Populární kultura a výzkum neprivilegovaných vrstev v minulosti

V příspěvku se věnuji možnostem výzkumu zkušenosti širokých vrstev neelitních obyvatel českých zemí a nejvhodnějšímu pramenu k jejich výzkumu — produktům dobové populární kultury. Možnosti a omezení tohoto výzkumu v závěru demonstruji na příkladu levného senzačního tisku a jeho čtenářů z přelomu 19. a 20. století. Popsaný přístup je inspirován kulturními studii, která se zaměřují na sociální život textu či kulturního artefaktu a kulturu vnímají jako terén, ve kterém probíhá boj o významy.

Neprivilegovaná většina společnosti zůstává zhusta za okrajem historického vyprávění. Pro starší období se pro ni nezachovala dostatečná pramenná základna umožňující klasický historiografický výzkum — s výjimkou statistických pramenů umožňujících ovšem pouze vnějškové poznání života těchto skupin, nikoliv přiblížit se k jejich prožívání, k jejich zkušenosti ve světě. Zkušeností určité skupiny obyvatel rozumím jejich skupinové hodnoty, postoje, přesvědčení, zájmy, životní strategie atd., tedy projevy jisté skupinové mentality, kterou pro českou společnost 19. století definuje Jiří Štaif jako „ty projevy hromadné sociální psychologie, které se dají převést na fenomén společných hodnot, jež jsou v daném sociálním, resp. sociálně kulturním celku do té míry dominantní, že podstatně ovlivňují myšlení, postoje, rozhodování a jednání rozhodující části jeho příslušníků“ (Štaif 2003, s. 72).

Síla určitého společenství umožňuje určovat hodnotové parametry platné pro toto prostředí a společenské prostředí zase určuje parametry pro lidi, kteří se v něm pohybují. Díky tomu, že povědomí o těchto parametrech lidé získávají pomocí sociálních interakcí v rámci svého společenství, mají tendenci vnímat svou mentalitu nikoliv jako sociálně a kulturně konstruovanou, nýbrž jako něco přirozeného (tamtéž). Jiní autoři popisují mentalitu jako celkový způsob myšlení určité sociální skupiny. Ta je pak závislá na výchově, tradici, náboženských, politických a sociálních podmínkách a mohou ji pozměnit význačné události společenského i přírodního charakteru. Projevuje se v modelech chování používaných příslušníky té které společnosti (Lenderová 2005, s. 5).

Ideálním způsobem, jak každodenní zkušenost zkoumat, je etnografie, pravidelně kulturními studii využívaná. S jednotlivci či zkoumanou skupinou je možné vést řízené či neřízené rozhovory nebo sledovat jejich aktivity jako zúčastněný pozorovatel (blíže viz Gray 2003, Pickering 2008). Ovšem tato metoda je využitelná pouze pro současnou problematiku, kdy je možné sledovat momentální projevy názorů a hodnot či okamžité reakce na recipované produkty. Už ke vzpomínání na starší události, starší prožitky je nutné přistupovat s rezervou, protože ty jsou ovlivněné postupným přepisováním významů a hodnocení novějšími vysvětleními, které vstupují do formování kolektivní paměti a vzpomínky tudíž mají tendenci se s postupujícími lety od původního aktu recepce odlišovat. Zvláště ošemetné jsou potom v tomto procesu různé společenské převraty a jiné změny, při nichž často dochází k výrazné proměně či přepisování kolektivních vzpomínek. Pro ještě starší období je potom etnografická metoda samozřejmě nevyužitelná.

Pro starší období v podstatě ani neexistují dobové sociologické výzkumy, které je možné využívat pro poznání světa obyčejných lidí blíže současnosti. Neexistuje ani dostatek přímých pramenů využitelných ke studiu zájmů a zálib, vyznávaných hodnot a životních strategií těchto lidí (nezachovaly se či ani nevznikly). Nemůžeme přímo sledovat jejich životy, nedochoval se žádný významnější soubor korespondence._1

Pro výzkum mentalit jsou tedy využitelné spíše prameny nepřímé a badatel by měl místo indukčního zobecnění poznatků svou představu o mentalitě opatrně konstruovat a neustále ji vyvažovat na základě konkrétních poznatků z historických pramenů. Jedná se o otázku reprezentace, „jak se určitý psychologický symptom v historickém pramenu váže k dobové mentalitě, již nějakým způsobem, a to nezřídka zprostředkovaným, odráží.“ Nelze je ovšem studovat jako nějaké přesně vymezené struktury, ale pouze jako „horizont a reservoár koncentrované kolektivní zkušenosti“, který je v určité historické situaci aktivován. Historik se tak může pokusit porozumět horizontu vnímání a hodnocení zkoumaného společenství. Ke studiu mentalit je nutno přistupovat s „minimální teoretickou konstrukcí pohnutek, jež mohly zásadně určovat skupinové jednání nebo postoje v dané době […]. Tuto konstrukci pak dále vyprofiluje srovnáním s jiným sociálním prostředím, jež zkoumá stejnou metodou“ (Štaif 2003, s. 69–74).

