Propaganda v populární kultuře, populární kultura v propagandě

Tato stať by mohla začít a zároveň skončit starým rčením, že všeho moc škodí. Na jeho základě by se využití oblasti populární kultury propagandou dalo poměrně rychle uzavřít. Nicméně rozbor této problematiky vychází především ze samotného obsahu pojmu propaganda, respektive jeho proměn (zejména) v posledním století. Příspěvek bude věnován pokusům o využití oblasti populární kultury z hlediska propagandy, chápané jako snahy vytvořit kulturní hegemonii ve společnosti či přinejmenším v její části. Vycházíme li z tvrzení, že úspěšná propaganda musí být „totální“, pak je zřejmé, že se napříč dějinami i politickými systémy 20. století setkáváme se snahou o využití všech dostupných propagandistických prostředků, produkty populární kultury nevyjímaje. Na vybraných ukázkách bude rozebráno několik aspektů problematiky využití populární kultury propagandou z hlediska teoretických přístupů zabývajících se vývojem ovlivňování veřejného mínění. Diskutována bude i otázka, zda a v jakých podobách jsou produkty podle mnohých apolitické populární kultury z hlediska propagandy využitelné, a tedy i jeden z dalších postulátů teorií propagandy, zda propaganda, která je zjevná, je špatná.

PROPAGANDA A PR

Nejprve je vhodné nastínit ve stručnosti vývoj pojmu propaganda v průběhu dvacátého století. Od začátku byl spojen zejména s rozdělením politických systémů, byť již v meziválečném období byl jak v anglofonním světě, tak v Československu chápán vedle politického rozměru i ve smyslu komerčním. Vnímání obsahu vlastního pojmu propaganda prošlo od meziválečného období výraznou proměnou. Zejména po druhé světové válce došlo k výrazné diferenciaci oboru zabývajícího se ovlivňováním veřejného mínění — samotné slovo propaganda získalo (zvláště mimo Východní blok) negativní konotace, a to zejména v souvislosti se záporným vymezením demokratických režimů vůči tzv. totalitním zřízením. Sám pojem propaganda byl tak mnohými chápán jako synonymum cílené dezinformace (a to poněkud paradoxně na obou stranách studené války); jako kontextové antonymum se začalo zejména v anglofonním světě používat termínu public relations, zkráceně PR, který ostatně přetrval do dnešních dob. Ve Východním bloku se až do jeho rozpadu i nadále používal pojem propaganda, respektive agitace a propaganda. Podobné tendence, jako jsou pokusy o dehonestaci opoziční propagandy, tzv. protipropagandu (angl. termín counterpropaganda) či zdůrazňování pravdivosti předkládaných informací, můžeme zaznamenat již v meziválečném období i dříve._1

Výrazný rozvoj na poli ovlivňování veřejného mínění přinesla, tak jako u mnoha jiných oborů, první světová válka. Ve Spojených státech vznikla tzv. Committee on Public Information, ve Velké Británii Inter Allied Propaganda Commission (srov. Lambert 1938, s. 27, dále Ftorek 2007, s. 17a n.), propagandistické kampaně vznikaly více či méně úspěšně ve všech válčících zemích. V sovětském Rusku se od začátku nástupu bolševiků k moci rozvíjelo působení na veřejné mínění v podobě tzv. agitpropu — akronyma pro agitaci a propagandu. Dle Leninovy teorie zahrnovalo ovlivňování veřejného mínění agitaci jako bezprostřední krátkodobé působení na subjekt a propagandu jako dlouhodobé cílené ovlivňování subjektu._2 K institucionálnímu zakotvení došlo v roce 1920, kdy bylo ustaveno Agitačně propagační oddělení KSR(b).

Již v průběhu světové války, respektive občanské války v Rusku, se v propagandistických institucích formovaly základy teorií propagandy, na kterých později jednotlivá odvětví ovlivňování veřejného mínění stavěla. Ve výše zmíněné Committee on Public Information pracovali například Edward Bernays a Walter Lippmann, kteří jsou považováni za jedny z prvních teoretiků americké školy propagandy, respektive pozdějšího oboru public relations._3 na druhé straně stáli sovětští teoretikové, kteří vycházeli zejména z Leninových prací, u kterých byl však problém, že ani jedna z nich se problému agitace a propagandy speciálně nevěnovala. Za odborníka na poli propagandy byl považován Willi Münzenberg, ve svých politických počátcích předseda Komunistické internacionály mladých, který dokázal postupem času importovat témata spojená se SSSR a deklarovaným budováním beztřídní společnosti nejen na německý mediální trh (Münzenbergovo „tiskové impérium“ založené na finančních prostředcích Mezinárodní dělnické pomoci — IAH, pracující víceméně v intencích Kominterny do jisté míry ovlivňovalo i recipienty v tehdejší ČSR)._4 Zároveň je s jeho jménem spojen i pokus vytvořit, vedle okruhu výhradně politicky angažovaných sympatizantů, i tržní prostředí vázané na levicové či sympatizující konzumenty, jdoucí od v podstatě bulvárních periodik a ženských časopisů po komerční zboží chápané jako distinkce politického názoru konzumenta (např. cigarety) (Ebon 1987, s. 60–69).

