří byli vybráni na základě konkurzu a mohou tak obor garantovat.

Co by se muselo stát, aby se situace oboru změnila?

Musela by přijít velká změna uvažování v italské univerzitní politice. Úředníci, ale hlavně politici by museli vnímat malé obory jinak než jako zbytečný luxus. Každý zavedený studijní obor je přece pro společnost významný.

Myslím, že na univerzitách si to většina lidí uvědomuje. Myšlení politiků a ministerských úředníků ale často vězí ve strohých kapitálových hodnotách. Jak byste vysvětlovala význam svého oboru jim?

Měli by si v první řadě uvědomit, že bohemistika nemůže mít tolik studentů jako anglistika. Zadruhé by měli vědět, že i tak máme dobré výsledky, mezi našimi absolventy je například mnoho dobrých překladatelů. Ve středoevropských studiích jsme měli 50 studentů ročně. Pochopitelně, že se dnes všichni překladem neživí a mnozí z nich to věděli dopředu. Byli chytřejší než ministerští úředníci, protože pochopili, že čtenářů Shakespeara je kvantum, ale znalců Máchy je v Itálii jen několik. Tím chci říct, že je klíčové, že mají dobrý rozhled v málo studované oblasti. Je skvělé, že díky tomu mají jiné prostředky k pochopení světa než třeba inženýři. Společnost přece funguje proto, že se vzdělaní lidé doplňují.