Pramenem, na který je v současné době soustředěná velká pozornost společenských věd, jsou vzpomínky. Práce inspirované oborem Memory Studies a emočním obratem přinesly zajímavé výsledky i pro 19. století v českých zemích, jak ukazuje například monografie Marcina Filipowicze a Aleny Zachové Rod v memoárech. Případ Hradec Králové (2009), zaměřená ovšem na střední vrstvy. Zachované vzpomínky, ať už vydané nebo soustředěné v Archívu Národního Technického Muzea, pocházejí převážně od lépe sociálně a kulturně situovaných autorů, případně od autorů, kteří se tématům každodenního života nevěnují vůbec či jen okrajově. Úskalí tohoto typu pramene je dobře vidět na vydané sbírce dělnických vzpomínek z padesátých let Hrdinové všedních dnů (Branald 1953). Jsou často psány dělnickými aktivisty, kteří se svou angažovaností, sebevzděláním i svou politickou uvědomělostí svému okolí výrazně vymykají. Také zpětná perspektiva vzpomínajících, ovlivněná dobou pořízení jejich vzpomínek, je značně selektivní, zaměřená hlavně na jejich dělnické sebeuvědomění a politický boj, zatímco všední život s výjimkou sociálních podmínek (tj. popisu bídy) je úplně vynechán či jen místy, skoro nechtěně probleskne.

Obdobně problematickým a nepříliš využitelným pramenem je i dobová beletrie popisující život těchto vrstev, jak ukazuje i výzkum Jany Machačové a Jiřího Matějčka (1993). Stejně tak prameny úřední povahy jsou na informace o prožívání nižších vrstev spíše skoupé. Jejich běžný život se v nich objevuje bezděčně, spíše mimochodem, protože jejich hlavním určením byla komunikace mezi tvůrci a adresáty usazenými v mocenských strukturách a případné zachycené projevy populární mentality byly zpracovány a upraveny podle potřeb a v kódu komunikujících.

Nejvhodnější se tedy ukazuje populární kultura jako pramen vytvářený sice autory z elitní části společnosti, který se ale obracel přímo na adresáty z neprivilegovaných vrstev. V produktech populární kultury je možné hledat mnohem přímočařejší a méně zprostředkované zachycení studované problematiky, protože zájmem autorů byla fungující komunikace s adresáty. Ta je sice také zpracována a upravena a je tedy jistým způsobem umělá a vzdálená způsobu komunikace neelitních vrstev mezi sebou, ovšem mnohem méně než ta úřední, protože musí zůstat svým adresátům dostupná, srozumitelná a zajímavá, tj. schopná promlouvat k nim v kódu jim blízkém.

POPULÁRNÍ KULTURA A JEJÍ RECEPCE

Názory badatelů na to, co lze považovat za populární kulturu, se velmi liší, od širší antropologicky pojaté definice populární kultury, která do ní zahrnuje jak původní lidovou kulturu (dodnes v různých formách existující), tak moderní masově šířenou, která bývá všeobecně označována za populární kulturu, často v protikladu ke kultuře lidové. Vzhledem k tomu, že jde o ideální konstrukty založené na značně abstraktně pojatém způsobu jejich šíření (ústně / masovými médii), lze mezi nimi stanovit jen velmi přibližné hranice. Naopak v pojetí jiných autorů si z masové kultury vytvářejí kulturu populární až její recipienti. Populární kulturu můžeme také široce chápat jako veškeré přesvědčení a praktiky, které jsou široce sdílené mezi lidmi. Zahrnuje lokální lidovou kulturu i masovou kulturu vytvářenou politickými a komerčními centry (Schudson 1991, s. 49).

Produkt či praktiku můžeme tedy označit za populární, „pokud odpovídají zkušenostem a hodnotám většiny a jsou produkovány a šířeny způsobem, aby k nim měla většina přístup, rozuměla jim a byla je schopna interpretovat bez speciálních vědomostí a zkušeností“ (Bell 1982, s. 443 — citováno podle Inge 1994, s. 58). Populární kultura je tak hybridním produktem, tvořeným na jedné straně nároky obyčejných lidí na zábavu a potěšení a na druhé straně snahou producentů oslovit co nejširší obecenstvo a ovládnout trh.

Studiem obsahu, uspořádání a jazykových symbolů masových médií se můžeme dozvědět o typických formách chování, postojů, všeobecně rozšířených názorů, předsudků a aspirací velké skupiny lidí. Mediované texty nám neukazují pouze socializované zvyklosti lidí, ale i proces socializace, nesvědčí jen o individuálních zkušenostech, ale i o jejich smyslu (Lowenthal 1968, s. xii, xiii). Recepce populárních produktů zahrnuje aktivní, zaujaté, zúčastněné zapojení se do textu. Text a každodenní život jsou neustále propojovány do smysluplného kontaktu. Populární čtení není tolik zaměřeno na text, ale na to, co se s textem dá udělat. Čtenáři populárních textů jsou podle Fiskeho producenty kultury, nikoliv jejími konzumenty (Fiske 1992, 146–151).