Vymezení samotného pojmu propaganda bylo tedy v meziválečném období značně široké. Shodné bylo přesvědčení, že dezorganizované masy je potřeba vhodným způsobem ovlivňovat. Deklarovaným kritériem úspěšné propagandy byla její přirozenost — ve smyslu nenásilného přesvědčování — a pravdivost (!) využívaných a sdělovaných informací. Okázalá tvrzení o pravdivosti užívaných informací přetrvávají ostatně v tomto směru dodnes, ať již obor manipulace s lidským míněním změnil svůj název, či nikoliv. V tomto smyslu se prohlášení všech teoretiků meziválečné propagandy shodovala. Rozdílem v přístupu v případě sovětského agitpropu bylo jeho chápání jako třídního boje, kdy se jedna z tříd snaží rozložit pomocí propagandy třídu nepřátelskou. Tuto skutečnost ostatně teoretikové tzv. komunistické propagandy nikterak nezakrývali. Nicméně již v meziválečném období v jedné z československých prací, které se propagandou po teoretické stránce zabývaly, dělí její autor propagandu na ovlivňování veřejného mínění v diktaturách a v demokratických zemích se snahou o zakotvení rozdílů mezi oběma systémy (Fuchs 1938). K poměrně nejasnému meziválečnému vymezení pojmu však v případě demokratických režimů přispívalo i to, že pod pojem propaganda byla zahrnuta i prostá komerční reklama._5

V období studené války docházelo k významovému oddělování pojmů propaganda a PR zejména z hlediska omezené potřeby propagace komerčních výrobků v centrálně plánovaných ekonomikách. Propaganda Východního bloku se tak v podstatě výhradně orientovala na propagandu politickou, respektive státní. Na Západě byla situace odlišná zejména v tom směru, že i pro politickou/státní propagandu začala být v širší míře využívána komerční sféra, a to nejen co se týče samotných jejích produktů, ale i z hlediska postupů uplatňovaných v komerční reklamě. Propojení politické propagandy s komerční sférou přineslo v „západním“ světě ostatně již meziválečné období, například jedna z nejslavnějších emancipačních kampaní „Pochodně svobody“, jejímž autorem byl Edward Bernays, byla v podstatě komerční reklamou na cigarety (Brandt 2007, s. 82 a n). Jeden z mála, kdo si v meziválečném období v okruhu souputníků SSSR uvědomoval, že indoktrinace propojená se zábavou je podstatně účinnější, byl výše zmíněný Willi Münzenberg a okruh jeho spolupracovníků kolem časopisu AIZ._6

Úzké provázání s komerční sférou umožnilo propagandě mimo Východní blok využití subtilnějších mechanismů při ovlivňování veřejného mínění, nadto ještě podpořených kapitálem soukromých subjektů. To se projevilo i v produkci na poli populární kultury, nejen ve filmu, hudbě a ostatních médiích, ale i v celkovém zobrazení stylu života jako západního snu postaveného proti východní noční můře. Vytvoření opozičního postoje vůči „ex oriente lux“ přístupu meziválečné levice bylo více než zřejmé. Lze konstatovat, že z hlediska přístupu a všudypřítomnosti v tomto směru propaganda Východního bloku poněkud zaostávala. Toto konstatování však neznamená, že by v určitých směrech byla méně propracovaná, nicméně požadavek, že má li být propaganda úspěšná, musí být totální (myšleno všudypřítomná), nesplňovala (Ellul 1973, s. 9–17).

V době, kdy se československá propaganda soustředila na kampaně zobrazující kapitalistické státy jako původce zbraní hromadného ničení, počínaje hmyzem bezprostředně ohrožujícím naše hospodářství, případně zdraví, a vykreslující kapitalistickou společnost jako masu nespokojených dělníků šířících ve vojenských stejnokrojích pod knutou velkopodnikatelů nedobrovolně imperialismus do zemí třetího světa, v Americe vrcholil americký poválečný sen (doprovázený ovšem patřičnou propagandistickou kampaní proti komunismu). Ten byl zakončený rozšířením podstatně drtivější zbraně, než kterou představovaly skryté hrozby biologických zbraní vyráběných v laboratořích Fort Detricku, a to šířením západního stylu trávení volného času od rokenrolu, přes brakovou literaturu, televizní zábavou konče. Obrazně řečeno, v době, kdy se na československých polnostech sbíral americký brouk, bojoval na Západě, v prvním románu o Jamesi Bondovi Casino Royale, agent Jejího Veličenstva se svým protihráčem Šifrou (v orig. Le Chiffre) ve službách sovětské tajné služby. Zobecníme li situaci, tak na poli získávání vlivových sfér ve světě za použití všech možných prostředků usilujících o kulturní hegemonii Sovětský svaz, potažmo celý Východní blok nedohnal (stejně jako ve vědě) mezeru ve vývoji, která byla způsobená obdobím stalinismu a prosazováním zásad socialistického realismu v kultuře. V poválečném období tak až do období transformace docházelo k více či méně úspěšným pokusům o nahrazení „západní“ populární kultury či alespoň odfiltrování zjevné protisocialistické propagandy z produktů, které se k nám v nejrůznější míře dostávaly._7

Dobu ekonomické a politické transformace lze nazvat dobou konce velkých ideologií, nicméně Noam Chomsky, jako jeden z hlavních kritiků amerického ovlivňování veřejného mínění, tvrdí, že došlo pouze k obsahovému posunu v obrazu vnějšího nepřítele. Chomsky ve své práci o propagandě řadí mezi pět základních mechanizmů filtrování informací v médiích vedle vlastnictví média, financování média, kontroly samotných zdrojů informací a řízené reakce veřejnosti i komunistickou ideologii, která byla později bezprostředně na počátku devadesátých let nahrazena islámskou hrozbou (srov. Herman — Chomsky 1994, s. 1–35).

Od formování moderní propagandy jako oboru ovlivňujícího veřejné mínění uplynulo jedno století, nicméně současné definice a vymezení oboru se příliš od těch původních neliší. Za všechny Jozef Ftorek ve své knize PR jako ovlivňování veřejného mínění: „Public relations představuje aktivní ovlivňování mínění veřejnosti nebo jiné konkrétní cílové skupiny s cílem dosažení souhlasu mezi občany“ (Ftorek 2010, s. 18). Stejně problematický je postoj současného PR k pravdivosti sdělovaných informací. Na jedné straně stojí snaha aktivně ovlivnit cílovou skupinu dle svých představ, na straně druhé veřejně deklarované používání „výhradně pravdivých informací“, přestože i nezúčastněnému pozorovateli je zřejmé, že pravdivá propaganda je spíše oxymóron. S mediálním a společenským propojováním světa je však patrné, že spíše než záměrné používání dezinformací je daleko více využíváno opakovaného bezprostředního působení všemi dostupnými prostředky (vstup do soukromé sféry skrze média, opakování tvrzení ad nauseam, testimoniál atd.).

Příspěvek je však zaměřen na problematiku využívání oblasti populární kultury propagandou, a tak se jeho následující část zaměří zejména na utilizaci oblasti vesměs vnímané jako apolitické pro politické účely. Zaměří se na tři okruhy, ve kterých je propaganda a její témata nejsnadněji využitelná. Jedná se o problematiku válečných filmů, současné politické písně a propagace ideologie pomocí celebrit.

Pro účely studie lze zvolit jednodušší kategorizaci obrazů, ze kterých propaganda povětšinou vychází — typologii na základě Ellulových kolektivních mýtů moderní společnosti. Těmi jsou mýtus práce, štěstí, národa, mládí a hrdiny (srov. Ellul 1973, s. 38–43). Counterpropaganda se tak povětšinou z hlediska zobrazování opozičních systémů uchyluje k jejich opaku a přináší obraz lenosti či zbytečné práce, lidského neštěstí, národního úpadku, starých poměrů či vládnoucí gerontokracie, antihrdiny či padoucha.

BOJ O HEGEMONII ZOBRAZENÍ

Americká válka ve Vietnamu znamenala zlom nejen z hlediska americké společnosti, ale i v oblasti prezentace válečného konfliktu v médiích a filmovém umění. V návaznosti na výzkumy veřejného mínění to z hlediska první oblasti znamenalo „uklizení“ válečného reportéra do druhé linie, protože se projevily negativní reakce diváků na drastické záběry krvácejících vojáků v první linii. S vývojem médií se tato informační bariéra zdokonalovala a v rámci konfliktů devadesátých let se divák s následky války setkává již jen v několika formách — civilisté zákeřně vraždění nepřítelem, zlikvidované vojenské jednotky a objekty nepřítele._8

Obdobným vývojem prošla i americká válečná kinematografie. Po značně propagandisticky čitelném a neúspěšném filmu Zelené barety (The Green Berets, 1968) v hlavní roli s Johnem Waynem_9 a období kritických hodnocení vietnamské války a vietnamského syndromu_10 nastupují filmy, které jsou značně nečitelnější z hlediska účelu působení na filmového diváka, či v některých případech následuje i návrat k původnímu typu vyprávění. Nejpatrněji je tento obrat vidět na sérii filmů o Johnu Rambovi (hl. role Sylvester Stallone), kde se první film série snaží vyrovnat právě s vietnamským válečným syndromem, zatímco navazující filmy vysílají hlavního hrdinu již coby vyléčeného obránce hodnot americké demokracie do nejrůznějších zájmových oblastí americké zahraniční politiky._11 S vývojem v průběhu dvaceti let na přelomu století se tento trend zobrazování válečných konfliktů bez hlubší problematizace objevuje v rostoucí řadě filmů, které pokrývají dějiny amerických intervencí od Iráku přes Somálsko po Afghánistán._12 Zároveň dochází i k revizi dřívějšího pohledu na vietnamskou válku a návratu k schematickému vyprávění jejího příběhu, zde je nejvýraznějším představitelem film Údolí stínů (We Were Soldiers, 2002) s Melem Gibsonem v hlavní roli. Ve stejném duchu však pracuje i ruská kinematografie například při zobrazování konfliktu v Afghánistánu během sovětské éry._13 Z hlediska současného afghánského konfliktu zatím k vytvoření výraznějšího vysokorozpočtového hrdinského „eposu“ nedošlo, ale je to zřejmě jen otázkou času.

V případě české kinematografie je situace na tomto poli o poznání střídmější. V současnosti dochází zejména k přehodnocování historického narativu týkajícího se druhého odboje a období do roku 1989 a s tím také souvisí volba témat. V případě válečných filmů jsou jimi v jednoznačné převaze českoslovenští letci ve Velké Británii, kdy dochází k propagaci dříve opomíjeného tématu,_14 a naopak k určitému zapomnění problematiky východního odboje. Jistý příklon k tzv. „západnímu“ odboji je dán na jedné straně poměrně logickým výkyvem ve snaze zpřístupnit veřejnosti dříve tabuizovaná témata, na straně druhé může být způsoben i malým okruhem českých recipientů a v neposlední řadě omezenými finančními prostředky, kdy se historický film na současném trhu jeví oproti oddychovějším žánrům jako poměrně nejistá investice.