Při formování představ lidi o věcech, které nemohli znát z vlastní zkušenosti, o minulosti a světě za hranicemi jejich bezprostředního okolí, hrávalo ústřední roli vyprávění příběhů. V moderní době převzaly tuto roli média. Utvářejí naši představu o okolním světě, ale i chápání našeho vlastního místa v něm. Pocit sounáležitosti je do jisté míry dán pocitem společně sdílené minulosti a sdíleného prostoru, ale jak je naše vnímání čím dále více mediováno, mění se i pocit sounáležitosti, cítíme, že patříme ke skupinám a společenstvím, jež jsou zčásti zkonstruována médii (hlavně přes společnou kulturu). Podle Stuarta Halla se stala média ve 20. století hlavním kulturním kanálem, kolonizovala kulturní a ideologickou sféru a vyrábějí koncepci světa pro masy, které jí přijímají, stejně jako ji dříve přijímaly od kněží, učitelů, stařešinů, mudrců a vypravěčů pohádek a mýtů (Hall 1977, s. 340, Thompson 2002, s. 33, 34). Obsahy zprostředkované masovými médii k nám přicházejí jako již hotový diskurs od neosobních sociálních institucí, které jsou zároveň průmyslem. A jak si na ně navykáme (na jejich kódy a konvence), stáváme se mediálně gramotnými, schopnými spontánně interpretovat svět v šíři kódu, jemuž jsme se ze zpráv naučili. Hodnotíme a interpretujeme svět pomocí termínů odvozených z klasifikace dané nám zprávami. Vyrábíme tedy kolektivně realitu, vnímajíce její smysluplnost v rozsahu, v jakém se podobá našim očekáváním, která jsme získali z jazykového systému médií (Hartley 1982, s. 5).

Chápání sebe sama, sebepojetí, je jakási symbolická projekce, kterou si člověk sám aktivně buduje, není danou entitou, ani produktem vnějšího symbolického systému. Tuto projekci si člověk vytváří ze symbolických materiálů, které má k dispozici a které spřádá do koherentního výkladu sebe sama, do příběhu vlastní identity. Čím více je proces budování sebepojetí obohacován mediovanými symbolickými sděleními, tím více se samo sebepojetí stává závislým na složitých systémech produkce a přenášení mediovaných symbolických sdělení, systémech, které se nacházejí mimo kontrolu většiny jedinců. Lidé si proto materiály, které nakonec zapracují do svého života, velmi důkladně vybírají a jen malý díl skutečně zahrnou do svých životů. Lidé tak využívají mediované zkušenosti selektivně a proplétají je s reálnou zkušeností svých každodenních životů. Lidé, kteří čtou romány nebo se dívají na televizní seriály, jen nekonzumují nějaké smyšlenky, ale ve skutečnosti prozkoumávají možnosti, představují si alternativy a experimentují s projekcí sebe sama do budoucnosti (tamtéž, s. 169–172, 183–186).

HEGEMONIE A MOC ČTENÁŘE POPULÁRNÍCH TEXTŮ

Podle v kulturních studiích velmi vlivné teorie vycházející z Gramsciho konceptu hegemonie existuje v každé kultuře proud dominantních významů, které v určitém okamžiku usilují o nadvládu. Hegemonii lze definovat jako proces tvorby, údržby a reprodukce autoritativních významů, ideologií a praktik. Je vždy dočasnou, průběžně vyjednávanou dohodou, vznikající stmelením mnoha rozptýlených přání a cílů do společného pojetí světa, na jehož základě se vytváří společenský souhlas s vládnoucím režimem (Barker 2006, s. 65). Vládnoucí vrstva tak nejen ospravedlňuje a udržuje svoji dominanci, ale daří se jí získávat i aktivní souhlas ovládaných. Mocenské skupiny využívají ideologického státního aparátu, od škol přes přímou propagandu a působení hlavních médií až po společné pojetí světa, aby definovali realitu, kterou občané dobrovolně akceptují. V důsledku toho pak veřejnost považuje ustálený výkon moci a ustálené hodnoty za přirozené, rozumné či nevyhnutelné (Schudson 1991, s. 51).

Vládnoucí ideologie tak není vynucována, nýbrž působí dojmem, že existuje díky nezpochybňované shodě. Masová média sama o sobě skutečnost nedefinují, ale poskytují a zajišťují přednostní přístup k definicím, podporovaným mocenskými elitami. Hegemonie je neustále prosazovanou definicí dané společenské situace, v důsledku čehož se prosazovaná definice skutečnosti stává reálnou (Newcomb 1991, s. 70).