PROBLEMATICKÁ POLITICKÁ PÍSEŇ

V druhé oblasti — okruhu politických písní — je poněkud problematická jejich diskreditace v období před rokem 1989. Rozsah sahal od textů naprosto čitelných ba propagandisticky ohlupujících, jako byl proslulý Dopis Svobodné Evropě v podání Josefa Laufera,_15 po v podstatě nepolitickou skladbu Pozdrav astronautovi, která díky nekontroverznímu textu umožnila rozšíření dixielandové skladby po Východním bloku._16 Zajímavým momentem v případě druhé skladby je ještě skutečnost, že došlo k dalšímu pokusu o její politické využití v roce 2007, kdy tehdejší ministryně obrany Vlasta Parkanová a zpěvák Jan Vyčítal na stejnou melodii nazpívali text na podporu kampaně za umístění radaru amerického systému protiraketové obrany v brdských lesích s názvem Dobrý den, prapore z hvězd a pruhů. Jejich výrazně amatérský pokus o politickou propagandu se setkal se značně rozporuplnými ohlasy ze strany české veřejnosti a celé kampani spíše uškodil.

Autorem jedné z nejúspěšnějších písní, jejíž text nese obsahové rysy státní politické propagandy, je Daniel Landa. Nejedná se však o text z jeho kontroverzních nacionalistických skinheadských začátků, ale o Hymnu 601. skupiny speciálních sil generála Moravce z roku 2009._17 Sám autor se ke skladbě vyjádřil následovně: „Často jako akční básník, který občas zabrousí do národních témat, stojím před nepříjemným tématem, a to je hovořit o momentech, kdy naši čeští a moravští mužové nebojovali. Nedávno jsem stál před velmi milým úkolem napsat píseň o těch a pro ty, kteří bojují a jsou schopní plnit bojové úkoly pro náš národ, pro naši vlast.“_18 Z citátu jsou patrné dva ze základních Ellulových kolektivních mýtů, ze kterých autor vychází — mýtus národa a mýtus hrdiny.

V Landově tvorbě jsou tyto motivy vysledovatelné i mimo písně psané vysloveně na objednávku. Rozbor vlastního textu skladby Hymna 601. skupiny nabízí několik poloh tohoto tématu, kdy autor vychází z osvědčených postupů, které se v případě oslavné vojenské skladby v podstatě nemění. Jako text pro srovnání využijeme píseň, která vznikla pro Svobodovu jednotku v Buzuluku během druhé světové války — Směr Praha._19

Odcitujeme první sloku Landovy písně:

Bídnej vítr, silnej déšť a domů je to dálka
zas vyšlehly plameny, zas to někde kleklo.
Lev ti zařval na baretu, vzbudila ho válka.
Naše vlast nás volá a my rozpoutáme peklo.

Na první pohled jsou patrné dva základní motivy — národ (vlast, lev na baretu) a hrdinové (překonávání útrap na základě výzvy vlasti).

První pasáž Marešova textu je následující:

Přes spáleniště, přes krvavé řeky,
pluk za plukem jde neochvějně dál.
Na naší straně srdce, právo, věky,
jdem vpřed jak čas, jak pomsty hrozný val.

Zde je patrné, že motiv národa je poněkud oslaben, nicméně se objevuje v následujících pasážích v jiných symbolech (Praha, Vltava, Lidice), motiv hrdinského překonávání útrap je v podstatě obdobný (spáleniště a krvavé řeky).

Texty dále vykazují shodné motivy i v dalších pasážích, ať již z hlediska národa a jeho symbolů nebo symbolu vojáka jako zbraně („…my jsme meče armády, nabroušenej hrot. Jsme potomkové Husitů ze 601. matky. Bídným větrem, silným deštěm vzhůru na pochod!“ — Landa; „S potomky slavných ruských bohatýrů vnuk husitů jde bok po boku vpřed. Jsme zbraň i hráz rodícího se míru, jsme nových dnů přední úderný sled.“ — Mareš). Zároveň by se v obou textech daly hledat i další motivy vycházející ze zbývajících Ellulových kategorií kolektivních mýtů — motiv práce („Odpočívat můžem v truhle, teď je třeba makat. Hombre všichni poznaj, že hrana je náš chleba…“ — Landa, „Za pluhem s námi nový oráč stane…“ — Mareš), motiv kolektivního štěstí a mládí, který je však spíše patrný v textu Směr Praha („…vykročíme k šťastnému pochodu. Hlas míru zazní od pólu až k pólu, rovny si budou všechny národy. Se Sověty pak budem střežit spolu nové dny práce, štěstí, svobody)._20

Z výše uvedeného je možné vyvodit, že propaganda v populární písni je využitelná zejména na základě konstrukce tradičních kolektivních mýtů (národ, hrdina, práce, štěstí, mládí), a to u omezené části publika. Vyplývá li příliš na povrch ideologický záměr autora, bývá skladba spíše neúspěšná. Naopak jako úspěšnou skladbu, která byla k popularizaci tématu našich zahraničních jednotek využita dávno před Danielem Landou, můžeme zmínit píseň Muž na konci světa, kterou nazpíval Pavel Bobek jako coververzi singlu Seven Spanish Angels._21 Ideologicky neutrální text sloužil k podmalování klipu s tematikou nasazení našich jednotek ve válce v Zálivu a veřejnost si s touto válkou a nasazením naší armády začala skladbu záhy spojovat. Jedná se o jednu z nejčastěji hraných písní Pavla Bobka.

CELEBRITY A PROPAGANDA

V zásadě nejčastějším typem využívání známých osobností z hlediska propagandy, public relations či prosté reklamy je tzv. testimoniál — písemné či ústní (osobní, přes média) doporučení známého člověka v rámci reklamy či propagace._22 Nejčastěji je využíván v komerční sféře a za dvacet let transformace české ekonomiky si na tento jev česká společnost již vcelku zvykla. Přes občasné protesty ve smyslu, že by osobnosti v testimoniálu využívané měly opravdu osobně ručit i za kvalitu nabízeného zboží je jasné, že se jedná v převažující míře o prosté využití známé tváře, která recipientovi evokuje často nerealistické představy o propagované skutečnosti.

Na poli ideologickém má tento postup ještě delší tradici. Mechanismus propagování ideje skrze známou osobnost byl využíván již dříve, ze známějších případů můžeme zmínit například západní intelektuály a umělce — G. B. Shawa, jehož využil ke své meziválečné propagandě Sovětský svaz, později byli obdobným způsobem využíváni ve Východním bloku například zpěváci Paul Robeson či Dean Reed.

Jestliže se alespoň v meziválečném a poválečném období řešila jistá osobní zodpovědnost těchto osobností za svůj veřejný projev, v současnosti dochází k jiným trendům — na jedné straně některé z veřejně známých osobností vystupují na veřejnosti v rámci svých politicky zaměřených testimoniálů jako tváře politických stran či samotných politiků a jsou li dostatečně známí či obezřetní, nejsou mediální veřejností obviňováni z „přelétavosti“. Na straně druhé dochází až k absurdním polohám, kdy je známá osobnost ostrakizována v okamžiku, je li spojena nikoliv vlastní osobou, ale svou hereckou rolí s konstrukcí narativu podporující odlišnou politickou ideologii a přikloní se k názorově odlišné straně. Zde máme na mysli nedávný případ herce Martina Dejdara, který byl kritizován za svou podporu prezidentského kandidáta Miloše Zemana na základě svého předchozího účinkování v seriálu Zdivočelá země ze strany jeho autorů._23

ZÁVĚR

Novodobá politická propaganda využívající moderních médií se vyvíjí již přes sto let. Za toto období si obor ovlivňování veřejného mínění vypracoval celou řadu mechanizmů pro šíření kulturní hegemonie. Nejlépe využitelná je propaganda obsažená ve filmu, který umožňuje díky kombinaci obrazu a zvuku pravděpodobně nejsnadnější manipulaci s fakty, zejména v době obrovských objemů finančních prostředků, které do kinematografie proudí. Ty umožňují vytvořit i z kontroverzních témat divácky úspěšný velkofilm. Problematičtější je v tomto směru využití oblasti populární hudby, kde obsahová stránka textu hraje z hlediska významového působení na recipienta nejdůležitější roli. Je li text příliš čitelný z propagandistického hlediska, je vesměs odsouzen k neúspěchu. V případě využití celebrit se stále více setkáváme s mechanizmy prezentace oblasti politiky ve stejném duchu, jako v případě produktů z oblasti komerční. Tato skutečnost má za následek redukci celebrity pouze na její roli v politické reklamě, kterou vzhledem k veřejnosti hraje. V případě, že z této role jako soukromá osoba vystoupí, se pak může stát cílem mediálního nátlaku.

V oblasti populární kultury tak propaganda nabývá rozměrů často nečekaných, kdy není zcela zjevné, kdo je původcem či sponzorem šířené informace._24 Tato problematika se stále prohlubuje díky vzniku nových postupů, jakým je například virální marketing, vstupujících i do oblasti politického boje. Díky propracovanosti propagandistických metod nabývá v současnosti tvrzení, že zjevná propaganda je špatná, na stále větší pravdivosti. S tím však souvisí i skutečnost, že stále propracovanější nezjevná propaganda je sice dobrá z pohledu jejího původce, nicméně pro jejího recipienta čím dál tím nebezpečnější, protože se stává stále obtížněji rozšifrovatelnou z hlediska původu a záměru. Dochází tak ke vzniku jakési propagandistické brikoláže, výsledky jejíhož působení mohou být stále více nepředvídatelné.

PŘÍLOHY:

HYMNA 601. SKUPINY SPECIÁ LNÍCH SIL GENERÁLA MORAVCE
(HUDBA A TEXT: DANIEL LANDA)

Bídnej vítr, silnej déšť a domů je to dálka
zas vyšlehly plameny, zas to někde kleklo.
Lev ti zařval na baretu, vzbudila ho válka.
Naše vlast nás volá a my rozpoutáme peklo.
Naše vlast nás volá, my rozpoutáme … peklo!

601. naše máma, Bůh je všude taky s náma.
601. skupina — to je naše rodina.
601. — kdo je víc? Z nás jeden vydá za tisíc.
Stát jak pevná zeď — zní naše odpověď.

Bídnej vítr, silnej déšť a zas se někam táhne.
601. přikázání — kamarád kryje záda.