Pro pochopení, jak funguje recepce médií, nabídl Stuart Hall model preferovaného čtení, zakódování a dekódování mediálního diskursu. Zabýval se mechanismem, jakým média dosahují svého ideologického efektu. Systém společenské komunikace se podle něj sestává z praktik, které překládají skutečnou i fiktivní událost do symbolické formy. Událost je nejdříve zakódována, což znamená výběr kódu, který události přiřadíme, a umístění události do referenčního kontextu, který jí dodává smysl. Obsahuje premisy, které ztělesňují dominantní definice situací a reprezentují existující struktury moci, majetku a dominance, protože strukturují každou událost, kterou vyjevují a akcentují ji způsobem, který reprodukuje danou ideologickou strukturu. Tento proces je nevědomým i pro kódujícího. Ale příjem mediálního sdělení je aktivní proces, příjemci při dekódování reflektují své vlastní potřeby a sociální podmínky, a tedy nezbytně nedekódují událost stejnými ideologickými strukturami, ve kterých byla zakódovaná (Hall 1977, s. 343, 344).

Existuje řada možných reakcí, z nichž lze vyčlenit tři hlavní varianty. Čtenář může na nabídnutou dominantní interpretaci přistoupit bez jakýchkoliv otázek a pochyb a plně se se záměrem producenta ztotožnit. Druhou možností je „vyjednávající“ čtení, čtení v „dohodnutém“ kódu, při kterém je část obsahu problematizována, je o ní pochybováno, ale základní socioekonomický postoj zůstává nezpochybněn. Poslední variantou je opoziční čtení, kdy je obsah vnímán jako produkt sociálního systému, s nímž je recipient v neustálém sporu. I když dekódování nebývá většinou přesně podle hegemonní soustavy, jeho velká část tíhne právě k „vyjednávání“ s dominantním kódem spíše než k systematickému dekódování v kódu opačném k hegemonnímu. „Vyjednávající“ dekódování dovoluje řadu výjimek ve způsobu, jakým se publikum situuje oproti hegemonnímu ideologickému poli. Podřízené vrstvy tak mají rozšířené pole možností dekódování, což jim poskytuje nezbytný prostor vedle dominantního diskursu. Tento vyjednaný prostor umožňuje, aby podřízené čtení mohlo být obsaženo v širším ideologickém syntagmatu dominantního kódu, což je klíčové k legitimizaci médií a poskytuje to oné legitimizaci populární (tj. širokou veřejností akceptovanou) bázi (Hall 2001, s. 174, 175).

Prohlubující se studium populární kultury se dostalo v 80. letech z pozice kritiků do role jejích obhájců, kteří sice navazují na Stuarta Halla, ale rozšiřují schopnost recipientů nakládat si s textem po svém, vytvářet si z něj vlastní produkt. Jedním z nejvýznamnějších je John Fiske, podle kterého je čtení textu komplexní záležitost a komplexita populárních textů leží mnohem více v jejich používání než v jejich vnitřní textové struktuře. Textura významových vztahů populárního textu závisí spíše na sociálním než textovém prostoru, tyto významy nejsou konstruovány autorem v textu, ale čtenářem v procesu čtení, kdy se sociální vztahy čtenáře potkávají s diskursivní strukturou textu. Populární text není podle Fiskeho nutno disciplinovaně dešifrovat, nechává svůj smysl nevyřčen, nepopsán a divák vyplňuje mezery svými vlastními sociálními zkušenostmi a vytváří tak spojení mezi textem a svými zkušenostmi (Fiske 1992, s. 122, 123).

Ekonomické potřeby průmyslu jsou dosaženy pouze tehdy, když si lidé vybírají jejich komodity jako adekvátní původním zdrojům populární kultury, hegemonní síly se mohou uplatnit pouze, pokud se lidé rozhodnou číst texty, které onu dominantní ideologii obsahují. Populární čtení je tak plné rozporů, textově nedisciplinovaný výběr relevantních momentů, díky nimž jsou čtenáři schopni si smysl zprávy i zcela obrátit. Takovéto selektivní, epizodické vnímání je způsobem rezistence nebo přinejmenším vyhýbání se ideologickým a sociálních významům zastrukturovaným do textu. Čtenář se tak vyhýbá preferencím upřednostňovaným touto strukturou a otevírá text rozdílným a mnohočetným možnostem jeho chápání. Čtenáři zacházejí s populárním textem bez respektu. Jeho hodnota spočívá v užití, které mu může být dáno, v relevancích, které může nabízet, ne v jeho estetice či smyslu. Čtenář si během čtení na text flexibilně navěšuje významy v souladu se svou sociální situací. Populární text je kulturní zdroj otevřený široké, ale nikoliv neomezené škále produktivních užití a populární čtenáři jsou producenty kultury, nikoliv jejími konzumenty (tamtéž, s. 144–146).

Lidé si tedy z kulturních produktů vytvářejí vlastní kulturu a zakódované významy vnímají po svém, přebírají si je, některé přejímají a jiné zase odmítají. Na druhé straně ale převládající čtení nebývá u většiny čistě souhlasné ani čistě opoziční, nýbrž kompromisní a některé významy, ať už vzdálené jejich zkušenostem, či naopak nabízející vysvětlení, která s jejich zkušeností nejsou v rozporu, mají vyšší pravděpodobnost být přijaty. Zrovna u těch produktů, které se stanou široce populárními, můžeme předpokládat, že obsahují významy, které nejsou v přílišném rozporu s životem jejich recipientů.