Můžem tesat do kamene, když už se to nahne,
že přátelství je pevná mříž a nejhorší je zrada.
Přátelství je pevná mříž, nejhorší je … zrada!
Odpočívat můžem v truhle, teď je třeba makat!
Hombre, všichni poznaj, že hrana je náš chleba.
S českou vlajkou na rukávu vyhrnem se skákat,
Na padáku poletíme tam, kde je nás třeba.
Na padáku poletíme tam, kde je nás … třeba!

601. naše máma, Bůh je všude taky s náma.
601. skupina — to je naše rodina.
601. — kdo je víc? Z nás jeden vydá za tisíc.
Stát jak pevná zeď — zní naše odpověď.

A teď chvíli ticho, na počest našich bratří.
Jejich sláva jednou provždy k 601. patří.
Byť už tu s náma nejsou a pod praporem padli.
Byť už tu s náma nejsou a pod praporem padli.
601 důvodů proč necouvnout zpátky,
my jsme meče armády, nabroušenej hrot!
Jsme potomkové Husitů ze 601. matky.
Bídným větrem, silným deštěm vzhůru na pochod!
Bídným větrem, silným deštěm vzhůru na pochod!
601. naše máma, Bůh je všude taky s náma.
601. skupina — to je naše rodina.
601. — kdo je víc? Z nás jeden vydá za tisíc.
Stát jak pevná zeď — zní naše odpověď.

Text dostupný na http://www.daniel-landa.cz/text-pisne/hymna-601-skupiny-specialnich-sil/205 [12. 3. 2013].

SMĚR PRAHA
(HUDBA: ERVÍN TOMAN, TEXT: JAROSLAV MAREŠ)

Přes spáleniště, přes krvavé řeky,
pluk za plukem jde neochvějně dál.
Na naší straně srdce, právo, věky, jdem vpřed jak čas, jak pomsty hrozný val.
S potomky slavných ruských bohatýrů
vnuk husitů jde bok po boku vpřed.
Jsme zbraň i hráz rodícího se míru,
jsme nových dnů přední úderný sled.

Ref.:
S velikou armádou s cesty smetem vrahy,
s armádou Sovětů dojdeme do Prahy,
my svorní a silní pěsti své zvedáme,
společně v boj, půjdeme vpřed
a nebo spolu padneme.
Nad Vltavou až nové úsvit vzplane,
v červáncích vyjde slunce z východu.
Za pluhem s námi nový oráč stane, vykročíme k šťastnému pochodu.
Hlas míru zazní od pólu až k pólu,
rovny si budou všechny národy.
Se Sověty pak budem střežit spolu
nové dny práce, štěstí, svobody.

Ref.

S Uralu zříš, kde západ tone v kouři,
do srdcí věrných požár Lidic šleh.
Váš vzdorný hlas je nám majákem v bouři,
sílí náš krok, hotoucí vzpory dech.
A my už jdem, v pochodu milionů,
roste náž zpěv z krve a popele,
smrt rozsejem v ozvěnu dětských stonů, rozbitých snů odvážní mstitelé.

Ref.

Text dostupný na www.budovatel.cz/pisne.phtml/Smer_praha [12. 3. 2013].

POZNÁMKY

_1
Sám termín propaganda pochází z dob starších, většina teoretických spisů jej datuje do první poloviny 17. století, kdy v souvislosti se šířením víry došlo k jednomu z prvních institucionálních zakotvení tohoto oboru, tehdy v rámci katolické církve (Congregatio de Propaganda Fide). Srov. Lambert 1938, s. 7, Fuchs 1938, s. 3, nověji Ftorek 2007, s. 16.

_2
Srov. „Propagandista, probírá li otázku nezaměstnanosti, musí objasnit kapitalistickou povahu krizí, ukázat příčinu jejich nevyhnutelnosti v současné společnosti, naznačit nutnost její přeměny ve společnost socialistickou atd. Zkrátka a dobře, musí přinést ‚mnoho myšlenek‘, tak mnoho, že všechny tyto myšlenky jako celek si osvojí poměrně jen několik málo osob… Agitátor však, mluví li o této otázce, vezme příklad pokud možno známý všem posluchačům a pokud možno působivý, řekněme smrt nezaměstnané rodiny hladem, růst žebroty apod. a soustředí veškeré své úsilí na to, aby využitím tohoto známého faktu vštípil mase jedinou myšlenku: jak je nesmyslný rozpor mezi růstem bohatství a růstem žebroty, bude se snažit vyvolat v mase nespokojenost a rozhořčení nad touto pobuřující nespravedlností a ponechá úplné objasnění tohoto rozporu propagandistovi“ (Lenin 1953, s. 422–423).

_3
Nejvíce využívanou definicí propagandy je ostatně citát z Bernaysovy práce Propaganda: „Vědomá a inteligentní manipulace názorů, organizovaných zvyků veřejné masy je významnou součástí fungování demokratické společnosti. Ti, kdo ovládají tyto ‚neviditelné‘ společenské mechanismy, zakládají skrytou vládu, která je skutečnou vládnoucí silou naší země“ (srov. Bernays 1928, s. 9). Walter Lippmann vydal již roku 1922 práci zabývající se vlivem na veřejnost s názvem Public Opinion.