Populární kultura tedy není ani exklusivně autentickým vyjádřením obyčejných neprivilegovaných lidí, ani není něčím poskytnutým jim seshora producenty, ale místem, kde se střetávají zájmy a významy vládnoucích a ovládaných, kde se ustaluje populární diskurs kolem praktik kompatibilních se zájmy vládnoucí elity. Ekonomicky a politicky mocní členové společnosti tak ovšem neformálně a ne nezbytně úmyslně šíří své sociální, morální a intelektuální vůdcovství ve formě aktivního dočasného konsenzu (Anderson 1991, s. 5).

„Navzdory tomu, že se populární kultura řídí ekonomickými kriterii, může zůstávat úspěšná, jen pokud je schopná artikulovat něco, co většina lidí identifikuje jako svůj zájem a reflexi svého pohledu na svět. Fakt, že jisté artefakty jsou konzumovány a zůstávají oblíbenými podstatnou částí společnosti v určité době, může být brán jako indikátor, že odráží a konstruují alespoň z části autentický pohled na svět této skupiny. Populární kultura representuje symbolický vztah mezi lidmi z imaginárního světa, [jejichž jménem noviny píšou] a vkusem a názorem lidí z reálného světa“ (Martin Conboy 2002, s. 15).

Populární kultura se tedy stává ústředním dějištěm zápasu — rezistence vůči dominantním významům proti jejich akceptování. Ve střetech mezi ideologií dominantní třídy a názory a hodnotami podřízených vrstev je průběžně vyjednáván společenský konsenzus, když se stmelením mnoha rozptýlených přání a cílů formuje jistá kulturně sociální jednota společnosti (Storey 2001, s. 105).

POPULÁRNÍ KULTURA JAKO PRAMEN

Vycházejíc z výše uvedených konceptů populární kultury mělo by být možné vytvořit metodu, jak zkoumat život širokých vrstev společnosti v situacích, v nichž neexistuje možnost přímého výzkumu recepce, ani neexistují dostatečné prameny zachycující každodenní život těchto lidí. K problematice je ovšem nutné přistoupit s jistou oklikou a zkombinovat analýzu dobových populárních produktů s dnešními poznatky o vztahu mezi populárním produktem a jeho adresáty. Srovnáním poznatků kulturních studií s realitou české společnosti v minulosti a s údaji, které jsem schopen o produkci a recepci zkoumaného média či artefaktu dohledat, je pak možné se pokusit načrtnout představu, nakolik se do komerčně produkovaného obsahu mohly kromě hodnot, významů a zájmů tvůrců promítnout i hodnoty, významy a záliby jeho čtenářů. Je tedy nutné se zamyslet nad tím, nakolik mohlo souviset s každodenním životem, aspiracemi, strategiemi a životními praktikami lidových recipientů to, co se stalo jejich oblíbenou zábavou. S vědomím si všech omezení, která tento přístup má, pomocí interpretace kvantitativních i kvalitativních analýz obsahu studovaného média, je možné částečně rekonstruovat zkušenost neprivilegovaných vrstev natolik, nakolik byla ve studovaném materiálu (třebas i nevědomě) reprezentována. Ač budou takovéto poznatky nutně neúplné, fragmentární a založené zčásti na současném chování konzumentů populární kultury, přesto se domnívám, že se tak o životě obyčejných lidí můžeme dozvědět víc, než umožňují jiné prameny.

Regresivní metodu, tedy zahájit zkoumáni z bodu, který je historikovi dobře známý a promítnout tuto znalost do minulosti, doporučuje jako jednu z vhodných metod k výzkumu lidové/populární kultury i Peter Burke (2005, s. 100).

Popsanou metodu jsem prakticky vyzkoušel ve svém disertačním výzkumu (Machek 2012). V jeho centru stál Pražský ilustrovaný kurýr, vydávaný staročeskou Národní tiskárnou a nakladatelstvím v letech 1893–1918. Kurýr se stal prvním finančně a vydavatelsky úspěšným a až do svého zániku také jediným deníkem tohoto typu v Českých zemích — levnými obrázkovými politickými novinami zaměřenými na senzace a vysoký náklad. Záměrem mé práce bylo studovat zkušenost obyčejných lidí, neprivilegovaných společenských vrstev v období přechodu české společnosti od tradičních převážně venkovských a maloměstských společenství k moderní masové (velko)městské společnosti. Vhodným zástupcem k tomuto výzkumu se mi stal právě levný senzační tisk, ústřední médium tehdejší masové komunikace, který se v této době rychle šířil, prolamujíce dosavadní kulturní monopol vyšších vrstev. Vznik a vývoj senzačních masových deníků byl úzce spojený s rozvojem velkoměst. Alespoň ty vycházející v západních velkoměstských centrech byly úzce zaměřené na prostředí metropole, dosahovaly vysokého nákladu a i díky svému halasnému a nepřehlédnutelnému způsobu prodeje, kolportáži, se staly v těchto centrech skoro všudypřítomnými (Fritzche 1996, s. 2).

V této práci jsem konstruoval fragmenty možné mentality skupiny čtenářů Kurýra. Jádrem jeho čtenářské obce byli zástupci nových velkoměstských obyvatel. Jejich sjednocujícím se médiem, které jim v roztříštěném a nepřehledném velkoměstském prostoru nabízelo kolektivní zkušenost, se stala populární kultura, pro můj výzkum reprezentovaná Illustrovaným kurýrem, který kromě společné zábavy nabízel svým čtenářům možnosti, jak rozumět proměňujícímu se světu kolem nich. Čtenářskou obec Kurýra jsem přitom byl schopen vymezit spíše jako způsob jednání (společný zájem o jistý typ zábavy a informací a způsobu jejich získání) než jako společenskou strukturu.

Základem práce bylo propojení analýzy obsahu dobových novin s interpretací takto získaných výsledků, zaměřenou na to, co jejich obsah vypovídá o čtenářích a vydavatelích, potažmo o dobové společnosti.

Nejdříve jsem pomoci zlomkovitě zachovaných archivních pramenů a pomocí dobových zmínek v tisku částečně zrekonstruoval náklady tehdejších pražských deníků._2

Vycházel jsem z počáteční hypotézy, inspirované zahraničními výzkumy populárních novin, že jádro jejich čtenářské obce tvořili lidé z nižších vrstev společnosti. Levné masové, senzačně orientované noviny dokázaly získat čtenáře z vrstev, které se dosavadní novinové produkci vyhýbaly, protože pro ně nebyla primárně určena, byla pro ně finančně nedostupná a hlavně obsahově nezajímavá. Abych zjistil, platilo‑li to i pro Kurýr, potřeboval jsem alespoň přibližně určit, přes omezené množství použitelných informací, z jakých vrstev se rekrutovalo jádro jeho čtenářské obce a nakolik odpovídalo jeho zahraničním protějškům.

Pro představu o sociálním ukotvení čtenářů jsem se zaměřil na přímou komunikaci redakce se čtenáři, která obyčejně tvoří důležitou složku populárního tisku. Bohužel tato forma zpětné vazby a budování pocitu komunity nebyla v Kurýru ani jeho konkurentech skoro využívána. Autoři otisknutých dopisů či příjemci redakčních odpovědí nebyli většinou sociálně identifikovatelní a otisknuté dopisy podporovali spíše stranický pohled, než abychom se dozvěděli něco o životech a osobnostech jejich autorů.

Naopak jako dobře využitelná se ukázala inzerce. Při její analýze jsem vycházel z předpokladu, že se inzerenti snažili svou nabídkou zaujmout skupinu svých potenciálních zákazníků a tudíž si na základě znalostí novinového trhu vybírali spíše noviny s odpovídající čtenářskou obcí. Samozřejmě mnozí inzerovali v širokém rozpětí tiskovin a jiní svou inzercí podporovali tisk blízký své politické orientaci. Ale existující rozdíly v typu inzerovaných výrobků a služeb mezi jednotlivými novinami ukázaly na patrné sociální rozvrstvení čtenářstva jednotlivých listů a potvrdily tak, že velká část inzerujících skutečně volila pro inzerci noviny, jejichž čtenáři mohli tvořit vhodnou cílovou skupinu pro jejich výrobky či služby. Ještě přesnější zacílení lze předpokládat u osobní inzerce typu sňatkových nabídek, které inzerenti mířili zhruba převážně do své vlastní vrstvy (a obligatorně uváděli výši příjmu či věna). Naopak jako nevypovídající se ukázala inzerce pracovních míst, kdy se nejspíše předpokládalo, že lidé nabízející práci budou hledat či inzerovat i v novinách oblíbených zaměstnavateli a zároveň se jako hlavní inzertní medium vyprofilovala Národní politika. O zaměření novin na určitý typ čtenářů samozřejmě vypovídá i jejich cena. Pomocí excerpcí z databáze Kramerius jsem získal informace o tom, jak byl Kurýr se svými čtenáři prezentován v ostatních médiích.

Nejdůležitějším a nejpracnějším úkolem bylo zjistit, čím byl obsah Kurýra odlišný od ostatních českých deníků, s nimiž soutěžil na dobovém novinovém trhu o zájem čtenářů. Tím jsem určil jeho specifickou pozici mezi pražskými deníky a získal informace o zájmech, zálibách a požadavcích na informace, zábavu a poučení jeho modelového čtenáře — tedy data o komponentech, které spojovaly jeho čtenářskou obec — pokud přistoupíme na druhou hypotézu, že si čtenáři Kurýra rozhodli svůj list kupovat, protože jim nabízel něco, do čeho byli ochotní investovat část svých nevelkých volných finančních prostředků a co jim zároveň konkurenční tisk, případně jiné možné formy odpočinkové zábavy, nenabízely.