_4
K W. Münzenbergovi a jeho počáteční činnosti srov. Mc Meekin 2003, s. 7–269; Willi Münzenberg byl sám mj. autorem knihy Propaganda als Waffe (1937) ve které rozebírá propagandistické mechanizmy nacistického režimu.

_5
Richard Lambert například chápal propagandu jako nástroj pro řešení společenských konfliktů — ideologických, ekonomických a fyzických. Srov. Lambert 1938, s. 18.

_6
Zmíněné periodikum se snažilo přinášet informace ze světa formou obrázkového časopisu doplňovaného komiksy, křížovkami či soutěžemi. Forma ovlivňování veřejného mínění na první pohled patrná nebyla, přestože se jedním z hlavních témat stal Sovětský svaz a problematika evropské levice. Také díky tomu byl AIZ úspěšnější, než tuzemská obdoba Svět sovětů, který z něj z hlediska formátu vycházel. K AIZ srov. Willmann 1974.

_7
Pokusy o konkurenci západním televizním seriálům, tiskovinám — komiks, a v neposlední řadě v podstatě automatickému přejímání světových hitů a jejich úpravu pro oficiální interprety. K pokusům o ovlivnění literatury srov. Janáček 2004.

_8
Srov. například francouzský dokument Válka v médiích (Images Ennemies, 2006), originál dostupný na www.youtube.com/watch?v=Dzqtfg2mGyE [12. 3. 2013].

_ 9
Srov. recenzi: „V tomto historickém momentu, kdy se potýkáme s nejdelší a nejkontroverznější válkou, ve které jsme kdy bojovali, je tím, co opravdu nepotřebujeme, film zobrazující Vietnam stylem kovboji proti indiánům… Obě dvě epizody filmu jsou pojaté tak, jak se Hollywood vždy s válkami vypořádává: jsou plné klišé a obehraných postav. Je tam Ir jménem Muldoon, pochybující novinář, černoch, malý uprchlík s psíčkem, drsný veterán a zbytek týpků, kteří za nás bojují v každé válce. Jsou tam všichni kromě židovského mladíka z Bronxu a chlápka jménem Ole se švédským přízvukem“ (Ebert: The Green Berets. Chicago Sun Times, 26. 6. 1968, dostupné na http://www.rogerebert.com/reviews/the-green-berets-1968 [12. 3. 2013]).

_10
Za všechny filmy Francise Forda Coppoly Apokalypsa (Apocalypse Now!, 1979), či Četa Olivera Stonea (The Platoon, 1986) či Olověná vesta Stanleyho Kubricka (The Full Metal Jacket, 1987).

_11
Další filmy série — Rambo II (1985) se vrací zpět do Vietnamu, Rambo III (1988) přivádí diváka na afghánské bojiště, kde bojuje proti sovětským jednotkám, zatím poslední film Rambo: do pekla a zpět (2008) vysílá amerického supervojáka do barmské džungle na podporu tamním rebelům.

_12
Za všechny Odvaha pod palbou (Courage under Fire, 1996), řešící mj. problematiku genderu ve vedení americké armády, či Černý jestřáb sestřelen (Black Hawk Down, 2001).

_13
Srov. 9. rota (9 рота, 2005) Fjodora Bondarčuka.

_14
Zejména seriál Zdivočelá země, první řada (1997, režie Hynek Bočan), film Tmavomodrý svět, (2001, režie Jan Svěrák), k okruhu lze připojit i filmy Operace Silver A (2007, režie Jiří Strach), Tobruk (2008, režie Václav Marhoul).

_15
Vznikla v roce 1976, autory byli Josef Laufer a Bohuslav Myslík.

_16
Známou též jako Dobrý den, majore Gagarine… (1961, hudba Milan Hnilička, text Pavel Pácl).

_17
V současnosti jen z oficiálního webu 601. skupiny speciálních sil kolem 16 000 stažení. Srov. www.601skss.cz/video/wmp_hymna_601skss.html [12. 3. 2013].

_18
Srov. http://www.daniel-landa.cz/tvorba/ruzne/hymna-601-skupiny-specialnich-sil/ [k 12. 3. 2013].

_19
Vznik ve 40. letech, hudba Ervín Toman, slova Jaroslav Mareš.

_20
Oba texty viz přílohu. Text Daniela Landy je dostupný na http://www.daniel-landa.cz/text-pisne/hymna-601-skupiny-specialnich-sil/205 [12. 3. 2013], text písně Směr Praha například na www.budovatel.cz/pisne.phtml/Smer_praha [12. 3. 2013].

_21
Seven Spanish Angels, autoři Troy Seals a Eddie Setser, 1984, interpreti Ray Charles a Willie Nelson. Autorem českého textu byl Vladimír Poštulka.

_22
Užším využitím je tzv. celebrity branding, kdy je známá osobnost využita k propagaci zboží či služeb, a stává se „tváří“ firmy.

_23
K problematice konstrukce nového historického narativu v rámci tohoto seriálu srov. Daniel — Lomíček 2013 (http://www.forumhistoriae.sk/documents/10180/191412/daniel-lomicek.pdf). Případem celebrit, kterým politická oscilace mediálně neškodí, může být například Lucie Bílá či Martin Stropnický.