Analýza zahraničních populárních titulů, hlavně těch vycházejících ve středoevropských metropolích, a jejich komparace s analýzami Kurýra mi umožnila odhalit specifika situace v Praze, která se teprve začala vyvíjet směrem k metropoli a její obyvatelé měli ještě v mnohém blíže k obyvatelům českých maloměst než k metropolitním flaneurům. Pro zachycení tohoto vývoje jsem analyzoval i starší neúspěšné pokusy o vydávání senzačního tisku v Praze.

A v posledním, ovšem nejdůležitějším kroku mé analýzy, jsem se pokusil na situaci pražského obyvatelstva přelomu století vztáhnout současné poznatky o způsobu recepce populárních médií a udělat si představu, jakým způsobem mohli tehdejší čtenáři využívat Kurýr pro své vlastní životy, jaký vztah mohl být mezi jeho obsahem, směřováním a mentalitou jeho čtenářské obce, tedy přiblížit se co nejlépe ke každodenní kultuře jeho čtenářů a seznámit se tak s rámci, v nichž se mohlo pohybovat jejich myšlení, postoje a hodnoty — do té míry, nakolik v Kurýru byly reprezentovány. V této křehké úvaze mi byly oporou i zahraniční výzkumy populárního tisku a dalších produktů populární kultury daného období. Ty také většinou vycházely z nepřímých pramenů, i když občas se autorům podařilo objevit další pramen, kterým mohli svou interpretaci korigovat.

Podkladem pro výslednou interpretaci mi byly provedené analýzy obsahu Kurýra, jeho pražských konkurentů i zahraničních souputníků. Každá sonda sestávala především z obsahové analýzy, standardní techniky analýzy obsahu mediálních sdělení. Umožňovala mi určit a porovnat, jakým tématům a s jakou četností se noviny věnovaly, jaká témata byla považována za zajímavá pro čtenáře, jakému typu událostí dávali přednost a v kterých zeměpisných oblastech vydavatelé očekávali (nebo kam směřovali) zájem svých čtenářů.

Kromě kvantitativní analýzy obsahu Kurýru a ostatních deníků jsem prováděl i analýzu kvalitativní, zaměřenou převážně na samotný Kurýr, případně jeho přímé politické konkurenty (Právo lidu a České slovo). Provedená textová analýza byla zacílena hlavně na rozbor kontextu a sémantiky textu, k odhalení způsobu, jak byl vytvářen a udržován vyjednaný diskurs, na jehož základě probíhala komunikace mezi redaktory novin a čtenářskou obcí a který vedl ke kompromisní představě imaginárních modelových čtenářů. Studoval jsem tedy strategie, jakými text pomáhá čtenáři, aby ho četl preferovaným způsobem. Inspirován autory studie o anglickém bulvárním tisku poloviny 20. století Paper Voices (Smith — Immirzi — Blackwell 1975), jsem se nezaměřil ani tak na přímé politické a sociální apely, ale na mnohem badatelsky zajímavější a vzhledem k situaci staročeské strany i více vypovídající strukturu významů a konfiguraci pocitů, na kterých byla jejich novinová rétorika založena a jíž si (patrně vědomě) sice nezískávali voliče, nýbrž pouze čtenáře, kteří byli ochotní na rétoricky vytvořený obraz modelového čtenáře přistoupit (Thwaites — Davis — Mules 2002, s. 172, 175).

Zásadní byla také analýza obrazové části, která byla hlavním lákadlem vydání a odlišovala Kurýr od ostatních novin. Reprezentovala tedy pro (často ne plně gramotné) čtenáře to nejpodstatnější či nejatraktivnější. U ilustrací probíhal ve sledovaném období nejvýraznější vývoj, od tisků skoro dřevorytových kvalit v jednom z předchůdců Kurýra přes šrafované a stínované kresby až k převaze fotografií během první světové války.

Mou ambicí nebylo v celku popsat něco tak složitě strukturovaného, jako je mentalita něčeho natolik neurčitého, jako byla čtenářská obec českých šestákových novin. Na základě informací, které čtenáři Kurýra považovali za potřebné pro svůj všední život, nebo které naplňovaly jejich fantazii a uspokojovaly jejich touhu po zábavě, jsem ale mohl sledovat, jak se mezi nimi uchycovaly prvky nové modernizační velkoměstské identity a jak se snoubily, skládaly dohromady a přetahovaly s prvky v českém prostředí stále přetrvávajících tradičních identit (vázaných spíše na maloměsta a venkov). Mohl jsem i nahlédnout do způsobu, jak čtenáři mísili zkušenosti a vědomosti zprostředkované populární kulturou se svou každodenní zkušeností života neprivilegovaných vrstev do jistého společného pojetí světa. Na jeho základě se pak v soutěži různých dobových ideologií krystalizujících v čtenářských obcích jednotlivých politických tiskovin vytvářel v skupinách okolo těchto čtenářů souhlas či odmítnutí stávajících poměrů (případně i vládnoucího režimu).

POZNÁMKY

_1
Navíc lze předpokládat, že vzhledem k úrovni funkční gramotnosti případných autorů a jejich nezvyku písemné komunikace, byla písemná komunikace převážně velmi stručná a utilitární.

_2
Kvůli silně se rozcházejícím údajům jsem získal spíše představu o vzájemném poměru nákladů jednotlivých deníků a jejich vývoji, než přesná čísla.

PRAMENY

Branald, Adolf (ed.): Hrdinové všedních dnů: jejich příběhy, vzpomínky a vyprávění. 1. díl, Život. Československý spisovatel, Praha 1953.

Kramerius (http://kramerius.nkp.cz). Pražský illustrovaný kurýr. Fr. Hovorka, Praha 1893–1918.

LITERATURA

Anderson, Patricia: The Printed Image and the Transformation of Popular Culture: 1790–1860. Oxford University Press, Oxford 1991.

Barker, Chris: Slovník kulturálních studií, přel. Irena Reifová, Kateřina Gillárová a Michal Pospíšil. Portál, Praha 2006.

Burke, Peter: Lidová kultura v raně novověké Evropě, přel. Markéta Křížová. Argo, Praha 2005.

Fiske, John: Understanding popular culture. Routledge, London 1992.

Conboy, Martin: The Press and Popular Culture. Sage, London 2002.

Filipowicz, Marcin Łukasz — Zachová, Alena: Rod v memoárech: případ Hradec Králové. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009.

Fritzche, Peter: Reading Berlin 1900. Harvard University Press, Cambridge 1996.

Gray, Ann: Research Practice for Cultural Studies. Etnographic Methods and Lived Cultures. Sage, London — Thousand Oaks, New Delhi 2003.

Hall, Stuart: Culture, the Media and the ‚Ideological Effect‘. In: James Curran — Michael Gurevitch — Janet Woollacott (eds.): Mass Communication and Society. Edward Arnold, London 1977, s. 315–348.

Hall, Stuart: Encoding/Decoding. In: Meenakshi Gigi Durham — Douglas M. Kellner (eds.): Media and Cultural Studies: KeyWorks. Blackwell Publishing, Malden, MA, Oxford, Carlton 2001, s. 166–176.

Hartley, John: Understanding news. Methuen & Co, London 1982.

Inge, Thomas M.: Perspectives on American Culture: Essays on Humor, Literature, and the Popular Arts. Locust Hill Press, West Cornwall 1994.

Lenderová, Milena a kol: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II. díl, Život všední a sváteční. Univerzita Pardubice, Fakulta humanitních studií, Pardubice 2005.

Lowenthal, Leo: Literature, Popular Culture, and Society. Pacific Books, Palo Alto 1968.

Machačová, Jana — Matějček, Jiří: Využití beletrie při sledování sociálního vývoje (Úvodní poznámky). In: Jana Machačová — Jiří Matějček (eds.): Studie k sociálním dějinám 19. století, Studien zur Sozialgeschichte des 19. Jahrhunderts, II. díl. Slezský ústav ČSAV, Opava 1993, s. 134–165.

Machek, Jakub: Pražský illustrovaný kurýr. Masový tisk jako obraz světa obyčejných lidí. Disertační práce. Ústav hospodářských a sociálních dějin FF UK. Praha 2012.

Newcomb, Horace M.: On the Dialogic Aspects of Mass Communication. In: Robert K. Avery — David L. Eason (eds.): Critical perspectives on media and society. The Guilford Press, New York — London 1991, s. 69–87.

Pickering, Michael (ed.): Reasearch methods for Cultural Studies. Edinburgh University Press, Edinburgh 2009.

Schudson, Michael: The New Validation of Popular Culture: Sense and Sentimentality in Academia. In: Robert K. Avery — David Eason (eds.): Critical perspectives on media and society. The Guilford Press, New York — London 1991, s. 49–68.

Smith, A. C. H. — Immirzi, Elizabeth — Blackwell, Trevor: Paper Voices: The Popular Press and Social Change 1935–1965. Chatto & Windus, London 1975.

Storey, John: Cultural Theory and Popular Culture: An Introduction. Pearson, Harlow 2001.

Štaif, Jiří: Česká národní mentalita 19. století v kontextu sociálních dějin. In: Milena Lenderová — Zdeněk Bezecný — Jiří Kubeš (eds.): Proměny elit v moderní době. Historický ústav Jihočeské univerzity, České Budějovice 2003, s. 69–92.

Thompson, John B.: Média a modernita. Sociální teorie médií, přel. Jan Jirák. Karolinum, Praha 2004.

RÉSUMÉ

POPULAR CULTURE AND THE RESEARCH OF THE O F THE N ON‑ELITE S TRATA O F T HE PAST

The article deals with the products of popular culture as one of the most suitable resources to study the experience of the non‑elite strata of the Czech lands. The approach is inspired by cultural studies and the efficient concepts of popular reception and hegemony are presented. The possibilities and limitations of such kind of research are demonstrated on the example of the sensational popular press and its readers at the turn of the 20th century.