_24
S problematikou nejasného původu financování médií souvisí ostatně i zkušenost celé generace dětských čtenářů komiksového časopisu PIF, který přestože v tehdejší ČSSR měl pověst komiksového časopisu ze Západu, ve skutečnosti byl vydáván nakladatelstvím Les Éditions Vaillant, tedy subjektem navázaným na francouzskou komunistickou stranu. Srov. „Jako pozdrav z jiné planety se jevil v normalizačním Československu francouzský komiksový magazín pro děti Pif Gadget, jejž si mohli zejména Pražáci koupit jednou dvakrát za měsíc ve specializované prodejně v Jungmannově ulici, a to za pět, později za dvacet korun československých. Tedy pokud měli nervy na vystání odporně dlouhé fronty. Menší část distribuce však mířila i do zbytku republiky, takže se malému procentu reálněsocialistické mládeže dostával do rukou zdrcující korektiv místní komiksové produkce“ (Matulík: Francouzský magazín Pif [Část 1 — komiksová nostalgie 70. let má jméno Pif.], www.komiks.cz, dostupné na www.komiks.cz/clanek.php/www.komiks.cz/detail.php?id=232 [12. 3. 2013]).

PRAMENY

Bočan, Hynek (rež.): Zdivočelá země (první řada 1997).

Bondarčuk, Fjodor (rež.): 9. rota (9 рота, 2005).

Coppola, Francis Ford (rež.): Apokalypsa (Apocalypse Now!, 1979).

Cosmatos, George P. (rež.): Rambo II (1985).

„Dobrý den, majore Gagarine…“ (hudba Milan Hnilička, text Pavel Pácl, 1961).

Hymna 601. skupiny speciálních sil generála Moravce (hudba a text Daniel Landa, 2009).

Kubrick, Stanley (rež.): Olověná vesta (The Full Metal Jacket, 1987).

MacDonald, Peter (rež.): Rambo III (1988).

Marhoul, Václav (rež.): Tobruk (2008).

Scott, Ridley (rež.): Černý jestřáb sestřelen (Black Hawk Down, 2001).

Seven Spanish Angels (Troy Seals — Eddie Setser, 1984, interpreti Ray Charles — Willie Nelson).

Směr Praha (hudba Ervín Toman, text Jaroslav Mareš, 1943).

Stallone, Sylvester (rež.): Rambo: do pekla a zpět (2008).

Stone, Oliver (rež.): Četa (The platon, 1986).

Strach, Jiří (rež.): Operace Silver A (2007).

Svěrák, Jan (rež.): Tmavomodrý svět (2001).

Zwick, Edward (rež.): Odvaha pod palbou (Courage under Fire, 1996).

LITERATURA

Bernays, Edward: Propaganda. New York 1928.

Brandt, Adam: The Cigarette Century. Basic Books, New York 2007.

Daniel, Ondřej — Lomíček, Jan: Zdivočelí rodáci: Jak (ne)zobrazovat nástup KSČ k moci. In: Forum Historiae 1, 2013, č. 1 <http://www.forumhistoriae.sk/documents/10180/191412/daniel-lomicek.pdf >.

Ebert, Robert: The Green Berets. Chicago Sun Times, 26. 6. 1968 (dostupné na www.rogerebert.com/reviews/the-green-berets-1968 [12. 3. 2013]).

Ebon, Martin: The Soviet Propaganda Machine. Mc Graw — Hill, New York 1987.

Ellul, Jacques: Propaganda. Vintage Books, New York 1973.

Fuchs, Alfred: Propaganda v demokracii a v diktaturách. Fr. Borový, Praha 1938.

Ftorek, Jozef: Public relations jako ovlivňování mínění. Grada, Praha 2010.

Herman, Edward — Chomsky, Noam: Manufacturing Consent. The Political Economy of the Mass Media. Vintage Books, London 1994.

Janáček, Pavel: Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951. Host, Brno 2004.

Lambert, Richard: Propaganda. Thomas Nelson and Sons, London 1938.

Lenin, Vladimír Iljič: Spisy V. SNPL, Praha 1953.

Matulík, Rostislav: Francouzský magazín Pif (Část 1 — komiksová nostalgie 70. let má jméno Pif.) <www.komiks.cz/clanek.php/www.komiks.cz/detail.php?id=232 > [12. 3. 2013].

Mc Meekin, Sean: The red millionaire. A Political Biography of Willy Münzenberg, Moscow’s Secret Propaganda Tsar in the West. Yale University Press, New Haven 2003.

Willmann, Heinz: Geschichte der Arbeiter Illustrierte Zeitung. Dietz Verlag, Berlin 1974.

Válka v médiích (Images Ennemies, 2006), originál dostupný na www.youtube.com/watch?v=Dzqtfg2mGyE [12. 3. 2013].

RÉSUMÉ

PROPAGANDA IN POPULAR CULTURE, POPULAR CULTURE IN PROPAGANDA

Paper analyses utilization of popular culture field by contemporary propaganda/public relations techniques. In the first part it discusses the problematics of contemporary public opinion influencing state of art development, which includes formation of two branches of propaganda — western public relations interconnected with commercial sphere and eastern propaganda of soviet type focused on influencing of public opinion by limited economic means based on the centrally planned societies. Further it discusses three selected fields of popular culture, where the propagandistic methods are contemporary utilized. First is the field of movie industry and its utilization in creation of required image of war or enemy. Second is the field of contemporary political songs in popular culture and its capabilities of influencing public opinion and the last field is utilization of celebrities in contemporary political struggle. Further the paper discusses the statement, that obvious propaganda is the poor one however the incospicuous propaganda carries interpretative problems connected with its ideological origin.